Kletby v žalmech

C. S. LEWIS (autor Letopisů Narnie)

Jako žár z otevřené pece - taková nenávist na nás dýchne z některých žalmů. V jiných ztrácí svou hrůzu jen proto, že se modernímu člověku jeví spíš komická svou naivitou.
Příklady těch prvních najdeme po celém Žaltáři. Snad nejostřejší je po této stránce žalm 109. Básník se tu modlí za to, aby nad zlým byl "postaven svévolník a stál na jeho pravici jako žalobce (6). Dny ať jsou mu ukráceny, jeho pověření ať převezme jiný (8). Jeho synové ať se stanou sirotky (9). Ať nemá nikoho, kdo by mu nadále prokázal milosrdenství (12). Ať Hospodin pamatuje na nepravost jeho otců (14).“ Ještě hůře, vpravdě ďábelsky, zní 9. verš jinak krásného žalmu 137, kde je blahoslaven každý, kdo uchopí babylónská nemluvňata a roztříští je o skálu.
Ukázky, které by měly vyloudit spíš úsměv než rozhorlení, objevíme i v těch žalmech, které nejvíc milujeme. Například žalm 143. Po jedenácti verších, které vás dojmou k slzám, se objeví ve verši 12 dodatek: "A ve svém milosrdenství umlč mé nepřátele, přiveď nazmar všechny moje protivníky." Podobně v žalmu 139, uprostřed hymnu chvály, se ozve žádost: "Kéž bys, Bože, skolil svévolníka".
V anglickém překladu má formu otázky: O, Bože, neskolíš svévolníka? Zní to trochu dětinsky, jako by se žalmista divil, že Všemohoucího dosud nenapadl tak jednoduchý recept na odstranění lidské zloby. Ošklivou zlomyslnost najdeme v překrásném žalmu 23 - Hospodin je můj pastýř. Po travnatých nivách, po klidných místech u vod a důvěřivé jistotě, která kráčí roklí šeré smrti, narazíme na verš 5: "Prostíráš mi stůl před zraky protivníků." Básníkovo potěšení z vlastní prosperity by nebylo úplné, kdyby je se závistí nesledovali jeho úhlavní nepřátelé, kteří nad ním dříve ohrnovali nos. Tato nekalá prosba nezní sice tak satansky jako úryvky výše zmíněné, nicméně takovou malichernou zlovůli těžko snášíme v tak poeticky něžném kontextu.
Jak se vyrovnat s těmito odstrašujícími verši v žalmech? Je tu
jedna možnost - prostě je nechat být. Jenže ony bývají propleteny s těmi nejkrásnějšími myšlenkami! A pak, věříme přece, že celé Písmo bylo "napsáno pro naše poučení", že tradiční používání žalmů v křesťanské bohoslužbě nebylo proti Boží vůli. (Konečně i myšlení a řeč Pána Ježíše prozrazují hlubokou znalost žalmů.) Pokusme se tedy najít smysl těchto žalmů; v čem nám mohou být užitečné?
Je třeba se vyhnout dvěma extrémům:

1. Nebudeme se snažit vyhnout se jim nebo je nějak zamluvit.

2. Nebudeme se pokoušet prokázat, že tato mstivá nenávist musí být nějakým způsobem dobrá a zbožná jen proto, že se vyskytuje v Bibli. - Musíme poctivě přiznat: ta nenávist - vyzývavá, ničím nemaskovaná, podbírající se jako vřed - ta tu skutečně je. Sami bychom byli špatní, kdybychom ji chtěli jakkoli omluvit, schvalovat nebo dokonce na jejím základě ospravedlnit vlastní podobné vášně.

Žalmická zlořečení jsou svým způsobem nesmírně zajímavá. Hle, tu je cit, který známe všichni až příliš dobře, odpor, projevující se v dokonalé otevřenosti, bez utajováni, nekontrolovaně, beze studu. Tak se dnes málokdo projeví, leda snad děti. Není to proto, že by starověcí Hebreové neměli žádné konvence nebo zábrany. Starověké a orientální kultury mají v sobě po mnoha stránkách více konvence, více obřadnosti a více zdvořilosti než my dnes! Ale jejich zdrženlivost se projevovala jinde. Nebylo třeba skrývat nenávist ze sociálních důvodů. Nebylo třeba ji tajit ze strachu, že nás někdo obviní z neurózy, jak je tomu dnes. A tak ji v žalmech vidíme v divoké, přírodní podobě.

Toto poznání okamžitě obrátí pozornost k našemu vlastnímu srdci.
A v tom nám tyto kletebné žalmy budou užitečné. I v nás se někdy probudí zášť a my proti ní musíme bojovat. Ale u nás určitě nemá podobu tak hrůzné pomstychtivosti. Žijeme - aspoň v některých zemích - v laskavější době. Básníci žalmů žili ve světě, ve kterém byly běžné ukrutné tresty, zbití do němoty, masakry a násilí, krvavé oběti ve všech zemích a lidské oběti v mnoha zemích. My jsme daleko jemnější při zastírání zlé vůle. Řekneme si: "Však on toho bude j
ednou litovat" - a to nám přináší určité zadostiučiněni. Ovšem i v nás se vyskytuje tendence stále se k prožitému bezpráví vracet, znova a znova je v myšlenkách "přežvykovat", zabydlet se v určitém sebetrýzněni, které tu křivdu zveličuje při každé příležitosti. Jsme konec konců pokrevními bratry těch barbarů, kteří v sebelitování projevovali tolik zuřivosti.
V čem tedy jsou žalmické kletby pro nás užitečné? Když vidíme jejich neskrývanou nenávist, uvědomíme si také, že tato zášť musí mít někde původ. Že k této nenávisti zcela přirozeně vede každé bezpráví, spáchané na lidské bytosti. Slovo "přirozeně" je tu důležité. Zrovna tak jak přirozeně vzplane oheň, když vhodíme sirku do hromady hoblovaček, tak přirozeně se zvedne odpor, zahoří nenávist, když člověka podvedeme nebo ho budeme utlačovat nebo zanedbávat. Sami ho vlastně uvedeme do pokušeni. V takové situaci zřejmě psali své pomstychtivé pasáže žalmisté. Člověk může pokušení zášti odolat anebo nemusí. Jestli člověk duchovně zemře pro nenávist vůči mně, jak obstojím já, který jsem jeho nenávist vyprovokoval? Uškodil jsem mu tedy dvakrát: poprvé, když jsem mu ublížil, podruhé, když jsem probudil jeho nenávist. Přinejlepším jsem do jeho niterného života uvedl nové pokušení, přinejhorším nový hřích, který ho bude ovládat. Jestliže ho ten hřích zcela zničí, pak jsem ho zničil vlastně já. Já jsem byl ten pokušitel.

A tady přicházíme k problému odpuštění. Jistě není snadné odpustit. Tím spíše, že dílo odpuštění se musí odehrávat znovu a znovu. Odpustíme-li, umrtvíme v sobě to, co se v nás hněvivě vzpírá. O týden později nás řetěz myšlenek vrátí k původní urážce a my zjistíme, že starý hněv se vzedme čerstvou vlnou, jako by žádného předchozího odpuštění nebylo. Je třeba, abychom svému bratru odpustili sedmdesátsedmkrát; nikoli pro 490 urážek, ale pro jednu jedinou. Člověk, který ublížil, uvedl do duše svého bližního pokušení a s ním nutně stálý zápas. Co on učinil mně, to jsem nepochybně já udělal těm druhým. Měli bychom být Pánu Bohu vděčni, že jsme obyčejnými lidmi a nemáme žádnou moc. Ředitelé škol, vrchní sestry v nemocnicích, vězeňští dozorci, soudci a další
- to jsou lidé, kteří mají moc nad druhými. Mohou proto být v daleko větším pokušení hříchu.
Kletby v žalmech čteme většinou s pocitem hrůzy nad ukrutnosti žalmistů. To je zjednodušený postoj. Je pravda, že v nich je něco démonského. Ale měli bychom myslet na ty, kdo je takovými učinili.
Jejich nenávist je reakcí na něco - na krutost, bezpráví, nespravedlnost. Vezměte člověku jeho svobodu nebo jeho věci a odejmete mu zároveň jeho nevinnost nebo dokonce jeho lidskost. Někdo se s takovou ztrátou vyrovná. Jiný bude žít v nenávisti.
Reakce žalmistů na bezpráví je v podstatě něco přirozeného. Ale zároveň něco v podstatě špatného. Můžeme žalmisty sice omlouvat tím, že to nebyli křesťané a nic lepšího neuměli, ale tahle obhajoba neobstojí.
Jednak ve Starém zákoně samotném existoval korektiv na takové přirozené reakce: "Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, abys nenesl následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého" (3M 19,17-18).
V Exodu čteme: "Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým. břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho musíš vyprostit." A "Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit" (23,5.4). Z Knihy přísloví je tato rada: "Neraduj se z pádu svého nepřítele, nejásej nad jeho klopýtnutím, ani v srdci" (24,17). Nikdy nezapomenu na své překvapení, když jsem poprvé zjistil, že Pavlova slova "Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho.. .", jsou přesnou citací z téže knihy: "Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem" (Př 25,21). Při četbě Starého zákona se nám to stane často, že objevujeme tolik textů, které později cituje Nový zákon. Náš Pán neustále opakoval, zesiloval, obrušoval a tříbil židovskou etiku. Jen málokdy zaváděl nějakou novinku. To je konečně velice dobře známo miliónům prostých křesťanů od té doby, co se ujalo domácí čtení Písma. Dnes už se na to zapomnělo a lidem se zdá, že by Pána Ježíše zdiskreditovali, kdyby se ukázalo, že existují předkřesťanské dokumenty, které jej "anticipovaly", např. svitky od Mrtvého moře. Jako kdyby Pán Ježíš vynalezl nějakou novou etiku! Ve skutečnosti ho anticipoval každý dobrý židovský učenec. Celé dějiny náboženství předkřesťanského světa
v té své lepší stránce jej anticipují. To světlo, které osvěcuje každého člověka od počátku, může jen zářit jasněji.
A je tu ještě jeden důvod, proč můžeme těžko obhajovat tvůrce těch krutých žalmů. Kdybychom jejich tvrdost chtěli omlouvat tím, že nebyli křesťany, pak bychom tytéž vlastnosti museli najít u pohanských autorů té doby. Je pravda, že v soudobé pohanské literatuře najdeme smilstvo, brutalitu i chladnou necitelnost. To všechno tam je docela samozřejmé. Ale není tam vzteklá nenávist, která nás děsí v žalmech. Mám pochopitelně na mysli ta místa, kde spisovatelé mluví sami za sebe. Něco jiného je řeč, kterou autoři vkládají do úst rozhněvaným osobám, jsoucím na scéně. Podle mého dojmu byli Židé daleko mstivější a kousavější než pohané.
Jak je to zvláštní, že si Bůh vyvolil zrovna židy! A my věříme, že oni se přes to všechno stali nástrojem jeho inkarnace. Jak je to možné?
Zdá se, že existuje základní pravidlo, které lze formulovat slovy "Čím výše, tím větší nebezpečí". Podle běžných měřítek můžeme "průměrného smyslového člověka" charakterizovat jako člověka, který si občas vypije sklenku, někdy se své ženě zpronevěří, vždycky je trochu sobecký, sem tam je drobátko bezohledný, ale v rámci zákona. Člověk "vyššího typu" má duši naplněnou nějakým velkým ideálem a jemu podřídí své vášně, celý svůj osud, dokonce kvůli němu riskuje i život. Toho není schopen člověk průměrný; není však také schopen udělat něco vpravdě ďábelského. Příkladem může být středověký inkvizitor. Nemilosrdnými fanatiky se stávají velcí lidé, potencionální světci; nikoli malí, prosti lidé. Ti, kdo mají nejvíc odvahy zemřít pro nějaký ideál, ti mají také nejvíc odvahy pro něj zabíjet. Týž princip můžeme vidět v oblasti literární kritiky. Nejprudší kritika může vycházet z pera muže nejčestnějšího, který se věnuje literatuře vášnivě a nesobecky. Čím vyšší je bank, tím větší pokušení ztratit ve hře hlavu. Neměli bychom přeceňovat relativní neškodnost těch malých, prostých, obyčejných lidi. Není to jejich zásluha. Nejsou nad pokušením, ale pod ním.
Jestliže nejsem nikdy v pokušení hrát hazardně karty, neznamená to, že jsem lepší než ti, kdo v tom pokušení jsou. Podobně není jednoznačně chvályhodné, že pohané projevovali poměrně tak málo pomstychtivosti. Nedostatek hněvu, toho, kterému říkáme spíš rozhorlení, může být spíš symptomem alarmujícím. Může být totiž známkou lhostejnosti. Může znamenat, že člověk nemá žádnou koncepci dobra a zla, že je mu všecko jedno. A naopak
- rozhorlení může prozrazovat hlubokou angažovanost pro dobrou věc. Jestliže židé proklínali s větším rozhořčením než pohané, bylo to aspoň částečně proto, že brali daleko vážněji to, co je správné a co je špatné. Vždyť když sledujeme jejich hněvivé kvílení, vidíme, že se zlobí nejen proto, že se zlé věci staly jim, ale proto, že tyto věci jsou zjevně špatné a jsou odporné nejen jim jako obětem, ale i samému Bohu. Vždycky tu je myšlenka na "spravedlivého Hospodina", který přece takové jednání musí nenávidět, stejně jako oni, a který tedy zajisté musí (ach, jak strašně to odkládá!) "soudit" anebo vykonat pomstu. Někdy je ta myšlenka v pozadí, někdy vystupuje do popředí, jako například v žalmu 58,11-12: "Radovat se bude spravedlivý, až uzří pomstu. A lidé si řeknou: ... Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná." To je přece jen něco jiného než pouhý hněv bez rozhorlenínež ono téměř živočišné zuření člověka, kterému nepřítel udělal přesně to, co on by udělal svému nepříteli, kdyby na to byl dost silný nebo dost rychlý.
Ovšem i myšlenka na Boha může vést k hříchu, a to ještě k horšímu, než o jakém byla dosud řeč. Člověk se může odvolávat na Boha, aby ospravedlnil své nízké vášně jako svaté. Připojí slova "Tak praví Pán" - ke svým vlastním emocím a názorům. I to je vlastně "braní jména Božího nadarmo": Židé v této věci hřeší hůř než pohané. Nikoli proto, že by byli dál od Boha, ale protože mu byli blíž. Neboť on, když vstupuje do lidské duše, otvírá jí nové možnosti jak dobra, tak zla. Od toho okamžiku se cesta rozvětvuje: jedna cesta vede k svatosti, lásce a pokoře, druhá k duchovní pýše, samospravedlnosti, pronásledování druhých. Nejde jen o ctnosti a. neřesti neprobuzené duše. Jestliže nás božské volání neučiní lepšími, učiní nás ještě horšími. Ze všech špatných lidí jsou církevníci těmi nejhoršími. Ze všech stvořených bytostí nejzkaženější je ten, kdo původně stál v bezprostřední blízkosti Boží.“
V těch nejhorších kletbách vidíme, jak byli dávní žalmisté svým způsobem Bohu blízko. Byli ovšem pokřiveným nástrojem, ale přece jen něco z Božího hlasu odtud zaznívá. Nevěříme, že by Bůh shlížel na jejich nepřátele tak, jako oni - vždyť "on si nepřeje smrti hříšníka". Ale bezpochyby chová vůči hříchu těchto protivníků právě takové nepřátelství, jako oni. Ovšem vůči hříchu, nikoli vůči hříšníku. Zub musí jít ven, pravá ruka se musí amputovat, má-li být člověk zachráněn. V tomto smyslu je nemilosrdná neústupnost žalmistů daleko blíže pravdě než mnohé moderní postoje odvolávající se na křesťanskou lásku. Daleko blíže něž pseudovědecká tolerance, která redukuje veškeru zkaženost na neurózu (i když v některých případech může hřích s neurózou souviset). Na všech žalmech, které obsahují tyto záštiplné pasáže, si uvědomujeme, že ve světě existuje zlo a zkaženost a že tyto věci Bůh nenávidí. Jakkoli nebezpečné je lidské zkomolení, jeho slovo zní i těmito pasážemi.

C. S. LEWIS: Reflections on the Psalms
1. vyd. 1961, 16. vyd. 1982, Collins, Fount Paperbacks Glasgow; zkrácený překlad Jiřina Kubíková.

THEOLOGICKÁ REVUE CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ, ROČNÍK 18/85

Články na podobné téma
Bibličtí proroci jako investigativní novináři
Učte nás plavat
Mystika absolutního Boha
Bat-šeba, sex a Bůh
O spřádání v modlitbě i ve škole
Celník a farizeus
Hříšnice
Křesťanské mantry a modlitby
Otčenáš - hlubší význam od R. Steinera
The Mystical Core of Organized Religion
Is the Golden Rule a Vaisnava Principle?
At the Heart of World Monotheism
Bh. Thakur - Non-Sectarian Vaisnava-Dharma
From Moses to Mahaprabhu
To Love God
The Bhagavata

nahoru


Zpátky na Novinky