Dobro...

Erazim Kohák
Z knihy P.S.Psové

Pro dobro Člověka... Od konce osmnáctého století se tato fráze stala přímo zaklínadlem, kterého se dovoláváme obvykle tehdy, když konáme právě převelikou špatnost, když hubíme ryby a ptáky toxickými odpady, když ničíme ochrannou ozónovou vrstvu - dobytek oslepne dříve než lidé - a ospravedlňujeme se, že je to přece "pro dobro člověka".

Pro dobro člověka jsme ochotní zabíjet, mučit, ničit. I lidé, kteří by se hrozili myšlenky mučení bezbranného zvířete, své námitky stáhnou, když je ujistíme, že třeba zvlášť barbarský pokus konáme pro dobro člověka.

Co je dobro? Tady narážíme na základnější otázku než prostě tu, které věci jsou dobré. Jde o to, co vlastně je dobro samo - tedy proč vůbec věci, vlastnosti a činy třídíme na dobré a zlé, proč nám není všechno jen lhostejně stejné. Je to snad jen otázka libovůle, jak tvrdí někteří autoři - tedy že svět prostě je, nic víc, a my namátkou označíme jedno jako dobré, druhé jako zlé, takže jiná společnost by je mohla označovat zcela jinak, třeba krutost jako dobrou či laskavost za zlou známku slabosti? Nebo má dobro a zlo nějaký podklad? Jak k němu vlastně přicházíme?

Obvykle nejzjevnějším základem rozlišování mezi dobrým a zlým je užitečnost. Od počátku jsme tvorové živí - život znamená činnost, i když v počátcích se naše činnost omezuje třeba jen na dýchání. Protože jsme činní, není svět neutrální. Něco v něm naše konání podporuje, něco zas mu překáží. Čerstvý vzduch vyhovuje, zatuchlý tíží: zcela bez ohledu na to, co máme či nemáme rádi, je pro člověka první dobrý, druhý zlý, vždy a všude, v každé společnosti. Podobně, protože jsme bytosti společenské, závislé jedna na druhé a zároveň zranitelné, je důvěryhodnost dobrá a proradnost zlá - a to zas bez ohledu na osobní přání nebo na tu či onu společnost. Tak tomu je: kdo považuje znečistěný vzduch či proradnost za dobré, ten se prostě mýlí. Svévolný vrah v Bosně je zlý člověk: ničí a nedosahuje ani minimální normy lidskosti.

Avšak - proč by mělo být ničení zlé? Samozřejmě, oběti se to příliš nezamlouvá, ale proč bychom měli dát za pravdu oběti, a ne třeba právě pachateli? Vždyť mnoho lidí schvalovalo vyvražďování Židů či likvidaci kulaků - proč bychom měli dát za pravdu zrovna Židům a kulakům, a ne gardistům či komisařům?

To je otázka, kterou zřídka připouštíme. Je příliš základní. Jenže když si ji nepoložíme, jak si pak máme být jistí, že nejde než o náš zakořeněný přesudek? Tak se ptejme: proč je ničení zlé a láska dobrá? Jestliže je svět neutrální, sám o sobě prostý hodnoty, pak ničení a tvoření jsou prostě dvě rovnocenné činnosti.

Jenže, je svět neutrální? Všimněme si jednoho: všechno co žije, též chce žít. I muška či housenka se snaží uniknout zabíjející ruce. I semínko, třeba fazole, hledá vláhu a světlo, usilovně si snaží uchovat život. Živé bytosti zápasí se smrtí i za cenu bolesti. Člověk se ve své svobodě může rozhodnout, že nákladnost jeho života v dané chvíli převyšuje jeho cenu, ač i to bývá výjimka. I o člověku platí, že všechno živé chce žít.

Vezměme to filosoficky: všechno živé chce žít. To znamená, že pro všechno živé je vlastní život hodnotou, něčím dobrým. V každé živé bytosti žije touha po životě. Svět nepřestává být neutrálním teprve užitečností či dokonalostí z lidského hlediska. Neutrální není nikdy. Kde je život, tam je i dobro.

Všimněme si, že to je nejzákladnější: život je sám pro sebe dobrem. Od toho se odvozuje dobrota všeho dalšího. Co je užitečné, je i dobré proto, že to slouží něčemu dobrému. Je to dobro života sama pro sebe, dobro života prostě proto, že je - či abychom to rozvedli, že je touhou po žití, že ani ta housenka či fazole nechce umřít, chce žít. To je základ všeho dobra a zla. Dobrý je život, všechen život. A ovšem, protože život se nutně prolíná se všemi životy - sova se živí myšmi - není dobrem jen živelné množení života. Rakovina je právě takovým množením. Život je dobrý ve svých mezích, v rámci harmonie všeho života. Proto k životu patří i smrt, která vytváří prostor pro další život, proto k životu patří i jeho konečnost. Z té vyvstává to, co je základem všeho odvozeného dobra - totiž harmonické společenství všeho života. Tedy dobré je to, co harmonické či snad vyvážené společenství všeho života podporuje, zlé je to, co je ničí. Zlá je vražda, dobrá je láska. Dobrý je život, protože chce žít - v rámci společenství všeho bytí.

Co potom znamená ono "pro dobro člověka"? Vždyť dobro se neodvozuje od člověka. Patří všemu bytí, člověk je jen jednou součástí společenství všech bytostí. Jeho dobro má své oprávnění, protože i v člověku žije život, který touží po žití. Jente to oprávnění není o nic větší - a také o nic menší - než oprávnění jiného života, vlků či racků či krav. Člověku náleží jeho místo, avšak to náleží všemu životu. Jde o to, aby se člověk naučil žít v harmonii s životem, ne na jeho úkor. Životní prostředí není jen životním prostředím člověka. Je životním prostředím všeho života, i života mimolidského. Nestačí, aby člověk pečoval o prostředí svého života. Je třeba, aby respektoval i prostředí života bobrů, vlků a skokanů zelených. A pokud by se vás někdo ptal: "K čemu je dobrý skokan zelený?" optejte se ho na oplátku: "A k čemu jste dobrý vy?" Neboť odpověď je stejná - protože jsem, protože toužím být - a protože s úctou uznávám i touhu všech ostatních po životě. To je, oč jde: o úctu - a lásku - ke všemu životu.

Další články E. Koháka:
Právo žít
Kdo je cizí
Slepé místo křesťanské tradice
Lidé se honí za extrabuřty
Lidstvo terorizují propagátoři tzv. rozvoje
Tři otázky k směřování lidstva
Zelená svatozář
Chvála automobilu
Filosofové Keller a Kohák o USA: "Je to výsměch demokracii..."

nahoru


Zpátky na Novinky