Duchovní kultura Slovanů

 

Zdeněk Váňa

 

Snažíme-li se nalézt odpověd' na otázku vzniku tak velkého etnika, jakým jsou Slované, pak kromě zeměpisných podmínek, vlivů a míšení se sousedními kmeny a skupinami nesmíme přehlížet mocnou jednotící sílu, která stmeluje všechny příslušné elementy v jeden jazykový a kulturní útvar. Podle poznatků duchovní vědy představuje tuto jednotící sílu skutečnost, že určitou skupinu lidí začala řídit duchovní hierarchická bytost - archanděl, jenž jako Duch národa působí ve vědomí i podvědomí příslušníků této skupiny, sjednocuje ji ke společnému jazyku a kultuře a vdechuje jí jednotnou skupinovou duši.

 

Vznik národa je tedy z duchovního hlediska jakýmsi "zrozením" jeho vedoucího Ducha, stejně jako jeho úpadek a zánik je projevem "umírání" řídící archandělské bytosti, která byla povolána k jiným úkolům. Příkladem tu mohou být některé vymřelé skupiny, jako Keltové, Thrákové, Dákové apod.

 

Naši slovanští předkové vznikli v historicky postižitelné době, v prvních křesťanských stoletích. V tom můžeme spatřovat něco symptomatického. Spolu s impulsem, jenž vychází z události na Golgotě, rodí se lid, jenž se má stát v budoucnosti - podle údajů Rudolfa Steinera - zvláštním nositelem tohoto impulsu, "lidem Kristovým". Ve stejné době, kdy se Kristus spojuje se Zemí, inkarnuje se v duších velké etnické skupiny hierarchická bytost-Duch národa - aby tento lid připravil pro impuls Kristův a vedl ho k naplnění jeho poslání ve vzdálené budoucnosti! Tak se projevuje podivuhodná spojitost mezi výsledky novějšího vědeckého bádání a tím, co naznačuje o poslání Slovanů duchovní věda Rudolfa Steinera.

 

Podle něho působilo jedno z mysterijních center v jižní části východní Evropy nad Černým mořem, kde mezi 7. až 3. stol. před Kristem žili íránští Skythové. Odtud měl vyzařovat své vlivy jeden z největších zasvěcenců lidstva - Skythianos. Ovlivňoval mj. též tělesný a duševní vývoj slovanského lidu. Slované vstoupili sice do dějin až dávno potom, co Skythové z nich zmizeli, je však pozoruhodné, že až do středověku bylo jižní Rusko nazýváno Skythií a její obyvatelé Skythové. V tom jako by doznívalo jméno velkého zasvěcence. Je třeba přitom uvážit, že působení takovýchto učitelů lidstva je nezávislé na čase a prostoru a překračuje hranice jedné inkarnace. Impulsy Skythiana vycházely od nejstarších mystérií poatlantské doby a působily až do konce doby historické. U Slovanů podporovaly v jejich nevědomých duševních hlubinách především to, co R. Steiner nazývá "grálovým naladěním". Vedle toho poukazuje R. Steiner také na éternou auru každé země, k níž přispívají její obyvatelé, a na její roli v souhře sil Země a příslušného národa. Právě z prolínání různých druhů éterné aury vznikají pak zvláštnosti jednotlivých etnických skupin.

 

V době kolem narození Krista, kdy uvedený etnogenetický proces Slovanů začíná, keltský a skythský element mizí. Místo něho se objevují na západě i na severu Germáni, především skandinávští Gótové a z východu íránští Sarmati, spříznění se zaniklými Skythy. Dochází k dalšímu míšení s usedlým baltoslovanským obyvatelstvem a k mocné etnogenetické alchymii, jejímž konečným výsledkem bylo vydělení vlastního slovanského etnika z dosud jednotného baltoslovanského substrátu v polovině l. tisíciletí po Kristu. Je možné říci: Bylo utkáno jednotné, ale všemi barvami zúčastněných činitelů zářící roucho nového Ducha národa.

 

Stěhování národů mezi 6. - 8. stoletím nebylo živelným, ale organizovaným procesem, vedeným kmenovými knížaty, z něhož pochází určité jádro pověsti o "praotci Čechovi". Tito kmenoví vůdci plnili zároveň kultovní funkci (odtud pojem knjaz = kníže i kněz) a ke svým rozhodnutím čerpali inspiraci z duchovního světa. Můžeme v nich důvodně tušit skryté působení žáků Skythianových.

 

Při hledání nových sídlišť nešlo totiž pouze o obsazování nových prostor pro rychle se množící obyvatelstvo. Tyto pohyby neměly význam jen pro putující kmeny, ale pro celkový vývoj evropského lidstva. Putování na západ přispívalo k dozrávání příslušného lidu, kdežto pohyby na východ vedly k jeho omlazování. Z tohoto hlediska můžeme pochopit velké východo-západní přesuny Keltů, Germánů, Skythů, Sarmatů a dalších kmenů. Polabští a pobaltští Slované přispěli přitom k etnogenezi německého národa, v případě našeho národa sehrály tuto úlohu zbytky některých germánských kmenů. U západních Slovanů pozorujeme také rychlejší zrání jak v duchovním, tak i v politickém smyslu. Východní část Slovanů se šířila dále na východ a severovýchod, což umožnilo vznik omlazené východoslovanské větve.

 

Protože Slované patří do velké rodiny indoevropských národů, musíme nejstarší kořeny jejich duchovního života hledat v oněch dávných dobách, kdy všechny větve indoevropského lidstva tvořily ještě relativní jednotu. A je pozoruhodné, že poměrně pozdní vystoupení Slovanů na jeviště dějin mezi 5. - 7. stoletím i archaická prostota jejich náboženských představ a hmotné kultury silně upomíná na duchovní život dávných Árjů z védské doby.

 

Jako pro většinu Indoevropanů je pro Slovany příznačný kult boha-hromovládce. Staroindický Indra, řecký Zeus, římský Jupiter, germánský Thor, keltský Taranis či baltský Perkunas - všichni odpovídají slovanskému Perunovi. Indoevropané se odlišovali od jiných skupin lidstva ve svých počátcích právě jupiterským kultem. Podle duchovní vědy souvisí tato skutečnost s jupiterskými mystériemi ve staré Atlantidě, z nichž vyšla skupina lidstva, jejímž úkolem byl především vývoj smyslového poznání a myšlení. Tomu, co člověk prožíval v přírodních živlech, odpovídala ve vnitřním zážitku myšlenka jako blesk intuice, kterou se pokoušel vyjádřit i zvukem slov.

 

Zážitek hvězdného nebe vyvolával v duších našich slovanských předků všude pocity spřízněnosti. Každý člověk má svou hvězdu, která vychází při jeho narození a zapadá, když umírá. Slovanský člověk se necítil být svým vědomím oddělen od okolí, nýbrž prožíval ještě přírodu jako intimní proces vlastního těla. Jeho éterné tělo nebylo ještě tak těsně spojeno s fyzickým jako dnes. Proto nevnímal přírodní jevy jako abstraktní zákony a síly, nýbrž jako živé, oduševnělé bytosti. Toto polosnové, imaginativní prožívání přírody se udržovalo ještě dlouho po přijetí křesťanství. Zážitek mnohosti přírodních jevů a bytostí se zrcadlí v polytheismu, jejž Slované sdíleli se všemi Indoevropany. Za touto mnohostí však tušili jednotu, s hlavním bohem jako vládcem nad ostatními. Tato jednota duchovního světa, tušená za jeho mnohostí, je výrazem základní podoby slovanské duše, kterou Steiner nazývá "duší jednotnou", duší, jejíž síly a schopnosti mají tendenci se spojovat v jednotný, nediferencovaný celek. Přírodnímu náboženství našich předků odpovídá kult na obětištích pod širým nebem, především v posvátných hájích, kde bylo hledáno spojení s duchovním světem a jeho pomoc v pozemském životě. Kult hrál u Slovanů význačnou roli a provázel každý důležitý životní úkon, například hledání nových sídel či začátek orby a nástup nové vlády; o tom svědčí například pověst o Přemyslu Oráči a jeho sňatku s Libuší, který měl charakter svatého sňatku (hieros gamos starých Řeků). Také pověst o dívčí válce odpovídá rituálům letního slunovratu, jejichž cílem bylo zajistit - zřejmě v podobě určité mysterijní hry - plodnost polí, zvířat i lidí.

 

Nepřekvapuje proto, že podle podání ruské kroniky byla Vladimíru Velikému důvodem pro přijetí křesťanství oslnivá nádhera byzantského kultu, anebo že jednou z hlavních příčin naší husitské reformace byla kromě morálního úpadku církve i okleštěnost mešního rituálu v podobě přijímání pod jednou. Tento rys kultovního cítění a potřeby kultu pro spojení s duchovním světem je něčím, co má význam i pro budoucí slovanskou kulturu.

 

Pokračování života po smrti bylo pro naše předky naprostou samozřejmostí, dosvědčenou historicky i archeologicky. Reliktem původní tradice jsou také zbytky víry v reinkarnaci, kterou zaznamenává saský kronikář Thietmar z Merseburku počátkem 11. století a která se zachovala i u spřízněných baltských kmenů.

 

K duchovnímu obsahu slovanského pohanství patří rovněž otázka jeho morálních hodnot. Je pozoruhodné, že západní kronikáři, pocházející vesměs z církevních kruhů, a proto nepřátelsky zaujatí, nemohli skrýt obdiv k některým morálním vlastnostem pohanských Slovanů: pohostinnost, respekt ke zvykovému právu, úcta k rodičům, péče o staré, nemocné a chudé, cudnost žen - s výjimkou výročních slavností, kdy měla určitá uvolněnost magickým způsobem zajistit úrodnost polí a plodnost. To naznačuje, že slovanské pohanství i ve své úpadkové podobě v raném středověku mělo svou etiku, svůj nepsaný kodex, který byl dokladem zdravé morální síly a tvůrčího ducha slovanského lidu v počátcích jeho vývoje.

 

Slovanský prazážitek duchovního světa líčí R. Steiner v cyklu Poslání jednotlivých národních duší. V tomto prazážitku rozlišuje pět rovin. O první z nich říká: "Nejprve je tu zřetelné vědomí světa náležejícího kosmickému Otci. Tento pojem nebeského Otce se nám představuje jako velký, obsáhlý pojem, jenž je zároveň souhrnným pocitem pro všechno, co je tvořivě činné ve vzduchu a v ohni, vůbec v elementech, které jsou na Zemi i nad ní." Tato charakteristika odpovídá skutečnosti, že slovanské náboženství bylo sice polytheistické jako u ostatních Evropanů, ale zároveň s představou Boha jediného, stojícího nade všemi. Tomuto nebeskému Otci odpovídá nebo spíše ho zrcadlí Svarog jako obraz duchovně tvůrčího Praohně, z něhož vše povstalo.

 

O druhé rovině pak R. Steiner uvádí: "Jako si představujeme, že svět devachanu oplodňuje naši Zemi, tak k nám přichází z Východu tento nebeský otcovský svět a oplodňuje to, co je pociťováno jako něco mateřského - Ducha Země. Nemáme jiný výraz a jiný prostředek, než si představovat souhrnného Ducha Země v obraze oplodňování mateřské bytosti Země. Tak tu stojí proti sobě dva světy, nikoli jednotlivé, individuální božské postavy."

 

Tento mateřský princip, jenž se spojuje s nebeským Otcem, reprezentuje všemi Slovany hluboce uctívaná Matka Země, kterou na Východě zrcadlila "mať syraja zemlja" - bohyně Mokoš. U západních Slovanů, jmenovitě u polabských Luticů, je její variantou zřejmě Živa, jejíž jméno souvisí se silami života. Po přijetí křesťanství dostala tato úcta k božské Matce svou pravou podobu v kultu Boží Moudrosti, svaté Sofie, jíž byly zasvěceny první velké chrámy na Rusi, v Kyjevě i v Novgorodě. Je příznačné, že zatímco v západní církvi se zaměřila tato úcta v podobě mariánského kultu na Ježíšovu matku Marii jako lidskou představitelku božské Matky, na východě si tento kult podržel svůj duchovně kosmický aspekt, který bude ve své plné hloubce pochopen až v příští šesté, tj. slovanské kultuře.

 

O třetí rovině slovanského prazážitku duchovního světa R. Steiner sděluje: "A jako třetí svět vůči oněm dvěma světům stojí to, co se pociťuje jako požehnané dítě obou. Nejde o individuální bytost, o pocit duše, nýbrž o něco, co je plodem nebeského Otce a Matky Země. Tak je pociťován vztah devachanu k Zemi z duchovního světa. To, co tu vzniká a přináší požehnání jako jaro, a co raší a klíčí v duši, je pociťováno jako svět a zároveň jako požehnané dítě nebeského Otce a pozemské Matky. I když jde o obecné představy, setkáváme se s nimi u předsunutých slovanských národů, které pronikly na západ. V žádné západoevropské mytologii nenalezneme tak univerzální pocit. Tam jsou jasně konturované postavy bohů, ale nikoli to, co líčíme na duchovních rovinách, jež nalezneme spíše u nebeského Otce, pozemské Matky a požehnaného dítěte Východu."

 

Na třetí rovině je tedy prožíváno to, co se kosmicky odehrává mezi nebem a Zemí, ve vztahu nebeského Otce a Matky Země, jehož důsledkem je plnost života, která obklopuje člověka, působí i v něm a přináší mu požehnání synovského principu. Odrazem tohoto zážitku byly kultické jarní slavnosti spojené s vynášením smrti a nošením máje, typické pro západní, tj. "předsunuté" Slovany.

 

Do tohoto světa životodárných sil se prolíná čtvrtá rovina, astrální svět bohů, kteří jsou astrálním zrcadlením tří vyšších světů. "Světem požehnaného dítěte proniká jiný svět, představovaný ovšem individuálně, protože je vázán na fyzické Slunce a jeho světlo. Tato bytost, s níž se setkáváme často v perské mytologii, i když ovšem v jinak utvářené formě pocitů a představ, má také slovanský element. Jde o sluneční bytost, která vylévá své požehnání do zmíněných tří světů, takže osud člověka je vetkán do stvoření této Země oplodněním Matky Země nebeským Otcem, a tím, co vetkává do světů obou sluneční Duch."

 

Při těchto slovech se nám vynoří především postava Svarožice-Dažboga, syna Svarogova, uctívaného nejen u východních, nýbrž i u západních Slovanů. Jeho obraz byl spatřován v zářícím slunci, velkém dárci, od něhož pochází všechno individuální bytí. Ve staroperském náboženství ho prožíval Zarathustra jako velkou astrální sluneční auru - Ahura Mazdu. R. Steiner tu načrtává v geniální zkratce to, co vnější věda poznala jako úzké vztahy slovanské duchovnosti ke staroperskému náboženství.

 

Pak se hovoří o pátém světě: "Pátým světem je to, co zahrnuje všechno duchovní. V základě všech přírodních sil a stvoření pociťuje východoslovanský element duchovní svět. Tento svět si však musíme představit ve zcela jiném pocitovém odstínu, spíše snad spojený s přírodními bytostmi, skutečnostmi a tvory. Musíme si představit, že tato východní duše je schopna vidět v přírodním procesu bytosti, nikoli pouze vnější fyzicko-smyslovou skutečnost, nýbrž skutečnost astrálně duchovní. Duchovní svět, nazíraný duchovní vědou jako pátý, je světem, jenž svítá v lidové mysli východu."

 

Církvi se po staletí nedařilo tento svět přírodních a elementárních bytostí vymýtit, neboť byl hluboce zakořeněn ve slovanské mysli jako životní zkušenost mnoha generací.

 

Svět těchto duchovních zkušeností, inspirovaný z mystérií Skythianových, severních i jižních, byl postupně překryt západoevropskou kulturou, kterou slovanská duše, jak říká R. Steiner, "přijímala s velkou oddaností", a to se všemi světly i stíny. Bylo to nutné pro její další vývoj. To, co však bylo slovanské duši vtištěno do vínku v počátcích jejího vývoje jako citové, temně imaginativní prožívání duchovních světů, ji připravilo pro její budoucnost: pro onu epochu, kdy duše vědomá, kterou vyvíjí dnešní lidstvo 5. poatlantské kultury anglo-sasko-germánské, vystoupí ke svému duchovnímu já, a to v 6. poatlantské epoše, jejímiž nositeli mají být právě Slované - pokud zůstanou věrni všemu tomu, co žije v hlubinách jejich duší.

 

Šestá kulturní epocha, v níž má dojít k probuzení vyššího bytostného článku člověka, bude na vyšší rovině opakováním druhé, praperské kultury. Odtud můžeme pochopit intimní vztahy původního slovanského náboženství k íránské duchovnosti; tato budoucnost dává smysl mnohému, co zjišťuje o minulosti také vnější věda. To, co bylo v dávných dobách prožíváno v temných imaginacích duše pocitové, se promění v plné vědomé jasnozření, které otevře zároveň cestu k hlubšímu pochopení Kristova impulsu.

 

Vše zde uvedené je ovšem dáno pouze jako možnost, jako záměr duchovních mocí. Uskutečnění je ponecháno svobodné vůli člověka. To bychom měli mít na mysli s pocitem odpovědnosti právě my, kteří patříme ke slovanské větvi lidstva, od níž se toto uskutečnění očekává.

 

nahoru