Rozhovor s duchovním učitelem Kundalí dásem



Komunita se může stát vězením bez mříží


Zdeněk Vojtíšek

Kundalí dás (*1948) je Američan, který se po setkání se Šrílou Prábhupádou, zakladatelem hnutí Haré Krišna, stal jeho žákem a jedním z vedoucích v Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny (ISKCON). V různých komunitách tohoto hnutí prožil více než 22 let. Roku 1995 však ISKCON opustil. Často cestuje, šíří vědomí Krišny a pečuje o své žáky a příznivce v mnoha zemích. U nás mu pravidelně naslouchá asi 20 oddaných především z Brna a jižních Čech. Některé z jeho knih (Nektar rozlišování, Naše mise, Realizace Nadduše) vyšly ve slovenském překladu. Rozhovor se konal v brněnské vegetariánské restauraci Avatár, jejíž majitelé Kundalí dáse pozvali při příležitosti slavnostního otevření.

S komunitním způsobem života máte bohaté zkušenosti. Jak ho hodnotíte?

Jako v mnoha jiných věcech jsou i zde pozitiva i negativa. Mezi pozitiva samozřejmě patří přátelství, které se rozvíjí mezi podobně smýšlejícími lidmi. Jinou hodnotou komunity je vhodné využití možností a schopností jejích členů. Hlavním negativem je ale to, že když chcete do komunity patřit, jste často vystaven tendenci vzdát se vlastního kritického myšlení.

Proč myslíte, že se člověk v komunitě musí vzdát kritického myšlení?

Není to tak, že byste musel. Je to jemný, nevědomý a téměř neznatelný tlak, který je způsoben vaší touhou patřit do komunity a být přijat ostatními členy. A pak musíme vzít v úvahu skupinové myšlení, které tak hezky analyzoval Erich Fromm. Jemu se člověk přizpůsobí, aby ho komunita přijala. V komunitě také existují nepsaná očekávání, tzn. věci, které musíte dělat, aby se komunita před vámi neuzavřela a nezpůsobila vaši společenskou a ekonomickou izolaci. Tímto způsobem skupina může i trestat.

Jak to je v hnutí Haré Krišna?

Například dodržování usměrňujících zásad, které často od člověka vyžaduje velké úsilí, může hrát roli při vytváření závislosti na komunitě. Komunita dokáže člověka izolovat od prostředí současné kultury, ve které je vystaven mnoha vlivům svádějícím uvedené sliby porušit. Haré Krišna oddaní jsou proto někdy silně motivováni k sebezapření a tolerování nedostatků uvnitř komunity v obavě, že mimo ni nebudou schopni své sliby dodržet a podlehnou vnějším negativním vlivům. Takže je to vlastně určité vězení bez mříží.

Jednotlivý člen v takovém vězení snad může být. Ale vedoucí přece může vězeňské brány otevřít.

Někteří vedoucí komunit této slabosti nevědomky využívají. Ve skutečnosti by měli jednotlivcům pomáhat, aby se z nich staly silnější osobnosti, protože silnější individuality tvoří silnější komunitu. Ale někteří z nich si myslí, že to budou mít v komunitě snadnější, když z jednotlivců udělají více závislé jedince.

Dělají to tedy opravdu nevědomě?

V některých případech ano, v jiných ne. Myslím, že je menšina těch, kdo této slabosti využívají vědomě. Většina to činí, aniž by si uvědomovala, co dělá. Sami to také prožili. Vyrostli v určitém systému podrývajícím zdravé sebevědomí a dělají to také tak. Tedy nikoli ze zlé vůle nebo špatných motivů, ale proto, že nikdy kriticky nepřemýšleli o tom, co sami zažili.

A také je to asi pohodlnější.

Může se to zdát pohodlnější. Nakonec to ale vůbec pohodlné není. Vede to k tomu, že se člověk odcizí sám sobě. A pokud usilujete o seberealizaci, tak je to cesta zcela opačným směrem. Ale zpočátku to vypadá bezpečně.

Co proti této tendenci může komunita dělat?

Každá zdravá komunita musí mít stálou potřebu reformy. Vezměte si třeba křesťanského mnicha. Ten se setkává se stálou reflexí sebe samého. Díky této sebeanalýze duchovně roste. Myslím, že to, co platí pro jednotlivce, platí i pro komunitu. I komunita by měla být schopna sebereflexe a sebekritiky s cílem členy nikoliv obvinit, ale umožnit jim duchovní růst. K tomu ale potřebujete vedoucí, kteří jsou si toho vědomi a kteří vás směřují správným směrem. Ale v hnutí Haré Krišna je v současnosti tak silný prvek snahy o misii, že se některé základní vnitřní potřeby přehlížejí. Misie a rozšíření mají takovou prioritu, že se velká část užitku z komunitního způsobu života ztrácí. Přitom by byla potřeba rovnováha mezi zaměřením ven a dovnitř komunity.

Krišnovým dvorem u Postupic prošlo poměrně hodně lidí. Při takovém střídání asi není snadné utvořit stálou komunitu.

Jestliže je filozofie v Prabhupádových knihách dobrá, a já jsem o tom přesvědčen, pak se musíme ptát, proč tolik lidí přichází a zase odchází. Kdyby měli s komunitou dobrou zkušenost, jistě by neodcházeli. Problém ovšem není ve filozofii jako takové, ale ve způsobu, jakým je aplikována.

Takže v zásadě neodmítáte komunity, ale voláte po lepších vedoucích.

Volám po lepším poznání a uvědomění si všech pozitivních i negativních stránek komunity. Myslím, že v komunitě je nutné vytvořit systém pro vyučování jejích členů právě o těchto tématech. Měli by vědět, čeho si v této souvislosti všímat. K obraně duchovních hodnot komunity můžeme využít sociální psychologie a psychologie skupin.

Podstata problému je asi následující. V náboženských komunitách všechno spočívá na vysokých ideálech - takových jako lidskost, láska, spolupráce, tolerance, respekt pro druhého, nehledání chyb na druhém, atd., a když jsou všechny tyto ideály přivedeny do extrému, mohou vás úplně oslepit a zbavit kritického myšlení! Když přicházíte do náboženské komunity, tyto ideály snižují vaše kritické schopnosti. A když pak všechno nejde úplně ideálně, nikdo to nechce přiznat, protože každý chce být pokorný, každý chce respektovat druhé, spolupracovat atd. A tak to jde pořád dolů a prostředí začne být nezdravé. Až může být pozdě. Když začnete léčit rakovinu včas, máte dobrou naději, že ji zastavíte.

A pak je tu druhý problém - pokud poukážete na některé nedostatky, vedoucí se cítí obviněni, protože jsou za komunitu odpovědni. Proto se brání jakýkoli problém přiznat a stojí v cestě reformám. Znamenalo by to pro ně si uvědomit, že udělali něco špatně. Scott Peck dává v jedné ze svých knih na tuto situaci pěkný příklad: když máte bolavý prst, jdete k lékaři, který ho ošetří, a prst samotný je šťastný, protože se uzdravuje. Ale když je něco v nepořádku ve skupině a zjistí se, co to je, pak je někdo nešťastný, protože se za to cítí vinen.

Ovšem přes toto všechno jsou komunity nepostradatelné. Potřebujeme se sdružovat s lidmi podobného smýšlení. V komunitách získáváme sílu.

Myslíte, že by mělo smysl vedoucí nějak školit?

Určitě. Vedoucí se musí učit rozumět samozřejmě sami sobě, ale také jistým širším principům. Jeden příklad: Erich Fromm píše o demokratickém a autoritativním typu vedení. Už jenom díky porozumění těmto typům a rozdílům mezi nimi si vedoucí mohou uvědomit, že mají na výběr. Mnoho lidí si osvojí autoritativní přístup, aniž by se vůbec zamyslelo nad tím, že to není jediná možnost. To se děje zvláště v náboženských skupinách, protože tam vedoucí cítí, že reprezentuje Boha.

Takové rozšiřování obzoru má ale smysl jen tam, kde jsou lidé zvyklí hájit své myšlenky a hovořit spolu otevřeně.

To je také pravda. Vyučování by mělo být pro všechny. Scott Peck ve své knize „Lidé lži“ vysvětluje, že cílem jeho skupinové terapie je to, aby se všichni účastníci cítili za skupinu odpovědní. Tímto způsobem se každý stává vedoucím. Když se tedy připojujete k nějaké skupině, třeba k našemu hnutí Haré Krišna, měl byste projít nějakým začátečním kurzem. Nikdy třeba nebudete mít titul vedoucího, ale získáte pocit odpovědnosti, takže se ozvete, když pak něco nebude v pořádku, a naučíte se klást otázky.

Existuje lidé, kteří jsou Krišnovi oddaní, ale stojí mimo ISKCON. Myslíte na to vytvořit z těchto lidí komunitu?

Nemyslím na to, ale pokud se to stane, bude to v pořádku. V současné době se spíše zaměřuji na jednotlivé oddané, aby byli více odpovědní sami za sebe a současně aby se plně chopili hodnot vědomí Krišny a aplikovali je ve svém životě. Když v tomto směru vyrostou, mohou vytvořit komunitu. Musí to přijít samo. Nijak to neplánuji, ale bylo by to přirozené. Například tady v Brně je asi 15 až 20 lidí. Až dospějí jako osobnosti i jako oddaní, možná si řeknou, že by bylo výhodné vytvořit komunitu. A budou mít své vedoucí a svou strukturu a budou si sami řešit své potíže. Současný ISKCON je totiž tak velká organizace, že vedoucí často ani neznají oddané, a o problémech s nimi hovoří třeba jen po telefonu. Podobné je to s hospodařením: oddaní zde v Brně dokonale vědí, co si mohou dovolit a jakou mají odpovědnost. V oficiálním ISKCONu jsme měli často problém s tím, že hospodaření nebylo tak průhledné. Lidé podporující Hnutí Haré Krišna mu například dali nějaké finanční prostředky, ale když pak neviděli, co se s nimi vlastně stalo a na co byly použity, přirozeně je přestali dávat a tak se rozpadla i struktura podporující mnoho projektů a komunit.

Vzrůstá počet oddaných mimo ISKCON?

Myslím si, že ano. Nejsem informován o aktuální situaci, ale můj dojem je ten, že je stále více oddaných, kteří se od této organizace distancují. Oproti minulosti se však určitě něco mění: když dříve oddaný opustil ISKCON, většinou se vzdal i rozvíjení vědomí Krišny a přestal ho praktikovat ve svém osobním životě. To se dnes podle mého stává méně a méně. Když dnes oddaní opouštějí ISKCON, nepřestávají být oddanými, nepřestávají džapovat*, scházejí se, vytvářejí skupinky, a v některých případech dokonce začnou sami kázat bez ohledu na hlavní proud. Zdá se, že toto je vývoj posledních deseti let.

Děkuji za rozhovor.

 

 

Vysvětlivky:

* džapa - polohlasná recitace mahámantry „Haré Krišna“ na růženci, typické pro Krišnovy oddané.


nahoru