Východiska filozofie Ericha Fromma

 

Abstrakt / abstract

V této práci bych rád pojednal o cestách, kterými Erich Fromm proniká ke kořenům klíčových problémů současného člověka a světa, a o východiscích, jež nabízí. Práce zkoumá poruchy asimilace, jejich příčiny a možnosti nápravy v budování charakteru člověka, který má svou integritu, je tvořivý, rozumný, láskyplný a má harmonické vztahy s okolím. Budou nastíněny problémy odcizení naší společnosti a Frommova vize společenství založeném na spolupráci. Bude zmíněna psychoanalýza s cílem obnovit schopnost milovat a také nahlédneme do nezdravých mechanismů, které ovlivňují chod organizací a kriticky zhodnotíme, že lidská společnost se i přes důkladný rozbor problémů podaný Frommem a dalšími skvělými filozofy odmítá učit z chyb. Na závěr se pokusíme zamyslet, zda je náprava současného stavu vůbec reálná a zda jsou vidět nějaké signály pokroku.

 My intention in writing this work is to discuss the ways by which Erich Fromm comes to the roots of key problems that trouble both  modern man and world, as well as outlets which he offers. The work examines disorders of assimilation, their causes, and possibilities of remedy in building a character of a person who is endowed with integrity, i.e. who is moral, honest, creative, reasonable, loving and harmonious towards his environment. Problems of our society´s alienation will be outlined, together with Fromm´s vision of society based on cooperation. A psychoanalysis with the goal of restoring our ability of love will be mentioned, and we will also have a look into unhealthy mechanisms that influence running of organizations. We will pass a critical judgement to the fact that our human society, inspite of  thorough analysis of problems that was given by Fromm and other excellent philosophers refuses to learn from mistakes. Finally we will try to take a think whether correcting of the present state is real at all, and if there are any visible signs of progress.

 

Klíčová slova / key words
Autoritářská dynamika / authoritarian dynamics
Únik před svobodou / escape from freedom
Umění milovat / art of love

Podle Fromma se vztahujeme ke světu na dvou úrovních: asimilací a socializací. Při asimilaci dochází k problémům, které se projevují jako konzumismus, kdy jsme ovládáni, dále vykořisťování druhých, tržní hledisko a hromadění hmotného a duševního majetku.[1] Tyto poruchy asimilace vznikají vytěsňováním našich emocí strachu do nevědomí, čímž se odcizujeme sami sobě. Strach je vyvoláván rozporem mezi našimi snahami a vládnoucími normami.

Fromm kritizuje odcizenou kapitalistickou společnost a nazývá ji nemocnou a nerozumnou. Tato práce zkoumá pozitivní alternativy nahrazující poruchy asimilace a také Frommovu vizi zdravě fungující společnosti, směřující od preference hodnoty „mít“ k hodnotě „být“.

            Dalšími důležitými tématy Ericha Fromma jsou úsilí pomoci obnovit pacientovu schopnost milovat a především téma svobody a naše unikání před ní, ať už ve formě autoritářských sklonů, nebo naopak v podrobování se takové „autoritářské dynamice“. Budou popsány procesy, často nevědomé, které se odehrávají v organizacích a ničí je, a možnosti, jak jim vědomě čelit. K tomu máme svobodu. Svoboda je však podle Fromma břemeno rozhodování. Převáží naše touha po změně, nebo zůstaneme uvíznutí, vývojově zamrznutí v tradici, kterou jsme jen přejali a na níž jsme se nemohli podílet a která nás tudíž nutně svazuje?

 Dennodenně se většina z nás setkává s tím, že naše pozitivní úsilí končí zklamáním. Podle Fromma člověk sice může poznat, že se nic nedá změnit, ale uspěje jen tehdy, pokud žije i zemře jako lidská bytost, ne jako ovce.[2] Když se nejvyššími hodnotami stanou maximální pohodlí a vyhýbání se bolesti, pak dáváme přednost iluzím před pravdou. Nejdůležitějším krokem v umění bytí je vše, co vytváří a posiluje naši schopnost zvýšeného vnímání, a co se týče mysli, schopnost kritického myšlení a kladení si otázek. Nejedná se prvořadě o otázku inteligence, vzdělání nebo věku. Jde o charakter, konkrétně úroveň naší individuální nezávislosti na iracionálních autoritách a modlách všeho druhu. Víra v život, v sebe a v druhé musí být postavena na pevné skále realismu, na schopnosti vidět zlo tam, kde je, i když je důkladně zamaskované a rozumově zdůvodněné. Velké osobnosti dějin byly pronásledované nikoliv proto, že kázali o ctnosti, ale proto, že mluvili pravdu. Nerespektovali moc, tituly nebo slávu. Věděli, že král je nahý a že moc může kazatele pravdy i zabít. Nabízí se otázka, na čem stojí moc autoritářských osob a systémů, které úspěšně ovládly společenský i osobní život lidí. Fromm odpovídá, že podstatou těchto systémů bylo podřízení všech malé autoritativní hrstce lidí, nad nimiž nebyla žádná kontrola.[3] Poté nastiňuje dva druhy etiky: autoritářskou a humanistickou. Člověk s autoritářským svědomím přijímá za svou povinnost plnit příkazy autorit, bez ohledu na jejich obsah a zničující potenci. Naopak humanistické svědomí je hlas naší osobnosti – považuje za dobré vše, co podporuje život, a za zlé vše, co život ubíjí. Člověk s humanistickým svědomím neplní povinnost poslouchat autoritu, a přesto je zodpovědný, neboť odpovídá světu, jehož je nedílnou součástí.[4] Je chyba se domnívat, že lidem stačí hledat duchovní život v uvědomění, vývoji a sebeanalýze, aniž by měnili ekonomickou realitu, která vytváří modus „mít“. Ten tvoří mentalitu moderní civilizace. Kořeny masového fenoménu orientace na „mít“, typické pro společnost luxusu, by se měly hledat v ekonomické, politické a společenské realitě moderní industriální společnosti, zvláště v organizaci práce a jejich formách produkce. Staré motivace, jako jsou zisk a moc, je nutné nahradit novými. Aby se systém mohl změnit, je třeba v první řadě důkladný rozbor současného stavu systému: studium příčiny nefunkčnosti a ocenění dostupných zdrojů, jež umožní zavést systematické změny. Jen když člověk podřídí ekonomiku lidskému štěstí a jen když se bude aktivně účastnit společenského procesu, dokáže přemoci pocit osamocenosti a bezmoci, kdy cítí, že je jako automat či šroubek ve stroji a vede prázdný a bezvýznamný život.[5] Takový nenaplněný život ústí v destrukci. Pokud se má člověk změnit, musí rozvinout bdělost, vůli, cvik a přestat se bát strachu a nových zkušeností. Při orientaci na „mít“ je naším mottem „jsem to, co mám“. Po změně vědomí je to již „jsem to, co dělám“, či jednoduše „jsem to, co jsem“.[6] Špatné činy vedou k zatvrzování srdce, dobré k jeho obměkčování, činí je víc živoucí. Čím více se srdce zatvrzuje, tím méně má svobody ke změně a tím více je ovlivněno předchozími činy.[7]

             Fromm dále rozebírá sílu skupinového myšlení jako prostředek nátlaku. Tlak, který skupinové myšlení vyvíjí na jednotlivce, považuje za nejúčinnější donucovací techniku, nevědomou sílu získávající nad jednotlivcem autonomii. Ve středověku používala mučení jak církevní, tak světská moc k získávání informací od zajatců nebo se záměrem obrácení na víru. Muži byli kastrováni, ženám byly vyřezávány vnitřnosti, zajatci  končili na kříži nebo v jámě se lvy. Stěží si lze představit nějaký lidský destruktivní čin, který by nebyl prováděn znovu a znovu. Podle Fromma se před pácháním nenapravitelných pošetilostí lze dostatečně bránit vědomím, vzrůstajícím uvědomováním si faktů našeho společenského bytí. Tím budeme zvyšovat schopnost svého rozumu a objektivitu.[8] Lidé se snažili o změny také revolucemi, které byly úspěšné po malých stupních a v průběhu času. Utrpení vyvolávalo vzpouru a ta vytvářela svobodu od otroctví. Svoboda od otroctví může ve svůj čas vést ke svobodě k novému životu, bez modlářství, které se projevuje naším uctíváním destruktivních lidí, věcí a systémů.[9] Každý si má uvědomit sám sebe jako člověka, rozpory vlastní existence a schopnost rozvinout své síly. Tak dokáže vyřešit svůj úkol: být sám sebou, uplatnit rozum, lásku a produktivní práci, a tak dosáhnout štěstí.[10] Když je sám sebou, dokáže vnímat i druhé a navázat s nimi dobré vztahy. 

           Fromm se podrobně věnuje různým projevům lásky. O lásce k Bohu píše, že to není poznávání Boha myšlením ani myšlení na vlastní lásku k Bohu, ale akt prožívání jednoty s Bohem, jehož důsledkem je důraz na správný způsob jednání.[11] O lásce či milování píše jako o umění, ke kterému je třeba rozvinout kázeň, soustředění, trpělivost i pocit velké naléhavosti.[12] Soustředěním zde myslí umění naslouchat druhým a žít plně v přítomnosti. To dokáže, když bude citlivý sám k sobě – bude si uvědomovat své špatné pocity a ptát se na jejich příčiny. Nebude je zdůvodňovat bezpočtem způsobů, nýbrž bude otevřený vnitřnímu hlasu.[13] Hlavní podmínkou dosažení lásky je překonání vlastního narcismu a dosažení pokory, objektivity a rozumu.[14] 

           Láska není obyčejná slušnost, která má odstup, necítí se odpovědná a hlavně – nemiluje. Láska je nejzákladnější a nejskutečnější potřeba každého člověka. Když si uvědomujeme, že se jí ve společnosti nedostává, je třeba pojmenovat a podrobit kritice systémy, které na tom nesou vinu.[15] 

Fromm popisuje velmi výrazně tendenci vzdát nezávislost vlastního já a nechat ho prolnout s někým nebo něčím vnějším jako „únik ze svobody“. Postoj autoritativního charakteru k životu a celkový pohled na svět je určován jeho založením. V tomto případě tu není jednotlivec sám za sebe, ale za skupinu, ke které přísluší, za předmět svého libida a velikášských fantazií; díky ní se zvedá i jeho vlastní hodnota. Tvrzení, že otčina, národ nebo náboženství jsou nejlepší, nejmocnější, nejmírumilovnější atd., nezní v tomto případě bláznivě, nýbrž naopak je z toho patrný patriotismus, víra a loajalita. Tak může i nejubožejší člen skupiny získat dobrý pocit, že je součástí „nejbáječnější skupiny na světě“. Fanatismus je charakteristickou vlastností skupinového narcismu. Mnoho lidí se domnívá, že uvažuje, zatímco myslí tím, co Fromm nazývá „hlas polknuté autority“. Je to něco zcela jiného než nezávislé myšlení. Lidé v tomto stavu si však neuvědomují, že jejich myšlenky jsou „diktovány“ a oni jsou jen slepými následovníky. Učení dané skupiny a skutečný zážitek člověka ve skupině - nauku a dynamiku - je třeba od sebe oddělit. Protože i pravá nauka může být obklopena dysfunkční dynamikou. Fromm rovněž vysvětluje, jak je možné, že nějaký zakladatel započne pravou náboženskou organizaci, inspiruje a zmocní mnoho lidí, a přesto se vše začne obracet ve zlé, jakmile zemře. Zakladatel vytvoří organizaci a s tím přichází určitá atmosféra. Často se stává, že ještě před tím, než lidé pochopí jádro toho, co zakladatel učí, jsou přitahováni atmosférou - protože je v ní něco, co zmocňuje a vnitřně vyživuje. Tak přicházejí nejrůznější lidé a samozřejmě začne být nutné vytvořit nějakou strukturu. Potom zakladatel zemře a společnost se rozdělí na vůdce a následovníky. A pokud lidé o skupinové dynamice nic neví, nebo pokud ti, kteří jsou zvoleni vůdci, nedosáhli úrovně vědomí zakladatele, pak tyto autority automaticky směřují k upevnění moci. Toto směřování samo nemá za cíl nikoho oklamat. Noví vůdcové automaticky cítí potřebu to udělat, aby zajistili pokračování skupiny. Fromm vysvětluje, že při směřování ke konsolidaci moci ovšem zanedbají udržování atmosféry. A dynamika ve skupině se začne měnit. V případě obrovských, globálních organizací k tomuto může dojít ještě za života jejich zakladatele. Protože on či ona nemůže být všude. Nicméně pokud zakladatel ještě žije a dynamika se začne vyostřovat, obecně se má člověk ve věci spravedlnosti stále na koho obrátit. A existuje určitá možnost urovnání sporu. Jakmile však zemře, změní se to. Fromm říká, že v autoritářských systémech není nejhříšnější spáchat hřích proti Bohu, ale odmítnout poslušnost autoritě.[16]  V případě autoritářské etiky určití činitelé sestaví pravidla chování a iracionální moc tak může ovládnout lidi, přičemž žádná kritika této moci není dovolena. Žádné vyzývavé otázky. A tato nadvláda zahrnuje nerovnost vůči těm, kteří jsou jí podrobeni. Autoritářská etika popírá, že lidé jsou sami schopni zjistit, co je dobré a co zlé. Naopak autorita tam sama určuje dobro a zlo. Autorita to může zneužívat ve svůj vlastní prospěch. Když jste však v jejich skupině, není vám dovoleno to přiznat. Pravidlem tam je, že jedině vůdcové jsou v postavení těch, kdo zná pravdu, že vše, co říkají, je pro vaše dobro, že jim musíte důvěřovat, a největším hříchem je klást odpor.[17] 

Fromm ve studii fenoménu nacismu popisuje, jak k tomuto procesu dochází.[18] Říká, že u autorit ve své podstatě existují dva druhy dynamiky. První z nich učí, že autorita je nahoře, žák je dole a vzdálenost mezi nimi se stále zvětšuje. A žák se má před autoritou stále více plazit. Toto ponížení je tam představované jako pokora. Ale skutečná pokora rozšiřuje ducha. Ponižování ho naopak umenšuje. Druhý druh dynamiky učí, že autorita je na určité úrovni, žák na jiné a autorita se neustále snaží žáka pozdvihnout na svou úroveň. Když je někdo například dobrým učitelem hry na klavír a dítě se stane jeho žákem, přirozeně bude od tohoto vztahu očekávat, že i když je nyní v hraní někde dole, postupně se dostane na učitelovu úroveň.  

Podle Fromma je neschopnost učit se z chyb u organizací přímo fatální. Jejím následkem se jen nemnoho společenství dožije poloviny lidského života – většina zanikne, než dosáhne čtyřiceti let. Fromm tvrdí, že úspěšné organizace budou ty, jež objeví, jak ve svých zaměstnancích podpořit oddanost a schopnost učit se na všech úrovních. Když kriticky zhodnotíme pokrok, který lidstvo udělalo od doby sepsání knih Ericha Fromma, nebudeme příliš nadšeni. Jsme stále pod tlakem autoritářských systémů, ať už to byl socialismus nebo nyní kapitalismus, a ti, kteří nás dříve utiskovali z pozice velkých soudruhů, nás dnes z pozice ředitelů vyhazují z práce. Spravedlnost jako by nám stále unikala a Bůh mlčel. Najde lidstvo dostatek síly, která převáží sílu zla? Možná ne. Přesto bychom o spravedlnost, lásku a lidskost podle mě neměli přestat usilovat a věřit. Milionové demonstrace proti válce, jaké zažil například Londýn, i drobné úspěchy ve vztazích v našem nejbližším okolí by snad mohly být tím začátkem naděje.


Použitá literatura:

FROMM, Erich. Člověk a psychoanalýza. Aurora, 1997.
FROMM, Erich. Strach ze svobody. Naše vojsko, 1993.
FROMM, Erich. Budete jako bohové. NLN, 1993.
FROMM, Erich. Umění milovat. NJŠ, 1996.
JOSEPH, Conrad. Our Mission, Part Four: The Heart of Reform. Abhaya, 1999.



[1] FROMM, Erich. Člověk a psychoanalýza. Aurora, 1997, s. 90.

[2] JOSEPH, Conrad. Our Mission, Part Four: The Heart of Reform. Abhaya, 1999, page 233.

[3] FROMM, Erich. Strach ze svobody. Naše vojsko, 1993, s. 13. 

[4] FROMM, Erich. Budete jako bohové. NLN, 1993, s. 43. 

[5] FROMM, Erich. Strach ze svobody. Naše vojsko, 1993, s. 143. 

[6] JOSEPH, Conrad. Our Mission, Part Four: The Heart of Reform. Abhaya, 1999, page 75. 

[7] FROMM, Erich. Budete jako bohové. NLN, 1993, s. 77. 

[8] FROMM, Erich. Strach ze svobody. Naše vojsko, 1993, s. 10.

[9] FROMM, Erich. Budete jako bohové. NLN, 1993, s. 86. 

[10] FROMM, Erich. Člověk a psychoanalýza. Aurora, 1997, s. 40. 

[11] FROMM, Erich. Umění milovat. NJŠ, 1996, s. 77. 

[12] FROMM, Erich. Umění milovat. NJŠ, 1996, s. 104. 

[13] FROMM, Erich. Umění milovat. NJŠ, 1996, s. 111. 

[14] FROMM, Erich. Umění milovat. NJŠ, 1996, s. 114. 

[15] FROMM, Erich. Umění milovat. NJŠ, 1996, s. 126. 

[16] FROMM, Erich. Člověk a psychoanalýza. Aurora, 1997, s. 118.

[17] FROMM, Erich. Člověk a psychoanalýza. Aurora, 1997, s. 119.

[18] FROMM, Erich. Strach ze svobody. Naše vojsko, 1993, s. 119.
 

 ©Jan Kašpar, http://avalon.wz.cz
 

nahoru


Zpátky na Novinky