Kořeny dogmatu neomylnosti

Převzato z http://granosalis.cz
Kořeny papežského dogmatu: od počátku až k Janu Pavlovi II
Vložil Bolek

Veliká důležitost papežského úřadu si vyžaduje dalšího prozkoumání jeho legitimity. Nejdůležitější je tvrzení o papežské neomylnosti; to znamená, že papež je neomylným když pronáší svůj názor na morálku a dogma pro celou Církev. Pakliže ale neomylní nejsou, potom Katolická církev ztrácí své unikátní vedoucí místo a apoštolskou autoritu. A přesto samotní papežové jako Hadrián VI již zmíněný, popřeli jakoukoliv neomylnost. Proč jim nevěřit?

Prohlášení papeže Hadriána VI. jde ještě dál. Pakliže mnoho papežů bylo heretiky, potom máme další důvod proč nemůže existovat "nepřerušená linie apoštolské posloupnosti" zpět k Petrovi! Kromě důkazu, že člověk není neomylný, propagování hereze je smrtelným hříchem v římsko katolické teologii. Jejím okamžitým důsledkem, jak učí "kód kanonického zákona," je automatická exkomunikace. Heretik popřel víru a ocitl se mimo církev. Heretický papež tudíž není ani členem církve, natož její hlavou! Tím, pochopitelně nemůže být článkem apoštolské autority k následnému papeži. A přesto papežský seznam zahrnuje mnoho heretiků, kteří byli odsouzeni sněmem, nebo jinými papeži. Není divu, že teorie apoštolské posloupnosti a papežské neomylnosti byla navrhnuta mnoho set let po Petrově smrti! Bylo to v době, kdy se papežové hnali za větší mocí, počali poroučet monarchům a celým národům, kdy potřebovali ospravedlnit jejich arogantní a utlačující imperialismus. Už sice prohlásili že jsou "Bohem na zemi," a "Vikáři Krista," ale to nestačilo. A tak, z nutnosti počali prosazovat také svou neomylnost.

KOŘENY NEOMYLNOSTI

Králové a císaři se kdysi prohlašovali za bohy, ale jejich lesk a sláva bledla, jak tak bojovali mezi sebou, a jejich poddaní začali žádat více svobody. Co scházelo byl neomylný zástupce božstva na zemi, ke kterému by se civilní vládci obraceli v případě sporu. Papežové počali tuto potřebu vyplňovat a ve třináctém století už byli svrchovanou autoritou přes celou Evropu. Vedoucí historik 19. století napsal, že tento druh autoritářství produkuje despotismus:

Katolická církev vyvinula nepřátelský a podezřívavý postoj vůči principům politické, intelektuální a náboženské svobody a nezávislost posouzení. Tím se ideálem církve stalo univerzální impérium moci a útisku, kde duchovní autorita je podporovaná sekulární zbraní a potlačuje každé hnutí, které se jí nelíbí. Proto jsme nemohli nezmínit se o velmi černé stránce v historii papežství. (Ignaz von Dollinger: The Pope and the Council," 1869)


Mnoho z té "černé strany" historie papežství zahrnuje "impérium moci a útisku," které vzniklo z papežova tvrzení o neomylnosti. Lidé nadšeně přijmuli tuto ideu, navzdory zlu papežů. Konec konců - pohanští bozi kradli jeden druhému ženy a žili nevázaně - proč ne papež? Ale názor, že papež může být neomylný, zatím co si sám protiřečí - je jistě pozoruhodný. A přesto ten podvod zůstal.

Takový případ nastal, když papež Klement IX. (1700-21) stvrdil krále Filipa V Španělského a krátce po tom, krále Karla III Německého - oba dva těmi stejnými privileji včetně vysoce ceněnou Křižáckou Bulu. Výsledek byl takový, že Karel bojoval s Filipem o korunu, kterou papež daroval zřejmě jemu. Klement dokonce potvrdil dva zcela různé kandidáty pro stejné biskupství!

Jeden by si pomyslel, že něco takového je dostatečným důkazem toho, že papež není neomylný. A přesto biskupové v obhajobě případu Karla III, podle současného pozorovatele "prohlašovali papežskou neomylnost a tvrdili, že každý Křesťan je povinen následovat poslední prohlášení papeže a slepě jej uposlechnout, aniž by se ptal na důvody, které přiměly papeže k jeho rozhodnutí". (D.Antonio Gavio:"Master Key to Popery", 1773). Taková je nelogická a nebiblická - ale absolutní a neomylná papežská autorita, která byla dlouho vyžadovaná papeži a která se stala dogmatem při Vatikánu I. Papež Pius IX přinutil sněm aby toto dogma schválil (1846-78) Dokonce prohlásil podřízení se papeži jako požadavek spásy:

"Pakliže kdokoliv prohlásí, že požehnaný Apoštol Petr nebyl ustaven princem nad všemi apoštoly a viditelnou hlavou celé církve vítězné, nebo že on to obdržel pouze jako čestnou hodnost a ne skutečnou a pravou jurisdikci (nad celou církví), nechť je prokletý." (Exkomunikován a tím zatracen).

Téměř o 300 let dříve, v roce 1591, jezuita kardinál Robert Bellarmine, jehož věrnost k papeži byla absolutní, prohlásil že cokoliv Římský papež poručí, musí být uposlechnuto bez ohledu na to, jak zlé či směšné to je. Pochopitelně, nebyl schopen ukázat ani biblickou, logickou či tradiční podporu pro takové extrémní tvrzení, které odstraňuje individuální morální odpovědnost vůči Bohu, která je tak jasně učena v Písmu a rozeznávaná v každém svědomí!

Petr Olivi, františkánský kněz, byl jedním z prvních, který se pokusil zavést papežskou neomylnost. Jeho motiv byl vyloženě sobecký. Papež Mikuláš III. (1277-80) favorizoval Františkány deklarací, že "zřeknutí se majetku, je jednou z cest ke spáse." (August Bernhard Hasler, "How the Pope Became Infallible", 1981). Římský Katolicismus dávno učil spásu skrze skutky, a učí tak podnes.

Jelikož si přál, aby papežovo rozhodnutí v jeho prospěch a prospěch Františkánů vůbec bylo nenapadnutelné, Olivi navrhnul, že taková papežská prohlášení jsou neomylná. Papež může žít ten nejhříšnější život, vraždit konkurenci, plundrovat města, pobíjet jejich obyvatele (jak mnoho papežů dělalo), popírat Krista svými hnusnými činy. A přesto, když učiní prohlášení k církvi ohledně víry a mravů, bude pod vedením Svatého Ducha v takovém rozsahu, že cokoliv prohlásí, bude neomylné. Oliviho překvapující návrh byl radikální změnou církevní tradice. Do té doby pouze několik papežů se odvážilo prohlásit se za neomylné, i když pokušení přijmout takovou pošetilost je velmi silné zvláště pro ty, kteří jsou tolik uctíváni. Katolický teolog Hans Kung píše:

"Ohledně původu římské doktríny papežské neomylnosti - ta se nevyvíjela pomalu, graduálně, ale spíše byla vytvořená v okamžiku, ke konci třináctého století exentrickým Františkánem, jménem Petr Olivi (+ 1298), který byl několikrát obviněný z hereze. Z počátku ho nikdo nebral vážně. Středověcí kanovníci nikdy netvrdili, že církev potřebuje neomylnou "hlavu," aby si zachovala víru. Moderní útok proti principům neomylnosti má svou podporu v Písmu a celé katolické tradici"

DÍLO ĎÁBLA

Teorie Oliviho byla brzy odsouzená papežem, který se chtěl pomstít Františkánům. Papež Jan XXII (1316-34) měl svůj vlastní, také sobecký důvod pro to, aby odsoudil papežskou neomylnost. Kdyby to bývali nepřinesli Františkáni, možná, že by tento nápad přijmul jako užitečný. Ale Jan nenáviděl Františkány za to, že přijali slib chudoby, který vlastně odsoudil jeho luxusní životní styl! Shromáždil obrovské bohatství "ohlupováním chudých, prodejem prebend, prodejem odpustků a dispenzací. Jan XXII zlostně odsoudil jako herezi jak františkánský způsob života, tak i jeho schválení Mikulášem III.

Aby ospravedlnil kontradikci jiného papeže, Jan vypracoval svou Bulu "Qui quorundam" (1324) dogmatické prohlášení doktríny k celé církvi a tím neomylné z dnešního pohledu. V té Jan XXII. odsoudil doktrínu papežské neomylnosti jako"dílo ďábla..." Přesto že byl uznáván jako vzorný příklad svrchovaného heretika, Jan pokračoval ve svém "svatém úřadu" dalších 18 zlých let, a jeho jméno zůstává beze studu na oficiálním seznamu vikářů Krista! Tento papež je popsaný jedním katolickým historikem jako "plný hrabivosti a lakoty, více světský nežli pasák prostitutek, a se smíchem plným sžíravé zlovůle a škodolibosti." (De Rosa). A přesto je důležitým článkem v údajné apoštolské posloupnosti zpět k Petrovi, na jehož legitimitě závisí i legitimita Papeže Jana Pavla II dnes.

PAPEŽ - HERETIK HERETIKŮ

Předchůdce Jana XXII, Klement V, rozdal celý poklad svým příbuzným a zanechal po sobě prázdné truhlice. Tento stav "léčil" nový papež se skutečnou pomstou. Za určitou cenu prodával cokoliv včetně odpouštění hříchů, a věčné spásy. A tak ten zlatý kalich, který žena na zvířeti drží v ruce, se brzy zaplnil nečistým bohatstvím pomocí hnusných prostředků přesně tak, jak to Jan ve své vizi viděl!

Jan XXII vydal seznam zločinů a velkých hříchů s individuální cenou za každý, za kterou on - Vikář Krista - bude odpouštět hříšníkům každý z nich. Seznam nevynechal nic - od vraždy a pirátství k incestu, cizoložství i sodomie. Čím bohatší jeden byl, tím více mohl hřešit - čím více Katolíků hřešilo, tím bohatším se stávala církev..... Mnoho z bohatství takto získaného, bylo použité na Janovu vášeň pro války. Jeden z jeho současníků napsal: Krev, kterou on prolil, by zabarvila vody v jezeru Konstance, a těla zabitých by jej přemostila od břehu k břehu.." (De Rosa).

Nejmilejší doktrína Jana XXII byla - jako mnoha dnešních populárních kazatelů a evangelistů na rádiu a TV - že Kristus a Jeho apoštolové byli mužové velkého bohatství. A tak to také vyhlásil v papežské bule "Cum inter nonnulos." (1323) Popřít toto dogma byla hereze trestaná smrtí! Jan požadoval, aby světská moc upálila na hranici Františkány, kteří se zavázali slibem chudoby. Ti, kteří odmítli, byli exkomunikováni. Během jeho pontifikátu předal 114 Františkánů Inkvizici, aby je upálila na hranici za herezi života v chudobě tak, jako žil Kristus.

A tak se stalo oficiálním dogmatem to, že Kristus a jeho učedníci byli značně bohatí, a že všichni Křesťané mají být bohatí také - dogma, odsouzené dalšími papeži. A tak papežští heretikové a jejich odsuzování jeden druhého, jsou částí historie papežů, historie, které se Katolíci musejí poctivě postavit tváří v tvář. A právě tak Protestanté, kteří obdivují papeže Jana Pavla II si musejí připomenout, že místo, které zaujímá a speciální autorita, na kterou si činí nárok, přišla k němu skrze dlouhou řadu kriminálníků a heretiků, které on a jeho církev stále ctí jako Vikáře Krista.

SVATÝ HERETIK

Miliony Katolíků, kterým je historická pravda skryta, pohlížejí na papeže Jana XXII jako na vyjímečně "svatého" muže. Nebyl upřednostněn - nad všechny papeže "Naší Paní z Hory Karmel?" Věnovala mu jedno ze svých řídkých osobních zjevení! Jan přísahal, že se mu zjevila Marie, a dala mu "Veliký Slib." Spočíval v tom, že sama osobně zajde do Očistce v sobotu po jejich smrti, a vezme do nebe všechny ty, kteří, pakliže splnili určité podmínky, zemřeli oblečeni do jejího hnědého škapulíře. Ve víře v tuto "Sabatýnskou Privilej," která byla potvrzena dalšími papeži, nesčetné miliony Katolíků začali nosit (a stále ještě nosí) hnědý škapulíř "Naší Paní z Hory Karmel," jako lístek do nebe!

Papež XXII byl nakonec prohlášený za heretika císařem Luisem Bavorským, který ho sesadil a nastolil jiného papeže na jeho místo. Ale tato "čistka" způsobila císaři nepříjemné rozpaky když, krátce po nastolení, se na scéně objevila papežova žena! Císař rychle rozhodnul, že Jan XXII nakonec nebyl tak špatný, protože, jak De Rosa sarkasticky poznamenal: Jan sice - jako většina papežů - měl nelegitimní potomky, ale "alespoň nikdy nezhřešil hříchem sňatku!" Takový sarkasmus, pocházející od katolického historika, by se mohl zdát s počátku nefair, ale je plně oprávněný! Dnešní "Kód Kanonického Zákona," Canon 1394, poukazuje na manželství kněze za skandální hřích, ale už nemá tak tvrdá slova pro kněze, kteří jsou velmi často obviněni z pedofilie, z držení si milenky, homosexuality a podobně.

Potom, co byl znovu ustaven jako papež, heretické výroky Jana XXII se staly tak neuvěřitelné, že pouze smrt ho zachránila před dalším sesazením. A přesto zůstává na dlouhém seznamu zástupců Krista na zemi, skrze které také Jan Pavel II dostal svou autoritu.. V roce 896 papež Štefan VII (891-96) nechal vykopat tělo předešlého papeže Formosuse (891-6), osm měsíců po pohřbu. Mrtvolu oblekli do papežského obleku a posadili na trůn v místnosti sněmu. Mrtvý papež byl "souzen" a shledán vinný tím, že korunoval na císaře jednoho z nemanželských potomků Karla I Velikého (Charlemagne). Ve skutečnosti bylo mnoho papežů, kteří byli nemanželskými syny papežů. Tím se staly jejich nároky na Petrův trůn zcela nelegitimní, a tudíž neschopní předat svým následovníkům apoštolskou autoritu...

Když papež Štefan VII mrtvolu papeže Formosuse odsoudil, nařídil aby z ní odstranili šaty, a aby odsekli tři prsty pravé ruky, které se používají k žehnání, zbytek mrtvoly nechal vyhodit ven davu, který ji vláčel po ulicích Říma a potom ji hodil do Tiberu. Teprve rybáři mu dali slušný pohřeb. Papež Štefan VII pak prohlásil veškeré Formususovy dekrety za neplatné, čímž udělal ten nejvážnější problém, který straší Římsko Katolickou církev dodnes... Formosus pochopitelně ustanovil mnoho kněží a biskupů, kteří dále posvětili další, kteří potom udělali totéž. Tím zůstala neřešitelná situace týkající se otázky, kteří kněží a biskupové jsou v linii těch, které ustavil Formosus, a tím zůstali bez skutečné apoštolské autority. A co s těmi, kteří byli ustaveni jinými heretickými papeži? A co se skutečností, že Formosus také zůstává na oficiálním seznamu vikářů Krista právě tak, jako papež jehož tělo exhumoval a posmrtně odsoudil? ... Papež Sergius III souhlasil se Štefanem VII v prohlášení že všechny dekrety heretických papežů jsou neplatné - což pochopitelně je jediný logický čin, protože heretikové podléhali okamžité exkomunikaci. Ve svém "Cum ex Apostolatus officio", papež Pavel IV prohlásil "z množství papežské moci, že všechny činy heretických papežů byly anulovány. Potom ovšem toto neomylné prohlášení ponechává apoštolskou posloupnost v ruinách....

SNĚMY NAD PAPEŽI

Bývalý bezohledný římský úředník Vigilius, jako papež (537-55), se stal ještě tragičtější osobností. Měnil svůj názor na doktríny podle toho, jak požádal císař. Vigilius byl nakonec prohlášený za heretika a exkomunikovaný Pátým Generálním Sněmem, který se konal v Konstantinopoli (553) pod vedením císaře Justiniána. Nikdo nepochyboval o tom, že autorita sněmu byla nad autoritou papeže...

Vyhnaný do exilu císařem, Vigilius přiznal své omyly a argumentoval tím, že byl svedený ďáblem. A přesto vláda tohoto papeže byla jednou z nejdelších ze všech papežů! Více než jeden papež byl odsouzený jako heretik církevním sněmem. Sněm Kostnický (1414-18) sesadil tři papeže. Každý z nich tvrdil že je Kristovým vikářem a "exkomunikoval" zbývající dva. (Appendix D) ... Papež Honorius (625-38) byl odsouzen jako heretik, šestým Ekumenickým Sněmem (678-87) .. Po staletí každý nový papež musel přísahat, že Honorius byl heretikem a že sněm jednal správně v tom, že ho odsoudil! A přesto zůstává na oficiálním seznamu Petrových následovníků! Akce šestého Ekumenického Sněmu, schválená následujícími papeži, se považovala za silný důkaz, že papež není neomylný. A přesto, houževnatý despotický papež Pius IX, pomocí nátlaku, vyhrůžek a manipulování, prosadil schválení papežské neomylnosti Prvním Vatikánským Sněmem v r. 1870!

KONTRADIKCE, KONTRADIKCE

Dvě osoby, které mají rozdílné názory, nemohou mít obě pravdu. A přece papežové udělali z toho téměř notorický zvyk, protiřečit si v hlavních otázkách a problémech. Agapetus (535-6) spálil kletbu, kterou Bonifác II (530-2) slavnostně vydal proti papeži jménem Dioscorus (530). Dioscorus je považovaný za anti-papeže, ale Agapetus, který byl na jeho straně, je na seznamu jako pravý papež! Hadrián II (867-72) vyhlásil, že světské sňatky byly platné; Pius VII (1800-23) je prohlásil za neplatné. Oba dva jsou v seznamu jako právoplatní papežové. Mikuláš V (1447-55) anuloval všechno to, co nařídil Eugenius IV (1431-47) Dokumenty, procesy, dekrety a zásahy proti Sněmu Basilejskému "jako by nikdy neexistovaly." (Dollinger). Přesto oba dva jsou na seznamu vikářů Krista.

21. července 1773, papež Klement XIV vydal dekret, který potlačoval Jezuity, papež Pius VII vydal dekret na obnovení Jezuitů v srpnu 1814. Eugenius odsoudil Janu z Arku (1412-31) aby byla upálena na hranici jako čarodějnice a heretik. Pius X , prohlásil Janu za blaženou a papež Benedikt XV (1914-22) Janu vyhlásil jako svatořečenou v r. 1920. V dnešní katedrále Notre Dame jednou z nejpopulárnějších svatých je "Svatá Jana z Arku" se stovkami svíček "národní hrdinkou". Jak mohl "neomylný" papež odsoudit svatou na hranici jako čarodějnici a heretika? Ovšem Eugenius IV je na seznamu legitimních, údajně neomylných nástupců Petra.

Historie konkluzivně popírá jak apoštolskou posloupnost a papežskou neomylnost, kterou odmítlo mnoho papežů, na příklad Vigilius (537-55), Klement IV (1265-8), Řehoř XI (1370-8), Hadrián VI (1522-3), Pavel IV (1555-9), a dokonce Innocent III, (1198-1216). který vládl Evropě železnou rukou. Proč tedy byl papež Pius IX tak rozhodnutý zvěčnit tento zřejmý podvod, jako oficiální dogma? Byl pro to speciální důvod: Papežská neomylnost měla být poslední berličkou, která, jak Pius IX doufal, podpoří rozpadající se strukturu Římsko Katolické dominace nad vládami světa a jejich občany. Aby toto dogma - pro vždy - ustavil, svolal papež Pius IX První Vatikánský Sněm v prosinci 1869.

Články na podobné téma:
Vatikán nařídil utajovat sexuální zneužívání
Katolická církev opět selhala - nepropustí pedofilní kněze
Karmic Speculation Cannot Build A Dharmic Nation
How False Gurus in ISKCON Interpreted the Scriptures to Justify Abuse
Prabhupada´s responsibility in the Hare Krishna abusive cult 2nd Part 3rd Part

nahoru


Zpátky na Novinky