Gnosticismus

GNOSTICISMUS

UŽITEČNÁ HEREZE



June Singer

Z křesťanského pohledu je gnosticismus vlastně hereze (chcete-li, ztracená víra), která byla dosti obvyklá v prvních dvou staletích křesťanské éry. Byla typická svými zvláštními rituály a praktikami, obvykle uchovávanými v tajnosti, esoterickým kultem, dualistickou filosofií, službou Jinému (Bohu) a propracovaným systémem andělů a démonů. Výraz gnóze (pocházející z řečtiny) znamená poznání. Jde o poznání konečné skutečnosti zkoumáním vnitřních procesů v sobě, stejně jako zkoumáním vnějšího světa. Je zajímavé, že v gnosticismu lze nalézt přístup k problémům reálného života, který psychologicky souzní (v mnoha případech je dokonce naprosto konzistentní) s Jungovým přístupem ke spiritualitě. Jung rád citoval biskupa Klementa Alexandrijského, silně ovlivněného gnosticismem, který říká: “Ten, kdo pozná sebe, pozná i Boha.” Poznat sama sebe a takto poznat Boha, znamená poznat vše, co se poznat dá. Gnostikové jsou totiž přesvědčeni, že ve všem, co v tomto projeveném světě existuje, je jiskra života. Ta má původ v božském světle. Je to vnitřní energie, která pohání celý vesmír i všechno v něm. S tímto gnostickým pojetím světa se shoduje i William Blake, když říká: “Vše, co žije, je svaté.”

Gnóze však také znamená poznání, že tato božská jiskra byla v našem stvořeném (hmotném) světě ztracena. Byla zastřena matérií. Proto je hlavním cílem gnostika nalezení božského světla v sobě. Gnostik v sobě musí původní božskou jiskru obrodit, očistit a pečovat o ni. To je vzkříšení v gnostickém podání. V jistém smyslu lze říci, že v duchu gnóze pracoval i průkopník hlubinné psychologie C. G. Jung. Je o něm známo, že s velkou chutí pročítal dostupnou gnostickou literaturu. Byl si vědom, že gnostikové nazírali svět jako produkt božské tragédie – jakési disharmonie v Království božím –,

jako neblahé předurčení osudu, v němž je člověk zapleten a z něhož musí být vysvobozen. Tak jako gnostikové, i Jung našel ve starozákonních představách o bohu-stvořiteli knihy Genesis mnoho odsouzeníhodného. Kdo zná Jungův životopis, ten snadno pochopí, proč jej gnosticismus tak přitahoval. Po celá svá školní léta se Jung, syn švýcarského pastora, zabýval podivně ambivalentní povahou Boha. Bůh jeho otce byl studený a bezcitný vládce světa; byl zodpovědný za mnohá příkoří, pochopitelně i za všechna nepříjemná omezení a zákazy, které určovaly chlapcův životaběh. Jung ve svých Vzpomínkách, snech a úvahách říká: “Kostel se pro mne postupně stal mučírnou.” Často se mu zdálo, že náboženská přikázání existují výhradně proto, aby lidi ušetřila potřeby osobního porozumění Boží vůli. “Byl jsem čím dál skeptičtější a kázání mého otce mne neustále uváděla do trapných rozpaků. Věděl můj otec opravdu o čem hovoří? Dokázal by mne, svého syna, strčit pod nůž a obětovat, jako to udělal Izák s Abrahámem? Dokázal by mne předat do rukou nespravedlivého soudu, k ukřižování, jako se to stalo Ježíšovi?”

Snad právě Jungova neochota bezmyšlenkovitě akceptovat všechna přikázání jej připravila na setkání se záhadnými oblastmi “za hvězdami” které, jak zjistil, existují také v lidské duši. Později si tento tajemný vnitřní vesmír pojmenoval “kolektivní nevědomí”. Aby mohl prozkoumat jeho hlubiny, rozvinul nový typ psychologie – psychologii hlubinnou. Lze říci, že jungovská psychologie se stala inspirací jakéhosi novo-gnostického revivalu. Pro Jungova učitele Sigmunda Freuda, bylo základním aspektem lidské duše ego. Nevědomí (podvědomí, chcete-li) chápal spíše jako jeho odvozeninu. Freudovské nevědomí, které Jung nazýval “osobním nevědomím”, obsahovalo v sobě zbytky a vyplaveniny rozličných životních zážitků, které byly ve vědomí potlačeny, zapomenuty nebo odmítnuty. Freudova terapie považovala jejich znovuuvedení do vědomí a rozšíření ega přizpůsobením obsahům nevědomí za svůj hlavní úkol.

Pro Junga však bylo podstatné nevědomí, nikoli ego člověka. V jeho podání bylo ego odvozeninou nevědomí. Jung počátek lidské existence spatřoval v nevědomé matrix mateřského oceánu a v postupném vynořování se z něho. Nevědomí bylo pro něho prvotní, ego až druhotné. S Freudem souhlasil jen v tom, že ego je nutno zpevnit v případě osobnostního potlačení. Až tehdy je třeba ego z osobního nevědomí vyprostit. Pro Junga však osobní nevědomí nebylo tak důležité, neboť nad ním, stejně jako pod ním, existovalo nepředstavitelně rozsáhlé kolektivní nevědomí. Gnostický Neznámý (a Nepoznatelný) Bůh je nedefinovatelný a nemá hranic, stejně jako jungovské Nevědomí.

Víme, že dávný gnosticismus měl silně dualistický charakter. Projevoval se především v důrazu, jaký kladl na rozdíl mezi Bohem a Stvořitelem nebo Bohem a Světem (pozor: nejde tu o rozdíl mezi Bohem a ďáblem). Gnosticismus hodnotí kvality viditelného světa i jeho stvořitele negativně. Svět je špatný! Takový názor musí, pochopitelně, šokovat většinu lidí vychovávaných v tradičních náboženstvích. Bůh-stvořitel udělal ze světa velký nepořádek. To on naplnil svět nevědomostí a temnotou, a učinil z něho království zla! Ztotožnění “zla” s “bohem-stvořitelem” a “hmotou, která v sobě vězní božské světlo” je pro gnózi základní koncepcí. Lze si představit, že takový názor na Stvořitele musel znamenat velmi vážnou hrozbu jakémukoli typu ortodoxie. Tu lze udržet, jedině pokud lidé věří, že jejich víra má definitivní hodnotu a jejich bůh je hodný a dobrý (alespoň k nim, když ne ke všem).

Kromě této negativní koncepce, však v gnosticismu existuje (nad ní a proti ní) ještě jedna, jež je mnohem zásadnější. Tato vyšší koncepce naznačuje existenci čehosi – Jiného (Boha) – , co stojí nade všemi bohy všech kmenů a národů. Cosi “za hvězdami” odkazuje k existenci tajemného Neznámého. Toto “cosi” však nelze popsat. Nelze být totiž poznáno těmi, kteří mají omezenou vizi Boha, zrozenou z víry nebo z rozumu.

Uvědomění tohoto nejzazšího nepoznaného “cosi” se neomezuje jenom na ty, kteří se zvou gnostiky. Existuje například i v taoismu. V knize Tao-te-ting se říká: “Tao, které může být pojmenováno, již není věčné Tao. Jméno, jež lze vyslovit, již není věčným jménem”. Také v kabbale, která podle židovských mystiků předcházela stvoření, existuje bezmezné a nespoutané En-Sof, symbolizující naprostou jednotu mimo veškeré chápání. “V myslích kabalistů však En-Sof není ničím – existuje tak, že neexistuje; je nepoznatelné a neprozkoumatelné; hovořit o něm v termínech bytí či ne-bytí je nemožné,” říká Ch. Ponce.

Plotinus o gnosticích řekl: “Nic z pozemských věcí nemá pro ně cenu, jenom Jiný.” Tento nepoznaný Bůh jiného světa, který existuje mimo všechno viditelné stvoření, je pro gnostiky skutečným pánem vesmíru. Náš stvořený svět není dílem pravého Boha, ale jakési podřízené bytosti,

Stvořitele. Přesto vyšší Bůh svůj vliv projevuje různými způsoby a přispívá k vývoji lidských bytostí prostřednictvím “prozřetelnosti” (pronoia), která na zemi nachází svého výrazu. Tato koncepce gnostického Boha je v příkrém kontrastu ke všem světovým bohům, kteří jsou poznaní (a pojmenovaní) a kteří “ve své omezenosti” (a pošetilosti) neznají pravého Boha a jednají, jakoby neexistoval. Tento světu vzdálený vyšší Bůh bývá většinou popisován negativní formou (v termínech toho, co není) nebo představami, které vyjadřují jeho nenapodobitelný statut, neboť je osvobozen od jakéhokoli typu vztahování se ke světu.

V gnostické “Tajné knize Janově” můžeme číst prohlášení exaltovaného Krista: “A pokud jde o něho, o Ducha, nehodí se uvažovat o něm jako o nějakém Bohu nebo něčem podobném. Neboť on je mnohem vznešenější než bohové: je pánem (arche), nad nímž nikdo nevládne; není totiž nikoho před ním; on jich (bohů) nepotřebuje; nepotřebuje ani život, neboť je věčný. On je světlo. Je neomezitelný, není tělesný ani netělesný. Není velký a není ani malý. Není nic co existuje, neboť je daleko vznešenější než všechno to.” Tak tento popis, který není popisem, pokračuje dál a dál.

V mezidobí po uzavření kánonu Starého zákona a kánonizací Nového Zákona, pokračovali mnozí (duchem) inspirovaní autoři v psaní posvátných textů. Byli to židé, křesťané, gnostikové i pohané. S výjimkou textů, které si našly cestu do Nového zákona, však byla většina podobných posvátných textů odmítnuta, potlačena či zapomenuta. Je to těžko pochopitelné, neboť v mnohých je bohatost a krása esteticky srovnatelná, ne-li dokonce nadřazená tomu, co bylo zařazeno do Nového zákona. Tyto texty mnohdy obsahují ztracené alternativní informace o takových věcech, jako je Ježíšovo dětství, stvoření světa nebo prvních lidí, Adama a Evy.

Jaké byly důvody pro vyřazení tohoto bohatého materiálu ze svazku posvátných biblických textů? Někteří tvrdí, že důvodem byl jejich pozdější původ. Přesto se lze domnívat, že některé ze starších dokumentů vycházejí z ústní židovské tradice, která předchází křesťanství; některé dokonce odráží mnohem starší tradici zoroastrovskou. Jiní si odmítnutí vysvětlují ostrou politickou a náboženskou rivalitou mezi rozličnými sektami křesťanů, židů a gnostiků. Jakmile však začneme do těchto spisů pronikat a zkoumat jejich důsledky, nabydeme dojmu, že byly potlačeny především kvůli svým gnostizujícím tendencím, ohrožujícím autoritu ortodoxního křesťanství. Náboženská politika nemůže být příznivě nakloněna víře, která tvrdí, že všichni vaši bohové jsou pouze deformacemi stvořenými vaší vlastní myslí nebo na základě vašich zájmů, a že skutečný Bůh je vyšší než všichni vaši bohové a nemůže vám být připodobněn. Gnostikové těch časů moudře odešli do podzemí.

Je pravdou, že dávní gnostikové popírali jakoukoli hodnotu ortodoxní církve. Ve skutečnosti měli naprosto odlišný koncept světa, který nutně odmítal autoritu církve, ale i jakoukoli autoritu, která jim byla vnucována z vnějšku. Autoritu pro ně mělo jen vnitřní světlo božské jiskry, vyzařující z nepoznaného zdroje kdesi mimo tento svět a naplňující každou lidskou bytost životem. Gnostické rituály byly vymyšleny tak, aby tuto jiskru v duši člověka dokázaly vyvolat. Tento proces nebylo možno institucionalizovat. Když byli pronásledováni nastupující církví, rozhodli se pokračovat ve svých rituálech a praktikách v tajnosti. Snažili se zachovat své rukopisy (alespoň některé z nich), což se jim částečně podařilo. Gnostická tradice zůstala uchována v hermetickém učení. Viditelnost gnostiků v převládající kultuře se sice snižovala, přesto však dál skrytě setrvávali jako nějaká “protilátka v krevním oběhu křesťanství.”

Nejzásadnější rozdíly mezi křesťanstvím a gnosticismem jsou evidentní: Křesťanství tvrdí, že ke zjevení došlo neopakovatelně v určitém čase dějin; gnosticismus zjevení naopak chápe jako pokračující proces. Ortodoxní křesťanství (mám na mysli především církev římsko-katolickou) spatřuje autoritu především v církevním establishmentu, kde je v jistých důležitých otázkách konečnou autoritou papež. Gnosticismus klade důraz na autoritu vnitřního hlasu, o němž se někdy říká, že je to Boží hlas (hlas ducha) v každém člověku. Autorita se pak stává funkcí osobního vjemu Boží vůle.

O židovsko-křesťanském bohu se hovoří jako o “žárlivém bohu, jemuž se nevyrovnají žádní bohové”. Tato tradice místy připouští, že existují i jiní bohové, ti však jsou “méně jakostní”. Gnosticismus však židovsko-křesťanského boha-stvořitele, Jahveho, Krista, ale i bohy všech dalších kultur nazírá jako projev něčeho, co v tomto stvořeném světě odkazuje směrem k Nepoznanému bohu, není však jeho ekvivalentem. Všichni ostatní bohové, které lze jakkoli popsat, nejsou nic než vybledlými obrazy Neznámého boha.

V tradičním biblickém podání stvoření světa neexistuje před chaosem nic. Bůh z tohoto chaosu stvoří viditelný svět. Avšak pro gnostiky tu za tímto světem (před ním i po něm) vždycky existuje cosi, co nemá podobu ani tvar, co lze nejlépe vyjádřit jako čisté pra-světlo nebo pra-energii. Toto “cosi” nemá ani mužský ani ženský aspekt, je to dokonale androgynní. Přesto má tento gnostický Nejvyšší bůh, který není bohem-stvořitelem, i svůj feminní aspekt. Je jím Duše světa (anima mundi), v židovské mystické tradici nazývaná Šekinah, řeckými gnostiky nejčastěji zvaná Sofia (boží moudrost).

V postavě Sofie můžeme spatřit archetyp animy, svéhlavý, tvořivý, soucitný, trpící i spásný ženský princip. Jakožto anima má Sofie duální roli, která je ovšem charakteristická pro každou archetypickou postavu: je ženským aspektem Otce, typem gnostické bohyně-matky (mateřské bohyně), démonickou Barbelo; a je také vyšší ničím neporušitelnou posvátnou Sofií. Jeden z gnostických dokumentů, nalezených v Nag Hammadi, nazvaný “Hrom a blesk – Dokonalá mysl”, vyjadřuje pluralitní (spíše než dualistický) charakter animy. Feminní postava moudrosti je mnohostranným fenoménem, který v sobě sjednocuje mnoho aspektů gnostického světonázoru, negativních i pozitivních. V křesťanství je feminní síla zkrocena, tak jako je zkrocena příroda a tělo. V gnosticismu je ženský princip očištěn a obrozen. Feminní je vysvobozeno z hlubin hmoty a je mu navrácen statut naprosté rovnosti s principem maskulinním.

Svatou Trojici tradičního křesťanství tvoří Otec, Syn a Svatý Duch. Nápadný svou absencí je čtvrtý prvek, který by v sobě mohl zahrnovat “feminní princip”,

případně “materielní” či “démonický” prvek. V gnosticismu zastupuje princip prvotního Všezdroje představa Matky-Otce; druhým v Trojici je Logos nebo postava Krista, představující osobní ego; třetí je Sofia, Svatý Duch nebo zosobnění moudrosti (židovská Šekinah, hinduistická Šakti), jinak ten aspekt duše, který zajišťuje dynamismus směřující k “prozření” (jungovské individuaci).

Křesťanství zná Boha jako Otce, který na počátku času mocí Logosu, slova, stvořil svět. Gnosticismus spatřuje v principu Otce-Matky tvořivou sílu pokračujícího stvoření. Tato praenergie vyzařuje světlo nejen ve vesmíru, ale i v hlubině člověka, v lidském duchu, kde funguje jako principium individuationis. Vnitřní vyzařování ducha vede duši k jejímu původu i jejímu naplnění. Křesťanství vidí velkou ctnost v Imitatio Dei, v napodobování Boha vyjádřeném slovy: “Buďte dokonalí”. Ne tak hledat v posvátných knihách stejně jako v jednotlivém člověku. Znamená to uvědomění a integraci temné stránky, stínu v sobě samých. Integraci ženského i mužského principu. Křesťanství svou litanií “nesmíš” vyzývá k potlačení “stínu”, té části člověka, která je neakceptovatelná kolektivem. Gnosticismus naopak vyžaduje integraci stínu postupným uvědoměním primitivních a destruktivních součástí naší přirozenosti. Jde o to, naučit se s nimi zacházet obezřetně: cílem gnostika je “spojit fragmenty” osobnosti v jediný nerozpolcený celek.

Lze si představit Junga, jak dlouho do noci hloubá nad gnostickými legendami a uvažuje, že jsou v nich obsaženy mýty, které mají co dělat se znepokojujícími otázkami nemocné duše. Jsou zde démoni, kteří se zabydlují v lidských snech a fantasiích, a ze kterých povstávají nevítaná podezření, nutkání a komplexy všech typů. Všechny tyto “síly” totiž stále existují jako látka naší duše, a rodí se z nich všemožné lidské

utrpení. Například gnostická parabola o stvoření světa (poskytující jinou alternativu než tradice biblická) není jenom příběhem o tom, jak se zlo dostalo do tohoto světa. Gnosticismus je mytologií o pádu ze slávy, o sestupu z vyšší, daleko jemnější formy existence do nižší a hrubší, jen zčásti. Nese v sobě také vlastní poselství spásy a vykoupení. Právě toto poselství vzbuzovalo největší Jungovu fascinaci. Gnostický akt sebe-poznání (v jungově terminologii nazývaný “individuací”) navozuje možnost oproštění od utrpení světa a garantuje spásu. V analytickém procesu jde o to odhalit kdo jste. Všichni máme tendenci být “vězni své mysli” – jsme zotročeni vlastními myšlenkami, projekcemi, představami a předsudky. Ty nás oslepují a tak se ztrácíme v nástrahách vlastní nevědomosti.

To, oč běží, je poznání (gnóze). Cílem gnostického poznání i jungovské individuace je osvobození od toho, co William Blake tak trefně nazývá “okovy ukované myslí”. Poznat sám sebe v jazyce gnosticismu znamená dosáhnout poznání božského ducha. Ten utváří pravou lidskou přirozenost, jež je – jak jinak – stejně božská. Poimandres říká: “Bůh Otec, ze kterého člověk (Anthropos) pochází, je světlo a život. Jestliže si uvědomíte, že Bůh sestává ze života a světla a že pocházíte z něho, dospějete znovu k životu a světlu.”

Jung spatřoval v gnosticismu užitečnou herezi – herezi nezbytnou ke korekci některých jednostranných pozic na kterých stála křesťanská církev, se kterou vedl celoživotní zápas. Doufal, že při svých studiích gnosticismu nalezne způsob, jak usmířit protiklady; věřil, že v gnosticismu najde jakýsi druh hnojiva pro soudobé náboženství, které – jak se mu zdálo – ztrácí svou energii. Píše o tom i ve svém eseji “Symbol proměny při Mši”. Mše se pro ortodoxního

křesťana celebruje v upomínku dávno uplynulé události, a zástupně má přinést užitek těm, kteří se jí účastní. V obřadu eucharistie gnostiků mají její spouluúčastníci možnost okamžité zkušenosti smrti osobního ega. Vzkříšení, které následuje, je výrazem znovuspojení nižšího a vyššího, integrací ega a Nadjá. Pro jungovské neo-gnostiky tedy zjevení pokračuje v individuálním dialogu mezi egem a kolektivním nevědomím.

Je mnoho těch, kteří si přejí, aby gnostická hereze obohatila hlavní proud křesťanství nebo jím byla dokonce znovu přijata. Gnosticismus však již ze samotné své přirozenosti nutně stojí v opozici k jakkoli institucionalizovanému náboženství. Lze se domnívat, že odhodlání k vnitřnímu průzkumu nejtemnějších koutů psychokosmu se nikdy nestane populárním hnutím. Těch, kteří se vydali na vnitřní stezku díky inspiraci takových nekonvenčních lidí, jako byl Jung nebo raní či současní gnostikové, je ve srovnání s křesťanskými davy žalostně málo. Navíc, těžko říci, zda by současná gnóze byla pro každého. Pravděpodobně není, ani být nemůže. Kdyby byla, přišla by o své tajemství i určitou děsivost, které jsou její esencí.

Cesta gnóze, jak již bylo řečeno, je cestou hledání přímého poznání Boha, přímého nezprostředkovaného spojení s božím duchem. Tato cesta vyžaduje určité odvážné kroky: zbavení se všech domněnek a předpokladů ohledně Boha; ochotu stát nahý před Nepoznaným a Nekonečným. Vyžaduje odvahu ke vstupu do temnoty obklopující Boha, do onoho propastného víru mezi naším vlastním já (ego) a Vším; vyžaduje ochotu vzdát se utěšující jistoty a pohodlí našeho dosavadního náboženství a vzít na sebe riziko hereze, vede-li cesta tímto směrem. Tato cesta je riskantní i tím, že na ní ve skutečnosti neexistuje záruka bezpečnosti či úspěchu. Ty nezaručuje ani pohroužení do esoterické tradice, neboť gnóze (pravé poznání) je koneckonců milostí boží, nikoli výsledkem nějakého lidského snažení. Přesto se zdá, že vnitřní tradice Západu (včetně súfismu, kabaly, kontemplativního křesťanství a některých cest odvozených z hermetických a gnostických zdrojů) nabízí bezpečnější cestu než jiné, neboť jejich součástí je i metoda, jak si při této svým způsobem akrobatické cestě přes Hlubinu udržet potřebnou rovnováhu.

(Z eseje June Singer “A Necessary HeresyJung’s gnosticism & Contemporary Gnosis”
vybral a přeložil Blumfeld S. M.)


BARAKA, časopis pro nový věk

nahoru