Bůh není původce zla

Jan Damašský
z díla O PRAVÉ VĺŘE

KAPITOLA XIX.
Bůh není původce zla
Je nutno vědět, že Písmo svaté má občas zvyk o Božím dopuštění mluvit tak, jako by bylo Božím působením. Tak například máme ve slovech apoštola v listu Římanům: „Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?“ Někdo by z toho mohl usoudit, že Bůh sám jako jediný Tvůrce všeho stvořil jedno i druhé. Ve skutečnosti však ne On způsobuje, že jedna nádoba je ke cti a druhá k necti, ale svobodné rozhodnutí každého z nás. To nám dokazují jiná slova téhož apoštola z 2. listu Timoteovi: „Ve velké domácnosti nejsou jen zlaté a stříbrné nádoby, nýbrž i dřevěné a hliněné, jedny pro cenné věci, druhé na odpadky. Kdo se očistí, bude nástrojem vznešeným, posvěceným, užitečným pro hospodáře, připraveným ke každému dobrému dílu.“ Je tedy zřejmé, že očištění závisí na svobodné vůli člověka. Vždyť apoštol přece říká: „Kdo se očistí.“ Opačný výrok by mohl ovšem znít takto: Když se však neočistí, zůstane nádobou bezcennou, Vladaři nepotřebnou, hodnou leda na rozbití.

Tudíž text uvedený v úvodu, právě tak jako tento: „Bůh všechny uzavřel pod neposlušnost “, a tento: „Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli“, je třeba chápat nikoliv ve smyslu Božího působení určujícího, nýbrž jedině ve smyslu Božího dopuštění, předpokládajícího naši svobodnou vůli. Dobro nelze vynutit. Písmu svatému je vlastní hovořit o tom, co Bůh pouze dopouští, jako by to sám konal a jakoby to, co dopustil, bylo jeho dílem. Ale i tehdy, když říká, že „Bůh tvoří zlo“, anebo „Stane-li se v městě něco zlého, zda nejedná Hospodin?“ - říká to nikoliv proto, že považuje Boha za původce zla, nýbrž proto, že v Písmu svatém slovo „zlo“ není jednoznačné, ale vystupuje v dvou významech: někdy označuje podstatu zla, jmenovitě to, co je v rozporu s ctností a s Boží vůlí, jindy však i to, co jako zlé a tíživé cítíme, například utrpení a poklesky. Třebaže se nás takové věci bolestně dotýkají, jsou zlé jen zdánlivě, protože nám ve skutečnosti přinášejí dobro svou pravdou, neboť myslící lidi vedou k tomu, aby se vzpamatovali, a tak napomáhají ke spáse. Zlo tohoto druhu je podle slov Písma z Božího působení. Je však třeba mít na paměti, že původci takového zla jsme opravdu zase my sami. Takové zlo nechtěné vyplývá ze zla, které jsme chtěli.

Je také dobré vědět o tom, že étos Písma svatého má zvyk zobrazovat v příčinném spojení to, co je ve skutečnosti pouze důsledkem souhry /shody/ okolností. Tak čteme: „Proti tobě jsem zhřešil, a co zlého před tebou, učinil jsem, aby bylo zjevné, že spravedliv jsi ve svých řečech, a že jsi bez úhony v soudech svých.“ Vždyť ten, který zhřešil, nezhřešil proto, aby Bůh zvítězil. Bůh přece vůbec nepotřeboval náš hřích, aby se ukázal jako vítěz. On panuje nepřemožitelně a vítězí nade vším, i nad těmi, kteří nehřeší, neboť je Stvořitel, je nedosažitelný a nestvořený a jeho sláva plyne z jeho podstaty, nikoliv z toho, že by ji získával. Tudíž vůči těm, kteří hřeší, se Bůh nedopouští nespravedlnosti, když projevuje svůj hněv; a když odpouští těm, kteří činí pokání, je vítězem nad naší zlobou. Přece nehřešíme s tímto úmyslem, tento důsledek je pouze zdánlivý.
Je to podobné, jako když si někdo velice zaujatý prací, řekne pro sebe, když vidí přicházet přítele: Přichází přítel, abych dnes už nic nedělal. A přece přítel vůbec nepřišel s úmyslem, aby onen nic nedělal, nýbrž tak to vyšlo, třebaže onen přijímající hosta, jistě už nebude pracovat. V takovém případě mluvíme o prosté shodě okolností, poněvadž se věci tak sběhly. A co se týká Boha, On nechce zůstat jen na tom, že má spravedlnost sám v sobě, ale chce, abychom se všichni podle míry svých sil snažili Bohu připodobňovat.

KAPITOLA XX.
O tom, že neexistují dva principy
Že dva principy, z nichž by byl jeden dobrý a druhý zlý, neexistují, chceme ukázat v následujícím. Dobro a zlo jsou vzájemně v protikladu a vzájemně se ničí, proto nemohou existovat ani ve společné vzájemnosti ani vedle sebe. Jedno či druhé by bylo totiž jenom v určité části všehomíra - menší, než je celek, anebo uzavřeno ve své části.
Proto se ptám: Kdo udělil každému z nich tu čest? Přece někdo neřekne, že se oba principy staly samy od sebe a domluvily se mezi sebou? Zlo by pak již nebylo zlem, kdyby uzavřelo s dobrem smír a vstoupilo s ním do spolku. Ani dobro by už nebylo dobrem, kdyby se přátelilo se zlem. Jestliže však byl ještě kdosi třetí, jenž každému z těch dvou určil místo, pak spíše tento třetí je Bohem (jediným principem - počátkem, vládcem).
Logická nutnost vede k jednomu ze dvou: buď se dobro a zlo setkávají a vzájemně se ruší, nebo existuje mezi nimi něco středního, jakási stěna překážející jejich vzájemnému styku. Pak nejsou jen dva, ale tři principy.
Kromě toho je nutno se rozhodnout definitivně i pro jednu z dalších možností: buď oba principy trvají mezi sebou v míru, avšak toho zlo není schopno, protože kdyby bylo v míru s dobrem, nebylo by zlem; anebo mezi sebou bojují, což však neodpovídá povaze dobra (co válčí, není dokonalým dobrem); anebo jestliže bojuje zlo, zatímco dobro ne, je dobro ničeno zlem, anebo v nejlepším případě zůstává v ustavičném trápení a podráždění - což však není vlastností dobra. Musí být tedy jeden princip, který je naprosto svobodný a imunní vůči jakémukoliv zlu. Je-li tomu však tak - řeknou: odkud je potom zlo? Není přece možné, aby se zlo rodilo z dobra.

Odpovídáme takto: zlo není ničím jiným, než nepřítomností dobra, je pouze jakýmsi přechodem ze stavu shodného s přirozeností do stavu proti přirozenosti. Zlo totiž není zlem ze své podstaty.
Všechno totiž, co Bůh stvořil, „bylo velmi dobré“, když to povstalo. Dokud všechny věci zůstávaly tak, jak byly stvořeny, byly „velmi dobré“. Teprve potom, když započal dobrovolný odvrat od přirozeného (stavu) proti přirozenosti, došlo ke zlu.

Podle přirozenosti je totiž všechno podřízeno Stvořiteli a poslouchá ho. Teprve když se jedno ze stvoření vědomě vzepřelo a odmítlo poslušnost vůči svému Stvořiteli, samo v sobě projevilo zlo. Zlo tedy není nějaká bytnost, ani vlastnost bytnosti, nýbrž nahodilost; jde o dobrovolné odvrácení se od stavu podle přirozenosti a přechod k něčemu, co je proti přirozenosti, co je hříchem. Ale odkud se vzal hřích? Pochází ze svobodného rozhodnutí ďábla. Tudíž ďábel je zlý? Když byl stvořen, nebyl stvořen zlý, naopak dobrý, vždyť Bůh ho stvořil jako anděla světla, anděla nejvznešenějšího, jako bytost právě tak svobodnou jako rozumnou. Svobodně se odklonil od ctnosti, která byla v souladu s jeho přirozeností, a ponořil se v temnotu zla, vzdálil se od Boha, jediného Dobra a Dárce Života. Z Něho je totiž všechno, co je dobré, obdařeno dobrem. Co se však od něho vzdaluje svým rozhodnutím - nejde zde tedy o vzdálení se místem - upadá do zla.

KAPITOLA XXI.
Proč Bůh stvořil ty, o nichž věděl předem, že zhřeší a nebudou činit pokání Bůh ve své dokonalé dobrotě povolal z nejsoucna v bytí všechno, co povstalo, a už předem věděl, co se mělo stát. Kdyby totiž některá stvoření neměla existovat, aby v budoucnu neupadla do zla, znamenalo by to, že nebyla Bohu předem známá. Poznání se týká totiž toho, co existuje, a předvědění /prognosein/ se týká všeho toho, co jistě vznikne v budoucnosti. Nejprve je tudíž jsoucno /bytí/ a teprve potom bytí dobré či zlé.
Kdyby se totiž Bůh rozhodl -- z předvědění, že ten, kdo má z dokonalé Boží dobroty existovat, avšak potom se stane z vlastního rozhodnutí zlý -- zdržeti se a neuděliti takovému (případu - tvoru) existenci, pak by zlo vítězilo nad Boží dobrotou.

Cokoliv takto Bůh stvořil, stvořil všechno dobrým, a teprve vlastní vůle každého rozhoduje, že se dobré pak stává zlým. Řekl-li ovšem Pán Ježíš (o Jidášovi): „Lépe by bylo tomu člověku, kdyby se nebyl narodil“, přece nevyjádřil těmito slovy, že jeho vlastní stvoření je zlé, nýbrž odsoudil výlučně to zlo, které působením svobodného rozhodnutí a lehkomyslnosti poškodilo jeho dílo. Neboť právě toto nerozvážné vlastní rozhodnutí tvorů způsobilo, že se blahé Stvořitelovo dílo stalo pro ně neužitečným.
Připomíná to případ, když někdo přijme z královy ruky bohatství a moc a potom se vzbouří proti svému dobrodinci. Když ve své vzpurné posedlosti setrvá vědomě až do konce, cožpak není hoden trestu?
Přeložil ThDr. Pavel Aleš
Olomouc L. P. 1994

Články a publikace na podobné téma
Hrad v nitru (Terezie z Avily)
S. Kirkegaard - Hříšnice
S. Kirkegaard - Celník a farizeus
Poutník a jeho cesta pronášení svatých jmen II
Poutník a jeho cesta pronášení svatých jmen I
Sv. František - Učiň mne nástrojem
František z Assisi - Píseň bratra slunce
Jan Hus - Listy a projevy (M. Martinovi z Volyně)
Mistr Jan Hus nám píše přes staletí
Z Husových dopisů - Obci vysokého učení Pražského
Jan Hus - O míru a zpupných vymahačích poklon
Z Husových dopisů - Veškerému národu českému
Sv. Bernard - Pokrytectví z ctižádostivosti
Biskup Robert z Lincolnu - Neodvažuji se mlčet
D. Nitsch - Dva ať jsou jedno skrze lásku
J.A. Komenský - Jak dovedně užívat knih
J. A. Komenský - Mravní přikázání
J. A. Komenský - Ó Bože veliký
Tajnou stezkou Paula Bruntona

nahoru


Zpátky na Novinky