Erazim Kohák

Z publikace Pestrost a pravda

(celá publikace Pestrost a pravda (Erazim Kohák) ke stažení v rubrice KNIHY)

Je dávným zvykem farizejů a zákoníků, že o radostné zvěsti se sluší hovořit s vážností až pochmurnou. Jenže dnes jsme se sešli, sestry a bratři mezi sebou, na Sjezdu (nejen) evangelické mládeže a o mládeži čteme v knize Kazatel 11, 9 "Raduj se, jinochu, ze svého mládí... a jdi si cestami svého srdce", a tak začnu trochu jinak.
Jak tak jdu cestami srdce svého po vlastech českých, začínám se doslýchat, že prý na nás jde hrozitánský obr. Někde mu říkají postmodernismus, jinde pluralita, jinde pochybnost, jinde jen zasyknou "sekty", avšak těžko se bráním dojmu, že ta pochmurná vážnost má kořen v něčem docela jiném. V programu jsem se dočetl, že se mám zabývat problémy soužití odlišných kultur. Zřejmě ten problém je soužití. Kdyby tak na nás táhli třeba křižáci jako v písni 182, měli bychom pro strach uděláno. Pokud rozpory řešíme cepy a palcáty, nemusíme pochybovat, nemusíme se bát. Všechno je jasné. Pravda je jen jedna, ta, za kterou bojujeme. Pokud by si nárok na pravdu dělalo lidí víc, budeme se prostě bít po hlavách, až jeden bude mít pravdu a ti ostatní roztříštěné lebky. To přece je odedávna to lákavé na válkách! Lidé netáhnou do válek, aby prosadili svou pravdu, nýbrž aby umlčeli vlastní pochyby. Vadí jim ty druhé pravdy, které tu jejich zpochybňují. Ve válce pochyby odpadají. Otázkou není, co je pravda, jen jak tu naši pravdu prosadit.
Daleko obtížnější to je, když umlkne válečná vřava a v nečekaném klidu zaslechneme tichý hlas, který naznačuje, že třeba je všechno jinak. Když takovou nehoráznost uslyší ostřílení válečníci, hned by zas táhli do boje - jenže ono už se nebojuje. Ti druzí již nejsou nepřátelé, které bychom mohli umlčet cepem, palcátem nebo obviněním z ideologické úchylky. Teď to jsou naši spoluobčané, se stejnou svobodou slova a se stejným právem na vyslyšení jako my, pravověrní - a všechno se jim jeví jinak. Jsou mezi nimi katolíci a mormoni, buddhisté a husité, židé a humanisté a hrůza hrůzoucí, třeba jehovisté! Pokud věříme ve svou pravdu, jak je můžeme nechat hlásat takové bludy? A naopak, jestliže jim dáme slovo a poznáme celou kropenatou pestrost božího světa, jak můžeme dál věřit, že ta naše osobní pravda, pro kterou jsme tolik obětovali, není jen naše zvláštnost, nýbrž ta jediná, svatosvatá pravda? Či že ten náš Bůh je ten jediný pravý mezi všemi božstvy, co jich lidstvo vzývá? Ne, ve válečné vřavě, horké či studené, je to snadné. Pochybnosti vyvstávají v míru, v soužití kultur.
Totiž opravdu, pravda se zdá být neproblematická jen v tradiční, uzavřené a stabilní společnosti. Idylicky popisují takovou neměnnou pohodu Svatopluk Čech v Lešetínském kováři, Karel Rais v Zapadlých vlastencích nebo Božena Němcová v Babičce. Je to svět za clonou šípkových růží, kde život plyne svým odvěkým rytmem: kde se nic nemění a kde nikdo nezapochybuje, co je dobré a správné. Pravda je prostě to, co tu všichni odedávna věřili. Sousedé v družném hovoru ve stínu lípy o tom nezapochybují, protože je nic jiného ani nenapadne. Jsme přece všichni zdejší!

Avšak co když v Lešetíně cizáci založí továrnu? Najednou nic není samozřejmé. Naši důvěrně známou pravdu ohrožuje různorodost. Pravdu nezpochybňují jen cizinci, tajní luterští kazatelé s berlínskými kancionály, zahraniční rozvědky, rozhlasové stanice, případně sekretáři či jiní ideologičtí diverzanti. Tomu by rádi věřili všichni zastánci víry pravé. Jenže takovou strnulou pravdu zpochybňuje každá změna, všechen pohyb, mnohotvárnost, otevřenost, růst. Pravdu zpochybňuje život sám, protože život je děj, ne stav. Život je změna a pestrost, ne zmrazená neměnná stálost. Říkáváme, že pravda je věčná a neměnná. Jenže to právě život není. Není to ani naše víra. Na církevních dějinách je nejzajímavější, jak se ta naše věčná pravda, pro kterou jsme se tolikrát vylučovali a vraždili, znovu a znovu mění s tokem života. Odtud ta otázka: Je proměnlivý život slučitelný s nějakou věčnou pravdou?
Všimněte si, že i náš Pán volá k životu a k otevřenosti. Ježíš otevírá dlouho uzavřená okna své víry. Znovu a znovu opakuje ono "slyšeli jste, že bylo řečeno otcům... Já však pravím vám..." třeba u Matouše 5, 21 - 26. Podle Marka 7, 24 se odebírá "do končin týrských". Apoštol Pavel zvěstuje víru v pohanském světě - a vysluhuje si tím nepřízeň vystrašených židovských souvěrců i křesťanských bratří. Celými dějinami se táhne spor mezi otevřeností a bezpečím, prorokem a knězem, mezi pestrostí a pravdou - a s ním i naše otázka: Je možné uznat kropenatou pestrost světa a přesto se držet pravdy?
Aby nedošlo k nedorozumění, dovolte mi malý excursus. Je jistě možné vyloučit prostou lež. Jsou věci, o nichž můžeme říci prostě, že tak tomu není. Na Bílé hoře nezvítězili stavovští. O peníze v životě nejde až na prvním místě. Tak tomu prostě není. Jenže co dál? Zvítězil na Bílé hoře cizí dobyvatel a podrobil zemi třem stoletím temna? Či vypudil legitimní vladař českých zemí falckého uzurpátora a zachránil zemi před kacířstvím? Jakmile již nejde jen o to, co bylo, nýbrž o to, co to znamená, na místo jednoznačnosti nastupuje mnohotvárnost. Záleží nám právě na významu, ne jen na faktech. A tak se nevyhneme otázce: je možné věřit na pravdu, když těch pravd je tolik?

Začneme předběžným pracovním určením: co vlastně je to, ta "pravda"? Či přesněji, ne, co to je, nýbrž jen jak toto slovo obvykle užíváme. Nad tím se obvykle ani nepozastavíme. Připadá nám tak naprosto samozřejmé, že pravda prostě je, jak tomu opravdu je, či podle Luipolda von Ranke, wie es eigentlich gewesen. Formálně bychom řekli, že "pravda" označuje tu vlastnost výroku, že podává adekvátní popis určité skutečnosti. Výrok, že pes má čtyři nohy, je pravdivý, pokud tomu skutečně je tak, že živočišný rod canis se vyznačuje čtyřnohostí. Podobně výrok, že člověk má nesmrtelnou duši, by byl pravdivý potud, pokud by se druh homo sapiens opravdu vyznačoval orgánem, který by odpovídal tomuto popisu. Byla by to vlastně čistě faktická otázka: má člověk nesmrtelnou duši, nebo ne? Jen jedno by mohlo být pravda. Pokud s naprostou samozřejmostí chápeme pravdu jako soubor vět, které adekvátně popisují určitou jednoznačnou skutečnost, pak pravda může opravdu být jen jedna. Pestrost přestává být radostí a stává se starostí. Co s tou pluralitou pravd?
Pokud v nás doznívají ozvuky bojů za pravdu, rodí se v prostředí mírové plurality tři běžné přístupy k pravdě. Ten první je vlastně pokračováním bojových postojů. Podle toho může být mnoho názorů, avšak je jen jedna pravda - a tou je to, v co věříme my. Vše ostatní je blud a blábol, jen naše učení je pravda. To je přístup, který bychom mohli označit jako fundamentalistický či sektářský, ač to je problematické označení. Slovo "sekta" nabylo v posledních letech nádech čehosi tajemného, hrozivého, až podvratného. Neseme v podvědomí přes čtyřicet let režimu, který za každou růzností hledal "ideologickou diverzi". Podstatně to usnadňovalo život. Nemuseli jsme hledat důvody našich selhání. Mohli jsme je svést na diverzní centra. Když po kolektivizaci půdy selhala úroda brambor, bylo vysvětlení nasnadě: diverzanti rozprášili po polích mandelinku bramborovou. Dnes se "zahraniční diverzní centra" nekonají, avšak k selháním dochází dál. Tajemné "sekty" jsou vítanou náhražkou, zvlášť pokud tu a tam proběhne novinami zpráva o nějaké patologické skupince duševně poškozených, která představám našeho stihomamu zdánlivě dodá věrohodnosti.

Jenže ono to tak docela není. Jistě, vyskytují se i patologické bojůvky a kulty, které se stávají útočištěm lidí na pokraji psychózy, avšak náboženské sekty naší každodennosti jsou něco jiného. V náboženském smyslu jsou "sekta" prostě lidé oddělení, či slovy Písma, "lid zvláštní". Když Bůh v 5. knize Mojžíšově 7, 6 vyzývá Izrael, aby mu byl "lidem zvláštním", vyzývá jej, aby byl sektou. Sektou byli Židé v římském světě, sektou byli křesťané uvnitř židovství, velmi výrazně byli sektou ve svých počátcích Čeští bratři. Dnes označujeme jako sekty církve, které se z křesťanského společenství výrazně vydělují: Svědky Jehovovy, Svaté posledních dnů či Mormony, Společenství přátel neboli Quakery. To však nejsou žádná kultická spiknutí. Dobře je znám. Několik let jsem měl spolubydlícího Jehovistu, kolegu Mormona a přítele Quakera, se kterým jsem občas chodíval na quakerské pobožnosti. Vážím si jich pro jejich mravní opravdovost, osobní čestnost a čistotu, obětavost a dobrou vůli v sobeckém světě. Slyšel jsem o nich nejhrůznější pomluvy, podobné tomu, co se šeptalo o prvotních křesťanech, avšak moje zkušenost byla, že neunášejí děti z dobrých rodin, nýbrž že poskytují útočiště trosečníkům z rozpadajících se rodin - a to je něco jiného. To zpochybňuje nás: proč se naše rodiny rozpadají? Proč nenacházejí zoufalí a opuštění útočiště mezi námi?
Totiž co mají "sekty" společného, je ona citlivost ke vší hrůze a prohnilosti světa, která výrazně vyvstává jak v evangeliích, tak v Pavlových epištolách. My jsme si zvykli nevidět všechno to utrpení kolem nás. Je nám ve světě dobře. Avšak jsou i lidé, ve kterých se probouzí novozákonní citlivost a z té vyrůstá odmítnutí života "ve světě", zcela podle Jakuba 4, 4: "Kdo chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím." Podobně jako první křesťané a ranná Jednota bratrská, sekty se vzdávají světa a stahují se do očekávání království Božího. Vytvářejí pro sebe úzkostlivě uzavřené enklávy, ze kterých se snaží vyloučit hnilobu a hrůzu světa. Svatých obcování uvnitř jejich společenství má nahradit obcování . světské, jediná pravda tohoto společenství má nahradit mnohohlasnou vřavu světa. Porovnejte ticho na quakerské pobožnosti či mormonské zamýšlení s televizní reklamou. Proti pestrosti a zrůdnosti světa se tu staví jednota jediné pravdy. Sektářský přístup řeší protiklad pestrosti a pravdy tím, že pestrost vylučuje a uzavírá se do vozové hradby své pravověrnosti.

To pokušení pravověrnosti ostatně známe i v naší církvi. Odolával mu již náš poslední biskup, Jan Amos Komenský. Jeho zbožnost byla výrazně ekumenická. Vysloužilo mu to nedůvěru jak katolíků, tak augsburských a stejně tak helvetských bratří. Ne, že by zpochybňoval to či ono vyznání. Jen byl ochoten přát pravdy i těm druhým - a to samo provokovalo. Pravda přece může být jen jedna. Ostatně i naše novodobá církev dostala pestrost do vínku. Vznikla sloučením evangelických církví augsburského a helvetského vyznání, i když pan farář Karafiát to odmítl vzít na vědomí. Náš zpěvník dosud uvádí bratrský, helvetský, augsburský a ekumenický bohoslužební obřad. V našem každodenním církevním životě však tato pestrost příliš znát není. Že by pro nás byla příliš náročná? Že by i nás přece jen lákalo to útočiště v jednoznačné pravověrnosti?
Je to útočiště zcela pochopitelné, a možná tváří v tvář všem hrůzám světa nejednou i potřebné. Jsou chvíle, kdy svět člověka prostě přemáhá, a lidé se zoufale potřebují na chvíli ukrýt, hledat posilu a obnovu v uzavřeném bezpečí víry. Otevřenost je veliký dar - a také luxus. V údobí protivenství církev
obvykle přežívá v sevření pravověrnosti. V křesťanské tradici této potřebě sloužily kláštery a náboženské řády, v reformované tradici biblický fundamentalismus a pietismus. Jenže co může být potřebným a posilujícím útočištěm, nebývá vhodným návodem ke křesťanskému životu.
Na pravověrnosti lpěli farizeové a zákoníci. Ježíš nám káže, abychom se milovali, ne abychom se kádrovali. Za neomylnost jedné pravdy se platí příliš vysoká cena. V Kalvínově Ženevě k ní patřili donašeči a domovní důvěrníci, v katolické církvi inkvisice. Ti, kdo se uzavírají před světem a naslouchají jen sami sobě, se stále utvrzují ve svých názorech, až k plné fanatizaci. Tak vznikají fanatické kulty i politické strany, jako by se bez dialogu odlišných z pravdy stávalo dogma. Různost je v lidském životě příliš hluboce zakořeněná. Vytvořit enklávu prostou pochybností, prostou rozporů, je možné jen za cenu potlačení různosti - a ani to nestačí. Pravověrní nejprve potlačují, pak vylučují, pak se stahují do stále menších celků. Ty celky, uzavřené pochybnostem zvenčí, se pak vzájemně utvrzují ve víře, radikalizují se, až se z lidu zvláštního stane ,sekta" v dnešním smyslu fanatického kultu, schopná zabíjet druhé či sebe ve jménu své víry.

...

Pravda je veliká skutečnost, před kterou stojíme, které svědčíme, kterou vyznáváme. Pravda jest. Avšak i to druhé je vlastně pravda - že Pravda je víc než kterákoliv věta, víc než kterékoliv učení, víc než Písmo svaté. I písmo k pravdě poukazuje, avšak neobsahuje ji.
Vraťte se na chvíli k předešlému příkladu o tom, jak znáte sebe sama. Vy sama, vaše osobní bytí, je pravda vašeho života. Vy jste svá pravda. Co o vás někdo říká, nikdy není ani docela pravda, ani celá pravda. Vy jste víc než všechno, co o vás mohu říci, či co můžete říci sama o sobě. Jistě, můžete vyloučit prosté lži, avšak co zbývá, má stále tisíce podob a nedá se zahrnout jednou větou.
Podobně s pravdou víry: základní pravda je Bůh, a Bůh je víc než kterékoliv svědectví o Bohu. O Bohu můžeme mnoho říci, avšak o ničem nemůžeme říci, že to je pravda - a vše ostatní je lež.
Je Bůh rodu mužského? Podle americké anekdoty je to černoška. Je Bůh Evropan? Mluví Bůh kralickou češtinou nebo jakobínskou angličtinou? Osobně si Boha představuji jako velikého, mocného medvěda - lidé jsou příliš hrůzní a ničiví. Jenže to všechno zároveň je a není pravda. Je to pravda do té míry, do níž to k Bohu poukazuje. Stává se to nepravdou, jakmile si myslím, že co tu říkám, není svědectví o pravdě, nýbrž pravda sama. Ano, pravda je, avšak žádná věta ji neobsahuje a poukazovat k ní může pestrost rozličných vět. To je to důležité. Pravda je vždycky víc než pravdivé výroky. Lidský výrok může k pravdě poukazovat a v tom smyslu odvozeně být pravdivý. Může pravdu zastírat, nejen lží, nýbrž také tím, že se vydává za pravdu samu.

Je helvetské vyznání víry pravdivé? Může pravdivé být, pokud vyjadřuje pravdu, živou skutečnost střetnutí s Bohem, tíži provinění a závratný dar vysvobození. Přestává být pravdou, jakmile si začne dělat nárok na výlučnost, třeba že jen Kalvínovo učení o dvojím předurčení je adekvátní popis toho, jak to skutečně je - že ještě než se Bůh pustil do tvoření, udělal si seznam jmen a rodných čísel, koho chce v nebi a koho v pekle. Každé tvrzení, které chce být pravdivé, poukazovat k Pravdě, je dobré předeslat slovy "bylo, nebylo", abychom nezaměňovali Pravdu s výroky, které se k ní snaží ukazovat. Či jinak, žádné tvrzení nepoukazuje k Pravdě, pokud je jediné. Jen tehdy, když své vlastní tvrzení zpochybňujeme jiným, mohou naše výroky poukazovat k Pravdě. Tak není nepřesné říci, že naše církev ve svých počátcích mohla svědčit Pravdě právě tím, že uznávala hned čtyři odlišná vyznání: bratrské, české, augsburské a helvetské. Pokud se sjednocuje na jednom, nestává se pravdivější. Jen zvyšuje nebezpečí, že se zaslepí vlastní pravověrností. Pestrost není opakem Pravdy. Je její podmínkou.
Jenže jaký je potom rozdíl mezi věřícím a sofistou? Vždyť oba vědí, že neexistuje a nemůže existovat soubor vět, o němž bychom mohli říci, že to je ta pravá, jediná pravda. Základní rozdíl je v něčem jiném. Pokud nad pestrostí vět nestojí žádná pravda, ke které se snažíme poukázat, opravdu nám nezbývá než jen tak se toulat Evropou. Na úrovni jednotlivých výroků nemůže být věřící o nic víc dogmatický, než tulák sofista. Základní rozdíl je v tom, že věřící žije s pocitem, že na výrocích záleží, že není lhostejné, co prohlašujeme. Ví, že je Pravda, i když ji nikdy nebude možné vyjádřit jednou provždy, jedním jednoznačným vyznáním a říci: "Věř nebo hoř!" Přesto to přesvědčení, že Pravda je, je zásadní a má i širší význam. Věřící žije v přesvědčení, že život je doopravdy, že jej opravdu žijeme a že na tom, jak žijeme, opravdu záleží. Nad námi stojí pravda, o kterou usilujeme - bez iluzí o tom, že bychom ji mohli obsáhnout a dosáhnout. V pravdě žije každý, kdo o pravdu usiluje - i když není zrovna českobratrského evangelického vyznání...
Pravda mezi lidmi je nakonec to přesvědčení, že není všechno lhostejné, že svět a život jsou doopravdy, že mají svou cenu, že stojí za úsilí o opravdovost, o pravdivost. Znakem pravdy je průsvitnost: různé způsoby vyjádření zprostředkují vědomí opravdovosti, pokud jsou mu průsvitné. Dogma není pravda, když se stává neprůhledným, když jím nezahlédneme jas Boží skutečnosti.

Pravda vítězí? Ano, ale to neznamená, že nakonec všichni přestoupí na naše vyznání. Pravda je svou nejvlastnější podstatou ekumenická, mnohotvárná. Vítězí tehdy, když skutečnost hodnoty a závažnosti života převažuje nad lidskou malicherností, nad každou absolutizací, která si dělá nárok být pravdou samou - a tak pravdu zastírá. Pravda vítězí tehdy, kdy pestrost různých přesvědčení zpochybňuje absolutní nárok každého z nich, avšak úsilí o pravdu žije. Pravda vítězí tehdy, když pestrost chápeme jako cestu k pravdě, ne jako její popření.
Dlouho jsem hovořil, a monolog nevede k Pravdě. Je na čase, abyste i vy promluvili. Tak vám řeknu jen tolik: Pevně věřte, avšak nezapomínejte, že věříte Pánu, ne vlastní víře; že s jinými může Bůh mluvit i jinak - a že kdykoliv podlehnete iluzi, že vaše vyznání víry je pravda sama, stává se pro vás nepravdou. Jen Bůh je Pravda. Být věřící neznamená pravdu mít, nýbrž být na cestě za pravdou. Rozdíl mezi věřícím a nevěřícím není, že jeden by měl víc pravdivých výroků než druhý. Je jinde. Nevěřící je ten, kdo se jen tak toulá Evropou. Věřící je na cestě za pravdou - bez iluze, že již došel. Tak tedy, šťastnou cestu!

(celá publikace Pestrost a pravda (Erazim Kohák) ke stažení v rubrice KNIHY)

Další články E. Koháka:
Dobro
Právo žít
Kdo je cizí
Slepé místo křesťanské tradice
Lidé se honí za extrabuřty
Lidstvo terorizují propagátoři tzv. rozvoje
Tři otázky k směřování lidstva
Zelená svatozář
Chvála automobilu
Filosofové Keller a Kohák o USA: "Je to výsměch demokracii..."

nahoru
Zpátky na Novinky