Cit pro zachvívání našich bližních


pokračování článku Spusťte malé laviny

Benjamin Klein

Z knihy Poznej svého anděla

Otec prodal tehdy svoje krávy jednomu příteli, u něhož měl záruku, že jsou v dobrých rukou. Pronajal mu k tomu ještě půdu a nastoupil místo jako montér. A nyní dal výpověď. Kdybych nebyla němá, nebyla bych mohla potlačit výkřik radosti. Představa, že budu mít otce častěji u sebe, byla jednoduše příliš krásná. To určitě Michael, tak často jsem ho o to prosila!

"Milý Michaeli, děkuji ti za to, že dostávám tolik pomoci." Otec mě přitiskl ještě jednou pevně k sobě, dal mi polibek a pak se rozloučil. Naposledy musel ještě na šest týdnů pryč, a pak? Ano, co bude pak?

Bylo to pro mne šest tvrdých týdnů. Namáhala jsem se, jak jsem jen mohla, ale žádný úspěch nebylo vidět. Matka byla vůči mně ještě podrážděnější a rezervovanější. Dívala jsem se na ni tak mile, jak jsem to jen uměla, přála jsem jí v myšlenkách všechnu lásku, brala jsem všechny bolesti trpělivě na sebe, ale nic to nepomohlo. Pustila mě zcela ze zřetele. Jídlo mi přinášela nepravidelně a s odporem. Co bych byla dala za to, kdybych byla samostatná. Kdybych mohla sama jíst nebo jít sama na nočník. Ale snažila jsem se, abych nereptala na osud, snažila se, abych nedala vzniknout žádným negativním myšlenkám. Když matka láteřila, poněvadž jsem se opět pomočila, pokusila jsem se jí porozumět, omluvit se němě za to, že jsem jí přidělala opět tolik práce. Pokusila jsem se jí být vděčná za všechno, co udělala. Nebylo to lehké, ale časem to šlo lépe a postupně jsem se naučila dokonce snášet bolest bez naříkání, bez výčitek, když se mnou zase nešetrně jednala. Měla jsem stále před očima otce a věděla jsem, že to musím dokázat. Byla jsem pevně rozhodnuta, že také přispěji ke spuštění svých ,malých lavin`, byla jsem však stále trochu zklamána, že hned nehřměly jako velké laviny do údolí a všechno hned nezbořily. Naopak, nestalo se nic, vůbec nic!

Také bratři mi to neulehčovali. Nestarali se o mě, a když už museli, pak s odporem. A dávali mi to také pocítit. Je nekonečně pokořující, když se nemůžeš správně pohybovat, a za to se ti ještě vysmívají. Pro zdravé uši to může znít jako žert. Bratři mě postavili v mém dětském kočárku na okraj fotbalového hřiště, stříleli míčem kolem mě a volali: "Jsi brankář, dávej pozor, abys žádný nepustila." Necítila jsem to nikdy jako žert. I když jsem nyní dokázala, abych nebyla proto vůči nim zlá, přece mě to v nitru hluboce bolelo. Musela jsem si nechat líbit mnoho takových klukovin. Když moji bratři a jejich kamarádi zjistili, že se mi hnusí žáby, bavili se tím, že mi je házeli do klína. Jindy mě pouštěli s kopce dolů jako živou panenku, až se mi obracel žaludek, nebo mě postavili s kočárkem jednoduše do kouta, když mě už nepotřebovali. Bud' jsem byla pro ně prostě vzduch - vždyť' mě směli beztrestně přehlížet, protože jsem nemohla křičet nebo běhat za nimi - nebo jsem byla pro ně hračka. Obojí bylo velmi pokořující.

Kdybych se byla vzepřela, byla bych bez Michaela, bez vědění, které mi daroval, vnitřně rozervána zármutkem a hněvem. Ještě mnohem hůře jsem však snášela soucit převážně starších lidí. "Ach, milý Bože, je to ale chudák. Je tohle vůbec možné? Tak malá a tak postižená? Zdalipak není postižená také duchovně? Nebo může alespoň trochu myslet?"

To se snášelo ještě hůře, než být hračkou svých vlastních bratrů. To jsem byla alespoň ještě něčím. Měla jsem alespoň nějakou hodnotu. Ale takhle? Zajisté to ti lidé nemyslí zle. Ale vtiskují ti tím razítko absolutní zbytečnosti. Tento soucit ničí všechny hodnoty, dosazuje tě na nejnižší stupeň lidské existence, jsi nevážen, nemilován, nepřijímán vážně, jen právě tolerován. A jak často je dokonce také tento soucit nepravý, je jen maskou strachu, že by totéž mohlo potkat člověka samého, že by se pak musel sám vyrovnat s existencí postiženého dítěte, se vší prací, s omezeními a především: Co by řekli lidé? Jak často se ozývá ze soucitu ulehčení, že jsem toho byl sám ušetřen. A smutek, který při tom lidé vyjadřují, je často jen úlek: Vždyť to by se mohlo stát i mně!

Když nelze mnoho dělat s hlasem, sluchem a rukama, zůstává člověku jen možnost cvičit cit.
"Většina lidí," řekl mi jednou Michael, "ani neví, že tento cit existuje, cit pro zachvívání našich spolubližních. Vždyť všechny myšlenky a pocity jsou zachvíváním. Jakmile vznikne myšlenka, opouští nás ve formě nepatrného množství energie, která se jako světlo rozšiřuje na všechny strany. Tělo nemá žádný orgán pro přijímání tohoto zachvívání. Zato ale náš duch ano. Kdo proto cvičí, aby ducha a tělo přivedl do souzvuku, bude brzy také přijímat toto zachvívání a správně je vykládat. Malé děti většinou ještě tento smysl mají. Neboť jak jinak si vysvětlíme, že mnohé děti u určitých lidí, které ještě nikdy neviděly, začnou náhle křičet a nejsou k utišení, zatím co k jiným, právě tak cizím, jsou opravdu přítulné. Ano, mnoho dětí má ještě tento cit. Ale většina dospělých, místo aby toho dbali, reaguje rozmrzele: "Ty hlupáčku, co to do tebe vjelo!" Dítě brzy zpozoruje, že je tato reakce nežádoucí a časem se to odnaučí. To jediné, co při tom většinou z tohoto smyslu dětem zůstane, je pocit sympatie nebo antipatie, přičemž sympatie neznamená nic jiného, než že zachvívání druhých leží přibližně na téže vlnové délce, jako je ta vlastní, zatímco antipatie znamená různost příslušné frekvence zachvívání."

V uzavřenosti, ve které jsem vyrostla, jsem mohla tento pocit v sobě silněji rozvíjet. Nikdo se mi to nepokusil vymluvit, poněvadž nikdo o tom nevěděl. A od Michaela jsem obdržela nutnou pomoc. Už dlouho mě nikdo nemůže obelhávat. Ihned cítím, zda se slova kryjí se zachvíváním myšlenek nebo ne. A jak často se nekryjí! Jak často vězí za rychle vyřčenými slovy ,takový ubožák` jen naděje, že se člověk nikdy nedostane do stejné situace! A jak často je to řečeno jen tak, bez vnitřní účasti. Jak často znamená omluva: "Nemohla jsem, poněvadž...," ve skutečnosti ,nechtěla jsem`. A jak často jsem byla poznámkou: "To dítě nese svoje utrpení velmi statečně," zasunuta na nejspodnější konec hodnotové stupnice - život nehodný života, právě jen ještě tolerovaný. Co se týká stavu těla, dám všem velmi ráda za pravdu.
Jenže - cožpak je tělo můj život? Cožpak já jsem své tělo? Můj duch se nedal klamat zbožnými řečmi druhých. Byl schopen rozeznat masku od obličeje. Nepotřebovala jsem věřit tomu, co mi bylo předloženo, mohla jsem to přezkoušet. Není to důležitější? Vždyť co je život? Je skutečně jen fotbal a nakupování nových šatů? Dávno jsem si tuto otázku zodpověděla. Jediní, kteří mě dosud v mém životě plně přijali, byli sestra Benedikta na klinice, můj otec a Michael. Pro sestru Benediktu jsem byla dítě jako každé jiné. Byla jsem nemocná a bylo samozřejmé, že mi pomáhá. Byla jsem ,normální nemocný`, ne víc a ne méně. Pro svého otce jsem byla dcera, kterou miloval. Nemiloval určitě moje tělo a byl z mého postižení často smutný. Miloval člověka, který v tom těle vězel, člověka, kterého stvořil Bůh jako jeho a který měl tutéž hodnotu jako on sám. Ne víc a ne méně. Pro Michaela jsem byla přítel. Přítel, kterého vedl, kterého směl uvádět do tajemství života. Jeho mladší sestra, kterou plně akceptoval se všemi jejími chybami a slabostmi, kterou se pokusil pozvednout svým vedením na svůj stupeň. Přísně, ale laskavě. Byla jsem ,normální` člověk jako každý jiný. Ne méně a ne více. A to jsem chtěla být: ,normální` člověk, ne víc a ne méně.

nahoru