Výňatky z Evangelium Barnabáše

Dny, kdy byl zbožštěn Ježíš?

 

 

Lonsdale a Laura Ragg

 

Dodatky k Evangeliu Barnabáše

Císařská knihovna, Vídeň

Překlad: Little John

 

      „V roce 325 se konal Nicejský koncil, kde padlo rozhodnutí zničit všechna původní evangelia, zapsaná v hebrejštině. Bylo vydáno prohlášení, že každého, kdo by tato evangelia vlastnil, stihne trest smrti.“

 

 

Dodatky I

 

Skutky 12:25

 

25  Když Barnabáš a Saul splnili své poslání, vrátili se z Jeruzaléma do Antiochie a vzali s sebou Jana zvaného Marek.

 

Skutky 13:1,2

 

1  V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Simeon zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda, a Saul.

 

2  Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: „Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.“

 

Skutky 14:11-15

 

11 Když zástupy viděly, co Pavel učinil, provolávaly lykaonsky: „To k nám sestoupili bohové v lidské podobě!“

12 Barnabášovi začali říkat Zeus, Pavlovi pak Hermes, poněvadž to byl především on, kdo mluvil.

13 Dokonce kněz Diova chrámu před hradbami dal přivést k bráně ověnčené býky a chtěl je s lidmi apoštolům obětovat.

14 Když se to Barnabáš a Pavel doslechli, roztrhli svůj oděv, vběhli do zástupu mezi lidi

15 a volali: „Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich.“

 

 

DODATKY II

 

Život a poselství Barnabáše

 

      Přestože se křesťanské církve snažily život a poselství Barnabáše cenzurovat, jeho poselství se dochovalo. Jak by také mohlo být odstraněno, když Barnabášovo jméno a činnosti jsou, byť jen částečně, uchovány v Bibli?

      Barnabáš byl žid, narodil se na Kypru a jeho původní jméno bylo Joses. Další jméno Barnabáš mu dali apoštolové za jeho oddanost Ježíši. Barnabáš se překládá buď jako „syn útěchy“ nebo „syn výzvy“. V jeho společnosti našli útěchu a klid všichni, kdo byli souženi střetem různých věrouk. Barnabáš byl proslulý tím, že přebýval v blízkosti Ježíše, a proto se stal významným členem malé skupiny žáků v Jeruzalémě, jež se utvořila po Ježíšově odchodu. Společně dodržovali Zákon proroků, který Ježíš nepřišel zničit, ale naplnit (Matouš 5:17). Nadále žili jako židé a uplatňovali v životě to, co se od Ježíše naučili. Netušili, že křesťanství by mohlo být přijímáno jako nové náboženství.  Byli oddanými židy a od ostatních se lišili pouze svou vírou v Ježíšovo poselství. Na počátku se neshromažďovali jako zvláštní skupina a neměli vlastní synagogu. Nenacházeli v Ježíšově poselství nic, co by vyžadovalo jejich rozchod s židovstvím. Kvůli nezadatelnému právu však proti nim začaly nepřátelsky vystupovat židovské vyšší kruhy. Konflikt mezi židy a Ježíšovými stoupenci vyvolali židé, kteří pociťovali, že křesťané by mohli ohrozit jejich autoritu.

      Rozkol se postupně prohluboval. V roce 70, při obléhání Jeruzaléma, křesťané opustili město a v roce 132 se odmítli účastnit vzpoury v Bar-Kochbě. Tyto dvě události jasně vyjevily rozdíl mezi křesťany a židy.

      Otázka Ježíšova původu, jeho povahy a vztahu k Bohu, která se později stala tak důležitou, nevzešla z řad těchto prvních žáků. Ti jednoznačně přijímali, že Ježíš byl Bohem zmocněný muž, který konal neobyčejné skutky. Nic v Ježíšových slovech nebo událostech v jeho životě je nevedlo k tomu, aby svůj názor změnili. Aristides, jeden z raných apologetů, viděl ve způsobu, kterým Boha uctívali první křesťané, ještě ryzejší monoteismus než v uctívání židovském.

 

      Nová kapitola křesťanské teologie začala obrácením Pavla. Pavlova teologie se zakládala na jeho osobním zážitku vykládaném ve světle soudobého řeckého myšlení. V jeho hlavě se zrodila teorie vykoupení, jež byla Ježíšovým žákům něčím zcela neznámým. Zahrnovala Ježíšovo zbožštění. 

      S nástupem Pavlova výkladu křesťanství zaznamenaly dějiny církve změnu pojetí a zásad. Na místo Ježíšových žáků, kteří sedávali u jeho nohou, se do popředí dostal nový člověk, jenž Ježíše osobně neznal. Centrem křesťanství náhle nebyla Palestina, ale Římská říše, a toto vyznání se nestalo pouhým odvětvím židovství, ale bylo na něm zcela nezávislé. Navíc se stalo nezávislé na samotném Ježíši.

      Pavel byl žid z Tarsu, jenž strávil dlouhou dobu v Římě a byl římským občanem. Uvědomil si, jak mocně křesťanství ovládá obyčejné lidi. Intelektuálové byli tehdy ovlivněni Platónem a Aristotelem. Pavel měl zřejmě pocit, že lid Římské říše nelze obrátit na víru bez přizpůsobování na obou stranách. Jeho praktické poznání ovšem nebylo přijatelné pro ty, kdo osobně naslouchali Ježíšovi. Přes rozdíly v názorech se však rozhodli spolupracovat pro společný zájem.      

 

      Skutky zaznamenávají, že Barnabáš zastupoval Ježíšovy nejbližší žáky. Pavel s nimi určitou dobu spolupracoval, ale nakonec se jejich cesty rozdělily. Pavel chtěl zanechat přikázání seslaných prostřednictvím Mojžíše, která se vztahovala na jídlo, a přikázání daných skrze Abrahama, jež se týkala obřízky.  Barnabáš a další blízcí žáci Ježíše s tím nesouhlasili. Následující pasáže z knihy Skutky naznačují vzniklý rozpor:

 

Skutky 15:1,2

 

1  Tu přišli do Antiochie někteří lidé z Judska a začali bratry učit: „Nepřijmete-li obřízku, jak to předpisuje Mojžíšův zákon, nemůžete být spaseni.“

2  Pavel a Barnabáš s tím nesouhlasili a dostali se s nimi do sporu; proto bylo rozhodnuto, aby ti dva a ještě někteří jiní z Antiochie šli do Jeruzaléma a předložili tuto otázku apoštolům a starším.

 

Skutky 14:1,2

 

1  Totéž se stalo v Ikoniu: Pavel a Barnabáš vešli do židovské synagógy a mluvili tak mocně, že uvěřilo mnoho Židů i Řeků.

2  Avšak ti židé, kteří neuvěřili, pobouřili pohany a vyvolali jejich nenávist proti bratřím.

 

      Po těchto neshodách se cesty Pavla a Barnabáše rozdělily. Ve Skutcích apoštolských se pak o Barnabášovi již nemluví, neboť je sepisovali následovníci Pavla.

      Pavel učinil kompromisy s římskou vírou a legendami. Díky tomu začaly vzrůstat počty a síla křesťanů, kteří ho následovali. Došlo to tak daleko, že z králů se později staly šachové figurky rozšiřující hranice církve. 

      Následovníci Barnabáše nikdy nevytvořili žádnou ústřední organizaci. Přesto díky oddanosti vůdců jejich počet rychle rostl. Začali být trnem v oku římské církvi, která se je systematicky snažila zničit a vymazat všechny zmínky o jejich existenci, včetně knih a kostelů. Historie nás však učí, že víru lze sotva zničit násilím. 

      Zdrojem síly Barnabášových následovníků se stalo to, že neměli organizaci a nebylo snadné je pochytat jednoho po druhém.

      Moderní výzkumy vyjevili o těchto křesťanech některé nevšední skutečnosti. Lze je přirovnat k hřebenu mořských vln a pohledem na ně si lze představit celý neprojevený oceán.

      Až do čtvrtého století existovala skupina Hypisistariánů, která odmítala uctívat podle církevního pojetí Boha Otce. Uctívala Boha jako všemocného panovníka světa, Nejvyššího Pána, kterému nikdo není roven.

      Pavel ze Samasty, biskup Antiochie, uznával, že Kristus není Bůh, ale člověk a prorok, který se od dřívějších proroků lišil jen svou úrovní. Bůh se podle něho nemohl existenciálně stát člověkem. 

      Dalším biskupem Antiochie byl Lucián. Proslul jako učenec, a jako biskup byl stejně známý svou svatostí. Ostře vystoupil proti doktríně o Trojici a zmínky o ní odstranil z Bible, neboť byl přesvědčen, že toto učení se nenacházelo v původních evangeliích a bylo do nich přidáno později. Zemřel mučednickou smrtí v roce 312.

      Slavným Luciánovým žákem byl Arius, jenž se narodil v Libyi (250-336). Alexandrijský biskup Petr ho stanovil diákonem, duchovním, ale později ho exkomunikoval. Petrův nástupce Achilles znovu Aria prohlásil knězem, ale další biskup Alexander ho opět vyloučil z církve. Okolo Aria se však shromáždilo tolik následovníků, že se stal pro církev velkým problémem. Pokud by ho ponechala mimo svou organizaci, mohl pro ni znamenat nebezpečí, ale zároveň jej nemohla přijmout, neboť chtěl nastolit jednotu a jedinečnost věčného Boha. Věřil, že ať Kristus přesahoval ostatní stvořené živé bytosti jakkoliv, přesto nebyl stejný jako Bůh. Byl člověk jako všichni ostatní. Ariovo učení se šířilo jako oheň a otřáslo samotnými základy Pavlovy církve. Spor, který doutnal tři sta let, náhle vzplanul. Arius se jako jediný dokázal postavit organizované církvi a zůstal pro ni noční můrou, ať byl knězem nebo vypovězeným členem. V té době došlo ke dvěma událostem, jež změnily evropskou historii. Císař Konstantin si podmanil větší část Evropy a začal podporovat křesťanství, aniž by je sám přijal. Jako voják byl z rozličných křesťanských věrouk velmi zmatený. V samotném císařském paláci nebyl spor o nic méně vášnivější. Královna matka zřejmě tíhla k Pavlovu křesťanství, zatímco císařova sestra, princezna Konstantina, byla žákyní Aria. Císař váhal mezi těmito dvěma učeními. Jakožto správce ho zajímalo pouze sjednocení všech křesťanů v jedné církvi. Tehdy se konflikt mezi Ariem a biskupem Alexandrem tak rozšířil a byl natolik násilný, že se z něho stal problém zákona a řádu. Císař, jenž usiloval o udržení míru v nově sjednocené Evropě, musel zasáhnout.

      V roce 325 bylo svoláno setkání všech křesťanských skupin s rozličnými věroukami do Niceje (dnes vesnice Isnik). Biskup Alexandr se koncilu nemohl zúčastnit a ustanovil svým zástupcem Athanasia, který později nahradil Alexandra ve funkci biskupa Alexandrie. 

      Na koncilu proběhlo mnoho prodloužených zasedání. Císař Konstantin si neuvědomoval důsledky církevní konfrontace, ale bylo mu zcela jasné, že k udržení míru je podpora a spolupráce církve nezbytná. Proto se zbavil svého břemena tak, že zvolil Athanasia a vypověděl Aria. Tak se oficiálním náboženstvím říše stala víra v Trojici. Následoval strašlivý masakr křesťanů, kteří v Trojici nevěřili. Od té doby bylo trestné vlastnit Bibli neschválenou církví a podle odhadů bylo okolo 270 různých verzí Bible spáleno. Princeznu Konstantinu vývoj událostí vůbec netěšil a císař byl nakonec přesvědčen, aby přijal víru lidí, které předtím zabil. Tehdy, v roce 346, byl Arius vyzván k návratu. V den, kdy měl vítězoslavně navštívit katedrálu v Konstantinopoli, však zemřel. Církev prohlásila, že se jedná o zázrak. Císař však věděl, že šlo o vraždu, a nechal Athanasia a další dva biskupy vyhostit. Formálně pak přijal křesťanství a byl pokřtěn biskupem z řad následovníků Aria. Monoteismus se tak stal oficiálním náboženstvím. Konstantin zemřel v roce 337. Další císař Konstantius rovněž přijal věrouku Aria. V roce 341 se v Antiochii konala konference, kde byl monoteismus přijat za správný výklad křesťanské víry. Totéž potvrdila další konference, konaná roku 351 v Sirmiu. Učení Aria pak přijala naprostá většina křesťanů. Sv. Jerome v roce 359 napsal, že tuto věrouku toužil přijmout celý svět.

      Dalším význačným mužem byl papež Honorius. Jako současník proroka Muhammada viděl rozmach islámu, jehož zásady velmi připomínaly zásady Aria. Vzpomínky na vzájemné zabíjení křesťanů byly v jeho mysli stále živé a zřejmě se snažil najít střední cestu mezi islámem a křesťanstvím. Ve svých dopisech začal podporovat učení jedné mysli – tvrdil, že kdyby měl Bůh tři nezávislé mysli, výsledkem by byl zmatek. Logický závěr směřoval k víře v existenci jediného Boha. Toto učení nebylo oficiálně zpochybněno po dobu padesáti let. Papež Honorius zemřel v říjnu 638. V roce 680, čtyřicet dva let po jeho smrti, se v Konstantinopoli konal koncil, na němž byl Honorius dán do klatby. Byla to mimořádná událost v dějinách papežství, kdy byl papež odsouzen svým nástupcem a církví.

      Další dva význační následovníci této víry pocházeli z jedné rodiny. L.F.M. Sozzini (1525-1565), rodák ze Sienny, byl v roce 1547 ovlivněn sicilským mystikem Camillem a proslavil se zvláště ve Švýcarsku. V otázce víry v Trojici vyzval k polemice Kalvína. Rozvinul učení Aria, popřel Kristovo Božství a zavrhl doktrínu dědičného hříchu a vykoupení. Cílem uctívání mohl podle něho být pouze jeden jediný Bůh. Stoupencem se mu stal jeho synovec F.P. Sozzini (1539-1604). V roce 1562 publikoval komentář k Janově evangeliu, v němž popřel Ježíšovo Božství. Předtím, v roce 1547, odjel do transylvánského Klausenburgu, jehož vládce John Sigisumud byl odpůrcem víry v Trojici. Místní biskup Frances David (1510-1579) se rovněž stavěl ostře proti této doktríně. To vedlo k vytvoření tzv. Racoviánského katechismu. Svůj název získal od polského města Racow, které se stalo baštou Ariovy věrouky.      

      Mnoho dnešních křesťanů stále věří v jediného Boha. Ne vždy o tom však otevřeně hovoří. Vzhledem k drtivé moci církví se nemohou svobodně vyjádřit a příliš se nestýkají.

      Nakonec stojí za zmínku citovat Athanasia, zastánce doktríny o Trojici. Kdykoliv se prý snažil meditovat o Ježíšově Božství, jeho obtížné a marné úsilí se mu vracelo tak, že čím více psal, tím méně byl schopen vyjádřit své myšlenky. Na jiném místě líčí své vyznání: „Nejsou tři, ale jeden jediný Bůh.“  

 

 

Články na podobné téma:
Zlomky z apokryfních spisů
Z Nag Hammádí Kodexu
A co ty, když jsi v chrámu, ty jsi čistý?
Ježíš o vznešeném postavení žen
Ve jmému kříže - pokřesťanštění Čech, nebo...?
Je uctívaný Vládce ve všech pasážích Starého zákona Nejvyšším Bohem?
Noemova archa a Gilgamešův návrat
Gilgameš, sumerské příběhy a jejich vliv na Starý zákon
Pohled gnostiků
Byla mezi apoštoly žena?

Knihy ke stažení:
Jak je to vlastně v Bibli?
Byl Ježíš v Indii?
Tomášovo evangelium
Evangelium Esejských
Evangelium o narození Panny Marie
Evangelium Jakuba menšího
Evangelium Marie z Magdaly

nahoru