Je uctívaný Vládce ve všech pasážích Starého zákona Nejvyšším Bohem?


Little John

P.S. Předem upozorňuji, že tento článek není určen pro dogmatiky, fanatiky a zastánce jediné pravdy, závislé na jeho náboženské či vědecké příslušnosti. Jejich komentáře jsou známé a není třeba dalších. Článek je určen pouze pro lidi přemýšlivé a otevřené pravdě a přístupné změnám, i kdyby ty změny pro ně znamenaly, že budou možná muset překopat celý svůj dosavadní náhled na svět a změnit se od hlavy až ke konečkům prstů. To platí jak pro zastánce prázdného materialismu a ateismu, tak pro všechny druhy věřících.

Snad všichni lidé, kteří četli Bibli, museli zaznamenat rozdíl v povaze Boha Nového zákona a toho, který vystupuje jako Vládce v některých pasážích zákona Starého. Bůh Nového zákona je milostivý, trpělivý, klidný a nenechá se rozhodit, zkrátka Bůh. Ve Starém zákoně najdeme jistě také mnoho devocionálních pasáží, které popisují lásku k tomuto milujícímu Bohu i jeho samotného. Vedle toho ale nacházíme povážlivě obsáhlé množství textu, který je velmi zarážející a na popis skutečného Boha se jaksi nehodí.

Jde o to, že rané křesťanství v době života Ježíše a po něm již bylo ve stálém kontaktu s rozsáhlou moudrostí o Bohu, která přicházela z východu. První křesťanské komunity gnostiků dobře znali meditaci, zpívání svatých jmen - manter, slovo růženec dokonce vzniklo nesprávným překladem sanskrtského slova japa-mála (věnec mantra-meditace) na věnec růží. Gnostičtí křesťané si indické poznání o Bohu oblíbili, ale někteří se nechtěli vzdát židovské tradice, a tak se pokusili naroubovat nové učení na staré židovské. Nutno také dodat, že s dobrými myšlenkami přicházely z Indie i pozdější nabaleniny původního indického učení, a tak se na západ dostávalo i přehnané odříkání, kláštery či kastovní nadřazenost kněžích a učitelů. To bylo logicky trnem v oku tehdejší katolické mašinerii, která byla naopak prorostlá silným materialismem a nějaké odříkání nebo nafoukaní kněží by ničili její autoritu. Proto docházelo mezi hlavním proudem křesťanství a gnostiky k nesmiřitelným svárům, které se katolíci rozhodli vyřešit tehdy nejjednodušší cestou - vyhlazením všech podobných komunit - což se jim také podařilo.

Zpátky k některým popisům Vládce ve Starém zákoně. Dalo by se očekávat, že pravý Bůh je stále svěží a nic ho nerozhodí. Starý zákon nám však občas představuje vyčerpaného a otráveného boha: "...ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet." (Izajáš)

Dále není Vládce Starého zákona vždy vyrovnaný, naopak je v mnoha pasážích pomstychtivý a nacházející nepochopitelnou potěchu v zabíjení: "Takový je výrok Pána, Hospodina zástupů, Přesilného, Boha Izraele: "Ach, jak se potěším na svých protivnících, vykonám pomstu na svých nepřátelích! Zkáza nevěrných a hříšníků však bude stejná, zajdou ti, kdo opustili Hospodina. (Izajáš)

Vládce na mnoha místech Starého zákona odmítá soucit a vydává se na výpravu cílenou na zašlapání pozemských mravenců: "...roztříštím je jednoho o druhého, otce i syny, je výrok Hospodinův; budu bez soucitu, bez lítosti a bez slitování, až je budu ničit... Ani když se budou postit, nevyslyším jejich bědování, ani když připraví oběť zápalnou a přídavnou, nenajdu v nich zalíbení. Zcela s nimi skoncuji mečem, hladem a morem." (Jeremiáš)

Tato údajně nejvyšší bytost poté pokračuje ve svém hororovém tažení: "Mrtvá těla izraelských synů pohodím před jejich hnusné modly a vaše kosti rozmetám okolo vašich oltářů. Kdekoli sídlíte, budou města obrácena v trosky a posvátná návrší budou zpustošena. Skolení budou padat uprostřed vás, i poznáte, že já jsem Hospodin. Zpustoším Patrós, založím požár v Sóanu, vykonám soudy v Thébách, vyleji své rozhořčení na Sín, záštitu Egypta, vyhladím thébský hlučící dav... Tu noc projdu egyptskou zemí a všecko prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek." (Ezdráš)

Nepříčetný hněv, rozlícení a vraždění pokračuje a tento Vládce nehodlá přestat. Naopak přikazuje, aby se lidští červi vraždili mezi sebou: "V hněvu, v rozhořčení a ve velikém rozlícení je Hospodin vyvrátil z jejich země a vyvrhl je do jiné země, jak je tomu dnes." (Deuteronomium) "Proto plane Hospodin hněvem proti svému lidu; až napřáhne na něj ruku a udeří jej, budou se chvět hory, mrtvol bude jako smetí na ulicích. Tím vším se jeho hněv neodvrátí a jeho ruka zůstane napřažená... Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni si připněte k boku meč, projděte táborem tam i zpět do brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího." (Izajáš)

Na mnoha místech Starého zákona tento Vládce nesnáší, když lidé obětují jiným bytostem, zato si užívá, když se provozují jatka kvůli němu, a nařizuje, aby tekla krev pro jeho potěchu: "Berana porazíš. Vezmeš trochu jeho krve a pokropíš oltář dokola. Pak rozsekáš berana na díly. Celého berana obrátíš na oltáři v obětní dým. To je zápalná oběť Hospodinu, libá vůně, ohnivá oběť pro Hospodina." (Exodus)

Takových pasáží představujících Boha jako krvelačného, vyhrožujícího a zastrašujícího, mstivého, nenávistného a ješitného krutovládce, najdeme desítky. Lidé, kteří znají ostatní náboženská písma světa, mají povědomí o tom, že podobné citáty jako ty výše uvedené se dají najít i v jiných kulturách, ale vždy se vztahují k uctívání polobohů (bytostí podobných lidem, ale s vyššími schopnostmi), případně démonů nebo duchů, ne však samotného Nejvyššího Boha, který je všude jasně popisován jako plný lásky, klidu a vyrovnanosti, nanejvýš přitažlivý, milující a milovaný Bůh. Jak dokládají následující citáty, někteří první křesťané dobře znali a uznávali rozdíl mezi Bohem lásky a vládcem popisovaným v některých částech Starého zákona. Zprávy o křesťanských začátcích se nám dochovaly díky komentářům pozdějších katolických kněží, kteří se ve svých esejích pokoušeli učení původních křesťanů vyvrátit a zesměšnit. To se jim možná ve své době podařilo, ale my jim můžeme poděkovat za to, že nám tímto způsobem historické informace uchovali, místo aby je spálili jako všechno ostatní, co se jim nehodilo do jejich systému. Kromě rozdílu v popisech Boha Nového zákona a Vládce z povážlivě mnoha pasáží Starého zákona si lze v následujících cenných citátech všimnout i dalších zajímavostí, jako učení o duši a reinkarnaci, preference nenásilí a vegetariánství, vlastnostech Boha, popisů duchovního světa a mnohého dalšího, co před námi mělo zůstat navždy schováno. Nakonec bych chtěl jen zopakovat, že tyto informace neznamenají, že ve Starém zákoně nenajdeme také pasáže vztahující se na nesobecky milujícího, Nejvyššího Boha.

Little John

====================================================================================================

Saturnin z Antiochie u Dafny
(hodnotí Ireneus Adv. haer. I, 24,1-2)

XXIV, 1.) Saturnin hlásá nějakého všem neznámého Otce, který vytvořil anděly, archanděly, síly a mocnosti. Svět a vše, co je v něm, prý povstal ze sedmi andělů (archontů).
XXIV, 2.) Spasitele pojal coby nezrozeného, netělesného a bez formy, že prý se zjevil pouze lidem jako člověk. A bůh Židů, říká, prý je jeden z andělů (archontů) a protože všechny mocnosti chtěly otce zničit, objevil se zde Kristus kvůli zničení židovského boha (sic!) a pro záchranu těch, kteří mu (tj. Ježíšovi) uvěřili, to že jsou ti, kteří v sobě mají tu jiskru života... Mnoho jeho přívrženců se také vzdaluje (pojídání) zvířat a prováděním této zdrženlivosti svádějí mnohé (sic!). Některá proroctví (tj. Starý zákon) byla prý řečena skrze ty anděly, kteří stvořili svět, a některá Satanem, kterého ukazuje coby nepřítele stvořitelů světa, nejvíce potom boha Židů.

Kerdo ze Simoniánů, pobýval v Římě za časů Hygina (138-142 n.l.)
(hodnotí Ireneus Adv. haer. I, 27,1)

Učil, že ten bůh hlásaný zákonem (tj žid. Tórou) a proroky nebyl "Otec" našeho pána Ježíše Krista (sic!), neboť onen (ten židovský) je známý, ten (Ježíšův) ale neznámý, onen spravedlivý, tento ale dobrý.

Markion Pontský
(hodnotí Ireneus I, 27,2-3)

Markion Pontský říkal, že ten ze zákona a od proroků ohlašovaný bůh je činitel všeho zlého, dychtivý válek, nestálé mysli a v rozporu sám se sebou (sic!). Ježíš, který pochází od Boha-Otce, jenž je nad bohem-stvořitelem světa, že přišel do Judska za časů vladaře Piláta Pontského, který byl prokurátor císaře Tiberia, a zjevil se těm, kteří byli v Judeji, v lidské podobě. A zrušil proroky a zákon (Tóru) a všechna díla tohoto Boha, který stvořil svět, kterému říká Kosmokrator.

(hodnotí Ireneus I, 28)
Ti od Simona a Markiona zavedli zdrženlivost od toho, čemu říkají psychické (zvířecí!), jsouce tak nevděční vůči tomu, který vče stvořil.

Apelles
(hodnotí Hippolyt, Refutatio VII, 38, 1-5)

1.) Apelles učí, že je dobrý Bůh; ten ale, který stvořil svět, je spravedlivý a vytvořil to, co se manifestuje. Třetí je ten, který mluvil s Mojžíšem, ten ohnivý. Že je ale ještě jiný, čtvrtý, příčina zla.
2.) (Starý) Zákon a proroky pomlouvá a říká, že tyto spisy jsou dílem lidí a lež.

Apelles
(hodnotí Tertullian, De anima 23)

Apelles mluví o tom, že duše byly nalákány zemskou stravou ze svých nadpozemských sídel andělem ohně - bohem Izraele a tím naším, který je pak zaklel do hříšného těla.

Kerinth, původem z Asie
(hodnotí Ireneus Adv. haer. I, 26,1)

Kerinth učil, že svět nebyl vytvořen prvním Bohem, nýbrž od mocnosti, která je od té nejvyšší - té, která je (vládne) nad vším - oddělená a vzdálená, a tato že pravého Boha, který je nad vším, nepoznává.

Karpokrates
(hodnotí Ireneus Adv. haer. I, 25,1-6)

XXV,1.) Karpokrates a jeho žáci říkají, že svět a vše, co je v něm, bylo vytvořeno od andělů (archontů), kteří stojí daleko níž než nezrozený Otec, Ježíš že byl zplozen Josefem a byl stejný jako ostatní lidé, že se však odlišoval od ostatních tím, že jeho duše byla pevná a čistá a tak si uchovávala stále v paměti, co viděla při koloběhu (sic!) u nezrozeného Otce a proto že jí byla od Něj seslána síla, aby byla schopna uniknout stvořitelům světa. Že prošla vším, ale ve všem že zůstala svobodná a navrátila se opět k Němu (tj. k Otci) právě tak, jako je přijímáno vše, co je Mu podobné.
Říkají, že Ježíšova duše byla vychovávána v židovské tradici, ale opovrhla jí a proto obdržela síly, skrze které vyprázdila (opustila) všechna utrpení, která jsou lidem trestem.
XXV, 2.) Duše, která je schopna stejně jako duše Ježíšova odolávat silám světotvůrců, obdrží tytéž síly, aby dokázala totéž.
XXV, 4.) Protivníka pak ztotožňují s jedním z andělů (archontů), kteří vládnou na světě, kterého nazývají ďáblem a říkají, že byl stvořen proto, aby přiváděl duše, které zemřely ze světa, Knížeti (tj. pánu světa). Ten, že je první mezi stvořiteli světa a ten že dává takové duše jinému andělovi (archontovi), který mu slouží, aby je znovu uvěznil do nějakého jiného těla.
Tak dlouho prý musí člověk vstupovat do těla, dokud nebyl ve všech činech světa. Když už mu nic nechybí, pak prý odchází jeho již osvobozená duše, aby byla svobodná u toho Boha, který je nad anděly (archonty) stvořitely. Tak jsou zachráněny všechny duše, ať už ty, které se bez předešlé zdejší existence zde poprvé objevují a vměšují do všech činů, nebo ty putující z těla do těla a žijící vždy svým specifický způsobem, které se osvobozují vracením dluhu, aby se již nestávaly (nepovstávaly) v těle.
XXV, 5.) Ježíš prý, říkají, mluvil tajně ke svým žákům a k apoštolům a pověřil je, aby toto předali těm, kteří jsou toho hodni, a těm, kteří porozumějí. Skrze víru a lásku prý budou zachráněni. To ostatní jsou prý věci lhostejné, něco z toho je podle lidského mínění dobré, něco zase špatné, nic ale není špatné od přirozenosti.

Tatian
(hodnotí Klemens, Strom. III, 82, 2

Že starý člověk je zákon a nový evangelium, v tom se s Tatianem shodujeme a říkáme to také. Ale ne v tom smyslu, jak chce on, který chce zákon (Tóru) zrušit, protože prý pochází od jiného boha.

Basilides
(hodnotí Ireneus Adv. haer. I, 24, 3-7)

XXIV, 3.) Andělé (archonti), kteří ovládají poslední nebe, které také my vidíme, prý přichystali všechno, co je ve světě, a přivlastnili si tak země a národy, které na ní žijí. Jejich vůdcem je prý ten, který platí Židům za boha (sic!), a protože tento bůh svým lidem, to jest Židům, chce podrobit ostatní národy, obrátily se prý všechny ostatní mocnosti proti němu a pracovaly jemu proti vůli. Proto že se také ostatní národy od tohoto národa odvrátily.
XXIV, 4.) Nezrozený (nestávající se) a Nepojmenovatelný Otec když viděl zánik svých, seslal prý svého prvorozeného - Nus (syna člověka) - to je ten, který se nazývá Kristus, aby osvobodil ty, kteří na něj věří, z nadvlády mocností, které vytvořily svět.
XXIV, 5.) Záchrana je možná pouze pro jejich duše, tělo je podle přírody pomíjející. Říká, že také všechna proroctví jsou od stvořitelů světa, obzvlášť ale že je zákon (Tóra) od jejich Knížete, od toho, který vyvedl lid ze země egyptské. Oni pohrdají oběťmi bohům a nepovažují je za nic a jsou při nich zcela beze strachu... Nazývají také jméno světa, ve kterém podle nich Spasitel sestoupil a zase opět vystoupil na nebesa Kaulakau (zkomolené sanskrtské tau lokau - tyto dva světy).
25, 2.) Vládl velký pán, který dosahoval svými hranicemi až k pevnosti ve víře, že on sám je Bůh a nad ním že není nic. Neboť vše bylo ukryto ve velkém mlčení. To je, říká, tajemství, které nebylo předchozím pokolením zvěstováno, nýbrž, jak se zdá, v oněch časech byl králem a pánem světa. Byl ale také nad tímto prostorem král a pán, sedmerost. Osmerost je nevyslovitelná, sedmerost vyslovitelná. Tento je, říká, pán sedmerosti, ten, který mluvil s Mojžíšem a řekl: "Já jsem bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův... Tak přišlo evangelium, říká, nejprve od synovství (nahoře) na syna, který trůni s velkým Vládcem, k vládci a vládce se naučil, že není bohem veškerenstva, nýbrž že byl zrozen a že má nad sebou poklad Nevyslovitelného, jménem Nepojmenovatelného, Nestávajícího se a synovství, obrátil se a upadl do strachu, protože poznal, v jaké byl nevědomosti.

Gnostik-duch a duše
(hodnotí Klemens, Strom. VI, 135, 1-136,2)

Schopnost života, ke které patří možnost se živit a růst a vůbec se pohybovat, byla přidělena tělesnému duchu, který je rychlý a pohyblivý a cestuje všemi směry skrze smysly, cestuje celým tělem a skrze tělo také teprve vnímá! Sílu vůle ale vlastní vládnoucí duševní část a na ní spočívá hledání a učení a poznání... Skrze ducha těla může tedy člověk cítit, toužit, radovat se, hněvat, vyživovat se, růst a skrze jeho působnost dochází také k činům, které odpovídají jeho uvažování a smýšlení.

Gnostik-zření
(hodnotí Klemens, Strom. VII, 10, 1-3)

1.) Neboť "pro spravedlivého zákon není" - že kdo zvolil život, obdrží věčnou a blaženou odměnu... a že duše, která se ohledně poznání ctnosti a růstu ve spravedlnosti stále dál vyvíjí k dobrému, obdrží lepší místo ve světě, neboť se s každým dalším stupněm pokroku stále více vysouvá ke stavu bezvášnivosti, až dospěje k dokonalému mužství, což je nejvyšší stupeň jak poznání, tak dědictví. Tyto spásné proměny se dějí v pravidelném pořádku podle řady změn, vždy podle rozdílu času a místa a poct a poznání a dědictví a služeb, jedna změna za druhou až nahoru ke všepřevyšujícímu stavu, kdy je duše v neustálém zření zcela blízko k Pánu. To hodné lásky však může přivést ke zření sebe sama pouze toho, kdo se z lásky k poznání zcela tomuto zření oddá.

Zření
(hodnotí Klemens, Strom. VII, 13, 1-14,2)

Ony duše budou započteny jako svaté mezi svatými a zcela a úplně přesazeny z dosavadního světa do úplně jiného. Dospějí do lepších a opět lepších prostor, až budou mít to potěšení nezřít už Boha v zrcadlech anebo pomocí zrcadel, nýbrž užívat pohledu, který, pokud je to možné, zcela odpovídá skutečnosti a je zcela zřetelný a jehož převelikou láskou přeplněné duše nikdy nemají dost. Budou se po věčné časy neustále radovat z věčné slasti a všechny zůstanou v dokonalé jednotě ctěny v těchto výšinách. Toto je zření chápající skutečno, jaké je těch, kteří jsou čistého srdce. Tím, že se gnostik namáhá, aby se stal podobným Bohu, stává se zároveň tvůrcem sebe sama... a to činí tím, že žije bez pohnutí ve společenství s Pánem a spolu s ním spojený. Měřítkem pro toto gnostické přiblížení se Bohu je, jak se domnívám, dobrosrdečnost a vznešená úctyhodnost.

Gnoze
(hodnotí Klemens, Strom. VII, 55,1-57,5)

57,1.) A zdá se mi být první spásonosnou změnou přechod od pohanství k víře, druhou pak od víry k poznání (gnozi). Ta poslední ale přechází v lásku a přivádí poznávající a poznávané do bližšího přátelského poměru. A možná už zde dole ten, kdo šel tak daleko, dosáhl a přivlastnil si stav rovný andělům. Každopádně se bude ten, kdo vystoupal k poslednímu a nejvyššímu v těle dosažitelnému stupni ještě dále proměňovat k lepšímu a usilovat, aby dosáhl skrze svatou sedmerost do příbytku Otce ke skutečnému obydlí Pána, kde se stane takříkajíc pevně stojícím a věčnějsoucím, v každém ohledu dokonalým, neměnným světlem.

(Citáty z knihy J. Kozáka "Křesťané před Kristem, za Krista a po Kristu".
P.S. Z knihy uvádím pouze překlady původních citátů. Zdaleka se neztotožňuji se všemi dodatečnými výklady spisovatele Kozáka, zvláště ne s jeho směšováním átmanismu s buddhismem, s nadřazováním neosobného aspektu Boha nad osobní místo zachování jejich rovnováhy, výrazné je též jeho nepochopení různých úrovní uctívání, přes které se vyvíjí lidské vědomí, a jeho následné stavění hrází mezi "dobrým" buddhismem a "špatným" šivaismem a křesťanstvím, a zvláště odpuzující mi přišla jeho kastovní povýšenost, která ho na křesťanech tolik štvala, až bohužel přešla do krve i jemu. Přeji mu přesto vše dobré. Jeho překlad původních citátů je činem hodným velkého ocenění. LJ)

nahoru