Andělé a démoni


v pohledu spásně-dějinné teologické metody

  

1         Úvod

 

Tématem této seminární práce jsou andělé a démoni. Zprávy o těchto bytostech nacházíme ve všech dobách a ve všech kulturách, civilizacích a náboženstvích světa. Seminární práce se zabývá otázkou, zda jsou andělé pouze jakýmsi koloritem dávných příběhů, nebo zda, jak a proč sehrávají důležitou roli v Božím plánu. Také bych rád rozebral různé zmínky o démonech a pokusil se zvážit, zda je jejich temný osud fatalisticky předurčen, nebo zda existují možnosti změny jejich vědomí.

Mým předpokladem, který se pokusím doložit, je role andělů jako věrných Božích služebníků, kteří lidem přinášejí naději, moudrost, útěchu, ochranu a směřují je k Bohu. U démonů bych rád zdůraznil možnost svobodné vůle, kterou stejně jako my všichni mají od Boha a kterou jim Bůh nikdy nevezme.

2         Metody a materiály

 

Při teologickém zpracování tématu andělů a démonů použiji spásně-dějinnou  teologickou metodu, která je pro tyto účely doporučena dekretem II. Vatikánského koncilu Optatam totius v článku 16.

Jako základní materiál pro práci s tímto tématem, v souladu se zvolenou metodou, používám Písmo Svaté Starého i Nového zákona, jak je uvedeno v českém ekumenickém překladu. Dále používám Katechizmus katolické církve[1] a Slovník biblické teologie[2]. Tyto běžně dostupné knihy používám částečně také jako zdroje pro podkapitoly církevních otců, magisteria a církevních tradic. Pojednání dalších témat přejímám i ze soudobé literatury, protože problematika je v ní částečně zpracována.

3         Andělé a démoni podle spásně-dějinné metody

3.1      Andělé a démoni v oblasti auditu fidei

3.1.1      Andělé a démoni v Písmu svatém

 

Andělé ve Starém Zákoně:

Anděl je také někdy uváděn pod označením „posel“, protože zprostředkovává lidem Boží slovo. V Genesis tento posel například nachází Hagaru v poušti a oznamuje jí, že se má vrátit k Sáře, kde porodí syna. Dá mu jméno Ismaíl, které znamená „Bůh slyší“, neboť Bůh ji vyslyšel a na znamení toho jí poslal anděla. Od jejího syna pak vzejdou celá pokolení milionů muslimů.[3] Když pak Hagara porodila a byla vypuzena Sárou do pouště, kde jí došla voda, posel ji znovu ujistil o Boží ochraně a Hagara spatřila studnu.[4] Hospodinův posel také sehrává klíčovou roli, když zastavuje Abrahama před obětováním syna. Podle komentátorů Talmudu dává Bůh celým příběhem jasně najevo nepřijatelnost lidských obětí, v té době běžných mezi pohany. Tento posel pak předává slova Hospodina o tom, že Abrahamovi díky jeho víře v Boží slovo, předané andělem, Bůh požehná a rozmnoží jeho potomstvo, v němž najdou požehnání všechny pronárody Země.[5]  Jákob žádá anděla, vykupitele, jenž ho chránil před vším zlým, aby požehnal jeho synům.[6] Zde je anděl jen jiným výrazem pro Boha, což Jákob potvrzuje tím, že těsně předtím o této osobě říká: „Bůh, před nímž ustavičně chodívali moji otcové Abraham a Izák, Bůh, Pastýř, který mě vodí od počátku až dodnes.“ Jak uvidíme z dalších případů, v Bibli jsou někdy slova anděl a Bůh směšovány. V tomto případě se jedná o Boha, zatímco například v Zachariášovi a Ozeášovi jde o anděla.

Na některých místech v Bibli je opravdu nejasné, kdo se vlastně pod označením „Boží posel“ myslí. Například v Genesis mluví k Jákobovi Boží posel a pokračuje: „Já jsem Bůh z Bét-elu, kde ses mi zavázal slibem.“[7] Také z knihy Soudců vyplývá, že ten, kdo vyvedl Židy z Egypta, byl podle všeho anděl: „I vystoupil posel Hospodinův z Gilgálu do Bokímu a volal: ‚Vyvedl jsem vás z Egypta a uvedl jsem vás do země, kterou jsem přísežně slíbil vašim otcům. Prohlásil jsem, že svou smlouvu s vámi navěky nezruším.‘“[8] V knize Exodus je podobně zmíněn „posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře“ a dále již jako Bůh oznamuje Mojžíšovi, že vyvede Izraelce z Egypta.[9] Na jiných místech knihy Exodus, jež odkazují na nesmlouvavého Hospodinova posla, se zřejmě o anděla nejedná.[10]

Ve 2. Samuelově se nám představuje anděl, který má vykonat zkázu Jeruzaléma a již v tom započal. Hospodin ho zastavuje a také David ho vyzývá, aby svou ruku obrátil proti němu, hříšníkovi, a ne proti všem ostatním lidem.[11]

V knize Numeri je popisován Hospodinův posel s taseným mečem v ruce, který nežidovského proroka Bileáma, jenž byl placen za zlořečení Izraeli, nutí hovořit Boží slovo.[12]  Bileám pak prorokuje, že vyjde hvězda z Jákoba a povstane žezlo z Izraele, čímž podle křesťanských komentářů předpovídá příchod Ježíše Krista.[13]

To, jak velkou váhu mělo slovo anděla, dokazuje 1. Královská. V ní je popisován muž Boží, kterému Bůh sdělil, že se nemá vracet zpět na jisté místo, jíst tam a pít. Jeden starý prorok se ho snažil k návratu přimět a obelhal ho slovy, že k němu promluvil anděl a nařídil mu, aby muže Božího přivedl zpět a pohostil.[14] Poté anděl přichází za Eliášem a tentokrát nepřináší jen slovo, ale i občerstvení: podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Když se Eliáš vyspí, anděl mu znovu přináší občerstvení na dlouhou cestu. I díky této Boží milosti zprostředkované andělem je pak Eliáš schopen jít čtyřicet dní a nocí až k hoře Chorébu.[15]

Ve 2. Královské anděl potvrzuje, že člověk se má obracet pouze na Boha, nikoliv na nižší, stvořené bytosti. K Eliášovi přichází anděl a posílá ho za posly samařského krále s otázkou: „Což není Bůh v Izraeli, že se jdete dotazovat Baal-zebúba, boha Ekrónu?“[16]

Potom posílá Eliáše za samotným králem, aby znovu zkritizoval jeho pokusy obracet se místo na Boha na někoho jiného.[17] Později se v samařském táboře objevuje „anděl zkázy“, který pobíjí téměř dvě stě tisíc vojáků.[18] Podobné běsnění anděla najdeme ve 2. Paralipomenon[19] a Izajášovi.[20] Zvláště ve Starém Zákoně je samozřejmě otázkou, které události lze brát doslova a které jsou metaforou vytvořenou za určitým účelem. Ve starověku výrazně platilo, že pro začátečníky v duchovním životě hrál velkou roli strach před Bohem, než se propracovali k důvěrnějšímu vztahu s ním. Důvěrnější vztahy, jako přátelství s Bohem a láska k němu,  samozřejmě vždy existovaly, ale v židovské společnosti nebyly takovou samozřejmostí, spíše se projevovaly individuálně. Důraz na ně položil až Ježíš Kristus.

V 1. Paralipomenon je anděl s mečem také připraven šířit zkázu po celém izraelském území, ale Hospodin ho zastavuje a tím zase dává najevo, že hrozivé předpovědi se nemusí uskutečnit, když se lidé obrátí. Žádný fatalismus tedy není namístě. Bůh čeká na lidskou odpověď.[21]

Žalmy se nás snaží ujistit o Boží přízni. Například v nich najdeme, že Hospodinův anděl bude bránit tábor zbožných.[22] Také tam stojí, že andělé na Boží pokyn chrání lidi, kteří našli útočiště v Pánu, na všech jejich cestách, budou je na rukou nosit, aby si ani nohu o kámen neporanili.[23] Tohoto verše, který sloužil k povzbuzení, později zneužil sám satan, když sváděl Ježíše. Ježíšova odpověď: „Je také psáno, že nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého,“ znamenala pro satana potupnou prohru ve filozofickém klání a zklamání z toho, že někdo jako Ježíš neustupuje zlu.[24] V dalších žalmech jsou andělé povzbuzováni k jejich obvyklé činnosti – dobrořečení a chválení Boha.[25] Jsou popisováni jako silní bohatýři, kteří vždy plní Pánovy pokyny.[26]

Izajáš líčí, jak je Bůh sužován každým našim soužením a anděl stojící před jeho tváří lidi pak zachraňuje. Bůh své věrné vždy vykupoval svou láskou a shovívavostí, ve všech dobách je „bral na svá ramena“, když nemohli dál.[27]

V knize Daniel vystupuje anděl také jako zachránce. Nebúkadnesar s požehnáními uznal, že Bůh prostřednictvím svého anděla zachránil své služebníky, kteří se odmítli klanět jinému bohu.[28] Daniel pak sděluje králi Nabúkadnesarovi, že jeho Bůh poslal svého anděla a zavřel ústa lvům, takže mu neublížili. Daniel byl před Bohem shledán čistý a ani proti králi se ničeho zlého nedopustil.[29] 

V Ozeášovi stojí, že Jákob v mužném věku zápasil s Bohem – jako kníže se utkal s andělem a obstál. Plakal a prosil o smilování. Podobně jako v Zachariášovi jsou zde pojmy Boha a anděla směšovány. Podle všeho se zde i v Zachariášovi jedná o anděla a Bůh je zmiňován proto, že anděl představuje Boží království, spojuje nás s Bohem.[30]

V knize Soudců je vyjeveno, jak může Bůh prostřednictvím svého posla zmocnit lidi k neobyčejným činům. Gedeon se ptá Božího posla, proč jeho lid potkávají takové katastrofy a kde jsou všechny Hospodinovy podivuhodné skutky, o nichž vyprávěli otcové. Myslí si, že Bůh teď Izraelity zavrhl. Jako odpověď dostává od Božího posla – opět ztotožněného s Bohem – sílu, pomocí které vysvobodí Izrael z rukou Midjánců.[31] Později Boží posel oznamuje neplodné Manóachově ženě, že porodí syna, který začne vysvobozovat lid z rukou Pelištejců. Upozorňuje ji, že ho nesmějí stříhat. Poté se jí narodí syn, kterého pojmenuje Samson.[32]

V Zachariášovi je anděl líčen jako symbol ochrany, je k němu přirovnán Jeruzalém. Je řečeno, že dům Davidův bude jako Bůh, jako anděl Hospodinův.[33] Boží posel také žehná Jošuovi a vyhlašuje Hospodinova slova, že Bůh přivede svého služebníka zvaného „výhonek“. Tímto „výhonkem z pahýlu Jesse“ má být podle křesťanských komentářů Ježíš Kristus.[34]

 

Démoni ve Starém Zákoně:

Vedle andělů existuje i jejich protipól – démoni. Toto řecké slovo se ve Starém Zákoně samozřejmě nevyskytuje, ale není pochyb o tom, že lidé měli i tehdy o
anti-andělských silách určité povědomí. Pouze je různě nazývali a měli o nich rozličné představy. Někdy jsou za zlé síly považováni různí duchové a přízraky. Je namístě napsat, že ať už se jedná o démony coby padlé anděly nebo různé zlé duchy[35] či zrádné duchy[36], vždy jde o bytosti, které jsou stejně jako člověk stvořeny Bohem, jen mají různá těla, která jsou člověku obvykle neprojevená. Nejsou to tvorové s absolutní mocí. Pocházejí z Boha a mají příležitost se k němu obrátit. Každá živá bytost má od Boha ve všech situacích svobodnou vůli k rozhodování, kterou cestou se vydá. Někdy také lidé mylně zaměňují za zlé duchy obyčejné duše zemřelých. Každá duše, která projevovala v životě zlo, má tento sklon přirozeně i po smrti, ale to není důvod ke slepé víře v něco víc, čím duše zemřelých nejsou. Všechny duše jsou proti Bohu nepatrné, ale zároveň se k němu mohou potenciálně vrátit, protože z něho všechny pocházejí. Kniha Kazatel popisuje, že úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný.[37] Prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.[38]

 

Andělé v Novém Zákoně:

V Novém Zákoně hrají andělé nesmírně význačnou úlohu. Evangelium podle Matouše popisuje, jak se anděl Páně zjevuje ve snu Josefovi a nabádá ho, aby se nebál přijmout Marii za manželku. Prohlašuje, že její dítě bylo počato  z Ducha svatého. Předpovídá, že mu Josef dá jméno Ježíš, které znamená, že vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.[39] Po narození Ježíše se anděl Hospodinův zjevuje Josefovi znovu. Radí mu, aby vzal dítě i Marii, uprchl do Egypta a zůstal tam, dokud mu neřekne. Tím nedovolí, aby Herodes dítě zahubil.[40] V Egyptě se mu zjevuje potřetí a posílá ho zpět do izraelské země, neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.[41] Když Ježíš dospěl a na poušti překonal ďáblova pokušení, je popisováno, že k němu přistoupili andělé a obsluhovali ho.[42] Sám Ježíš popisuje anděle jako žence, kteří přijdou na konci věku a vyberou každého, kdo se dopouští nepravostí.[43] Oddělí zlé od spravedlivých a zlé bude čekat pláč a skřípění zubů.[44] Ježíš tehdy přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly.[45] Ti s mohutným zvukem polnice shromáždí Boží lid do čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým. O tom, kdy to nastane, však Ježíš říká, že to neví nikdo: ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec sám.[46] Také se zmiňuje o jiné skupině andělů, a to ďáblových andělech, démonech. Připomíná tím, že původně byli andělsky čistí a pro svůj pád se rozhodli sami.[47] Ježíš varuje lidi, aby se neodvažovali ubližovat dětem, protože andělé těchto dětí jsou neustále v blízkosti jeho nebeského Otce. Tím odkazuje na to, že všichni máme své strážné anděly, kteří se nám snaží pomáhat.[48] Ježíš také poučuje saduceje, že po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé.[49] Po ukřižování jsou popisováni různí Boží poslové, někdy uvádění jako andělé, kteří hovořili s Ježíšovými následovníky u hrobu v jeskyni. Oznamují, že Ježíš byl vzkříšen a že ho lidé najdou v Galileji.[50]

Evangelium podle Marka uvádí prakticky totožné zmínky o andělech jako Matouš.

Evangelium podle Lukáše popisuje, jak anděl Gabriel oznamuje Zachariášovi, že se mu narodí syn Jan. Ten nebude pít víno a žádné jiné opojné nápoje, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým a mnohé lidi obrátí k Pánu. Zachariáš mu nevěří, a proto mu Gabriel oznamuje, že oněmí a promluví až v den, kdy se předpověď naplní a Zachariáš potvrdí, že syn se bude jmenovat Jan.[51] Gabriel je pak poslán k Marii do Nazareta a nazývá ji „milostí zahrnutá“, neboť z moci Ducha svatého porodí Ježíše, který bude nazván synem Nejvyššího a jeho království nebude mít konce. Oznamuje jí, že také její neplodná příbuzná Alžběta počala, protože pro Boha nic není nemožné.[52] Anděl Páně se pak objevuje s nebeskými zástupy v Betlémě při Ježíšově narození. Zvěstuje pastýřům velikou radost pro všechen lid, narození Spasitele v městě Davidově.[53] Dospělý Ježíš o andělech říká, že se před nimi přizná ke všem lidem, kteří se dokázali přiznat k němu.[54] Dále se zmiňuje o tom, jak se andělé radují z každého hříšníka, který činí pokání.[55] Také popisuje anděly jako průvodce duše po smrti, když líčí, jak přenesli duši chudáka k Abrahamovi.[56] Při utrpení na Golgotě dodává anděl Ježíšovi síly.[57] Po Ježíšově vzkříšení ženy vyprávějí, jak měly vidění andělů, kteří oznamovali, že Ježíš je živ.[58]

V Evangeliu podle Jana zase Ježíš připravuje své stoupence na anděly, kteří na něho budou vystupovat a sestupovat z něho, zatímco nebesa budou otevřená.[59] Velmi zajímavá je v Janovi zmínka o andělích-léčitelích. Je tam uvedeno, že anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu, a kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí.[60] Nakonec jsou dva andělé zmíněni, když Marie stojí u otevřeného Ježíšova hrobu. Ptají se jí, proč pláče.[61] Jelikož se vzápětí Ježíš nechává Marii poznat, naznačují tím, že není důvod k pláči, protože Ježíš je živý.

 

Ani v životě Ježíšových následovníků andělská zjevení nepřestávají. Ve Skutcích je líčen anděl, který apoštoly vysvobozuje z vězení a nabádá je ke kázání.[62] Anděl také posílá Filipa za správcem pokladů etiopské královny.[63] Boží anděl rovněž oslovil „obyčejného“ zbožného důstojníka Kornélia, aby k sobě nechal přivést Petra.[64] Samotného Petra pak anděl vysvobozuje z vězení.[65] Celé zjevení, které se dostalo Janovi, bylo od anděla.[66] Jsou v něm popisovány „hvězdné války“, souboj Božích andělů s démony vedenými Antikristem. Když se chce Jan andělovi poklonit, anděl mu v tom zabraňuje a říká, že je jen služebník Boha, stejně jako Jan, jeho bratří proroci a všichni, kdo se drží těchto slov. Nabádá, že klekat se má pouze před Bohem.[67]

 

Démoni v Novém Zákoně:

V Novém Zákoně již najdeme i řadu zmínek o démonech. V Evangeliu podle Matouše například farizeové Ježíše obvinili, že ve jménu knížete démonů vyhání démony.[68] Ježíš totiž vymítal démony a nabádal k tomu i své následovníky.[69] Na obvinění Ježíš odpověděl, že satan logicky nemůže vyhánět satana. Vybízí farizeje ke zvážení myšlenky, že démony skutečně vyhání Duchem Božím, a dodává, že v tom případě už teď mohou vidět Boží království.[70] Velmi poučné místo najdeme v Evangeliu podle Marka, kde Jan říká, jak bránili jednomu člověku v Ježíšově jménu vyhánět démony, protože nechodil s nimi. Ježíš jim takové sektářské chování zakázal a řekl, že žádný, kdo učiní mocný čin v jeho jménu, mu nemůže hned nato zlořečit: „Kdo není proti nám, je pro nás.“[71] V Markovi je také zmíněno, jak se Ježíš zjevil Marii z Magdaly, ze které kdysi vyhnal sedm démonů.[72] V Lukášovi je uvedeno, jak při Ježíšově léčení z mnohých nemocných vycházeli i démoni a křičeli, že je Boží Syn. Ježíš jim zakazoval takto hovořit.[73] Další člověk, posedlý mnoha duchy, volal na Ježíše: „Co je ti po mně, Ježíši, Synu Boha nejvyššího?" Tito duchové Ježíše prosili, aby nemuseli do pekla a byli raději posláni do stáda vepřů. Ježíš svolil a démoni vstoupili do stáda vepřů, které se vrhlo do jezera a utopilo.[74] Jindy Ježíš uzdravil chlapce, jemuž cizí démonský duch vždy kroutil tělo v křeči.[75] O síle Ježíšova jména svědčí sedmdesát učedníků, kteří s radostí přicházejí Ježíšovi oznámit, že v jeho jménu se jim podrobují i démoni. Ježíš jim na to odpovídá: „Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk.“[76]

 

3.1.2      Andělé a démoni v nauce církevních otců

 

O andělech a démonech hovoří také řada církevních otců. Augustin píše, že anděl znamená název úkolu, přirozeností je duchem.[77] Také se domnívá, že stvoření andělů je ve spravedlnosti překonáno ospravedlněním hříšníků, které ukazuje ještě větší milosrdenství.[78] Církev vzývá pomoc andělů, například v Hymnu cherubínů z Liturgie Jana Zlatoústého.[79] Basil říká, že každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu.[80] Hermův Pastýř líčí, že každý máme anděla čestnosti a anděla nepravosti. Ten první je mírný, a když vstupuje do našeho srdce, mluví k nám o čestnosti, čistotě, radosti, spokojenosti, přímém jednání a dalších ctnostech. Když si tyto vlastnosti naše srdce osvojí, můžeme si být jisti, že anděl čestnosti je s námi, a důvěřovat mu. Anděl nepravosti je zlostný, a jeho přítomnost ve svém nitru poznáme, když nás ovládá hněv, prahnutí po všem možném, návyk na alkohol, posedlost bohatstvím, ženami a podobně. Když známe jeho působení, nikdy bychom mu neměli důvěřovat.[81] Cyril Jeruzalémský cituje deuterokanonické pasáže knihy Daniel, kde je Abakuk odnesen andělěm, a používá to jako podporu učení o Ježíšově nanebevstoupení.[82] Někteří apologeté, jako Ireneus, Klement Alexandrijský, Tertulián a Hippolyt  byli přinejmenším část života ovlivnění gnózí a ariánstvím, kde se uctívání andělů silně přehánělo. Například Justin Mučedník nazval Ježíše stvořeným andělem, který byl podřízen Bohu stvořiteli.[83] Augustin píše o platonicích, že sice poznali něco z Boha Stvořitele, ale špatně pochopili pravé uctívání, když božskou úctu věnovali dobrým a špatným andělům.[84] Hippolyt píše, že před Kristem budou stát lidé, andělé i démoni. Ti, kteří konali dobro, obdrží věčnou slast, zatímco milovníci zla věčný trest, ze kterého je nic nevysvobodí.[85] Představa věčného a nezměnitelného osudu lidí a démonů byla tehdy velmi silná.

 

3.1.3      Andělé a démoni v magisteriu

 

Představa věčného zatracení démonů se odrazila i v jednom místě magisteria[86], které vychází z citátu Jana Damašského a uvádí, že hřích padlých andělů nemůže být odpuštěn nikoliv kvůli nedostatku Božího milosrdenství, ale kvůli jejich rozhodnutí. Po pádu už prý nemají možnost litovat, podobně jako lidé po smrti. Přestože velmi rád čtu úvahy Jana Damašského, jako je „O původu zla“, s touto představou nemožnosti obrácení nemohu souhlasit. Každý má svobodnou vůli od Boha změnit svůj život, znovu a znovu, v každém okamžiku, a každý napravený hříšník je tolik ceněn. Ubírat tuto možnost padlým andělům, byť by se pro ni rozhodl jen jediný, nedává ve světle Nového Zákona a Ježíšových slov o milosrdnosti a obrácení žádný smysl.

Magisterium učí, že andělé a lidé, rozumní a svobodní tvorové, mají směřovat k nejvyššímu cíli pomocí svobodného rozhodnutí, učiněného na základě lásky.[87] Ve stejném odstavci potvrzuje, že Bůh není příčinou mravního zla přímo ani nepřímo, jen ho dopouští, protože respektuje naši svobodu a je schopen z něho tajemně vytvořit dobro. Tím se naráží na možnost obrácení a spásy. Existence andělů je považována za pravdu víry[88] a Kristus za střed andělského světa.[89] Andělské kůry jsou podřízeny Kristovi, uznávají jeho vládu a tvoří jeho doprovod v posledním dni. Jeho tajemství bylo objektem jejich rozjímání.[90]

Satana a ostatní zlé démony Ježíš odhaluje tím, že vyjevuje jejich lstivost a slabiny. Mocí Ducha vymýtá zlé duchy, kteří nejsou schopni vzdorovat jeho svatosti. Tuto moc svěřuje také svým učedníkům.[91] Katechismus se o vymýtání zlých duchů také zmiňuje. Varuje, že je třeba nejprve rozpoznat, zda se u postiženého člověka opravdu jedná o přítomnost zlého ducha, nebo jen o psychickou nemoc, jejíž léčení náleží do pravomoci lékařské vědy.[92] Dodnes je totiž exorcismus často zneužíván fanatickými lidmi s postranními zájmy. Uctívání satana a jeho démonů patří k modloslužbě, která zahrnuje uctívání všeho, co není Bůh.[93] Nesnášenliví horlivci lidé někdy plošně odsuzují například i léčitelství jako vliv démonů, což je absurdní, neboť sám Ježíš učil léčitelství v podobě přikládání rukou, které je známé i v jiných kulturách a náboženstvích. Katechismus píše, že přírodní léčitelství je špatné jen tehdy, když zahrnuje vzývání zlých duchů a zneužívání důvěřivosti druhých.[94] Před čím Ježíš naopak varuje, je nejrůznější zaklínání se různými přísahami. Dává důraz na naši přímost a nedvojnost, neboť co je nad to, je ze Zlého.[95] V historii se mnozí fanatici zaklínali Bohem a jeho slovem, aby dosáhli něčeho ve svůj prospěch. Ježíš takové projevy považuje za démonské.

 

3.1.4      Andělé a démoni v církevních a teologických tradicích

 

Andělé hrají důležité role ve všech kulturách a náboženstvích, v církvích pak především v katolické. Tam se lidé odedávna učili modlitbu k andělu strážnému. Andělé byli za svou službu Pánu opěvováni v liturgii, v dílech hudebních skladatelů a také v lidových baladách a písních, z nichž se u nás zachovaly i velmi dávné například ve sbírce Františka Sušila, nazpívané Jaroslavem Hutkou. Církevní tradice si připomínají anděly kontinuálně, zvláště však v adventní době, kdy se čtou a prožívají všechny velké události dějin spásy.[96] Ve východní liturgii existuje cherubínský chvalozpěv: „My, kteří cherubíny tajemně představujeme a Trojici, dárci života, třikrát svatou píseň zpíváme, odložme nyní všechny světské starosti, abychom důstojně oslavili krále, kterého andělské sbory neviditelně nosí ve vítězné slávě. Aleluja.“ V západní liturgii se tento motiv andělské služby také objevuje, například v první eucharistické modlitbě: „Přikaž svému svatému andělu, ať ji (eucharistickou oběť) přenese na tvůj nebeský oltář, před tvář tvé božské velebnosti.“ Oběma liturgiím jsou společná slova před zpěvem Svatý, svatý: „A proto s andělskými sbory, které stojí u tvého trůnu a ustavičně ti slouží, a se všemi nebeskými zástupy zpíváme píseň o tvé slávě a voláme.“[97] Co se týče andělských hierarchií, kromě andělů (poslů) existují archandělé Uriel, Rafael, Raguel, Michael, Sarkoel a Gabriel (knížata stojící u Božího trůnu,vyslanci), cherubové (symbolizují vědění, podpírají Boží trůn) a serafové (symbolizují lásku, zpívají Boží chválu).[98] Potom nebeské trůny (symbolizují poznání), panstva (řízení), vlády (vedoucí), mocnosti (zahánění) a síly (zázraky).[99] Existuje mnoho dalších způsobů dělení andělů, nejznámější jsou od Aeropagity a papeže Řehoře. Andělé se s lidmi dorozumívají nejčastěji tak, že jim své záměry vnukají, někdy se jim mohou i zjevit. Jelikož jsou duchovní povahy, nemusí odpočívat, nestárnou a jsou krásní. V důsledku svého vidění satana, který si předsevzal zničit církev, papež Lev XIII. nařídil, aby se v celé církvi po nedělní mši svaté konala modlitba, začínající: „Svatý Michaeli, archanděli, braň nás v boji, proti zlobě a úkladům ďáblovým.“[100] Archanděl Rafael je kromě navštívení Marie zmiňován i v deuterokanonické knize Tobiáš, kde provází Tobíáše a hovoří s jeho otcem Tóbitem.[101] Kromě toho hraje ústřední roli v islámu, neboť navštěvuje proroka Muhammada a předává mu Korán. Nebeští poslové se v islámu nazývají malaika. Andělé Munzar a Nakír navštěvují každou duši po smrti. Padlý anděl, který se odmítl poklonit před Adamem, je nazýván Iblís (ďábel), jindy je uváděn jako džin. Jako džin je někdy zmiňován i šajtán (satan).[102] Kabala učí o Sefirah din (šestém nebi) a Talmud o Mahonu (místě), kde vládnou Mojžíš, čtyři archandělé a duch lásky.[103] Súfismus učí, že Bůh stvořil prvního dne anděly, aby ho velebili a uctívali, a popisuje nebeskou říši. Šintoismus popisuje nebeské duchovní bytosti slovem kami. V Egyptě komunikovali s anděly zasvěcenci a byly známé okřídlené nebeské bytosti, například Isis. V buddhismu existují dévadutové, boží poslové, kteří člověka napomínají k vážnému uvažování o třech skutečnostech – stáří, nemoci a smrti. Dévatanussati je pozorování nebeských bytostí, věda sama o sobě. V tibetském buddhismu jsou světelné andělské ženy Dákiní, „nebeské běžkyně“. Andělé v buddhismu mají často barevnou pleť a někdy ohnivý temperament.[104] Ve védské literatuře, z níž vychází hinduismus, jsou živé bytosti s některými božskými vlastnostmi nazývány stejně jako v buddhismu dévové. Nebeští pěvci a tanečníci se jmenují Gandharvové a Apsary, posvátné hymny zpívají zvláště Kinnarové. Démonům se říká asurové (bezbožní), Daityové, či Rákšasové. Žádná z těchto bytostí není Bůh, všechny z něho pocházejí.[105] Bhagavad-gítá rozšiřuje pojetí andělů (polobohů) a démonů na božskou a démonskou povahu u lidí. Učí, že vlastnostmi lidí s božskou povahou jsou rozvíjení duchovního poznání, dávání milodarů, sebeovládání, studium písem, přímost, nenásilí, věrnost pravdě, soucit se všemi bytostmi, mírnost, schopnost odpouštět, stálé odhodlání, oproštěnost od chamtivosti, zášti a prahnutí po úctě, klid, čistota a další. Tyto božské vlastnosti vedou k osvobození, zatímco démonské vlastnosti – pýcha, povýšenost, ješitnost, hněv, hrubost a nevědomost – vedou ke spoutanosti. V Bhagavad-gítě dále Bůh učí, že u démonů nenajdeme čistotu, náležité chování ani pravdu. Říkají, že tento svět je neskutečný, nemá žádný základ a nevládne mu Bůh. Ztratili se sami sobě a zabývají se neprospěšnými, strašnými činnostmi, cílenými na zničení světa. Zmateni falešným egem hanobí náboženství a projevují zášť vůči Bohu, který je provází jako svědomí v jejich vlastních tělech i tělech ostatních. Postupně klesají do nejodpornějšího stavu bytí, do něhož vedou tři brány: chtíč, hněv a chamtivost. Každý zdravě uvažující člověk by se proto měl od démonských vlastností odvrátit a věnovat se činům vedoucím k seberealizaci a návratu k Bohu, nejvyššímu cíli.[106]

3.2      Andělé a démoni v oblasti intellectu fidei

3.2.1      Porozumění andělům a démonům na základě organického propojení pravd víry

 

Andělé přicházejí od Otce, přinášejí jeho slovo, zvěstují a konají jeho vůli. Pomáhají lidem a nabízejí se jim bez rozdílu, nehledí na jejich národnost, společenské postavení či barvu pleti. Chrání Boží lid, společenství lidí scházejících se v Božím jménu. Toto společenství je prostoupeno Duchem Svatým, který inspiruje k jednotě a k radostné službě Otci. Démoni a démonské chování působí negativně. Je pravda, že démonské chování může sehrát svou roli i v obrácení člověka a jeho cestě ke spáse, ale obecně se dá říci, že démoni a démonské jednání přináší zkázu a člověk by se měl naučit tyto vlivy rozpoznávat a neřídit se jimi, protože odvádějí od sebepoznání a poznání Boha, a svádějí k modlářství.

 

3.2.2      Porozumění andělům a démonům na základě hierarchické propojenosti pravd víry

 

Andělé vyjevují svou identitu Božích poslů a zajišťují spojení mezi Bohem a lidmi. Přestože mají nadlidské vlastnosti, jejich úlohou je lidem pomáhat a sloužit na jejich cestě ke spáse. Jsou podřízeni Otci i Synovi. Oslavují Boha neustálým chvalozpěvem a v Bohu jsou oslaveni. Vstupují na nebesa ke svému Otci, na něhož svým životem poukazují a k němuž vedou lid působením Ducha.

 

3.2.3      Porozumění andělům a démonům na základě řešení lidských problémů ve světle Zjevení

 

Andělé provázejí lidi i v nebezpečí a v zoufalých podmínkách, když jsou ostatními nemilosrdně odmítáni. Rozbíjejí logiku materialistických vztahů, kde se hledí na braní a opomíjí se dávání. Ve všech kulturách se na ně lidé obraceli a andělé jim pomáhali snášet břímě světa. Často lidem zachraňovali život, pomáhali jim vyléčit se z nemocí a vedli je k Bohu. Ve své snaze pomáhat, která se může zdát marná, jsou neúnavní a dávají tím inspiraci a naději, kterou se nám démoni neustále snaží odebírat. Démoni nemusí být jen nějaké ošklivé nadpozemské obludy, ale i lidé, kteří se nám snaží škodit, ovládat nás, povyšovat se, zesměšňovat, ubližovat. Hranice mezi božskou a démonskou povahou je velmi vratká a neleží v černobílé příslušnosti k věřícím a nevěřícím, ale prochází srdcem a všichni se neustále rozhodujeme, na kterou stranu budeme směřovat. Mnozí z dobrých lidí, kteří neznají Boha, jsou potenciálně na cestě k Bohu, jejich andělské vlastnosti na Boha poukazují a jen je třeba jim o Bohu říci. Naopak mnozí lidé s postranními zájmy jsou někdy přestrojení za nízko i vysoce postavené autority v duchovních organizacích, církvích a společenstvích, a místo božských vlastností vyjevují znaky démonů. Moudrý člověk se musí učit démonské znaky rozpoznávat. Tak jako nemá klamat druhé, neměl by ani druhým dovolit, aby ho klamali. Měl by na démonské znaky poukazovat, čímž může démonsky nakažené lidi vracet zpátky nohama na zem a přimět je ke zpytování svědomí a obrácení. Přestože na to démoni  málokdy přistoupí, neboť místo reality chtějí iluzi, tato možnost obrácení pro ně existuje.

 

4         Závěr

 

Záměrem této seminární práce bylo pomocí teologické spásně-dějinné metody zpracovat téma andělů a démonů. Bádáním jsme zjistili, že andělé jsou věrní poslové, kteří se usilovně snaží těšit Boha chvalozpěvy a službou lidem, zatímco démoni prokazují medvědí službu a opěvují jen modly. Dá se říci, že svým odporem k Bohu a odcizením sobě sama si právě teď prožívají své peklo. Vlastní (Bohem darovanou) svobodnou vůlí spojenou s Boží milostí se však může každý vydat na dobrou cestu.

 

©Jan Kašpar, http://avalon.wz.cz

 

 

 

 

 


 

[1] Katechizmus katolické církve (KKC). 1. vyd. Praha: Zvon 1995. ISBN 80-7113-132-6.

[2] LÉON-DUFOUR, Xaver, a kolektiv, Slovník biblické teologie, Les Édition du Cerf, Paříž 1970, ISBN 80-200-1127-7.

[3] Gn 16,7-12

[4] Gn 21,16-18

[5] Gn 22,11-18

[6] Gn 48,16

[7] Gn 31,11-13

[8] Sd 2,1-4

[9] Ex 3,2-22

[10] Ex 14,19

[11] 2 Sam 24,16-17

[12] Nm 22,22-35

[13] Nm 24,17

[14] 1Král 13,18

[15] 1 Král 19,5-8

[16] 2 Král 1,3-4

[17] 2 Král 1,15-16

[18] 2 Král 19,35

[19] 2 Kron 32,21

[20] Iz 37,36

[21] 1 Kron 21,27

[22] Ž 34,8

[23] Ž 91,11-12

[24] Mt 4,6

[25] Ž 148,2

[26] Ž 103,20

[27] Iz 63,9

[28] Dan 3,28

[29] Dan 6,23

[30] Oz 12,4-5

[31] Sd 6,11-21

[32] Sd 13,3-21

[33] Zach 12,8

[34] Zach 3,6-8

[35] Sd 9,23

[36] 1 Král 22,20-22

[37] Kaz 3,19

[38] Kaz 12,7

[39] Mt 1,20-21

[40] Mt 2,13

[41] Mt 2,19-20

[42] Mt 4,11 39

[43] Mt 13,39-42

[44] Mt 13,49-50

[45] Mt 16,27

[46] Mt 24,31-36

[47] Mt 25,41

[48] Mt 18,10

[49] Mt 22,30

[50] Mt 28,2-7

[51] Lk 1,11-20

[52] Lk 1,26-37

[53] Lk 2,9-14

[54] Lk 12,8

[55] Lk 15,10

[56] Lk 16,22

[57] Lk 22,43

[58] Lk 24,23

[59] Jan 1,51

[60] Jan 5,4

[61] Jan 20,12-13

[62] Sk 5,19-20

[63] Sk 8,26

[64] Sk 10,3-6

[65] Sk 12,7-11

[66] Jan 1,1

[67] Zj 22,9

[68] Mt 9,34

[69] Mt 10,8

[70] Mt 12,26-28

[71] Mk 9,38-40

[72] Mk 16,9

[73] Lk 4,41

[74] Lk 8,27-32

[75] Lk 9,42

[76] Lk 10,17-18

[77] Srov. KKC, čl. 329.

[78] Srov. KKC, čl. 1994.

[79] Srov. KKC, čl. 335.

[80] Srov. KKC, čl. 336

[81] The Pastor of Hermas 6,1-2. [cit. 22. 12. 2007]. Přístup z: http://www.searchgodsword.org/his/ad/ecf/ant/thepastorofhermas/view.cgi?file=anf02-16.htm&size=20&word=suggestions

[82] Did Some Church Fathers Reject the Deuterocanonicals as Scripture? [cit. 22. 12. 2007]. Přístup z:
http://matt1618.freeyellow.com/deut.html

[83] Were the Anti-Nicene Church Fathers Trinitarians? [cit. 22. 12. 2007]. Přístup z:
http://www.scribd.com/doc/10151/Were-the-AntiNicene-Church-Fathers-Trinitarians

[84] Augustin: The City of God (Book X). [cit. 22. 12. 2007] Přístup z:
http://www.newadvent.org/fathers/120110.htm

[85] The Early Church Fathers Speak to us on Hell. [cit. 22. 12. 2007] Přístup z:
http://www.geocities.com/Athens/Rhodes/3543/Hell.htm

[86] Srov. KKC, čl. 393

[87] Srov. KKC, čl. 311

[88] Srov. KKC, čl. 328

[89] Srov. KKC, čl. 331

[90] LÉON-DUFOUR, Xaver, a kolektiv, Slovník biblické teologie, Les Édition du Cerf, Paříž 1970, str. 9, ISBN 80-200-1127-7.

[91] LÉON-DUFOUR, Xaver, a kolektiv, Slovník biblické teologie, Les Édition du Cerf, Paříž 1970, str. 90, ISBN 80-200-1127-7.

[92] Srov. KKC, čl. 1673

[93] Srov. KKC, čl. 2113

[94] Srov. KKC, čl. 2117

[95] Srov. KKC, čl. 2153

[96] Srov. KKC, čl. 1095

[97] Můj anděl půjde před tebou. [cit. 22. 12. 2007] Přístup z: http://krystal.op.cz/amen/1997/AMEN9-97/10.htm

[98] Rozdělení andělů. [cit. 22. 12. 2007] Přístup z: http://katolik.cz/otazky/ot.asp?ot=361

[99] Andělské kůry. [cit. 22. 12. 2007] Přístup z: http://www.katolik.cz/otazky/ot.asp?ot=1183

[100] ŠAUER, František, Jízdenka do nebe a vstupenka do ráje, František Šauer, vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s., str. 234-235.

[101] Starý Zákon-Apokryfy, Kalich, Praha 1985, str. 50-51 (přeložil kolektiv překladatelů z různých církví).

[102] Anděl. [cit. 22. 12. 2007] Přístup z: http://cs.wikipedia.org/wiki/And%C4%9Bl

[103] SHIMMEL, Rabbi Jacob, Om Shalom, Folk Books, New York , p. 133, ISBN 0-9619763-3-0.

[104] Andělé v kulturách. [cit. 22. 12. 2007] Přístup z: http://evamarvanova.sblog.cz/kultury/

[105] Bhagavad-gítá 11.21-22

[106] Bhagavad-gítá 16.1-22

nahoru


Zpátky na Novinky