Omluvy papeže a církve za smrt Jana Husa, nové pohledy


Projev papeže k účastníkům Římského mezinárodního sympozia o Mistru Janu Husovi
Pravda, jež nás osvobozuje od omylu, je také pravdou, jež nás činí svobodnými, abychom milovali
Papež požádal o odpuštění za omyly katolické církve
M. Vlk: Společné prohlášení k Římskému sympoziu o Mistru Janu Husovi
J. Nechutová: Nikdy žádná omluva nepřijde pozdě
J. Kotyk: SPOR O REVIZI HUSOVA PROCESU

Projev papeže Jana Pavla II. k účastníkům Římského mezinárodního sympozia o Mistru Janu Husovi
Pri audienci ve vatikánské „Sala del concistoro" v pátek 17. 12. 1999 (Papežská lateránská univerzita 15.-18. 12. 1999)

Vážení predstavitelé vlády, pane kardinále, ctihodní bratri v biskupské službe, vážení vedectí pracovníci, dámy a pánové!
1. Je pro mne velikou radostí, že vás mohu srdecne pozdravit u príležitosti vašeho sympozia o Janu Husovi, které predstavuje další duležitou etapu pro hlubší pochopení života a díla dobre známého ceského kazatele, jednoho z nejslavnejších mezi mnoha vynikajícími mistry, kterí vyšli z pražské univerzity. Hus je pametihodnou postavou z mnoha duvodu. Ale je to zejména jeho morální odvaha, která z nej tvárí v tvár protivenstvím a smrti ucinila postavu zvláštního významu pro ceský národ, který byl v prubehu staletí také težce zkoušen. Jsem vám všem zvlášt vdecný za to, že jste prispeli k práci ekumenické „husovské" komise ustanovené pred nekolika lety panem kardinálem Miloslavem Vlkem s cílem vymezit presneji místo, které Jan Hus zaujímá mezi reformátory církve.

2. Je význacné, že se tohoto sympozia zúcastnili vedci nejen z Ceské republiky, ale i ze sousedních zemí. Neméne príznacná je skutecnost, že i pres napetí, která v minulosti poškozovala vztahy mezi ceskými krestany, se shromáždili odborníci z ruzných vyznání, aby se podelili o své poznatky. Poté, co byla shromáždena nejlepší a nejnovejší akademická reflexe o Janu Husovi a o událostech, na nichž se podílel, bude dalším krokem publikování záveru sympozia, aby tak co nejvíce lidí mohlo lépe poznat nejen mimorádnou postavu cloveka, jíž Jan Hus byl, ale také duležité a komplexní období krestanských a evropských dejin, v nemž žil.
Dnes, v predvecer Velkého jubilea, cítím povinnost vyjádrit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Janu Hus vydán a nad následnou ranou, která se tímto zpusobem rozevrela v myslích a srdcích ceských lidí a stala se zdrojem konfliktu a rozdelení. Již behem své první návštevy v Praze jsem vyjádril nadeji, že bude možné vykonat rozhodné kroky na ceste smírení a pravé jednoty v Kristu. Rány uplynulých staletí musí být léceny novým perspektivním pohledem do budoucnosti a nastolením zcela obnovených vztahu. Náš Pán Ježíš Kristus, který je „náš mír" a zboril „zed, která rozdeluje" (Ef 2, 14), at rídí beh dejin vašeho lidu vstríc znovunalezené jednote všech krestanu, kterou si my všichni vroucne prejeme pro tisíciletí, na jehož prahu stojíme.

3. Klícový význam má v této perspektive úsilí, které mohou vedci vynaložit pro to, aby se dosáhlo hlubšího a úplnejšího pochopení historické pravdy. Víra se vubec nemusí obávat úsilí historického bádání, vzhledem k tomu, že v podstate i bádání mírí k pravde, která má svuj zdroj v Bohu. Proto dnes dekuji našemu nebeskému Otci za vaši práci, která se chýlí ke konci, stejným zpusobem jako jsem vás povzbuzoval, když jste s ní zacínali.
Zaznamenávání historie se mnohdy setkává s prekážkami ve forme ideologických, politických ci ekonomických tlaku, v jejichž dusledku je pravda zastírána a samotná historie se ocitá v zajetí mocných. Naší nejlepší obranou proti podobným tlakum a proti zkreslením, která mohou vyvolávat, je opravdové vedecké studium. Je pravdou, že je velmi obtížné dosáhnout absolutne objektivní analýzy dejin, vzhledem k tomu, že presvedcení, hodnoty a osobní zkušenosti nevyhnutelne ovlivnují jejich studium a výklad. To však neznamená, že by nebylo možné dospet k takovému lícení historických událostí, které by bylo skutecne nestranné a jako takové pravdivé a osvobozující. Vaše práce je dukazem toho, že je to možné.

4. Pravda se muže také ukázat nepohodlnou, když po nás žádá, abychom opustili své zakorenené predsudky a stereotypy. To platí pro církve a církevní spolecenství stejne jako pro národy a jednotlivce. Nicméne pravda, jež nás osvobozuje od omylu, je také pravdou, jež nás ciní svobodnými, abychom milovali; a práve krestanská láska byla obzorem toho, co se vaše komise snažila uskutecnit. Vaše práce ukazuje, že osobnost jakou je Mistr Jan Hus, jež byla v minulosti velkým bodem sváru, se nyní muže stát predmetem dialogu, konfrontace a spolecného prohloubení.
V case, kdy se mnozí snaží vytvorit v Evrope nový typ jednoty, mohou historická bádání, jako to vaše, pomoci inspirovat lidi k prekrocení príliš tesných etnických a národnostních hranic, vstríc novým formám ryzí otevrenosti a solidarity. To jiste pomuže Evropanum, aby pochopili, že tento kontinent bude moci s jistotou postoupit k nové a stabilní jednote, jestliže bude schopen navázat novým a tvorivým zpusobem na spolecné krestanské koreny a na specifickou identitu, která z toho vyplývá.

5. Je tudíž zrejmé, že vaše práce je duležitou službou nejen historické postave Jana Husa, ale také - obecneji vzato - krestanum a celé evropské spolecnosti. To proto, že je konec koncu službou pravde o cloveku, pravde, kterou lidská rodina potrebuje znovu nalézt jako první vec na úsvitu tretího tisíciletí krestanské éry.
Pri rozjímání o pravde o cloveku se nemužeme neobrátit k postave zmrtvýchvstalého Krista. Pouze on je dokonalým vtelením pravdy cloveka stvoreného k obrazu Božímu a jeho podobe (srov. Gen 1,26). Vroucne prosím Toho, který je „tentýž vcera i dnes i na veky" (Žd 13,8), aby seslal své svetlo do vašich srdcí. Jako závdavek milosti a pokoje v Nem, vyprošuji pro vás, pro vaše drahé a pro celý ceský národ hojná požehnání Nejvyššího, kterému patrí chvála, sláva, moudrost a díkuvzdání na veky veku. Amen! (srov. Zj 7,12).

Zdroj: http://www.katolik.cz/texty/

====================================================================================================

Pravda, jež nás osvobozuje od omylu, je také pravdou, jež nás činí svobodnými, abychom milovali

Jan Pavel II

Yesterday, Pope John Paul II has expressed his deep regret over the fate of Czech religious reformer Jan Hus, who was burnt at the stake in 1415 for heresy. The pope's remarks were made as he welcomed guests at an international symposium he has called to reconsider the legacy of Jan Hus. Jan Hus made a name for himself as a young priest who criticized the practices of the Catholic Church.

THE TRUTH ABOUT HISTORY MAKES US FREE

VATICAN CITY, DEC 17, 1999 (VIS) - Participants in the international symposium on Jan Hus - priest, preacher, theologian, reformer and Bohemian national hero - were welcomed this morning by the Holy Father who, in his speech to them, highlighted Hus' "moral courage in facing adversity and death, that has made him a figure of special significance to the Czech people."

Speaking in Czech and Italian, the Pope noted that this symposium will publish its results "so that as many people as possible will have an insight into not only a remarkable man but also an important and complex period of Christian and European history. Today, on the eve of the Great Jubilee, I feel the need to express deep regret for the cruel death inflicted on Jan Hus and for the consequent wound of conflict and division which was thus imposed on the minds and hearts of the Bohemian people."

"The writing of history," continued John Paul II, "is sometimes beset by ideological, political and economic pressures, so that the truth is obscured and history itself becomes a prisoner of the powerful. Genuinely scientific study is our best defense against such pressures and the distortions they can bring. It is true that it is very difficult to attain an absolute objective account of history. ... Yet this does not mean that we cannot offer an account of history which is in a very real sense impartial and therefore true and liberating. ... The truth which sets us free from error is also the truth which sets us free for love."

Concluding, the Pope pointed out that "at a time when many are working to create a new kind of unity in Europe, studies such as yours can help to inspire people to go beyond narrow ethnic and national confines to genuine openness and solidarity. ... It is clear then that your work is an important service not only to the historical figure of Jan Hus, but also to Christians and European society more generally. This is because, in the end, it is a service to the truth about man."

====================================================================================================

Papež požádal o odpuštění za omyly katolické církve

17.12.99

Papez Jan Pavel II. dnes pri jedné z nejvýznamnejších bohosluzeb své éry pozádal svet o odpuštení za omyly a chyby katolické církve v uplynulých 2000 letech. Papez zároven odpustil hríchy namírené proti krestanum. "My odpouštíme a zádáme také o odpuštení," rekl Jan Pavel II. pri bezprecedentním ceremoniálu v chrámu Sv. Petra ve Vatikánu.

Jan Pavel II. byl oblecen ve fialovém rouchu, stejne jako všichni ostatní, kdo mši spolu s ním slouzili. Tato barva symbolizuje pokání a období pustu pocínající touto nedelí. Tento den se také pro katolickou církev stává Dnem odpuštení.
Papez, v pomerne dobré kondici, byt mírne shrbený, se pohyboval k oltári na své speciální pojízdné tribune.
Ústredním motivem dnešní slavnostní mše bylo vyznání hríchu, pricemz šest kardinálu po sobe vzdy vyjmenovalo hríchy církve, za nez papez zádal bozí odpuštení. Prefekt Kongregace pro doktrínu víry kardinál Joseph Ratzinger vyzval papeze a deset tisíc prelátu a poutníku, kterí se v bazilice shromázdili, aby se vyznali z chyb spáchaných ve jménu pravdy, a pripomnel neevangelické metody, k nimz se uchylovali katolíci pri krizáckých tazeních a v dobe inkvizice.

Jan Pavel II. priznal, ze v nekterých obdobích se katolíci dopoušteli netolerance, a tím pošpinili obraz církve. Papez prosil usilovne Boha o odpuštení za to, ze se katolíci vzájemne odsuzovali exkomunikacemi v období schizmat a bojovali proti sobe navzájem.
Predseda výboru pro velké jubileum a jeden z hlavních organizátoru tohoto Dne smírení kardinál Roger Etchegaray vyznal hríchy, které narušily jednotu církve, a prosil Boha, aby pomohl na ceste ke smírení.
Predseda Papezské rady pro jednotu krestanu kardinál Edward Cassidy pak vyzval prítomné, aby prosili za odpuštení hríchu vuci Zidum. "Hluboce nás rmoutí chování tech, kdo v historii zpusobili utrpení Zidu," rekl papez, prosil o odpuštení a ae jménu katolické církve se zavázal zít ve skutecném prátelství s národem smlouvy.

Predseda Kongregace pro pastorální péci o migrující a cestující Stephen Fumio Hamao vyznal hríchy spáchané jednáním odporujícím lásce, míru, právum národu, respektování kultur a nábozenství.
Jan Pavel II. pripomnel predevším období kolonizace, ale také prvních misionárských výprav, a priznal, ze katolíci casto zavrhli evangelium a popustili uzdu násilí, porušili práva národu, pohrdali jejich kulturou a jejich nábozenskými tradicemi. Predseda Papezské rady pro dialog mezi církvemi kardinál Francis Arinze vyznal hríchy, které zranovaly dustojnost zen, a hríchy proti jednote lidského pokolení.
Jan Pavel II. prosil Boha o odpouštení za to, ze se katolíci provinili tím, ze odsunovali lidi na okraj spolecnosti ci je z ní vyrazovali a souhlasili s diskriminací motivovanou rozdílností ras ci národu nebo k ní mlceli. Predseda Papezské rady pro spravedlnost a mír François Xavier Nguyen Van Thuan vyznal hríchy, jichz se církev dopustila ve sfére základních lidských práv.

Pri kazdém vyznání byla rozzata jedna lampa pred krucifixem ze 16. století, který ý k Jan Pavel II obejmul na znamení pokání a úcty. "Nemuzeme nepriznat, ze se nekterí z našich bratrí, predevším behem druhého tisíciletí, odchýlili od evangelia," rekl papez. "Prosíme o odpuštení za rozdelení mezi katolíky, za násilí, k nemuz se nekterí z nich uchylovali ve sluzbe pravde, za pohrdavý a neprátelský postoj vuci verícím jiných nábozenství," rekl Jan Pavel II.
"Vyznáváme se z naší odpovednosti krestanu za zlo, které je dnes pácháno. Tvárí v tvár ateismu, nábozenské lhostejnosti, sekularismu, etickému relativismu, porušování práva na zivot a nezájmu o chudobu v cetných zemích se nemuze netázat, jaká je naše odpovednost," zduraznil papez.
"Za ten díl zodpovednosti, kterou kazdý z nás svým chováním na tomto zlu nese a tím špiní obraz církve, prosíme pokorne za odpuštení," rekl Jan Pavel II. "Ve stejné dobe, kdy se vyznáváme ze svých hríchu, odpouštejme opomenutí, jichz se jiní dopustili vuci nim. Krestané v dejinách casto zakoušeli bídu, násilí a pronásledování pro svou víru," prohlásil.
"Církev se dnes a provzdy zavazuje ocistit vzpomínky na tyto smutné události od jakýchkoli pocitu msty ci odplaty," uvedl papez. Jubileum se tak pro všechny stává vhodnou prílezitostí k hlubokému obratu k evangeliu, zduraznil.

Autor: Reuters, ctk

====================================================================================================

Společné prohlášení k Římskému sympoziu o Mistru Janu Husovi

Kardinál Miloslav Vlk a synodní senior Pavel Smetana
V Praze 1. ledna 2000

Bratri a sestry, vážení spoluobcané,
na prahu jubilejního roku Kristova narození se podarilo ucinit duležitý krok na ceste uzdravení bolestných ran naší národní minulosti a sblížení verících, kterí se hlásí k ruzným krestanským vyznáním. Ve dnech 15.-18. prosince 1999 probehlo na pude Papežské lateránské univerzity v Ríme významné mezinárodní vedecké sympozium, usporádané Centrálním výborem Velkého jubilea roku 2000 a Ceskou biskupskou konferencí, ve spolupráci s Akademií ved Ceské republiky a Univerzitou Karlovou, kterého se úcastnili prední badatelé a predstavitelé církví nekolika evropských zemí, zástupci Svatého stolce a v záveru i prezident republiky Václav Havel. Toto sympozium preneslo na mezinárodní rovinu a - což je ješte významnejší - do centra Rímskokatolické církve dosavadní nekolikaletou práci teologu a historiku ekumenické komise, ustavené na pocátku devadesátých let pražským arcibiskupem, jejímž cílem bylo nove porozumet jedné z klícových postav ceských duchovních dejin, Mistru Janu Husovi a odpovedet na otázku, kterou vznesl v Praze v dubnu 1990 papež Jan Pavel II, zda je možné, aby Husova postava dnes krestany ruzných vyznání spíše spojovala, než rozdelovala.

Pro Rímskokatolickou církev pak potreba nového hodnocení Husovy osobnosti a života vyvstává v této dobe s velkou naléhavostí v souvislosti s vážnou výzvou papeže Jana Pavla IL, aby v jubilejním roce Kristova narození celá církev pokorne vyznala všechny omyly, nevernosti, neduslednosti a zpozdilosti minulosti (srov. Tertio millenio adveniente, 33), aby tak smírena a ocištena pokáním prekrocila práh nového tisíciletí. Papež Jan Pavel II. pozitivne ocenil práci komise, prijal 17. prosince úcastníky sympozia ve Vatikánu a ve svém projevu oznacil Mistra Jana Husa za „dobre známého ceského kazatele, jednoho z nejslavnejších mezi mnoha vynikajícími mistry, kterí vyšli z pražské univerzity". Rekl, že Husova morální odvaha tvárí v tvár protivenstvím a smrti z nej ucinila postavu zvláštního významu pro ceský národ. Všichni úcastníci sympozia prijali s pohnutím slova omluvy nejvyššího predstavitele Rímskokatolické církve: „Dnes, v predvecer Velkého jubilea, cítím povinnost vyjádrit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán a nad následnou ranou, která se tímto zpusobem rozevrela v myslích a srdcích ceských lidí a stala se zdrojem konfliktu a rozdelení". Papež pak povzbudil shromáždené badatele slovy: „Pravda, jež nás osvobozuje od omylu, je také pravdou, jež nás ciní svobodnými, abychom milovali... Vaše práce ukazuje, že osobnost, jakou je Mistr Jan Hus, jež byla v minulosti velkým bodem sváru, se nyní muže stát predmetem dialogu...".

Jan Hus, jeho dílo, doba v níž žil i jeho dejinné pusobení, poutaly pozornost úcastníku sympozia po celé tri dny. Katolický knez, teolog a kazatel, univerzitní profesor Mistr Jan Hus se v dobe velké krize zasazoval o nápravu rozdelené západní církve a papežství. V tomto zápasu vytežil z pokladu evangelia cenné durazy, které svým významem daleko presáhly jeho osobní príbeh, ukoncený na koncilu v Kostnici odsouzením a následnou smrtí. V naší dobe, naplnené úsilím o sblížení krestanských církví - které v tomto roce prineslo významné spolecné prohlášení Papežské rady pro jednotu krestanu a Svetového luterského svazu, týkající se ucení o ospravedlnení z víry - mohou proto práve zamyšlení nad osobnostmi jako je Hus, stojícími takríkajíc na pomezí mezi obema tradicemi - jak to vyjádril již název prvního sympozia v Bayreuthu (1993) „Mezi národy, staletími a konfesemi" - nabýt nového velkého významu a aktuálnosti. Žádná církev, žádná konfese si nemuže Husa bezezbytku „privlastnit". Hus se však muže stát mostem nové duvery od srdce k srdci.

K durazum, které formovaly dejinné vedomí ceského národa a které se dnes mohou stát inspirací pro ekumenické spolecenství krestanských církví, patrí mezi jinými jeho naléhavá výzva ke smírení cloveka s Bohem, se sebou samým i s bratrími v odvrácení od hríchu; duraz na jednotu církve a požadavek vysoké mravní úrovne všech krestanu, zvlášte kneží; duraz na autoritu biblického, zvlášte novozákonního svedectví; úcta k eucharistii (svátosti oltární, Veceri Páne), která zcela mimorádným zpusobem vyjadruje poselství o milosti Kristove zdarma darované; zásadní odmítnutí násilí ve veci víry; hledání Boží pravdy, která je poslední normou života církve i spolecnosti, jako apel ke svedomí a nezastupitelné odpovednosti každého cloveka. Ve svém pohledu na církev Hus jiste prekrocil sebepochopení církve své doby, v nekterém ohledu predjímal myšlenky reformace následujícího století, v jiném pak nekteré durazy, které pozdeji katolická církev vyzdvihla na Druhém vatikánském koncilu.

Mnohé z Husových durazu se v následujících obdobích staly nástroji polemiky, osocování, roztržky a neprátelství. Trídenní sympozium, kterého se vedle ceských, polských, nemeckých a italských badatelu úcastnili všichni ceští rímskokatolictí biskupové a vysocí predstavitelé Svatého stolce, predstavení rádu, predstavitelé Ceskoslovenské církve husitské a evangelických církví, predstavitelé Karlovy univerzity, bohosloveckých fakult, Akademie ved, mnoho novináru a pracovníku rozhlasu a televize, dalo príklad, jak by mely probíhat vedecké odborné diskuse v duchu pokoje a vzájemného naslouchání. I když Husova postava muže být nadále predmetem ruzných interpretací, nemusí a nesmí být predmetem sváru a rozdelení. Na sympoziu se potvrdilo, že se tyto ruznosti mohou stát podnetem k mnohem hlubšímu, vzájemne obohacujícímu pochopení historické skutecnosti. Ukázalo se, jak je možno pristupovat k dejinným traumatum s klidnou vecností, pokorou vuci pravde, která všechny zavazuje a také osvobozuje. V tomto smyslu by se to mohlo stát príkladem pro ostatní ceskou spolecnost.

V záveru sympozia oslovil úcastníky prezident republiky Václav Havel. Ve svém projevu formuloval nosné poselství Mistra Jana Husa pro prítomnost a budoucnost: „Husovo vroucí, bytostné primknutí k Pravde, k jejímu vernému následování v hlubokém souladu nejvnitrnejšího presvedcení a skutku každodenního života... zustává trvalou výzvou duchovního dedictví našeho národa... Velkým vkladem Jana Husa evropským dejinám byl princip osobního rucení. Pravda pro nej nebyla jen volne prenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem. Tím se zacala vlastne stávat rozhodující spolecenskou velicinou konkrétní a jedinecná lidská bytost a její nadcasove zakotvená odpovednost. Tedy presne to, co by mela ctít a oc by se mela opírat celá moderní civilizace, nechce-li dopadnout špatne". Pro všechny zástupce krestanských církví byla velkým povzbuzením tato zkušenost bratrské spolupráce, vzájemné úcty a predevším úcty k pravde charakterizující atmosféru, která provázela práci ekumenické husovské komise i zmínené mezinárodní sympozium.

V tomto ekumenickém pocinu šlo o více než o „náboženskou toleranci", šlo o živé znamení pravdy osvobozující k lásce. Úcastníci ocenili poctivé úsilí predstavitelu Rímskokatolické církve hledat nový vztah k duchovnímu odkazu Mistra Jana Husa. Usilovná práce mnoha historiku i oficiální prohlášení Jana Pavla IL, kterým - jak to následujícího dne vyjádril prezident Havel - nynejší papež, nakolik je to s odstupem staletí možné, snal krivdu a zhojil bolest, kterou nesl ceský národ po staletí ve svém vedomí ve vztahu ke katolické církvi, jsou povzbuzením k dalším odvážným krokum pri hledání jednoty krestanu v ruznosti. Na základe této zkušenosti by se krestané rozdílných tradic meli prihlásit k závazku, že budou usilovat o to, aby se nejen Husova postava a jeho dílo, ale i další sporné otázky napríšte nestávaly prícinou osocování, konfesijní polemiky a kulturního boje. Naším príštím konkrétním krokem by mela být spolecná práce odborníku ruzných krestanských církví na vypracování ekumenické ucebnice církevních dejin v Ceské republice. Práli bychom si, aby spolecná radost a nadeje a tento duch vzájemné úcty, porozumení a otevrenosti pro sjednocující sílu pravdy naplnily všechny naše církve, sbory a farnosti, abychom mohli co možná nejdríve odložit všechny naše vzájemné predsudky a výcitky a radovat se ze zhojení starých ran a pádu zdí, které nás tak dlouho oddelovaly. Proto jsme cítili jako svou povinnost se s vámi všemi rozdelit práve nyní na prahu jubilejního roku o svou radost z velikého znamení nadeje, které je urceno celému našemu národu. Husuv duraz na mravní ryzost, lásku k pravde a vernost hlasu svedomí je živým poselstvím i pro naši dobu.

Prevzato z meteriálu CBK
====================================================================================================

Nikdy žádná omluva nepřijde pozdě

Rozhovor s profesorkou Janou Nechutovou
O Janu Husovi a vztahu českých evangelíků a katolíků k jeho odkazu.
Rozhovor s prof. Nechutovou je zveřejněný v Perspektivách 6/2000.

Jak na vás zapůsobila papežova výzva k přehodnocení Husova významu v českých dějinách pronesená při jeho první návštěvě? Myslela jsem si tehdy totéž, co dnes: že se ledy lámou, že katolická církev směřuje k větší otevřenosti a že by to mohlo být signálem obecnějšího zlepšení našich vztahů.

Kdy jste se dostala do Husovské komise a jaké bylo její složení? Byla jsem pozvána jako nezávislý odborník do Bayreuthu v roce 1993. Komisi tehdy tvořilo asi pět lidí. Poprvé jsem se účastnila jejího zasedání (v pořadí jedenáctého) na podzim 1993. V roce 1994 mě synodní senior Českobratrské evangelické církve jmenoval její oficiální zástupkyní.

Jaké měla Husovská komise zadání, jaké otázky a cíle si stanovila? Přiznám se, že mi to nebylo jasné a není mi to jasné ani dnes. Svatý otec si přál, abychom mu předložili materiál, na jehož základě by mohl Svatý stolec zaujmout nové stanovisko k Husovi a jeho kauze. Myslím, že zde již takový materiál byl, stačilo po něm sáhnout, ať už to byly knihy de Vooghtovy nebo český meziválečný Kybal. Proto se domnívám, že po stránce odborné nemohlo z komise vzejít nic zásadně nového. Tématy, jimiž se zabývala, bylo Husovo učení o církvi, jeho odvolání ke Kristu, jeho nauka o svátosti oltářní a jeho eschatologie. Dále pak tzv. "druhý život" - vztah pozdějších dob k Husovi i k husitství.

Jak vypadala práce v komisi? Scházeli jsme se přibližně jednou za dva měsíce. Později přibyli další nezávislí odborníci, novináři a také zahraniční husitologové. Ti se jednání přímo nezúčastnili, byli jakýmisi virtuálními členy. Zasedání zpravidla zahajoval předseda, tj. kardinál Vlk, pokud se mohl účastnit. Pak jsme se pod vedením sekretáře komise věnovali předem ohlášeným otázkám. Vlastní práci shrnují tři publikace, jedna už byla vydána, je to kniha docenta Kejře o Husově odvolání ke Kristu. Nyní vyšla jeho další práce o právní stránce Husova procesu a jeho legitimitě (v nakladatelství Vyšehrad pod titulem "Husův proces") a připravuje se práce dr. Kotyka o pokusech o revizi Husova procesu od poloviny minulého století.

Historická pravda nebo konsensus

Byla komise schopna dobrat se historické pravdy, nebo převládal požadavek konsensu? Obojí by se nemělo vylučovat, ale prakticky: jak jsem řekla, historická práce byla v zásadě hotova a komise z toho mnohé resumovala. Myslím, že úkolem komise ani nemohlo být dobrání se nějaké nové informace o historických skutečnostech, ale spíše dokázat, že v takto konfesně sestavené komisi je možno spolupracovat. Důležitější byla tato ekumenická práce. V té jsme se cvičili, tu jsme demonstrovali, i když odborná zjištění z práce komise nakonec přece jen vyplynula.

Narazila jste při práci v komisi na nějaké vzájemné rozpory? To ne, problémy byly spíše v tom, jak s fakty zacházet, jak je předkládat. V tom se projevuje to, co bylo i je podstatné a bylo to vlastně již jádrem sporu mezi Husem a tehdejší církví: katolická církev je pevná instituce s hierarchickou strukturou, na niž musí brát ohledy, vnitřní politické i strategické. Církve vzešlé z reformace jsou stavěny volněji, jsou to především společenství věřících, institucionálně či dokonce hierarchicky nepříliš zatížené.

Byli katoličtí teologové v komisi schopni překročit rámec své věrouky, nebo jste narazila na to, že dále nejsme ochotni jít? Při vlastní práci se to neprojevilo. Ale při prezentaci výsledků bylo zjevné, že jsou tu faktory, s jakými nekatolíci nepočítají.

Které? Jak jsem řekla, jako protestant nejsem zvyklá ohlížet se na to, co řekl který kardinál a jak mu to říci, aby to přijal a vhodným způsobem předal dál.

Co znamená postava Mistra Jana Husa pro dnešní české evangelíky? Otázka trochu záludná, i když to tak nemyslíte. Ona je totiž záludná obecně. V Husově učení je podle mého názoru ještě mnohé, s čím se jeho interpreti nezabývali. Kdybychom se na ně podívali a četli je novýma očima, našli bychom asi víc styčných bodů s protestantskou teologií. Myslím si, že není zas tak hluboce "středověké". Obecně snad převládá v české evangelické teologii názor, že Husovy otázky jsou jiné, než ty, které si klademe dnes, a že identita dnešního evangelíka je založena spíše na tradici Jednoty Bratrské a pozdějšího českého utrakvismu, než přímo na Husovi. Sama jsem ale přesvědčena, že Husův důraz na církev jako společenství božího lidu, na osobní odpovědnost křesťana a na svobodu jeho svědomí je to, k čemu se může dnešní český evangelík vrátit.

Upálili jsme vám Husa

Nakolik je Hus pro české evangelíky tím, čím se vymezují vůči katolíkům, nakolik je mezi nimi stále živé "Vy jste nám upálili Mistra Jana!"? Je to různé. V některých evangelických sborech to živé je. I mezi velmi vzdělanými evangelíky se vyskytne názor, že Kostnický koncil byl satanské shromáždění, synagoga Satanova. Stále existují sbory, které mají v paměti oněch dvě stě let předtolerančního útlaku, vzpomínky rodu se předávají z otce na syna. Tam je stále ta nedůvěra, kterou ilustruje rčení "Upálili nám Husa". Není to ale tak vážné, že bychom nebyli schopni s katolíky se ekumenicky stýkat na úrovni farností a sborů a mluvit spolu o vážných současných problémech.

Jsou evangelíci ochotni vzdát se svého mýtu o Husovi a jsou katolíci ochotni začít ho vnímat už ne jako kacíře, ale jako reformátora? Nepochybně. Jsem přesvědčena, že na obou stranách tato tendence je, už proto, že se lidé přestávají démonizovat, že se na lokálních úrovních sborů a farností setkávají. Poznáte-li někoho tváří v tvář, máte k němu přece jen jiný vztah, než když ho pokládáte za součást prapodivného aparátu, který postavil Mistra Jana na hranici - a naopak.

Máte pocit, že katolická církev po 2. vatikánském koncilu akceptovala něco z Husova učení? Ano, akceptovala. Samozřejmě ne tak, že by se vědomě přihlásila k jeho učení nebo k některým prvkům reformační tradice, ale věrouka předtridentská, s níž byl Hus konfrontován, a věrouka potridentská a poté povatikánská, to jsou tři velmi rozdílné stupně. Ostatně katolická hierarchie v Basileji přijala jednu z myšlenek Husa a jeho spolupracovníků, když přistoupila na ideu konciliarismu. Takže jsem přesvědčena, že se katolická dogmatika vyvíjí nikoliv v rozporu s důrazy, které vnesl do české reformační tradice Mistr Jan Hus.

Jak přistupují katolíci k Husovu predestinačnímu učení a jaký názor na něj máte vy? Predestinační učení je velmi složitá věc, ale řečeno lapidárně, pokud katolická církev za ně neodsuzuje svatého Augustina, nevidím důvod, proč by měla za totéž odsoudit Husa. Vím, že poněkud jinak učí o predestinaci Augustin, poněkud jinak Hus a poněkud jinak Kalvín. Domnívám se, že přes složitost predestinačního učení je možno i zde nacházet mezi katolickým a reformačním učením styčné body. Predestinační učení není nauka tak jednoznačná a tak tvrdá, jak zní v těch triviálních interpretacích.

Co pro vás osobně znamená Jan Hus a jak změnila váš názor na něj práce v Husovské komisi? Pro mě osobně je Jan Hus velkou postavou českých dějin. Je to člověk, který dokázal jít za svým přesvědčením, a to velmi důsledně. Modernímu člověku, tedy i mně, způsobem mnohdy až nepochopitelným. Trochu mi vadí, ale za to on nemůže, že se na něm zakládá ono evangelické přesvědčení, že my máme pravdu. Pravda, kterou hlásal Hus a za níž se dal posléze upálit, byla jiná než polemická pravda odporu ke všemu katolickému a nečeskému, jak ji má česká protestantská tradice tendenci odvozovat. To je však něco jiného, než můj vztah k Husovi. Vnímám ho prostě jako velkou historickou postavu, která dokázala za své přesvědčení položit život.

Položila si komise otázku, zda byl Hus v Kostnici odsouzen právem či neprávem? Ano - a samozřejmě jsme nedospěli k žádné odpovědi. Práce právního historika Kejře prokázala, že Husův proces byl z hlediska kanonického práva platný. Zda byl Hus do té míry v rozporu s tehdejší katolickou ortodoxií, že si odsouzení "zasloužil", na to jsme si netroufli vyslovit jednoznačný názor. Spíš je tomu tak, že při jiné politické konstelaci by jeho soudci nemuseli hledat příčinu k tak tvrdému rozsudku.

Jak hodnotíte dílo o Janu Husovi od katolického církevního historika Jana Sedláka? Jeho význam je obrovský. Sedlák sice viděl Husa katolickýma očima, tedy jako "bludaře". Nicméně byl teologem, který Husovi rozuměl, celého ho přečetl, znal i všechny texty, které dotvářely tehdejší teologickou scénu. Za jejich zpřístupnění jsem Sedlákovi vděčná, jinak by nám dnes chyběly.

Co říkáte Sedlákovu názoru, že Hus patřil spíše k průměrným teologům? To není jen Sedlákův názor. Je tomu tak, Hus nebyl scholastickým systematikem, jeho síla nebyla v teologických definicích, v sylogismech a ve schopnosti uvažovat v subtilních scholastických kategoriích. Srovnáme-li polemiku Páleč - Hus o církvi, představují Pálčovy definice scholastickou (již poněkud pokleslou, neboť příliš formalizovanou) teologii na úrovni své doby. Hus byl spíše teologem praxe. V tomto smyslu je možno se Sedlákem souhlasit.

Zúčastnila jste se konference v Bayreuthu i lateránského symposia. Čím se ta první akce lišila od té druhé? Lišila se hned ve dvou ohledech, především vědeckou potencí. Zadání pro Bayreuth byla triviální: témata velmi všeobecná, jaká se řeší už dvěstě let a o nichž lze pořád něco povídat, zpravidla na základě toho, co se o tom řeklo dřív. Zato výstup lateránského symposia byl závažný, objevily se tam nové aspekty, dokonce i nový materiál. Vědecká hodnota lateránského sympozia byla prostě o několik tříd vyšší. - Ten druhý rozdíl mezi oběma je spíše subjektivní. Bayreuthské kolokvium, ač na "luterské půdě", končilo pontifikální mší, celebroval ji kardinál Cassidy. Jako protestantka jsem byla frustrována tím, že ani nekomentoval skutečnost, že nemůže ke stolu Páně pozvat i přítomné nekatolíky. Že nevyjádřil alespoň politování. Lateránské symposium se odehrávalo v samém srdci katolicismu, ale pontifikální mší ani ničím podobným nekončilo. Snad i toto byl signál, že se situace mění a že si katolická církev uvědomuje, že tato otázka je citlivější, než předpokládala.

Papežova omluva

Splnil papežův projev lítosti nad Husovou smrtí a jeho uznání za reformátora vaše očekávání? Neočekávala jste spíše Husovu rehabilitaci? Ne! Rehabilitaci, ani revizi procesu jsem v žádném případě neočekávala. Vím, že to dost dobře není možné, a nepokládala bych to ani za vhodné. Bylo by absurdní chtít po katolické církvi po 2. vatikánském koncilu, aby udělala něco věrohodného s výsledky procesu, který se udál na začátku 15. století. Tehdy byla jinak dogmaticky vybavena a její nynější posun je takový, že by to rozhodnutí bylo ahistorické. Proto mě papežova slova plně uspokojila. Musím však dodat, že se mě příliš emocionálně nedotýká to, co řekne o Husovi papež nebo katolická církev. Papež udělal přesně to, co udělat mohl a měl, ač neřekl o mnoho více než v roce 1990. Ale že to řekl ve vlastním domě, při velmi oficiální příležitosti a v situaci, kdy na takový výrok čekala média v celé Evropě, mělo a má obrovský význam.

Co by znamenala pro české evangelíky Husova rehabilitace? Neztratili by tím něco ze své identity? To je různé. Evangelíci nejsou hierarchicky institucionalizovaná církev, mezi nimi je mnoho názorových proudů. Jistě jsou i takoví, kteří by vnímali Husovu rehabilitaci jako určitou újmu na identitě svého evangelictví, ale asi jich není mnoho. Převládá názor, že Husova rehabilitace či jakékoli obnovení této staré kauzy je katolickou záležitostí. Hus žádnou rehabilitaci nepotřebuje, to spíše katolická církev potřebuje udělat si v této věci jasno, očistit si svědomí a historickou paměť. Jsou čeští evangelíci, a není jich málo, sama mezi ně patřím, kteří jakýkoliv takovýto krok ze strany Svatého stolce vnímají jako symbol sbližování, spolupráce a snahy o ekumenické soužití.

Vnímáte i ohlasy českých katolíků na papežovu omluvu? Jsem zvyklá se pohybovat i v katolických kruzích, a to i v těch, které jsou vůči protestantizmu naladěny ostražitě. Vím, že pro mnoho katolíků je papežova omluva úlevou. Dokonce jsou tací, kterým je to málo, uvítali by Husovu rehabilitaci. Také vím, že jsou i katolíci, kteří na dnešní dění hledí s nedůvěrou. Chovám však naději, že když věrný katolík uslyší slova omluvy z úst Svatého Otce, že to pro něj bude znamenat cosi, nad čím se má aspoň zamyslet, ne-li se dokonce tímto směrem vydat.

Přišla papežova omluva pozdě, než aby mohla něco napravit? Měl se papež omluvit už při své první návštěvě naší země před deseti lety, jak tvrdí někteří čeští novináři? Myslím, že žádná omluva nepřichází pozdě. Každá je hodnotným činem vnitřní statečnosti. Časový rozměr je druhořadý.

Jak hodnotíte možnosti ekumenismu po sedmi letech práce v Husovské komisi? Máte pocit, že některá z církví ustoupí ve své věrouce, nebo je ekumenismus už v tom, že spolu mluvíme? Proč by měl kdo z nás v čemkoli ustupovat? Ano, ekumenismus je především v tom, že spolu mluvíme, a tak to má být. Každá církev má svou zvláštní duchovní podobu, která nám byla dána, aby se lidé různého ladění mohli křesťansky ukotvit. Pokládám pluralitu za nesmírně plodnou a nemyslím, že by muselo dojít k nějakým významným úředním či institučním krokům. Není jich zapotřebí a ani by to dost dobře nešlo. - Říkáte "po sedmi letech". Tedy ano, právě po sedmi letech práce v Husovské komisi a po lateránském sympoziu vidím, že katolická církev zůstává stále církví, která je hierarchickou institucí. Kdežto církve vzešlé z reformace jsou víceméně volným uskupením věřících, věrnějších i méně věrných. Myslím, že to tak zůstane, a nečekám, že by to mohlo být jinak.

Prof. PhDr. Jana Nechutová, CSc., přednáší středověkou latinu na Ústavu klasických studií FF MU v Brně.

http://www.katolik.cz/texty/
====================================================================================================

SPOR O REVIZI HUSOVA PROCESU

Jiří Kotyk

Ohlasy lateránského sympozia a papežovy omluvy v České společnosti a žurnalistice (1999 - 2000)
(s. 109 - 118)

"Nechte svár, co hrob už vlasti vyryl,
slyšte národ, ne křik Feaků,
váš je Hus i Nepomuk i Cyrill"

J. KOLLÁR, Slávy dcera, Sebrané spisy, odd. II, 99, s. 126.

První ohlasy na lateránské sympozium lze zaznamenat již v prosinci 1999. {[1]} Již 15. prosince odmítl v rozhovoru pro Lidové noviny sekretář husovské komise F. J. Holeček prosazování názorů na Husovo event. blahoslavení či svatořečení : "To je idealistický názor. V případě J. Husa si nic takového nedovedu představit", řekl. A kardinál M. Vlk dodal : "Nemohli bychom si Husa svatořečením přisvojit a reformačním církvím ho tak vlastně ukrást." {[2]}
18. prosince přinesly Lidové noviny nový rozhovor s F. J. Holečkem, který vedl historik Jaroslav Šebek. Článek vyšel ve víkendové příloze Orientace pod příznačným názvem "Naším cílem určitě není přepisovat dějiny". Dr. Holeček tu m.j. řekl : "Bude důležité na jedné straně oddémonizovat Husa a husitství a na straně druhé i české katolíky ... V českém prostředí si nejsme schopni uvědomovat, že na Kostnickém koncilu proti sobě stáli muži jednoznačně reformní orientace a že se zde paradoxně míjely různé reformní podněty." Na otázku : "Jak je možné očistit Husa od dobových nánosů, které často překrývají jeho reálný význam ?" dr. Holeček odpověděl : "Co se týká prvorepublikového pohledu, je škoda, že se řada politiků i historiků neodvážila konstatovat, že to, co Hus říká, nám ve skutečnosti již nic neříká. Proto je třeba usilovat v Husově případě o návrat k reálným obsahům, od nichž nastal od doby Palackého odklon." {[3]}

V témž čísle Lidových novin vyšel i sloupek Daniela Kaisera "Hus ve Vatikánu" : "Papež včera oficiálně vyjádřil zármutek nad smrtí českého kněze Jana Husa. Stalo se tak po 584 letech. Je to pozdě ? Papežova litost ani Husovi, ani bezpočtu obětí husitských válek nevdechne život. Stejně tak nevrátí středověké Království české do normálních středověkých kolejí. Katolická církev tepe jiným rytmem než dnešni překotná doba. Těch necelých šest století je ale řádná porce času i na její měřítka. Výsledkem je, že poloviční omluva z Vatikánu přichází ve chvíli, kdy zaručeně nic neovlivní ani nezkazí. Před nějakými sto lety mohla alespoň na čas poplést bojovné české antiklerikály. Před sedmdesáti lety trochu otupit prvorepublikové Pryč od Říma ! Před padesáti lety učitelům dějepisu krapet znesnadnit jejich výklad českých dějin z pera Zdeňka Nejedlého. {[4]} Před necelými deseti lety znásobit módní nadšení z premiéry 'Svatého otce' v české kotlině. Dnes papežova slova pohnou nanejvýše tak vztahy mezi tuzemskými katolíky a protestanty. U ostatních se mohou dočkat jen rozpačitých sympatií. Takový je osud historických omluv a poloomluv : čím pozdější datum vyřčení, tím menší vášně a spory, o to zdvořilejší potlesk lhostejných." {[5]}

Ve stejném duchu byl napsán také fejeton Martina Komárka "Omluva mrtvému muži" v Mladé frontě Dnes z 18. prosince 1999, v němž se m.j. uvádí : "Jan Pavel II. hluboce lituje smrti Jana Husa ... Má to nějaký význam ? ... Omluva je ovšem patrně důležitější pro katolickou církev než pro republiku či pomyslnou památku kazatele. Zde je Hus už deset let předmětem historického zkoumání, z ideologických obrazů zůstal snad už jen Šalounův pomník a třeštění několika komunistů. Hus není už milován jako národní symbol a je to dobře. Papežova omluva ukazuje tedy spíše cestu statisícům a milionům katolíků, pro něž je stále litera vážnější než duch, dogma důležitější než milosrdenství, zvyk závaznější než živá víra." Autor končí svůj článek výzvou k obnově "procesu s mrtvým mužem" a vrácení svěcení Husovi, jak "žádá odkaz jiného nevinně popraveného kazatele - Ježíše Krista". {[6]} V Telefonických glosách Lidových novin z 20. prosince 1999 se ozvali lékař Petr Příhoda známý svými komentáři ve Svobodné Evropě {[7]} a evangelický farář Miloš Rejchrt. Petr Příhoda napsal : "Revidování postoje katolické církve k Husovi velký význam pro valnou část české veřejnosti nemá. Ztratila porozumění pro to, o co tenkrát šlo. Významná ovšem je schopnost sebereflexe katolické církve, přichází sice hodně pozdě, ale přece. Paralelou je nedávné sblížení s luterány v učení o sebeospravedlnění. Jako katolík tyto věci velmi vítám. Katolická církev reviduje svůj postoj k reformaci a posuzuje ji jako do jisté míry oprávněnou reakci na neutěšený stav pozdně středověkého křesťanstva." Evangelický farář M. Rejchrt napsal : "Husova hranice sice dnes pálí jen malou část české společnosti, přesto je papežovo vyjádření lítosti nad Husovou smrtí významnou událostí. Z různých důvodů jsou Češi vůči katolické církvi podezřívaví a toto gesto by mohlo česko-katolickým vztahům prospět. Řekne-li hlava katolické církve, že pravda vyžaduje i ochotu vzdát se zaběhaných představ a stereotypů a výslovně tento nárok pravdy vztáhne i na svou církev, potom katolická církev vstupuje do roku 2000 v jiné podobě, než v jaké se předváděla celé tisíciletí."

{[8]} Mladá fronta Dnes 18. 12. 1999 citovala slova patriarchy Církve československé husitské Josefa Špaka : "Pokorné delegaci reformních kněží před 80 lety ve Vatikánu bylo řečeno, že jejich představy není možno uskutečnit, a rozhodli se proto realizovat je v nové církvi (r. 1920 - pozn. J. K.). Já jsem nyní jako její první představitel mohl přijet do Vatikánu ne jako služebník, ale jako partner, který si podal ruku se svým bratrem Janem Pavlem II." {[9]} Zajímavý byl i článek "Učitelé zvažují, jak učit o Husovi" z 21. prosince : "Myslím si, že některé děti jsou na pochopení významu nedávného prohlášeni ještě nevyzrálé. Možná, že tuto věc spíše proberou doma s rodiči nebo na středních školách", míní ředitelka olomoucké ZŠ v Zeyerově ulici Alena Miková. {[10]} Článek doprovázela tato citace z učebnice Dějin českých zemí (I. díl) pro střední školy autorů J. Harny a R Fišera (naklad. Fortuna 1995) : "Husův pobyt v Kostnici byl od počátku doprovázen nenávistnou hysterií, která vyústila v Husovo zatčení a proces. Koncil, aniž se zabýval Husovými argumenty, mu poskytl jedinou možnost - odvolat vlastní názory." Jak toto hodnocení kontrastuje s výsledky podrobné právní analýzy J. Kejře v jeho knize "Husův proces" !

Docent Filozofické fakulty UK Martin C. Putna přispěl do diskuse kontroverzním článkem v Mladé frontě Dnes 22. prosince 1999 s nadpisem "Husovská omluva z Říma : přece, ale pozdě", kde m. j. napsal : "Dnešní papežský výrok zároveň jakoby dával za pravdu oněm reformním katolíkům, jejich postoji : Husova osobnost ano - (všechny) Husovy názory ne. Hus byl ve Vatikánu oceněn, nikoliv rehabilitován. Pěkné označení reformátor v sobě dál tiše skrývá starou nálepku kacíř ... Je alibistické tvrdit, že není myslitelný Jan Hus i coby katolický světec ... Co si leckdo myslí, vyjádřil lapidárně básník I. M. Jirous v distichu : 'Ach, svatý Jene z Husi, jak se mi křesťanstvo hnusí !" {[11]} Je zajímavou skutečností, že možnost Husova svatořečení zmínil i David R. Holeton ve své studii "Liturgická úcta J. Husa mimo Čechy v minulosti i přítomnosti" : "Pokud je na římskokatolických oltářích místo pro Jana Nepomuckého, čest a spravedlnost volají po podobném místě pro Jana Husa." {[12]} Také profesor Stefan Swiezawski, jeden z iniciátorů nového katolického bádání o Janu Husovi, {[13]} se v rozhovoru "Jenom cesty se liší" pro magazín Gazety Wyborczej z června 1998 na otázku o event. svatořečení Husově vyjádřil : "To by bylo skvělé." {[14]}

K otázce interpretace Husovy osobnosti při výuce dějepisu na školách se vrátil plzeňský biskup Církve československé husitské Michael Moc v rozhovoru s novinářem J. Nedvědem v Mladé frontě Dnes 23. 12. 1999 : "UČitelé by se především měli zbavit definitivně toho, co se v zemi učilo za vlády komunistů, že Jan Hus byl reformátor a zároveň revolucionář. Jan Hus byl především křesťan a věřící člověk, který se v tomto duchu angažoval ve společnosti. V tu chvíli nebudou mít pedagogové žádný problém." {[15]}

V levicovém Právu zaujaly články Martina Hekrdly "Jan Hus 2000 - neteologická disputace" (16. 12. 1999), "Hus ve Vatikánu a věrnost sobě" (18. 12. 1999), "Procesí k Panence" (22. 12. 1999) a "Jiskry z popela" (8. 1. 2000). Ocitujme alespoň několik z jeho tezí : "Vřele však nesouhlasím s šéfem husovské komise, knězem a historikem F. Holečkem, který si stěžoval na J. Husa v roli projekčního plátna, i neteologických a nekřesťanských programů a cílů. Jestliže katolíci nechtějí krást Husa věřícím nekatolíkům, proč ho celého ponechávají v náboženském středověku - a kradou ho nevěřícím ?" {[16]} A dále : "Kromě opožděných projevů poněkud rdousivé lásky hrozí Husovo udušení - na první pohled s podivem v takzvané objektivní pravdě ... Už dlouho se ví, že údajně objektivní, neboť prý celá pravda o dávné minulosti je vždycky a všude sama ideologií ... Také proto je věrnost Husovi, věrnost určitým způsobem uchopené tradici vůbec ... především věrností sobě ... Tohle nezahrabou." {[17]} A dále: "Tlačil bych do školních osnov myšlenku, ať si vezmou svého pátera Koniáše a Husa ať se nedotýkají ani pochvalou. A žactvo bych nechal stokrát krasopisně opsat aforismus vévody Rochefoucaulda : Jsou urážky, které znamenají hold, a pochvaly, jež jsou utrháním na cti." {[18]} Tyto výroky z arzenálu Volné myšlenky jsou také dokladem velké polarity názorů na Husovu kauzu v dnešní české společnosti. Poslanec ODS Jan Zahradil dokonce vyjádřil podezření, že Vatikán se snaží vylepšit si pozici pro jednání s Českou republikou (Právo 20. 12. 1999).

12. března 2000 na první neděli postní v rámci Dne odpuštění se omluvil Jan Pavel II. ve velechrámu sv. Petra v Římě za křižácká tažení, omyly v době inkvizice, za exkomunikace a boje katolíků proti sobě navzájem, za hříchy spáchané vůči Židům, za příkoří misionářů na jiných národech, za hříchy zraňující důstojnost žen a prohlásil, že katoličtí křesťané jsou připraveni odpustit i těm, co spáchali hříchy na nich. "Papežova bezprecedenční pokorná prosba o odpuštění hříchů, jichž se katolická církev dopustila v uplynulých dvou tisíciletích, je projevem lásky ke všem lidem. Nejde o plané a účelové vstřícné gesto - to ví každý, kdo aspoň trochu zná církevní dějiny", napsal 13. března 2000 Adam Drda ve sloupku Lidových novin. {[19]} K omluvě se připojili i kněží v českých katolických kostelich a farnostech a zopakovali ji i při Národní pouti na Velehradě 5. července 2000.

15. března 2000 zahájil ve Vídni kardinál M. Vlk 96. ekumenické sympozium nadace Pro Oriente na téma "Jan Hus - od jablka sváru k symbolu smíření", na němž vystoupili se svými referáty patriarcha Církve československé husitské J. Špak, sekretář husovské komise České biskupské konference (jež 18. 2. 2000 ukončila na svém 43. zasedání svou práci) F. J. Holeček, prof. Z. Kučera a Dr. V. Herold.

Nakladatelství Vyšehrad vydalo na jaře roku 2000 významný příspěvek do velké diskuse českých teologů, historiků, filozofů a publicistů z pera doc. JUDr. J. Kejře, DrSc. - knihu "Husův proces" (edice Historica, 235 stran) . Autor podal precizní právní analýzu procesních kroků Husovy kauzy od jeho sporů s pražským arcibiskupem v r. 1408 až po jeho poslední výslechy v Kostnici v červnu 1415. Poskytl komplexní pohled na soukolí kanonického práva, jak je realizovaly ve středověku papežské soudy i koncily. "Právně-teologická a mravní rovina, na které stál Hus" - uzavírá doc. Kejř svou knihu - "není slučitelná s rovinou právní, na které stáli jeho soudcové. Mezi Husem a jeho soudci zela nepřekročitelná propast." {[20]} Autor nepopírá vliv falešných svědků na konečný rozsudek, všímá si však i Husových vlastních chyb, kdy se choval zcela netakticky a nejednou neporozuměl stavu, ve kterém se jeho pře nacházela. Šlo přeci o soud, nikoliv o běžnou scholastickou disputaci na půdě univerzity ...

2. číslo historické revue "Dějiny a současnost" (roč. 2000) přineslo poprvé hodnocení lateránského sympozia pod názvem "Jan Hus ve Vatikánu pohledem účastníků lateránského sympozia" z pera prof. dr. Jaroslava Pánka a dr. Miloslava Polívky, CSc., s anketou některých účastníků. {[21]} Ve větší šíři tuto anketu zveřejnil pamětní spis (memoriál) "Jan Hus ve Vatikánu", vydaný Historickým ústavem Akademie věd ČR (163 stran), prezentovaný poprvé veřejnosti 28. června 2000 v Arcibiskupském paláci v Praze za účasti kardinála M. Vlka, apoštolského nuncia G. Coppy, ředitele Historického ú.stavu AV ČR prof. dr. J. Pánka, ředitele Centra medievistických studií v Praze prof. dr. F. Šmahela, sekretáře husovské komise F. J. Holečka, dalších účastníků lateránského sympozia a novinářů. Memoriál obsahuje m. j. 71 fotografií ze sympozia, rozhovor historika J. Šebka s kardinálem M. Vlkem, vzpomínky ThDr. Oty Mádra "Jan Hus v mém životě", zahraniční ohlasy sympozia a plné znění oficiálních projevů papeže a prezidenta republiky V. Havla z prosince 1999. Český čtenář tak poprvé uceleně dostal do ruky první vybrané dokumenty sympozia.

Podívejme se nakonec na ohlasy v českém tisku k 585. výročí upálení M. J. Husa (6. 7. 2000). V červnu 2000 připravil O. Mikulášek pro přílohu "Katolického týdeníku" "Perspektivy" rozhovor s prof. dr. Janou Nechutovou z Ústavu klasických studií Masarykovy univerzity v Brně o vztahu českých evangelíků a katolíků k J. Husovi. V rozhovoru nazvaném "Nikdy žádná omluva nepřichází pozdě" řekla tato evangelická členka husovské komise m.j. : "Rehabilitaci ani revizi procesu jsem v žádném případě neočekávala. Vím, že to není dost dobře možné, a nepokládala bych to ani za vhodné. Bylo by absurdní chtít po katolické církvi po II. vatikánském koncilu, aby udělala něco věrohodného s výsledky procesu, který se udál na začátku 15. století. Tehdy byla jinak dogmaticky vybavena a její nynější posun je takový, že by to rozhodnutí bylo ahistorické. Proto mě papežova slova uspokojila ... Papež udělal přesně to, co udělat mohl a měl, ač neřekl o mnoho více než v roce 1990. Ale že to řekl ve vlastním domě, při velmi oficiální příležitosti a v situaci, kdy na takový výrok čekala média v celé Evropě, mělo a má obrovský význam ... Myslím, že žádná omluva nepřichází pozdě. Každá je hodnotným činem vnitřní statečnosti. Časový rozměr je druhořadý." {[22]} V tomtéž duchu odpověděla prof. Nechutová s doc. J. Kejřem i Martinu C. Putnovi v magazínu Cesty víry vysílaném Českou televizí 2. a 6. července 2000. Docent J. Kejř v tomto televizním pořadu zdůraznil, že papežská omluva mohla přijít až po II. vatikánském koncilu a po společenských změnách v České republice r. 1989.

V Lidových novinách byli osloveni 4. července 2000 biskupka Církve československé husitské Jana Šilerová (byla také hlavní řečnicí na tradiční ekumenické bohoslužbě v Betlémské kapli v Praze 6. července 2000) a světící biskup pražský Václav Malý, aby se vyjádřili k cyrilometodějské a husovské tradici. Biskupka Šilerová řekla : "Je nadějeplné, když katolický biskup píše o M. Janu Husovi a husitská biskupka o Cyrilu a Metodějovi vstřícně, laskavě a s uznáním. Včera nemožné, dnes možné ... Ostatně už sám Boží humor skrze kalendář staví hned za sebe katolickou cyrilometodějskou tradici a tradici husitskou. Jednu od druhé nelze oddělit ... Nejspíš potřebujeme nového Cyrila a Metoděje a M. Jana Husa k duchovní obrodě národa ... Vždyť jsme přece zažili, co se stane, když celý národ považuje morální masku za hloupou : pak je vypuštěna bestie a celá civilizace zanikne demoralizaci." {[23]} Biskup V. Malý konstatoval, že "pravda pro něho (roz. Husa - pozn. J. K.) znamenala výsostný zdroj a předmět mravního jednání... Pravda nepotřebuje chřestění zbrani, jakékoli způsoby naléhání a násilí... Tou nejúčinnější zbraní, jak ji prosadit, je nesmlčovat pravdu, snažit se nelhat sobě ani druhým... Rozhodně Husův odkaz nepatří do popelnice zapomnění." {[24]}

V článku "Mladé fronty Dnes" "Církev mění pohled na své dějiny" od Johanny Grohové (29. 6. 2000) připomněl kardinál M. Vlk, že "v hlavách generace střední a starší je historie nejvíce viděna očima Jiráskových románů, které byly povinnou četbou", a proto že je důležité nově napsat české církevní dějiny z ekumenického pohledu. {[25]} Jan B. Lášek z Husitské teologické fakulty UK žádal vytvoření ekumenické Husovy biografie (podle F. J. Holečka je však reálná až k r. 2015 - k šestistému výročí Husova upálení. Odilo Štampach, nedávný člen starokatolické církve, si povšiml toho, že církev římskokatolická nezrušila Husovo vyobcování z církve, jehož následkem bylo upálení. Do snahy o vyrovnání se s minulostí zapadá práce další komise ČBK pro studium otázek rekatolizace v českých zemích v 16. až 18. století, jejímž sekretářem je evangelický teolog Martin Wernisch. Katolíci i evangelíci se v poslední době podíleli na významných aktech smíření (společné uložení ostatků protestantských vojáků z bitvy na Bílé hoře, vztyčení smírčího kříže na Veliši u Jičína na pamět jezuity Matěje Burnatia, zabitého evangelíky r. 1628 v Rovensku, a evangelíka Tomáše Svobody sťatého r. 1729 v Kopidlně za přechovávání biblí Kralických, pamětní deska v Šumperku děkanu Kryštofu A. Lautnerovi, oběti čarodějnických procesů na konci 17. stol., a pod.).

V "Českém zápase", čtrnáctideníku Církve čs. husitské (č. 14 z 2. 7. 2000) vyšel článek tiskového mluvčího této církve Jana Schwarze "Setkání s Husem". V odstavci "Jak potkat Husa" autor říká : "Musíme si vybrat. Hus se buď stane muzeálním, i když výstavním exponátem českých dějin, anebo živým vzorem, jehož příklad znovu probudí řadu následovníků, kteří neúplatností, služebností, pracovním zaujetím ve prospěch lidstva a láskou k pravdě budou nebezpeční pokrytcům, prospěchářům a narychlo přelakovaným moralistům." {[26]}
Jiřina Mikešová v "Pardubických novinách" (8. 7. 2000) napsala: "Dnes se oceňuje zejména Husovo sebeobětování pro pravdu, o níž byl přesvědčen. V našich nejnovějších dějinách měl následovníky v Janu Palachovi, v Janu Zajícovi ... Tři Janové, shoda náhod, či neomylnost osudu ? ... Možná, že právě nyní, jako už mnohokrát v českých dějinách, je opět čas ke konsensu. A pro straníky s ohledem na pravdu i napříč politickým spektrem." V závěru svého článku dává politikům jako příklad hodný následování ekumenické sblížení církví. {[27]}

V nové atmosféře ekumenismu bylo uspořádáno také odborné kolokvium historiků a teologů konané 25. května 2000 v klášteře bosých karmelitánů ve Slaném o M. Janu Husovi a jeho ideovém protivníku M. Štěpánu z Palče, na němž dominovaly referáty P. Františka J. Holečka, Jaroslava Hrdličky, Jiřího Kejře, Radomíra Malého a Miroslava Pojsla. Čtenář má možnost si je přečíst ve sborníku "M. Jan Hus a M. Štěpán z Palče", který vydal referát kultury Okresního úřadu v Kladně.
Je příznačné, že v červenci 2000 zazněly z Betlémské kaple a Havlíčkovy Borové (nezávisle na sobě) stejné výzvy k české společnosti, aby velikáni národních dějin Jan Hus a Karel Havlíček Borovský byli společností nejen uctíváni, ale také v životě následováni. 6. července to řekla ve svém betlémském kázání olomoucká biskupka Církve čs. husitské Jana Šilerová, 10. července pak totéž zdůraznil kardinál M. Vlk v kostele v Havlíčkově Borové při veřejné besedě o Havlíčkovi s profesorem bohemistiky UK v Praze Alexandrem Stichem. {[28]} Je známo, že Havlíček se podrobně zabýval Husovou osobností v X. kapitole svých Kutnohorských epištol, kde vyslovil přání, aby "náš celý národ poznal v M. Janu Husovi svého nejvěrnějšího přítele a otce, jenž lásku svou k národu českému a pravdě nejvyšší lidskou cenou - svým životem - zaplatil".

Významným krokem ekumenického dialogu nad husitskou problematikou bylo celocírkevní shromáždění Českobratrské církve evangelické "Tolerance nebo pravda ?" konané 9.-10. června 2001 v Poděbradech k 530. výročí smrti husitského krále Jiřího z Poděbrad a kališnického arcibiskupa Jana Rokycany. Shromáždění se zúčastnil za katolickou stranu kardinál M. Vlk. Posluchače tu velmi zaujala vystoupení historika Petra Čorneje a evangelického faráře Miloše Rejchrta.
Bylo by jistě přínosné, kdyby Institut ekumenických studií mohl připravit reprezentativní anketu či sociologický průzkum mezi členy různých církví a společenských skupin v České republice na husovské téma. Prokázalo by se tak, zdali pozoruhodné vědecké závěry lateránského sympozia o Husovi přecházejí z kruhů tzv. intelektuální elity dolů, do církevních komunit a české společnosti vůbec a jak rychle mizí bariéry mezi jednotlivými církevními společenstvími, vzniklé historicky v průběhu staletí. Přejme si, aby tento nelehký a ne úplně bezbolestný proces probíhal úspěšně.

------------------------------------

POZNÁMKY :
1) Při přípravě této kapitoly jsem vycházel ze zápisu 43. zasedání Komise pro studium problematiky spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa z 18. 2. 2000 (Některé ohlasy na sympozium o M. J. Husovi v domácích médiích), z memoriálu Jan Hus ve Vatikánu (vyd. Historický ústav AV ČR Praha 2000), s. 32, pozn. 10 a z vlastních novinových výstřižků.
2) Vatikán uzná Husa reformátorem církve, Lidové noviny 15. 12. 1999 (autor : Libor Budinský).
3) Naším cílem určitě není přepisovat dějiny, Lidové noviny 18. 12. 1999 (příloha Orientace, s. 22).
4) Ve své zajímavé studii "Husitství v učebnicích dějepisu po roce 1989" (Husitský Tábor 12, Tábor 1999, s. 95-120) zmiňuje Petr Čornej koncepci 50. let, již vytvářeli m. j. J. Macek, F. Graus, M. Machovec, M. V. Kratochvíl a husitské filmy režiséra O. Vávry.
5) Hus ve Vatikánu, Lidové noviny 18. 12. 1999 (autor : Daniel Kaiser), s. 1.
6) Omluva mrtvému muži, Mladá fronta Dnes 18. 12. 1999 (autor : Martin Komárek).
7) Rádio Svobodná Evropa se velmi zasvěceně a systematicky věnovalo popularizaci výsledků lateránského sympozia v pořadech Olgy Valeské-Kopecké "Víra a svět".
8) Telefonické glosy Lidových novin, 20. 12. 1999.
9) Papež : Hluboce lituji kruté smrti Jana Husa, Mladá fronta Dnes 18. 12. 1999 (autoři : Jiří Sládek, Johanna Grohová), s. 1 a 3.
10) Učitelé zvažují, jak učit o Husovi, Mladá fronta Dnes, 21. 12. 1999.
11) Husovská omluva z Říma : přece, ale pozdě, Mladá fronta Dnes 22. 12. 1999 (autor : Martin C. Putna). Autor tlumočil své stanovisko o pozdní omluvě z Říma znovu v magazínu České televize Cesty víry vysílaném 2. a 6. 7. 2000.
12) Teologická reflexe 1/1999, s. 34.
13) Viz mou studii : Stefan Swiezawski a jeho husovská iniciativa v 80. letech ve sborníku příspěvků z česko - polského kolokvia "Společný vklad k poznání české a polské minulosti", 10.-12. 5. 1999, vyd. Ústav historických věd Pedagogické fakulty Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové 2000, s. 29-33.
14) Jenom cesty se liší, rozhovor s prof. S. Swiezawskim, Teologický sborník 2/1999, s. 3-12.
15) Vatikán nám podal ruku, říká biskup husitské církve, Mladá fronta Dnes 23. 12. 1999 (autor : Jaroslav Nedvěd).
16) Ján Hus 2000 - neteologická disputace, Právo 16. 12. 1999 (autor : Martin Hekrdla).
17) Hus ve Vatikánu - a věrnost sobě, Právo 18. 12. 1999 (autor : Martin Hekrdla).
18) Procesí k Panence, Právo 22. 12. 1999 (autor : Martin Hekrdla).
19) Mea culpa, Lidové noviny 13. 3. 2000 (autor : Adam Drda).
20) Jiří Kejř: Husův proces, Vyšehrad Praha 2000, s. 212. Recenze na tuto knihu od M. Flegla vyšla v Evangelickém týdeníku č. 23, roč. 2000, s. 3.
21) Dějiny a současnost 2/2000, s. 28-35.
22) Nikdy žádná omluva nepřichází pozdě, Perspektivy 6/2000, s. 3.
23) Intelektuál a praktik, Lidové noviny 4. 7. 2000 (autorka : Jana Šilerová).
24) Pravda osvobozuje, Lidové noviny 4. 7. 2000 (autor : Václav Malý).
25) Církev mění pohled na své dějiny, Mladá fronta Dnes 29. 6. 2000 (autorka : Johanna Grohová).
26) Setkání s Husem, Český zápas 2. 7. 2000 (autor: Jan Schwarz).
27) Miluj a braň pravdu až do smrti, Pardubické noviny 8. 7. 2000 (autorka : Jiřina Mikešová).
28) Debata v Havlíčkově Borové, Listy, roč. XXX/2000, č. 5, s. 16-22.

nahoru