Evangelizátor bez evangelia 

 

 Jan Konzal

Z knihy Křesťanovy slepé uličky


Motto:
"Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnu I se mu.“
(L 10, 30-32)
"Proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu.“
 (L 4,18)

 Letniční hnutí pořádá u nás pravidelné kurzy, volně přístupné veřejnosti. Je to nejlepší příležitost získat vlastní zkušenost s něčím, oč jsem se zajímal už dávno, ovšem dosud jen platonicky, zpovzdálí.
Dodnes nelituji těch dvou týdnů dovolené: atmosféra podmanivě otevřené lidskosti zvoucí k přátelství, spontánní a pravdivá modlitba, nadšená (a tu a tam i zralá) odpovědnost za současnost i budoucnost druhých, dokonce i radikální obrácení. A ovšem i leccos, čemu jsem neporozuměl.
A právě na takovém kurzu jsem se seznámil s Patrikem.
Patrikovi bylo možná 30, možná 35 let. Rád ohnivě diskutoval na jakékoli téma. Ostatně tak jako tak vždy přešlo každé téma v charakteristický žánr; říkal tomu evangelizace. Zdaleka ne vždy jeho evangelizace souvisela s hlásáním nějaké vítané nebo jakkoli dobré zprávy, natož s evangeliem novozákonním. Později jsem ke svému překvapení zjistil, že není sám, kdo tak bez rozpaků dává slovům jiný význam. Spíš než o biblickou zvěst šlo o jakési pareneze, tedy nabádavá nebo povzbudivá kázání. Ale poslouchal jsem je rád. Jeho nadšení bylo vitální a zůstávalo pravdivým i tam, kde se Patrik po stránce čistě věcné téměř jistě mýlil.

I zde mezi svými letničáři Patrik vyčníval nad průměr. Nebylo možno si ho nevšimnout. Vždy se totiž angažoval beze zbytku. Patřilo to k jeho přirozenosti stejně jako jeho instinkt pro momentální stav druhých. Za neznámými tvářemi neomylně odhadoval vnitřní smutek a bez okolků se takového člověka ujal celou svou radikálně otevřenou bytostí. Dokázal povzbudit. Rád jsem proto přijal Patrikovo pozvání do jejich rodiny a po několika měsících jsem se u nich skutečně objevil.
Patrik byl i doma takový, jakého jsem poznal na seminářích: stejně zanícený diskutér a vyznavač s širokým srdcem. Měl tři děti a jeho manželka patřila k letničářům neméně nadšeně. Hodili se k sobě na první pohled. Valerie žila pro společnou věc také celou bytostí. Podobně diskutovala a hledala řešení osudů druhých. Domácnost zřejmě fungovala. Hovor běžel v pohodě odpovídající spontánní jednotě. Loučil jsem se nerad.
Po dvou týdnech jsem však dostal od Patrikovy manželky dopis. Čím pozorněji jsem jej znovu a znovu pročítal, tím méně jsem rozuměl, proč mi vlastně píše. Valerie se v něm kajícně omlouvala, ale já vůbec netušil proč. Marně jsem namáhal paměť.
Týden jsem váhal, a pak se znovu rozjel do jejich města. Neohlášená návštěva může přijít nevhod, vždyť nejsme přátelé, spíš kamarádi. Spojuje nás snad totéž krédo, ale mnohým jsme rozděleni: věkem, celoživotní tradicí, kořeny i povoláním.
Patrik mě přijal bez zaváhání s upřímností, která rázem rozehnala moje nejasné obavy. Zato Valerie mě překvapila: Její tvář zrcadlila zmatenou směs radosti, očekávání i neurčité úzkosti. Zřejmě čekala dopis, nikoli návštěvu, napadlo mě příliš pozdě.
Patrikova zásoba aktualit je patrně nevyčerpatelná; momentálně je prý plně zaujat plánem evangelizace své kolegyně Sylvie.
Vedl nezastavitelný monolog. Zato Valerie byla tentokrát jaksi nezvykle plachá. Zdálo se, že Patrikův plán ji zřejmě velmi zajímá, přesto do hovoru nevstoupila. Pokusil jsem se vtáhnout ji do hovoru přímými otázkami. Valerie kupodivu jen mlčí a Patrik rychle odpovídá místo ní. Zpozorněl jsem: Zdá se, že Patrik žádnou odpověď své ženy v téhle konkrétní kauze ani neočekává, ani o ni nestojí.
Cestou domů se marně snažím rozuzlit, co se vlastně v Patrikově rodině událo. Patrik je týž, ale Valerie vypadá bezradně a nepříliš spokojeně. Omlouvá se mi snad proto, že někdo, kdo jí velmi ublížil, se omluvit nehodlá? Nevím.
Pak se najednou objevila u mne. Stěží je k poznání. Tentokrát mluví bez pobízení, ale je to jen dlouhý a bolavý monolog, na dialog není ani pomyšlení. Říká sice, že se přišla poradit, ale dobře cítím, že radu ani nečeká. Říká, že domácí ovzduší se u nich beznadějně zkalilo. S Patrikem se často hádají a vzápětí i usmiřují, ale podle jejího názoru prý zůstávají nesmířeni. Po celá léta manželství se modlili společně a rádi, uvádí jako příklad, ale teď jsou prý ty chvíle pro ni jen defilé prázdných slov. Patrik chodí domů často pozdě, rodině se už téměř nevěnuje, zato Valerii vyčítá, že mu brání v evangelizaci, že nedostatkem její velkorysosti hyne dobré dílo. Valerie tvrdí, že jí to prý nevadí, ale není to přesvědčivě. Spíš se domnívá, že by nějaké stížnosti na toto téma nebyly na úrovni charismaticky pracující dvojice.

V poslední době těžko snáší Patrikovy zbožné poučky; nutí ji to do opozice. Dokonce do opozice prý vulgární. Trápí ji to, ale nedokáže jinak. Také si vyčítá, že se často přistihne při nepochopitelném trucování nejen doma, ale proti všem a proti všemu. Ve dne se těžko soustředí, je přecitlivělá, neschopná unést běžná provinění vlastních dětí. Proto koneckonců přijela za mnou: bojí se, není- Ii to posedlost démony. Přitom se prý sama modlí častěji a "záslužněji" (myslí tím "s větší námahou") než kdykoli předtím.
Má Patrika ráda, ví, že se mu nikdo nemůže rovnat, ale pro ni se stal život s ním břemenem, kterému nerozumí. V noci se probouzí, napadají ji kromě obžaloby Patrika i jeho přátel a přítelkyň, jindy jen trpí bezejmenným, ale také bezmezným strachem.
Zmlkla, tiše pláče.
"Máte obavu, že vás Patrik opustí?"
"To ne; myslím, že jako žena jsem pro něho stejně žádoucí jako dřív, spíš víc než dosud. Ale... všechno je jiné, jaksi cizí. Bývali jsme jedinou bytostí, teď už jen jedním tělem. Čím víc toužím po jednotě srdcí, tím citelněji vystupuje moje samota. Skrze Patrika mne objímá spíš žár pouště než svatodušní oheň."
Z dávné minulosti se vynořila vzpomínka. Tenkrát moje manželka ještě žila. Měli jsme se velice rádi. Také jsme žili společným dílem, měli jsme společné přátele, společné starosti i společného Boha. Ale znal jsem vedle toho také vzájemné odcizení - a už tehdy jsem pochopil, že každé odcizení je neomylným znamením přítomnosti hříchu. Moje žena tenkrát...
Raději jsem mlčel, protože moje vlastní rány nebyly ani po letech smířeny, jen zasuty. Zdálo se mi však, že Valerie nemůže být vinna, že musí být obětí. Ale přiznám se rovnou: nechtělo se mi rozmotávat to neprůhledné předivo viny. A bál jsem se nepříjemností ze srážky s
Patrikem. Zatoužil jsem po klidu, nebýt pro nikoho doma. Mlčel jsem.
Valerie najednou pochopila, že u mne záchytný bod nenalezne. Rázem podávala ruku; nikoli ploutev, ale ruku, kupodivu se neurazila.
Dokonce se rozloučila s upřímně znějící omluvou - a upřímnost té omluvy jen zvýšila můj zmatek.
Už jsme se nikdy potom neviděli. Brzy potom Valerie zemřela. Nikoli obvyklým způsobem.

Až později jsem pochopil, že ji o život nepřipravila ani její povaha, ani okolnosti, tedy rozhodně nikoli v prvé řadě. Asi zemřela na podvýživu evangelia. Divná diagnóza, ale obávám se, že pravdivá. Když se zřítil její svět (jistě, byl to svět živený emotivně, zčásti také svět iluzívní), nenašel se nikdo v jejím okolí, kdo by ten signál zachytil. Její ideologie ji neunesly. Jednala tedy, jak nejlépe dokázala.
Dobrou zprávou není jen tak něco. Dobrou zprávou - evangeliem - musí člověk nasytit bolavé srdce. I to, které bolí nepříliš oprávněně, dokonce i to, které trpí svou vlastní žárlivostí. Nejsou evangeliem ideje nestravitelné a ideje sice pohledné, ale neplodné. Ale tím méně je evangeliem zbabělé mlčení, třebaže vždy se najde dobrý důvod, proč jednat tak a ne jinak. Také ten kněz a levita měli ve známém podobenství solidní omluvy, aby nemuseli přiznat, že je lépe do ničeho nestrkat nos. Pro Valerii se nenašel ani kněz, ani levita, ba ani žádný Samařan. A tak se dověděla až na věčnosti, jak se vlastně rozpozná mezi lidmi bližní a co je to doopravdy "evangelizovat".
Když oba mluvívali tak zapáleně o evangelizaci na charismatický způsob, díval jsem se ve skrytu srdce na ně svrchu: slova, slova. Je teď v módě mnoho podobných, kterými nikdo nic určitého nemíní: společenství, víra, láska, pravda
- to vše se používá na běžícím pásu a nemyslí se tím téměř nic, rozhodně nic zavazujícího, říkal jsem si. Jenže moje kritičnost a rádoby realismus tentokrát selhaly stejně jako jejich charismatická hantýrka.
Evangelium není jen jakási náboženská zpráva, musí být zprávou dobrou, výbornou, vzpružující i chromé a dávající šanci slepým. Tady nám zemřel člověk. Ne-Ii pod rukama, tedy aspoň před očima. Slova tu nechyběla, ovšem to pravé slovo jsme zůstali dlužni. Zemřela bez pomoci, nedočkala se zachraňující solidarity. Zemřela proto, že pro ni neměl nikdo široko daleko dobrou zprávu, tedy dost dobrou pro ni, pro konkrétní Valerii. Jaký div, že si s životem nevěděla rady?





Motto:
"Do království vás spravedlivé předejdou vyděrači, pasáci a prostitutky. " (srov. Mt 21,31) "A odpust' nám naše hříchy, nebol' i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás do pokušení vše prohrát. " (srov. L 11,4)

Odpouštění bez smíření

S Patrikem jsem se setkal náhodou po .několika letech. Trochu s rozpaky jsem přijal jeho pozvání na šálek kávy. Ale ukázalo se to setkáním požehnaným.
Byl to už jiný Patrik. Už nediskutoval, ale naučil se dialogu a uměl naslouchat i mlčení. Zešedivěl, zmírněl. Ani stopa po jeho bývalé ostentativní suverenitě. Žil sám. Sdělil mi, že Valerie nepřežila přílišnou dávku barbiturátů. Děti se z domova rozprchly, jakmile jim to věk dovolil.
Patrik neví, zda si Valerie vzala život vědomě či nevědomě, ale vůbec nepochybuje o její nevině. Dnes chápe, že její lásku, víru i naději přetížil především on sám. "Žena je bytost silná, ale křehká," říká. "Muž bývá takovým Davidem nebo Jobem. Pře se s Hospodinem, anebo prosadí svou, a pak se musí kát. Žena - to je plachá Marie z Magdaly, anebo Marie z Nazareta. Miluje-li, často nerozumí, proč se děje to nebo ono; a nerozumí-li, tiše trpí. Jistěže se často mýlí; mýlí se ve vyjádření, ale srdcem mnohem méně... Rozhodně méně zhoubně, než srdce muže," řekl mi.
Zpočátku jsem nerozuměl, protože jsem v jeho větách očekával starého Patrika, Patrika s potěšením otevírajícího diskuse, a pak přeskakujícího zase jinam. Ale proti mně seděl někdo už docela jiný.
Prožili s Valerií mnoho. Přesto rozhodující událostí jejich manželství byl Patrikův pokus pomoci ke konverzi jisté Sylvii. Jenže Sylvie se přes všechno jeho snažení věřit neodhodlala; teprve pak Patrik pochopil, že jemu i Sylvii šlo ve skutečnosti o něco mnohem prozaičtějšího, než je zvěstování a naslouchání evangeliu. Cítili se spolu dobře, a proto chtěli být spolu co nejčastěji. Patrikovi bylo příjemné, že jej někdo tolik potřebuje. (Vlastní manželku ovšem vždycky vedl k samostatnosti a chválil ji, že dovede být samostatná.) Měl své zásady a Sylvie je respektovala. Nikdy se neoddali tělesně, Patrik na to býval hrdý, domníval se, že tak zůstává "čistý". Sylvie byla spokojená, když mu mohla být zátiším a citovou kompenzací; Valerie jí totiž připadala necitlivá, fádní, úzkoprsá a sobecká, děti pubertálně zaujaté proti otci.

"Jistě chápete, že jsme žili v neskutečném, vymyšleném světě," vzpomínal Patrik. "Já o tom dlouho neměl tušení; byl jsem příliš pyšný na svou tělesnou bezúhonnost. Můj eros od určitého času mířil výhradně k Sylvii, jen s ní jsem prožíval její úzkosti a hledal řešení, s ní jsem zažíval své krásné chvíle, objevoval nové pohledy. Samolibě zaměstnán jen tím, co nedělám, nevšiml jsem si, že Valerii už dlužím příliš mnoho. Valerie měla sice moje tělo i celou moji mzdu, ale nebyl jsem už její existenciální jistotou a nestačilo jí to k odvaze doufat. Na můj domov a vlastní manželku pak zbyly deklarace náboženských tezí.
Nedlouho před koncem mi Valerie řekla, že tyhle ,svaté řeči' už nemůže ani cítit - a já to tehdy bral jako urážku evangelia i letnic."
Patrik má pravdu, nic tak spolehlivě nezabíjí, jako svatodušní pravda z úst pouhých mluvků. I pravda se může svým reálným kontextem stát lží, i ďábel přece cituje Bibli. Patrik tak tenkrát docela ztratil schopnost cítit se svou ženou, ačkoli to byla kdysi právě Valerie, kdo mu svým vlastním citovým životem pomohla objevit eros a trpělivě jej celá léta manželství učila dozrávat. "Lichotilo mi starat se o blaho jiné ženy," přiznával. "Náš manželský sex se tak stal vlastně smilstvem. Moje manželka jen zastupovala nepřítomnou Sylvii; já sám jsem jí už sexem nevyznával svou nedostačivost, vděčnou za přijímání a sdílení. Místo toho jsem sexem jen demonstroval své ženě, že nechodím spát s jinou. Valerie se v té situaci stala pouhou věcí, sloužila jako "alibi" "Ve sporu se svědomím. Valerie byla příliš citlivá, aby něco takového mohla přežít. Vše, co milovala a čemu věřila, bylo přece už navždy spojeno se mnou."
Patrikovi trvalo ještě dlouho, než pochopil i to, že Valerie zemřela na akutní nedostatek jeho věrnosti, jako se umírá při záškrtu na nedostatek kyslíku: "Není věrný, kdo není oporou osvobozující důvěry. Věrnost nám nezakazuje dělat nesprávné, věrnost naléhavě nařizuje dělat správné, potřebné, nutné. Není věrný ten, kdo u svého partnera nebudí víru, že je skutečně tou milující bytostí, které se bez výhrad oddal. A není odpovědný ten, kdo svým životem neodpovídá na nevyslovené otázky svých dospívajících dětí, své ženy, prostě svých blízkých. Ti všichni na něho spoléhají otevřením své vlastní intimní sféry.
Všechno pro člověka opravdu důležité se mi zdálo soustředěno v idejích letničního hnutí," pokračoval Patrik. "Nezajímal jsem se o to, co se může dít v mém nebo jejím nevědomí. Jenže když člověk nerozumí silám a cestičkám svého nevědomí, nerozumí ani člověku, ani evangeliu, ani Duchu. Totiž rozumí jim příliš často jen tak, jak se jeho vlastnímu já zachce. Evangelium pak zdánlivě žene vodu na jakýkoli mlýn, ve skutečnosti ovšem už nezní slovo boží, ale jen a jen naše."
Dřív Patrika téma "hřích" příliš nezajímalo. Nevěřil, že by se mohlo týkat i jeho samotného. Zpovědní zrcadla uvádějí spíš trapná selhání, anebo skrupulózní maličkosti. Jenže pak na troskách svých snah jednou pochopil, že nerozpoznaný hřích prorůstá bytost jako plíseň.
"Hřích není totéž co selhání. Hřích se děje třeba i tam, kde něco nadějného proběhlo marně. Z takové zkušenosti pak lidské srdce ztvrdne a postupně slepne. Můj hřích to byl, který mne ujistil v iluzi, že moje sympatie k Sylvii jsou něčím apoštolsky tvůrčím," končil Patrik. "Marně mi tehdy přátelé naznačovali opak, marně zvonily na poplach i proměny v povaze mé manželky. Hřích mi už diktoval všeobecnou zaujatost proti všem kdysi bezprostředně blízkým; odcizil mne na všech důležitých frontách."

Mlčeli jsme oba; bylo to ohromující vyznání. Ohromující zralostí a pravdivostí.
Patrikova tvář je už mírná a pokojná. Patrik nepřehání, nenadsazuje. Zdá se, že je už smířený. Proto už není ani taková divná minulost jeho obžalobou, ale je prvkem jeho dějin spásy. Ano, odtud ten mír. Patrik už uvěřil evangeliu, že jeho spásou je právě Bůh. Proto dnes dovede mluvit o svých prohřešcích bez ironie i bez tichého žebrání o shovívavé posouzení. Je smířen se svou minulostí i s přítomností, s lidmi i s Bohem. Toho nelze dosáhnout pouhou zpovědí nebo dokonce jen aktem vůle. Tak voní jen plody bytostného smíření. Tak komunikuje jen srdce zhojené, radikálně uzdravené.
A to je na takové pravdě zvláštní: osvobozuje nejen autora, ale i posluchače. Díky Patrikovi jsem musel začít vzpomínat i já na to, co jsem už dávno raději zapomněl. Já vlastně také před čímsi vytrvale prchám, svitlo mi.
Má žena je už mrtva víc jak 10 let. Ale dodnes ve mně kdesi hluboko vězí tmy jejích křivd: dovedla mne nespravedlivě podezřívat, opustila mne v těžkých chvílích, nepokoušela se pochopit mne a moji práci, mockrát jsem jí to vyčítal. A mnohokrát jsem sám sobě namlouval, že jí odpouštím, mnohokrát jsem se z těchto pocitů zpovídal.

Přesto ty ranky ještě žijí, přežily celé desetiletí. Chtěl jsem odpustit. O smír jsem se nepokusil.
Snad kdybych sám byl už tehdy při návštěvě v Patrikově rodině smířen, nebyl bych tak slepý k tomu, co se mezi nimi děje. Rozuměl bych i úzkosti Valerie, která hledala u mne pomoc. Byl bych uměl překonat svou zbabělost a připálil si prsty. Musím si přiznat: Můj nesmířený hřích stále ještě plodí prokleté potomstvo nových hříchů. Vždyť i toto je hřích: dívat se a nevidět, naslouchat a nejednat. Patrik porozuměl evangeliu a uvěřil mu. Já s evangeliem teprve diskutuji.
Patrik prodal život své ženy a ohrozil budoucnost svých dětí kvůli několika měsícům erotické euforie. Svým způsobem se zachoval jako lehká žena. Ale kdyby dnes přišel Pán soudit živé i mrtvé, Patrik by mu vykročil vstříc s pokorou a nadějí, že v Božím milosrdenství nalezne svou čekající a stále ještě milující manželku. A tak je smířený Patrik konec konců už dnes ozdobou božího království; je jakoby svátostným znamením, že Ježíš přece jen nakonec přemohl svět.
Můj svět ještě Ježíš nepřemohl; mezi mnou a mojí ženou dodnes leží odcizující křivda. Přesto, že klíče od toho držím v hrsti. Její selhání, ale můj hřích. Odpuštěný, ale nesmířený hřích. Patrik půjde jednou domů, je tam očekáván. Kam půjdu já? Kdo by takového cizince bez roucha svatebního v Boží slávě postrádal?

Články na podobné téma:
Svět věcí otce Theofila
D. Nitsch - Dva ať jsou jedno skrze lásku
Prorok o lásce (Chalíl Džibrán)
Bat-šeba, sex a Bůh
O spřádání v modlitbě i ve škole
Celník a farizeus
Hříšnice
M.S. Peck - Lenost a duchovní práce
O partnerských vztazích
People of the Lie
Úsilí
Materialistická propaganda a meč rozlišování
Erazim Kohák - Dobro...
Nacházet Boha ve všem
Autoritářská dynamika
Bibličtí proroci jako investigativní novináři
Méně mluvit, více jednat

nahoru


Zpátky na Novinky