GURU - a v českém kulturním prostředí?


A. P. Tycho

Převzato z: www.spirala.cz
02.04.2002

V posledních letech se na Západě objevilo značné množství duchovních vůdců - guruů. V této souvislosti se začal objevovat termín „éra guruismu“ nebo „hnutí guru“, o praktikách těchto spirituálních vůdců se někdy hovoří jako o „guru-technikách“. Jaké jsou vlastně příčiny „guruismu“ a co vede východní duchovní učitele k tomu, aby nalézali nové následovníky v těch nejbohatších zemích této planety?

Odpověď není jednoduchá ani jednoznačná. Existuje řada motivů takového jednání. Některé důvody mohou být zjevné, jiné dobře skryté. Obecně platí, že snahu mnohých lidí o nalezení netradiční duchovní cesty tito domnělí guruové spojují s vlastní vyvolenou osobou. Snaží se za každou cenu prokázat oprávněnost vést své žáky. Podle jejich názoru bude duchovní pokrok bez gurua jen velmi pomalý a nejistý, nebo vůbec žádný. Pokud chcete, aby vám realizace Boha trvala stovky a tisíce let, není nezbytné mít duchovního Mistra, ale když chcete dosáhnout cíle co nejrychleji, tehdy je to jistě nezbytné - říká Šrí Činmoj, jeden z typických příkladů východních guruů, které lidé na Západě většinou přijímají bez ohledu na to, zdali jejich učení a styl duchovního vedení vychází z uznávané hinduistické nebo buddhistické tradice.

Slovo guru pochází ze sanskrtu a znamená „ten, kdo osvětluje“. Obecně je tento pojem překládán také jako „osvícený mistr“, „dokonalý učitel“ nebo dokonce i „živoucí Bůh“. Nejvíce nových guruů k nám přichází z Východu, z Indie. Ve starém hinduismu pojem gurua jako „vůdce“ neexistoval. Byl zde uměle implantován teprve s příchodem islámského fundamentalismu, zvyklého na kult vůdčích jedinců. V klasickém pojetí je guru pro svého žáka zpřítomněním Boha na zemi:
„Guru je samotný Bůh. Uctívat gurua je totéž jako uctívat Boha. Proč by si měl Bůh vybrat ke svému projevu právě gurua? Proč by nemohl jednat přímo? Bůh je opravdu všeprostupující, zcela mimo dosah mysli, bez charakteristických rysů, nezničitelný a neomezený. To je důvod, proč Bůh ze soucitu se svými stvořeními přijímá formu gurua. Guru je nejvyšší Bůh ohraničený lidskou formou a kůží." (Kularnava Tantra)

Pravý guru se rozezná od toho falešného podle toho, že neprovádí misie, nikoho k následování nevybízí, ale v pokoře vyčkává okamžik, kdy ho žáci sami vyhledají. Žáci sami musí přijít a pracně získávat vědění, přitahováni lidskostí, moudrostí a láskou mistra. Podle starých tradic byli například tibetští guruové schopni odmítnout uchazeče několikrát za sebou a poslat ho zpátky ke své rodině, jen aby tímto krokem vyzkoušeli jeho touhu po vědění a trpělivost. Teprve po úspěšném absolvování mnoha nejrozmanitějších zkoušek, o jejichž plnění většinou uchazeč ani nevěděl, přijal guru nového žáka.

Původním úkolem gurua v Indii bylo vyučování žáků - áčarjů. Nikoliv však ve smyslu pouhého předávání svých vědomostí, jak to známe ze škol na Západě, ale úkolem gurua bylo probudit ve svých žácích touhu po stále vyšším poznání a hlubších zkušenostech, v jejichž světle jednotlivé skutečnosti zapadají do mozaiky celku. Z tohoto pohledu je guru někdo, kdo se ztotožnil se svým učením, kdo je ztělesněním toho, co chce sdělit a předat. Guru v Indii sehrával nejen úlohu učitele, ale také rodiče, pána a rádce. Někteří žáci se dívali na svého gurua dokonce jako na vtělení božstva - avatára. V hinduistických písmech znamená tento výraz „sestup božstva do těla z masa a krve.

V Indii docházelo ke zdánlivému paradoxu - přestože zde neexistoval „kult osobnosti gurua“, žádný kult fixování na jediného člověka, byl guru výraznou náboženskou, ovšem i společenskou autoritou, vyplývající z „božského pověření“, „božské plné moci“ k hlásání svatých pravd. Tato autorita však byla přirozená, pramenící z duchovní vyspělosti gurua. Institut „guruismu“ se vyznačoval vysokým stupněm přirozené demokracie. Pokud žák nebyl například se svým guruem spokojen, měl vždy právo opustit ho a vyhledat gurua nového - jaký je to rozdíl od některých novodobých samozvaných guruů, kteří mají snahu připoutat svoje následovníky co nejvíce k vlastní osobě, a pokusy některých žáků o opuštění gurua jsou vykládány jako nejhorší duchovní zrada.

Indičtí guruové na Západě často vytvářejí vlastní učení, které je směsicí východních duchovních směrů, křesťanství a hlavně obdivu ke své vlastní osobě, sebezbožštění. Problematická je nejednou také výuka meditačních technik, kdy guru vyžaduje od svých žáků absolutní poslušnost, přerušení dosavadních rodinných vztahů a ukončení povolání nebo studia na škole. Tyto podmínky jsou možná přirozené v zemi svého původu, kde mají velké tradice. Jinak se však tyto podmínky aplikují v západním světě. Většinou tento pokus o vsazení východního způsobu života na západní kulturní prostředí zapůsobí na žáky psychicky negativně, od částečné změny osobnosti až po významné psychické poruchy, které mohou v horším případě skončit i sebevraždou.

Dalším důležitým prvkem, odlišujícím původní a nyní předkládanou představu vztahu gurua a žáka, je fakt, že skutečný vztah se zakládal na principu zasvěcení, nikoliv jen přednesení svého učení. Není možné, aby guru svoji nauku předával formou masových meditací, shromáždění nebo seminářů. Tento princip je zcela nesprávný - a podvodný. Neslouží k žádnému předání vznešených duchovních nauk, ale pouze k vymámení peněz z kapes důvěřivých stoupenců.

Jaké jsou tedy hlavní rozdíly mezi skutečnými a samozvanými duchovními vůdci? Především - skutečný guru nikdy nehlásá, že je guru. Na první pohled ho není možné rozeznat od ostatních lidí, neboť u skutečných Mistrů není rozdílu mezi vnitřním a vnějším. Pravý guru se nikdy neobléká do žádných zvláštních rouch a nemá na sobě žádné nápadné odznaky své moci - vnější aspekty duchovní moci nejsou pro něj důležité. Pokud ano, nejedná se pravděpodobně o pravého mistra, ale o šarlatána.

Tito lidé žijí v jednotě s Bohem, jsou součástí Boží jednoty a síly, aniž by to dávali svému okolí najevo. O sobě hovoří málo, na otázky odpovídají čestně a otevřeně. Neuchylují se k dogmatům či doktrínám naučeným od jiných, s výjimkou nauky, kterou sami přijali od svého gurua. Vycházejí obyčejně z osobního prožitku a hlubokého smyslu pro lidskost a soucit. Ke svému stupni zasvěcení a ke svým vědomostem se nesnaží veřejně hlásit, neboť mlčení je jednou z hlavních povinností každého zasvěcence, a pokud jsou nuceni učinit výjimku, hovoří o sobě a svém zasvěcení skromně a s nadhledem, občas i s humorem. Jsou si totiž plně vědomi, že zasvěcení je Božím darem, aktem, kde osoba zasvěcence hraje jen roli jakéhosi „nosiče vyšších Božích pravd“ a průvodce hledajícího. Často vlastní moudrost zakrývají do roucha zdánlivě nesmyslných nebo i legračních proslovů. Tato záměrná mystifikace a odlehčení jsou důležité - skryté pravdy nejsou určeny nepřipraveným osobám. Proto i lidé, kteří přečtou hory ezoterických knih, mohou být pouze na základním stupínku zasvěcení, na úpatí obrovské hory zvané Pravda Boží.

Mezi další z průvodních znaků, odlišujících pravé duchovní mistry od těch falešných, je míra duchovní svobody, kterou dávají svým následovníkům. Skutečný guru se snaží svého žáka vést, ale neovládat ho, poskytuje pouze inspirační stimul a duchovní povznesení. Předává žákovi proud síly a žák pocítí obnovenou sílu k celkovému pokračování na Cestě. Guru přivádí svého žáka k základnímu poznání, že k duchovnímu pokroku je zapotřebí pouze vlastní snažení a že bude osvobozen jen svou vlastní silou. Falešný duchovní vůdce neoplývá nadbytkem takové duchovní svobody, neboť takový „guru“ chce vlastnit - člověka, jeho duši a nezřídka také jeho majetek. Pokud si jakýkoliv guru udělá z předávání duchovních zkušeností a pravd výnosnou živnost, ztrácí nárok na tento svatý titul. Příliš velké množství falešných guruů, působících na Západě, vedlo k jistému zprofanování jinak vynikající myšlenky individuálního duchovního vedení žáka svým mistrem - guruem. Výraz „guru“ se stal pro značnou část veřejnosti označením pro „charismaticky založeného vůdce sektářské skupiny“.

Každý skutečný duchovní vůdce může a musí prokázat vyšší duchovní schopnosti. Pokud se snaží pod různými záminkami vyhnout odpovědím na důležité otázky, je buď podvodník, nebo chce vést po nepravé cestě. Na jeho štítu musí být napsána slova „Láska“, „Pravda“, ale i „Nezištnost“. Dobrý a pravý vůdce nepřijímá žádné dary od svých žáků, nebere žádné odměny od těch, které vede. Proto platí o počínání opravdu duchovního mistra pravidlo: jestliže jej někdo požádá o duchovní radu, odpoví mu nezištně (a tedy i neziskově), jak je k tomu veden Duchem. Pokud však takový člověk sám a bez ptaní někomu radí, nebo dokonce shání žáky a vyučuje je svým moudrostem za úplatu (často skrytou za „provozními náklady“), je to signál, abychom se k němu chovali opatrně a s velkou dávkou zdrženlivosti. Peníze jsou většinou dobrým zkušebním prostředkem, prokazujícím guruovu pravost.

V dnešní době již stěží nalezneme duchovního učitele, který nás bude vyučovat „za byt a stravu“, případně zcela bez nároků na finanční prostředky. Důležitý bude způsob využití takto získaných peněz. Je odpustitelné, pokud část z nich bude použita na fyzické přežití mistra - i největší duchovní učitel musí jíst, spát pod střechou a oblékat se. Míra skromnosti mistra v těchto základních lidských potřebách nechť nám je nápovědou. A co s prostředky, které se vyberou a takto nespotřebují? Mohou přece sloužit dalším lidem, mohou být použity pro žáky nebo hledající, kteří nejsou v nejlepší finanční situaci. Mohou být použity na nákup nemovitostí, ve kterých se konají další duchovní akce. Opět si ale všímejte, na koho jsou tyto nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí, kdo je tedy jejich skutečným vlastníkem. Je to samotný guru nebo je majitelem nadace, sdružení či spolek?

nahoru