Himalájské příběhy

Ramiro Calle

Převzato z www.spirala.cz

Velký učitel

Mladý muž vypadal velmi spokojeně. Jeho přítel se ho zeptal:
“Z čeho máš takovou radost?”
“Poznal jsem vynikajícího učitele, který žije vysoko v horách. Není nad něj.”
“V tom případě mi o něm musíš něco říci.”
A mladý muž nadšeně povídal:
“Aby sis o něm udělal obrázek, představ si, že si sám sobě působí bolest hřeby, kterými si propichuje tělo, živí se kořínky a omývá se sněhem.”
“No tohle,” zvolal přítel. “A to z něj dělá velkého učitele?”
Mladíka takové hodnocení poněkud zaskočilo, ale následující věta ho úplně vyvedla z míry:
“To umí i kůň. Tomu také přibíjejí hřeby podkovu, žere trávu a také se rád vyválí ve sněhu.”

Jedinec, který je na cestě k vnitřnímu rozvoji, se neodlišuje od ostatních tvorů tím, že sám sebe trýzní, nebo tím, že se veřejně kaje, ale čistotou mysli, vyrovnaností ducha a dobrotou činů.


Jako opice

Byla to velmi vážená žena, jedna z nejpůvabnějších v okolí. Její krásná, štíhlá postava okouzlovala mužské i ženské obyvatele městečka, kde žila, a to do té míry, že se po ní všechny ženy v celém okolí přímo opičily. Stejně se oblékaly, a dokonce i napodobovaly její gesta i výraz obličeje. Jen ona, atraktivní a elegantní, určovala módu i chování, aniž by o to usilovala. Nikdy neprošla bez povšimnutí. Jak se pohybovala ona, tak chodily i ostatní ženy, jak ona gestikulovala, tak i ony. Ale jednoho dne začaly trápit tu půvabnou dámu velmi nepříjemné bolesti žaludku. Když šla na nákup, měla obličej stažený bolestí, čelo samou vrásku, utrápený pohled. Ženy, které ji potkaly a viděly, jak se tváří, hned začaly výraz jejího obličeje napodobovat. Na druhý den chodily všechny dívky a mladé ženy ve městě se staženými a zamračenými obličeji a vypadaly stejně utrápeně jako ona.

Lidské důstojnosti sluší, aby každý jedinec rozvíjel povědomí vlastního já, svou inteligenci a zodpovědnost. Jakékoli bezhlavé napodobování je směšné, brání vnitřnímu růstu a rozvoji vědomí. Nejedná se o to být špatnou kopií ostatních, ale být sám sebou.


Následky

Toho roku byly deště v kraji obzvláště vydatné. Jednou prudký déšť odnesl chatrč jistého rolníka, avšak když vodní záplava ustala, zanechala po sobě na zemi cenný šperk. Ten dobrý muž šperk prodal a za peníze, které utržil, si postavil nový dům. Zbytek peněz dal místnímu sirotkovi. Povodeň zničila i jinou vesnici. Tam si zase jeden rolník zachránil život tím, že se vyškrábal na kmen stromu, jenž plul po hladině vod, které se rozlily do okolí. Jiný tonoucí ho strachy bez sebe prosil, aby mu pomohl na kmen vylézt a zachránil ho. Rolník ho však nechal být a ještě si pro sebe mumlal:
“To by to dopadlo! Jestli se sem vyškrábe ještě někdo, kmen se zaručeně převrátí a já se utopím.”
Roky plynuly a v království vypukla válka. Oba rolníci byli povoláni do zbraně. Onen dobrák byl s vážným zraněním převezen do nemocnice. Lékař, který ho
pečlivě a zručně ošetřil, byl ten sirotek, jemuž kdysi šlechetný rolník pomohl. Lékař poznal svého dobrodince a věnoval mu všechen svůj um a čas. Skutečně se mu podařilo zachránit těžce raněnému život a nakonec se z nich stali nerozluční přátelé.
Sobecký rolník sloužil v oddílu, jehož kapitánem byl muž, kterému kdysi odepřel pomoc. Kapitán poslal rolníka do první linie a ten po několika dnech bojů nalezl smrt v zákopech.

Po každém činu přijdou následky, a to dříve či později. Štědrost vzbuzuje štědrost a sobeckost zase jen sobeckost. Je na každém jedinci, aby kultivoval čtyři vlastnosti, které na lidskou mysl působí jako balzám – lásku, pokoru, radost ze štěstí druhých a duševní vyrovnanost.


Malíř

V jednom dalekém království si panovník zavolal nejlepšího malíře své země a zeptal se ho:
“Co je nejtěžší namalovat?”
Malíř bez zaváhání odpověděl:
“Psy, koně a další stvoření.”
Krále to trochu překvapilo a ptal se dál:
“A co je nejlehčí?”
“Strašidla, netvory a takové podobné bytosti,” řekl s úsměvem malíř.
To králi nedávalo smysl a chtěl vědět, čemu že se usmívá.
Dostal odpověď:
“To máte tak. Jak vypadá pes nebo kůň, to vědí všichni, ale nikdo ještě neviděl strašidlo ani netvora, takže je každý může malovat, jak se mu zachce.”

Je snazší ztratit se v metafyzických abstrakcích a filozofických spekulacích než vydat se cestou hledání moudrosti. Stejně tak je snazší nechat se unášet vzpomínkami a představami než stanout tváří v tvář skutečným problémům, jak se nám jeví v danou chvíli.


Tolik myšlenek

Žák řekl učiteli:
“Mě napadá tolik, tolik myšlenek!”
“O tom nepochybuji,” odvětil suše učitel, “ale vůbec tě, pošetilče, nenapadne ptát se, koho že ty myšlenky napadají.”

Je třeba naučit se získat odstup od myšlenek, takových skřítků, kteří se bez zábran pohybují ve světlých i temných stránkách naší mysli. Zjišťování, kdo jsem, je výborný způsob, jak zastavit tok myšlenek a podívat se hlouběji za ně. Myšlenky jsou řeka, ale to nejdůležitější je najít pramen.


Znaménko

Voják chtěl přejít z jedné hory na druhou, ale napřed musel překročit řeku, která protékala údolím. Sedl do člunu, a když byl uprostřed řeky, rozhoupal ho proud tak prudce, že voják upustil meč. Ten spadl do vody a zmizel pod hladinou.
“Žádný problém,” řekl si v duchu voják, “označím si místo, kde to bylo.”
A křídou si na boku člunu udělal čárku, aby věděl, kde přesně zmizel meč pod hladinou. Pomyslel si:
“Místo mám označené, meč najdu bez problému.”
Po chvíli loďka přirazila k molu. K údivu majitele člunu se voják vrhl do vody a ve snaze meč vylovit se ponořil přesně pod znaménkem, které si udělal na boku. Potápěl se celé hodiny a vynořoval se, jen aby se nadechl. Stále to nemohl pochopit. Vždyť si přece sám udělal značku na místě, kde mu meč vypadl. Neuměl si to vysvětlit. Už se stmívalo a voják stále hledal.

V mnoha životních situacích, v různých pohledech na život mívají lidé stejně pokřivenou a zatemněnou mysl jako voják z našeho příběhu.


Zákaz mluvení

V jednom klášteře v odlehlých končinách himálajského pohoří se sešli čtyři mniši, které doprovázel jeden pomocník. Mniši chtěli v ústraní sedm dní meditovat a na tu dobu si přísně zakázali mluvit, byť jen jediné slovo. Shodli se, že zákaz mluvení je naprosto nezbytný a že je třeba ho dodržet za každou cenu. První noc se sešli ve svatyni a ponořeni do polostínu začali společně meditovat. Jejich pomocník tam byl s nimi. Po dvou hodinách řekl jeden z mnichů:
“Chlapče, dej pozor, aby nezhasly olejové lampičky.”
Další z mnichů chtěl prvního mnicha pokárat a pověděl mu:
“Sotva jsme si uložili sedmidenní mlčení, tys ho hned porušil.”
Další mnich, rozčilený, že ti dva promluvili, spustil:
“To je vrchol. Vypadá to, že jste zapomněli, že jsme se domluvili mlčet po dobu sedmi dní.”
Čtvrtý mnich, rozladěný chováním svých druhů, se na ně káravě podíval a potichu pronesl:
“To je ale ostuda. Já jsem jediný, kdo tady mlčí a dodržuje zákaz, který jsme si uložili.”

Většina lidí si dokáže najít falešnou záminku a ošidit tak sebe samé, potřebuje-li si zdůvodnit, proč dělá to či ono. Jen hledáním sebe a duševního klidu v nás dokážeme postupně odhalovat tyto klamné mechanismy své mysli.


Fámy

Žil kdysi člověk, který byl sice docela zámožný, vlastnil nějakou půdu, ale neměl na svém pozemku zdroj vody. A tak musel každý den jeden z jeho sluhů chodit pro vodu daleko k řece. Cesta mu trvala několik hodin a vlastně mu vyplňovala celý jeho pracovní den. Proto se jednou majitel půdy rozhodl, že si nechá vykopat studnu, aby měl vlastní vodu. Po několika týdnech, když se studna naplnila, řekl šťastný majitel svému příteli:
“Jsem velmi spokojený, protože díky studni jsem získal jednoho muže.”
Zpráva se rozšířila rychlostí blesku, ale cestou se nějak pokroutila a výsledná slova zněla poněkud jinak, než jak je vyslovil majitel pozemku. Lidé si sdělovali:
“Podívejte se na to, jeden člověk našel při kopání studny jakéhosi muže.”
Všichni se začali ptát – co za muže asi našel a proč byl v té studni, jestli spáchal sebevraždu, nebo jestli ho někdo zabil, zda byl místní, nebo přespolní a jestli snad do té studny nespadl a neutopil se, jestli byl pod zemí dřív, než se studna začala hloubit a tak dále. Zpráva se donesla až k panovníkovi, který umíral zvědavostí, aby se dozvěděl, kdože byl ten muž ve studni. Zavolal si neprodleně majitele pozemku, aby se ho zeptal, jak se věci mají, a ten mu, k jeho překvapení, všechno vysvětlil:
“Jasnosti, jediné, co jsem provedl, je, že jsem na zahradě vykopal studnu, a tak jsem mohl upotřebit pro jinou práci jednoho ze svých sluhů, který dříve neměl na starost nic jiného než chodit pro vodu. Proto jsem řekl svému příteli, že jsem získal jednoho muže.”

Fámy, slova vyřčená do větru a předávaná od úst k ústům vnášejí zmatek a vyvolávají omyly, které však často nejsou tak nevinné jako ten v našem příběhu.


O knize Himálajské příběhy

Moudrost duchovních mistrů, poustevníků a jogínů
Ramiro Calle

Autor uskutečnil víc než dvacet cest po oblasti Himálaje a dalších částí Asie a sbíral příběhy tamní lidové tradice. Kniha Himálajské příběhy obsahuje stará vyprávění pocházející od duchovních mistrů, poustevníků a jogínů, kteří je už od dávných dob předávali svým žákům. Jsou v nich vyjádřeny životní pravdy a moudrosti, jež poskytují látku k zamyšlení. Jednotlivé příběhy ze života lidí a bajky jsou zakončeny moudrostí, naučením nebo úslovím. Příběhy vyslovují pravdy, které platily kdysi a platí i dnes. V krátkém komentáři na konci každého příběhu autor uvádí čtenáře k hlubšímu pochopení smyslu příběhu a nabízí možnost meditace nad jeho poselstvím.

nahoru