Světový étos podle Parlamentu světových náboženství

Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.

V dnešní době, kdy se po 11. září 2001 někdy hovoří o možné válce civilizací či náboženství, nebude jistě na škodu připomenout si Prohlášení ke světovému étosu, přijaté 4. září 1993 na závěr jednání v pořadí druhého Parlamentu světových náboženství v Chicagu. V tomto prohlášení zástupci řady světových náboženství jasně deklarují, že v naukách jednotlivých náboženství lze najít jádro společných hodnot, které může tvořit základ pro tvorbu světového étosu, jež by mohl významně přispět k upevnění světového míru a jednoty všech lidí.

Podobně smýšleli i organizátoři prvního Parlamentu světových náboženství, konaného rovněž v Chicagu, ovšem o sto let dříve, tj. v roce 1893, v rámci Kolumbovské světové výstavy k oslavě 400. výročí "objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem". Parlament světových náboženství již tehdy neměl charakter instituce, nýbrž setkání a hnutí, kdy se zástupci světových náboženství v jednom okamžiku shromáždí na jednom místě světa, stojí rovnoprávně vedle sebe a s respektem spolu komunikují. Přes všechny tehdejší snahy potlačit čistě křesťansko-centrický pohled na svět, nebyla to doba skutečného smíření s náboženskou pluralitou. A tak nejsilněji byly v roce 1893 zastoupeny jednotlivé křesťanské církve - katolicismus, pravoslaví a protestantismus (anglikánská církev ovšem svým stoupencům účast zakázala). Za nekřesťanská náboženství tam byli například buddhisté, hinduisté a šintoisté, chyběli však muslimové, sikhové, tibetští buddhisté a nedostatečně byla zastoupena náboženství Afriky, Jižní Ameriky a domorodého obyvatelstva Severní Ameriky. Mnozí křesťané tehdy ještě snili o tom, že se křesťanství prosadí se jako univerzální náboženství. Projevilo se to i na Konferenci světových misií protestantských misionářských společností, která se konala v roce 1910 ve skotském Edinburghu. Zdálo se tehdy, že nastala jedinečná šance pro křesťanství, kdy bude možné v průběhu pouhých deseti let pokřesťanštění celého světa. Pak ovšem přišel pád eurocentrické moderny.

Konkrétně přišla I. světová válka, čínská revoluce (1911-1949), Indie získala nezávislost (1947), zrodil se samostatný židovský stát (1948), v Íránu byl nastolen islámský režim (1979). Eurocentrismus byl nahrazen polycentrismem, moderna postmodernou, sílilo mírové hnutí, emancipační hnutí žen a ekumenické hnutí. A svět nebyl pokřesťanštěn, ale naopak ostatní náboženství byla na konci 20. století mnohem silnější než byla na jeho počátku. Ukázalo se, že je nutno opustit agresivní misionářské strategie a nepokoušet se vytlačit jedno náboženství jiným. Nelze rovněž vytvořit prostřednictvím univerzálního či synkretického guláše jednotné světové náboženství. Spíše je zapotřebí mírové spolubytí a vzájemnost různých náboženství ve vzájemně úctě, dialogu a spolupráci.

Spektrum skupin, jež se zúčastnily druhého světového parlamentu, striktně odráželo povědomí o změně historické epochy. Byli zde zastoupeni nejen křesťané, muslimové, zoroastrovci, džinisté, tibetští buddhisté, ale také původní obyvatelé Ameriky a široké spektrum různých kultů, duchovních skupin a náboženských hnutí (včetně novopohanských). Celková účast činila 6500 lidí všech možných náboženství. Vládla témata charakteristická pro postmodernu - polycentrismus, válka a mír, kritika civilizace, ženské hnutí, ekumenické hnutí, spiritualita, duchovní obroda, globální myšlení, étos. Moderna totiž přinesla světu mnoho velkého, ovšem ne vše bylo dobré- moderna přinesla vědu, ne však moudrost; techniku, ne však duchovní energii; průmysl, ne však ekologii; demokracii, ne však morálku. Vrcholem jednání pak bylo podepsání Prohlášení ke světovému étosu - Deklarace Parlamentu světových náboženství reprezentanty patnácti náboženských směrů.

V Prohlášení ke světovému étosu se konstatuje, že náš svět prochází fundamentální krizí: krizí světového hospodářství, světové ekologie, světové politiky. Napětí mezi pohlavími a generacemi nabylo znepokojivých rozměrů. Hrozí zhroucení ekosystému. Lidstvo má sice dostatek hospodářských, kulturních a duchovních zdrojů pro vytvoření lepšího světového řádu, avšak stará etnická, nacionální, sociální, hospodářská a náboženská napětí ohrožují mírové budování lepšího světa. Náboženství sice nemohou přímo vyřešit ekologické, hospodářské, politické a sociální problémy, mohou však napomoci změnit vnitřní nastavení člověka, celou lidskou mentalitu, lidské "srdce" a pohnout člověka, aby se obrátil z falešné cesty k novému životu. Lidstvo potřebuje nejen sociální a ekologické reformy, nýbrž neméně i duchovní obnovu, změnu vědomí jedince a veřejnosti.

Nový řád světa není možný bez světového étosu - základního konsensu ve vztahu k existujícím závazným hodnotám, neměnným měřítkům hodnot a základním osobním postojům. A právě mezi náboženstvími tento základní konsensus již existuje, přestože nelze očekávat shodu mezi náboženstvími ve vztahu k určité antropologii (např. vztah duše a těla) nebo k určité metafyzice (např. vztah času a prostoru či vztah mezi nejvyšší bytosti a já). Základem světového étosu je požadavek lidskosti ve smyslu opravdové lidskosti, humanity. Tento požadavek lze vyjádřit apelem : "S každým člověkem je třeba zacházet lidsky!". Existuje také princip, zlaté pravidlo, které vyjádřeno pozitivně zní- "Co chceš, aby druzí činili tobě, to čin také ty jim!". Na tomto základě jsou potom zformulována čtyři nezrušitelná přikázání :

1) Závazek ke kultuře bez násilí a ke kultuře úcty ke všemu živému (příkazy : Nezabiješ! nebo pozitivně : Cti život!, řešit konflikty zásadně bez násilí v rámci právního řádu, chránit i život zvířat a rostlin, ochrana a podpora menšin).

2) Závazek ke kultuře založené na solidaritě a spravedlivém hospodářském uspořádání (příkaz: Nepokradeš! či příkaz: Jednej spravedlivě a čestně!, vlastnictví zavazuje, jeho užívání má zároveň sloužit k obecnému blahu, vzájemný respekt v nevyhnutelné soutěži, smysl pro míru a skromnost).

3) Závazek ke kultuře tolerance a k životu v pravdě (příkaz : Nelži! nebo příkaz: Mluv a jednej pravdivě!, masmédia jako strážci pravdy, umění, literatura a věda musí sloužit pravdě, politici mají říkat lidem pravdu, hledat pravdu a sloužit pravdě).

4) Závazek ke kultuře zrovnoprávnění a k partnerství muže a ženy (příkaz: Nezcizoložíš! či kladně: Ctěte a milujte se navzájem!, zodpovědné jednání ve věcech lásky, sexuality a rodiny, právo dětí na vzdělání, možné dobrovolné zřeknutí se rozvoje sexuality, místo patriarchální nadvlády nebo ponižování v rodině vzájemná úcta, porozumění, partnerství, ohleduplnost, tolerance, ochota ke smíření a láska).

Závěr Prohlášení obsahuje výzvu k obratu vědomí, obrácení srdce prostřednictvím reflexe, meditace, modlitby, pozitivního myšlení. Tato výzva se týká jak věřících, tak nevěřících. Dále se vítá tvorba etických kodexů pro jednotlivá povolání (vědce, lékaře, politiky, obchodníky, novináře) a též jednotlivá společenství věřících jsou vyzvána k formulaci svého specifického étosu, který by specifikoval a konkretizoval rodící se obecný světový étos.

Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.

 


Literatura :

 

  1. Hans Küng - Světový étos - projekt, Archa, Zlín 1992

  2. Hans Küng, Karl-Josef Kuschel - Prohlášení ke světovému étosu, Deklarace Parlamentu světových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno 1997, ISBN 80-85959-31-3

  3. Hans Küng - Světový étos pro politiku a hospodářství, Vyšehrad, Praha 2000, ISBN 80-7021-327-2


    Publikováno na: www.granosalis.cz

    Články na podobné téma:

    Jednota náboženství
    Vztah křesťanství k ostatním náboženstvím
    Křesťanské autority vyzývají členy své víry k toleranci jiných náboženství

    Bh. Thakur - Non-Sectarian Vaisnava-Dharma
    From Moses to Mahaprabhu
    To Love God
    The Mystical Core of Organized Religion
    Is the Golden Rule a Vaisnava Principle
    AT THE HEART OF WORLD MONOTHEISM
    The Bhagavata

    nahoru


    Zpátky na Novinky