Eva HUDEČKOVÁ: "Lidé nepotřebují kazisvěty,

ale světlonoše, v nich je posila i naděje"


Rozhovory s Osudem (16.)

Převzato z www.osud.cz
Jiří Mašek ( info@osud.cz ), 22.04.2002

Poslední dobou se hodně zabýváte psaním a vymýšlením pohádek. Jakoby na ně najednou lidé celosvětově začali po těch létech hororů, katastrofálních filmů a kriminálek znovu slyšet. Nadpřirozeno, odvěký souboj dobra a zla, fantazie… Filmy Harry Potter či Pán prstenů jakoby otvíraly novou dobu. Myslíte si, že do takovýchto pohádkových či mystických světů lidé začnou utíkat pouze ve svých myšlenkách, nebo vše přenesou a vytvoří později i ve skutečnosti zde na Zemi?

Pohádky jsou po celá tisíciletí nejryzejším obrazem života, jsou dokladem lidské paměti a zkušenosti. Naši předkové v nich vyjadřovali své naděje i pochybnosti, touhu po pravdě a spravedlnosti, víru v dobro, které zpravidla vítězilo až poté, kdy člověk vynaložil nezměrné úsilí, musel se ctí a sebezapřením překonat mnohá protivenství, přinášel oběti. Podle pravidel tohoto "vyššího principu mravního" láska přemohla nenávist, žádný zisk nebyl zadarmo, zákony platily pro každého a vina se neobešla bez trestu, ať byl souzen pán nebo kmán. V pohádkách běh světa funguje velmi zdravě a proto jsou důležitou živinou pro lidskou, zvlášť pak dětskou duši.

Z pohádky O ztracené lásce cítím, že hledat Pravdu, hledat to sluníčko v době, kdy všude "leje a bouří" , se prostě vyplácí, že to ani nelze jinak, že ta odměna je pak přesladká. Vnímám to správně?

Ano. Věřím, že pravda je nezničitelná, byť je často pronásledovaná a kamenovaná. Viníkům bývá na obtíž, protože svědčí o jejich neblahých úmyslech či skutcích, je korektorem stavu světa, balamuceného lží, která vzbuzuje mylné dojmy a dává skutečnosti falešnou podobu. Pravda je jako slunce, osvětluje temná zákoutí lidských duší i činů, někdy si dává na čas, než pronikne mračny, ale nakonec všechny smyšlenky a klamy vyjdou na světlo boží. Věřím, že "každý sklízí setbu svou", mnozí z nás platí nezdarem a utrpením za prohřešky svých předků. Žádný špatný čin nezůstane bez odezvy, pravda je neviditelný mstitel, který neúnavně pronásleduje zlo a bezpráví a nedopustí, aby mělo poslední slovo.

Jakou prvotní myšlenku chcete svým čtenářům předat, respektive co by si z Vašich knížek či filmů měli odnést? Naději?

Myslím, že naším nejdůležitějším úkolem je být slušným člověkem, neboť ve slušné společnosti se dá dobře žít a tvořivě pracovat, svět nabývá snesitelné podoby. Proto jsou hlavními hrdiny mých knih lidé s láskyplným srdcem, se šlechetnými úmysly a s odvahou bránit zlu. Svět by vypadal jako ráj, kdyby každý z nás byl zahradníkem, který se pečlivě stará o zemi, jíž obývá a nedopustí, aby zarostla pýrem. To vyžaduje určitou námahu. Je třeba na sobě pracovat, pěstovat kulturu své duše, být požehnáním sobě i ostatním, neboť náš život nabývá ceny teprve ve službě druhým. Lenoši, ignoranti a sobci se příliš neucházejí o šlechetné duše, spíš koukají, čí záhon by zdupali nebo vybrakovali. Takoví jsou v mých knihách vždy v "druhém plánu", nejsou hodni následování, nepatří jim hlavní slovo. Lidé nepotřebují kazisvěty, ale světlonoše, v nich je posila i naděje.

Eva Hudečková se narodila 3. 12. 1949 v Praze. Vystudovala herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Herecké profesi se věnovala do roku 1984. Ztvárnila řadu zajímavých rolí v divadle, v televizi i ve filmu, její práce byla oceněna několika cenami. Od poloviny osmdesátých let se věnuje psaní, v roce 1992 se představila jako spisovatelka svou prvotinou "Bezhlavá kobyla". Román se setkal s nadšeným ohlasem a přízní čtenářů a odborné kritiky. Je fascinujícím obrazem doby, kterou autorka prožívala v totalitním režimem pronásledované rodině, ve kterém "mračna pohřbila slunce a lidé nevěděli, co si počít se svými hříchy a se svým svědomím." "Často přemýšlím o tom, kolik energie a času lidé věnují svým kariérám, chtějí být dobrými ekonomy, umělci, vědci, politiky. ale málokterý z nich věnuje alespoň špetku toho úporného snažení, aby se stal dobrým člověkem." Román "O ztracené lásce" vyšel v roce 1995. Je dramatickým obrazem osudu nemilovaného děťátka, které se narodí do ztraceného světa, odmítané vlastními rodiči, protože se nevydařilo podle jejich gusta. Holčička Honza, která se "provinila" tím, že není kluk, roste jako dříví v lese, stíhaná spíš zlem než dobrem. Přes všechna příkoří však hledá lásku ve svém srdci, jako jedinou možnou cestu k ostatním lidem, neboť poznává na každém kroku své životní pouti, že svět bez lásky nemá smysl. Román byl přijat s mimořádnou odezvou, autorka přijala nabídku České televize a napsala scénář k devítidílnému filmu "O ztracené lásce", který byl dokončen v lednu 2002 a jehož děj se právě na obrazovkách uzavírá. Ze stránek Evy Hudečkové ( http://www.eva-hudeckova.cz )

Z čeho při psaní čerpáte?

Ze svých životních zkušeností, ale především ze své duše. Je pro mne bezednou studnicí objevů, je tajemná, neprobádaná, plná překvapení, velká jako vesmír. Nekladu si předem žádné šablony, do kterých bych se měla vejít, abych vyhověla momentální poptávce. Tvorba není sezónní módou, je výpovědí lidského nitra a to nemá hranic, nedá se navléknout do předepsaných modelů. Nechávám se unášet svými myšlenkami a fantazií, hledám podobu Boha, ukrytou ve třpytu hvězd, v kapce rosy, či v lidském srdci, hledám ztracený ráj…

Manžel Vás při domlouvání rozhovoru s láskou nazval "mimozemšťanem". Srdce mé pookřálo, také mi tak občas blízcí říkají… Jakoby někteří lidé, se svými ideály a snahou burcovat ostatní, snad ani nepatřili na tento svět. Domníváte se, že v poslední době proběhl snad jakýsi výsadek?

Někteří lidé se shovívavě usmívají, když projevím své idealistické názory, jako bych se podobala dítěti, nad jehož podivnými rozmary vrtí hlavou. Nijak mě to netrápí, nemám ve zvyku vnucovat své mínění, ale ani se jej nehodlám vzdát, abych se někomu zavděčila. Všichni máme své stoupence a odpůrce, nacházíme porozumění nebo narážíme na nepochopení. Možná jsem vizionářka, rozhodně je mi milejší "naivně" doufat v to lepší, než se užírat myšlenkami, že všechno stojí za starou bačkoru a bude ještě hůř. Všichni potřebujeme povznášející ideály, abychom se měli čemu přibližovat a podobat. Pokud o ně někdo nestojí, připadá mi ochuzený, protože zahazuje možnost mít radost ze života i ze sebe.

Naše internetové stránky se jmenují Osud. Jaký je Váš vztah k osudu? Máte pocit, že cosi takového existuje?

Věřím na osud, jenom nevím do jaké míry je záležitostí neměnnou a do jaké míry ho můžeme ovlivnit. Řekla bych, že nám poskytuje širokou nabídku a my máme možnost výběru, rozhodujeme se podle svých duševních, rozumových a mravních kritérií. Byl nám vymezen určitý čas a dán určitý úkol, který bychom měli splnit, abychom svůj osud naplnili.

Jaký je Váš vztah k různým "pavědám", jak nám jistě s láskou říkají někteří nejmenovaní zástupci vědecké komunity?

Nikdo ze smrtelníků nemá patent na rozum, i když věda pokročila a dosáhla úžasných úspěchů. Ale stále zůstává mnoho nejasného a v budoucnosti nás jistě čeká nejedno fascinující překvapení. Nemám ráda šarlatány, ale také mi vadí zkostnatělí mentoři, kteří dávají odvážným myšlenkám svěrací kazajku a fantasty upalují na pomyslných hranicích.

Zažíváte v životě zážitky, které se vymykají zdejšímu způsobu uvažování, tedy tomu, čemu se říká "normální?"

Ano, často. Ale nevím, jestli jsou to malé či velké zázraky, nebo zda to souvisí jen s mým "pohádkovým" viděním skutečnosti. Je kolem nás mnoho záhadných událostí, zrozených kdesi mezi nebem a zemí, vnímám je a nechávám je plynout, nepokouším se jim přijít na kloub. Běh světa funguje svým tajemným chodem a je krásné být při tom.

Na malých dětech, oněch božích stvořeních, pácháme - zdá se - všemi střílejícími hračkami, videohrami či hamburgery hrubé násilí. Existuje z toho, podle Vás, nějaká cesta ven a nevrátí nám to jednou tato generace i s úroky?

Za jedinou cestu ven z té šlamastyky považuji dobrý příklad a ten se, bohužel, většinou neshoduje se soudobou představou o výnosném kšeftu. Kupčí se se vším možným, mnohdy bezduše, amorálně, peníze se staly krutým pánem, místo toho, aby byly služebníkem správné věci. Už před deseti lety jsem četla studie, které k nám přišly ze západní Evropy a ze zámoří, které upozorňovaly na problémy dětí, o kterých se zmiňujete, na drogy, videohry, vzbuzující agresivitu a narušující citový vývoj osobnosti, fastfood a nápoje, vlastně chemickou stravu, působící závažná onemocnění. Mrzí mě, že máme ve zvyku přijímat odjinud hlavně všechno špatné. Jsme jako rozjívené děcko, které si vydupe zakázané ovoce, je mu ho dopřáno, aby byl od něj pokoj a točil se kšeft. Taková investice se samozřejmě vrací a je zhoubou pro jedince, rodinu i společnost. Východiskem je patrně osvícená výchova k vyššímu způsobu bytí, k dobrým mravům a ryzím hodnotám. Kdyby děti nechodily do školy, svět by byl plný analfabetů a zpustlíků. Musíme pěstovat ve svých srdcích lásku a čest. Je to nejdůležitější věc a zároveň největší umění, kterému se musíme stále učit.

Na Vašich ještě novotou vonících webových stránkách ( www.eva-hudeckova.cz ) říkáte: "Snad si to ani neuvědomujeme, jak nás opouští to nejcennější v nás, totiž vědomí lidské sounáležitosti a obyčejný lidský soucit. Vidíme jen sebe, okruh svého vlivu, toužíme být slavní a mocní, označovat si svůj omezený prostor jako velký pes, na kterého ti ostatní, menší a ošizení, sice žárlivě štěkají, ale mají strach. Netoužíme být milosrdnými bytostmi, to je směšné a slabošské. Chceme být velkými zvířaty… " Bezvýhradně souhlasím, ovšem člověk většinou v takových chvílích dostává od "osudu" silnou dardu vzpamatovávačku. Domníváte se, že lidstvo má k takové dardě již dlouhou dobu nakročeno?

Ano. Člověk je ohrožený druh. Měli bychom v sobě hledat pokoru, všechno by šlo lépe, kdybychom sami sebe nebrali tak vážně, nechtěli mít všeho příliš a uměli si odpustit. Stále je co se učit a co napravovat, ke ztracenému ráji máme ještě daleko.

Praha, nebo možná celé území naší republiky je nesmírně mystické místo. Lidé, kteří jsou schopni vnímat aury, hovoří o zlaté auře, zejména nad Prahou. Je možné, že naši předci věděli a vnímali věci, o kterých my nemáme ani tušení. Jaký máte k Praze a k Česku, resp. Slovensku (náš magazín čte i hodně Slováků) vztah?

Prahu považuji za nejkrásnější město na světě, za svůj milovaný domov a musím přiznat, že byla také jedním z důvodů, proč jsem se svým mužem nikdy neopustila naši vlast, i když se nám ve světě mnohdy skýtaly možnosti "lepšího bydla". Ale čím víc jsme byli vábeni cizinou, tím víc jsme si uvědomovali, jak mocným a tajemným poutem jsme svázáni s naší zemí a její kulturou. Myslím, že jsem se tu nenarodila náhodou, Čechy jsou mým osudem a karmou. Praha je mystická, romantická, fascinující, přívětivá, každý den má jinou barvu, jinou atmosféru, prochází nespočtem proměn a přitom je nezaměnitelně svá a jedinečná. Od dětství jsem byla okouzlená její krásou, popsanou stopami věčnosti, vzkazy z minulých časů, které zde zanechali mistři všech umění a řemesel ve svých podivuhodných uměleckých dílech. Praha je zdrojem inspirace, plná čarovných míst, na které přilétají múzy a nešetří svými polibky. Je to město zázraků, a kdo se umí dívat a otevřít své srdce, pocítí omamné fluidum, pozná věci netušené, kamkoliv vstoupí… Český venkov, ještě v časech mého dětství tak malebný, velmi utrpěl zničujícími zásahy, kterými ho poznamenala totalitní éra. Městečka a vesnice ztratily svůj osobitý ráz, chalupy a statky téměř zmizely a nahradily je nevkusné novostavby. Nedokážu odhadnout, kolik peněz a úsilí bude stát náprava, ale přála bych své zemi, aby zase byla půvabná. Co mě však nejvíc odpuzuje a děsí, je vztah některých lidí k prostředí, ve kterém žijí, pobuřující neúcta k vlasti a spoluobčanům. Nepořádek v domech na sídlištích i v krajině, černé skládky u chatových oblastí, hromady odhozených odpadků kolem silnic, to je hnus, který bije do očí a řadí nás ke spodině civilizace. Když nám není hanba a nemáme sami dostatek dobré vůle to změnit, měla by to zásadně řešit tvrdými postihy legislativa.
Na Slovensko jezdím velmi málo, těžko o něm mohu vyjádřit seriózní mínění, podložené hlubšími poznatky. Působí na mě chudě, ale jak známo, chudoba cti netratí. V každém případě je to země spřízněná a přeji jí jen to nejlepší.

Kněžna Libuše kdysi prohlásila, že vidí město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkati. Tato doba možná skutečně při splnění některých podmínek může nadejít. Co si myslíte, že mohou Češi, resp. naše území světu předat?

Ležíme v srdci Evropy a to je bezesporu významný fakt nejen strategicky, ale i esotericky. Naším územím se přehnalo mnoho cizích vojsk a prošlo jím mnoho národností, jež ho poznamenaly svým životním stylem a zanechaly potomky. Smísilo se tu mnoho různé krve, nejsme zdegenerovaní, jsme poměrně inteligentní, máme pozoruhodné tradice a kulturu a měli bychom usilovat, abychom o tyto cennosti nepřišli, neboť v nich se skrývá duše našeho národa. Věřím v mladou generaci, nepoznamenanou totalitními strašáky a pokrytectvím, xenofobií a rasismem. Doufám, že se ve světě naučí jen tomu nejlepšímu a vrátí se domů, aby svou zemi obohatila svým věděním a schopnostmi. Sním o tom, že jednou se u nás ujmou dobré mravy a zásluhou šlechetného pokolení, které z nich vzejde, bude naše zahrada zbavená plevelu. Pak se splní i Libušino proroctví…

Které "velikány" našich dějin byste (nejen) v této souvislosti uvedla a proč?

Jistě by stálo mnoho osobností za zmínku a bylo by to na dlouhé vyprávění. Tedy krátce. Uctívám například Jana Ámose Komenského za jeho úsilí o lepší podobu světa a velkolepý pedagogický odkaz, který dodnes neztratil nic na svém významu, ctím Františka Palackého, který probudil v ubitém národu zdravé sebevědomí a sílu prosadit se, ctím prezidenta T. G. Masaryka, který během pár desetiletí povznesl náš stát na nejvyšší evropskou úroveň, dal slovo múzám a přičinil se, že jsme se stali kulturní velmocí, neohroženě se postavil proti projevům rasové nenávisti, byl zastáncem a dobrodincem židovské komunity, která byla pro naši zemi ve všech směrech obrovským přínosem. Ctím Boženu Němcovou a Karla Čapka, dva velikány české literatury, kteří v kráse slov zanechali i poselství vyššího principu mravního a kdo je čte, nemůže zůstat nepoznamenán jejich ryzím a šlechetným duchem. V naší zemi nebyla nouze o příkladné osobnosti, škoda jen, že mnohé z nich musely napřed umřít, aby byly "vzaty na milost", aby je okolí akceptovalo, uznalo jejich význam a odkaz....

nahoru