Erazim Kohák
Z publikace Pestrost a pravda
(celá publikace Pestrost a pravda (Erazim Kohák) ke stažení v rubrice KNIHY)
Je
dávným zvykem farizejů a zákoníků, že o radostné zvěsti se sluší hovořit s
vážností až pochmurnou. Jenže dnes jsme se sešli, sestry a bratři mezi sebou,
na Sjezdu (nejen) evangelické mládeže a o mládeži čteme v knize Kazatel 11, 9
"Raduj se, jinochu, ze svého mládí... a jdi si cestami svého srdce",
a tak začnu trochu jinak.
Jak tak jdu cestami srdce svého po
vlastech českých, začínám se doslýchat, že prý na nás jde hrozitánský obr. Někde
mu říkají postmodernismus, jinde pluralita, jinde pochybnost, jinde jen
zasyknou "sekty", avšak těžko se bráním dojmu, že ta pochmurná
vážnost má kořen v něčem docela jiném. V programu jsem se dočetl, že se mám
zabývat problémy soužití odlišných kultur. Zřejmě ten problém je soužití. Kdyby
tak na nás táhli třeba křižáci jako v písni 182, měli bychom pro strach
uděláno. Pokud rozpory řešíme cepy a palcáty, nemusíme pochybovat, nemusíme se
bát. Všechno je jasné. Pravda je jen jedna, ta, za kterou bojujeme. Pokud by si
nárok na pravdu dělalo lidí víc, budeme se prostě bít po hlavách, až jeden bude
mít pravdu a ti ostatní roztříštěné lebky. To přece je odedávna to lákavé na
válkách! Lidé netáhnou do válek, aby prosadili svou pravdu, nýbrž aby umlčeli
vlastní pochyby. Vadí jim ty druhé pravdy, které tu jejich zpochybňují. Ve
válce pochyby odpadají. Otázkou není, co je pravda, jen jak tu naši pravdu
prosadit.
Daleko obtížnější to je, když umlkne válečná vřava a v nečekaném klidu
zaslechneme tichý hlas, který naznačuje, že třeba je všechno jinak. Když
takovou nehoráznost uslyší ostřílení válečníci, hned by zas táhli do boje -
jenže ono už se nebojuje. Ti druzí již nejsou nepřátelé, které bychom mohli
umlčet cepem, palcátem nebo obviněním z ideologické úchylky. Teď to jsou naši
spoluobčané, se stejnou svobodou slova a se stejným právem na vyslyšení jako
my, pravověrní - a všechno se jim jeví jinak. Jsou mezi nimi katolíci a
mormoni, buddhisté a husité,
židé a humanisté a hrůza hrůzoucí, třeba jehovisté! Pokud věříme ve svou
pravdu, jak je můžeme nechat hlásat takové bludy? A naopak, jestliže jim dáme
slovo a poznáme celou kropenatou pestrost božího světa, jak můžeme dál věřit,
že ta naše osobní pravda, pro kterou jsme tolik obětovali, není jen naše
zvláštnost, nýbrž ta jediná, svatosvatá pravda? Či že ten náš Bůh je ten jediný
pravý mezi všemi božstvy, co jich lidstvo vzývá? Ne, ve válečné vřavě, horké či
studené, je to snadné. Pochybnosti vyvstávají v míru, v soužití kultur.
Totiž opravdu, pravda se zdá být neproblematická jen v tradiční, uzavřené a
stabilní společnosti. Idylicky popisují takovou neměnnou pohodu Svatopluk Čech
v Lešetínském kováři, Karel Rais v Zapadlých vlastencích nebo Božena Němcová v
Babičce. Je to svět za clonou šípkových růží, kde život plyne svým odvěkým
rytmem: kde se nic nemění a kde nikdo nezapochybuje, co je dobré a správné.
Pravda je prostě to, co tu všichni odedávna věřili. Sousedé v družném hovoru ve
stínu lípy o tom nezapochybují, protože je nic jiného ani nenapadne. Jsme přece
všichni zdejší!
Avšak co když v Lešetíně cizáci založí továrnu? Najednou nic není samozřejmé.
Naši důvěrně známou pravdu ohrožuje různorodost. Pravdu nezpochybňují jen
cizinci, tajní luterští kazatelé s berlínskými kancionály, zahraniční rozvědky,
rozhlasové stanice, případně sekretáři či jiní ideologičtí diverzanti. Tomu by
rádi věřili všichni zastánci víry pravé. Jenže takovou strnulou pravdu
zpochybňuje každá změna, všechen pohyb, mnohotvárnost, otevřenost, růst. Pravdu
zpochybňuje život sám, protože život je děj, ne stav. Život je změna a
pestrost, ne zmrazená neměnná stálost. Říkáváme, že pravda je věčná a neměnná.
Jenže to právě život není. Není to ani naše víra. Na církevních dějinách je
nejzajímavější, jak se ta naše věčná pravda, pro kterou jsme se tolikrát
vylučovali a vraždili, znovu a znovu mění s tokem života. Odtud ta otázka: Je
proměnlivý život slučitelný s nějakou věčnou pravdou?
Všimněte si, že i náš Pán volá k životu a k otevřenosti. Ježíš otevírá dlouho
uzavřená okna své víry. Znovu a znovu opakuje ono "slyšeli jste, že bylo
řečeno otcům... Já však pravím vám..." třeba u Matouše 5, 21 - 26. Podle
Marka 7, 24 se odebírá "do končin týrských". Apoštol Pavel zvěstuje
víru v pohanském světě - a vysluhuje si tím nepřízeň vystrašených židovských
souvěrců i křesťanských bratří. Celými dějinami se táhne spor mezi otevřeností
a bezpečím, prorokem a knězem, mezi pestrostí a pravdou - a s ním i naše
otázka: Je možné uznat kropenatou pestrost světa a přesto se držet pravdy?
Aby nedošlo k nedorozumění, dovolte mi malý excursus. Je jistě možné vyloučit
prostou lež. Jsou věci, o nichž můžeme říci prostě, že tak tomu není. Na Bílé
hoře nezvítězili stavovští. O peníze v životě nejde až na prvním místě. Tak
tomu prostě není. Jenže co dál? Zvítězil na Bílé hoře cizí dobyvatel a
podrobil zemi třem stoletím temna? Či vypudil legitimní vladař českých zemí
falckého uzurpátora a zachránil zemi před kacířstvím? Jakmile již nejde jen o
to, co bylo, nýbrž o to, co to znamená, na místo jednoznačnosti nastupuje
mnohotvárnost. Záleží nám právě na významu, ne jen na faktech. A tak se
nevyhneme otázce: je možné věřit na pravdu, když těch pravd je tolik?
Začneme předběžným pracovním určením: co vlastně je to, ta "pravda"?
Či přesněji, ne, co to je, nýbrž jen jak toto slovo obvykle užíváme. Nad tím se
obvykle ani nepozastavíme. Připadá nám tak naprosto samozřejmé, že pravda
prostě je, jak tomu opravdu je, či podle Luipolda von Ranke, wie es
eigentlich gewesen. Formálně bychom řekli, že "pravda" označuje
tu vlastnost výroku, že podává adekvátní popis určité skutečnosti. Výrok, že
pes má čtyři nohy, je pravdivý, pokud tomu skutečně je tak, že živočišný rod
canis se vyznačuje čtyřnohostí. Podobně výrok, že člověk má nesmrtelnou duši,
by byl pravdivý potud, pokud by se druh homo sapiens opravdu vyznačoval
orgánem, který by odpovídal tomuto popisu. Byla by to vlastně čistě faktická
otázka: má člověk nesmrtelnou duši, nebo ne? Jen jedno by mohlo být pravda.
Pokud s naprostou samozřejmostí chápeme pravdu jako soubor vět, které adekvátně
popisují určitou jednoznačnou skutečnost, pak pravda může opravdu být jen
jedna. Pestrost přestává být radostí a stává se starostí. Co s tou pluralitou
pravd?
Pokud v nás doznívají ozvuky bojů za pravdu, rodí se v prostředí mírové
plurality tři běžné přístupy k pravdě. Ten první je vlastně pokračováním
bojových postojů. Podle toho může být mnoho názorů, avšak je jen jedna pravda -
a tou je to, v co věříme my. Vše ostatní je blud a blábol, jen naše učení je
pravda. To je přístup, který bychom mohli označit jako fundamentalistický či
sektářský, ač to je problematické označení. Slovo "sekta" nabylo v
posledních letech nádech čehosi tajemného, hrozivého, až podvratného. Neseme v
podvědomí přes čtyřicet let režimu, který za každou růzností hledal "ideologickou
diverzi". Podstatně to usnadňovalo život. Nemuseli jsme hledat důvody
našich selhání. Mohli jsme je svést na diverzní centra. Když po kolektivizaci
půdy selhala úroda brambor, bylo vysvětlení nasnadě: diverzanti rozprášili po
polích mandelinku bramborovou. Dnes se "zahraniční diverzní centra"
nekonají, avšak k selháním dochází dál. Tajemné "sekty" jsou vítanou
náhražkou, zvlášť pokud tu a tam proběhne novinami zpráva o nějaké patologické
skupince duševně poškozených, která představám našeho stihomamu zdánlivě dodá věrohodnosti.
Jenže ono to tak docela není. Jistě, vyskytují se i patologické bojůvky a
kulty, které se stávají útočištěm lidí na pokraji psychózy, avšak náboženské
sekty naší každodennosti jsou něco jiného. V náboženském smyslu jsou
"sekta" prostě lidé oddělení, či slovy Písma, "lid
zvláštní". Když Bůh v 5. knize Mojžíšově 7, 6 vyzývá Izrael, aby mu byl
"lidem zvláštním", vyzývá jej, aby byl sektou. Sektou byli Židé v
římském světě, sektou byli křesťané uvnitř židovství, velmi výrazně byli sektou
ve svých počátcích Čeští bratři. Dnes označujeme jako sekty církve, které se z
křesťanského společenství výrazně vydělují: Svědky Jehovovy, Svaté posledních
dnů či Mormony, Společenství přátel neboli Quakery. To však nejsou žádná
kultická spiknutí. Dobře je znám. Několik let jsem měl spolubydlícího
Jehovistu, kolegu Mormona a přítele Quakera, se kterým jsem občas chodíval na
quakerské pobožnosti. Vážím si jich pro jejich mravní opravdovost, osobní
čestnost a čistotu, obětavost a dobrou vůli v sobeckém světě. Slyšel jsem o
nich nejhrůznější pomluvy, podobné tomu, co se šeptalo o prvotních křesťanech,
avšak moje zkušenost byla, že neunášejí děti z dobrých rodin, nýbrž že
poskytují útočiště trosečníkům z rozpadajících se rodin - a to je něco jiného.
To zpochybňuje nás: proč se naše rodiny rozpadají? Proč nenacházejí zoufalí a
opuštění útočiště mezi námi?
Totiž co mají "sekty" společného, je ona citlivost ke vší hrůze a
prohnilosti světa, která výrazně vyvstává jak v evangeliích, tak v Pavlových
epištolách. My jsme si zvykli nevidět všechno to utrpení kolem nás. Je nám ve
světě dobře. Avšak jsou i lidé, ve kterých se probouzí novozákonní citlivost a
z té vyrůstá odmítnutí života "ve světě", zcela podle Jakuba 4, 4:
"Kdo chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím." Podobně
jako první křesťané a ranná Jednota bratrská, sekty se vzdávají světa a stahují
se do očekávání království Božího. Vytvářejí pro sebe úzkostlivě uzavřené
enklávy, ze kterých se snaží vyloučit hnilobu a hrůzu světa. Svatých obcování
uvnitř jejich společenství má nahradit obcování . světské, jediná pravda tohoto společenství má nahradit mnohohlasnou vřavu světa. Porovnejte
ticho na quakerské pobožnosti či mormonské zamýšlení s televizní reklamou.
Proti pestrosti a zrůdnosti světa se tu staví jednota jediné pravdy. Sektářský
přístup řeší protiklad pestrosti a pravdy tím, že pestrost vylučuje a uzavírá
se do vozové hradby své pravověrnosti.
To pokušení pravověrnosti ostatně známe i v naší církvi. Odolával mu již náš
poslední biskup, Jan Amos Komenský. Jeho zbožnost byla výrazně ekumenická.
Vysloužilo mu to nedůvěru jak katolíků, tak augsburských a stejně tak
helvetských bratří. Ne, že by zpochybňoval to či ono vyznání. Jen byl ochoten
přát pravdy i těm druhým - a to samo provokovalo. Pravda přece může být jen
jedna. Ostatně i naše novodobá církev dostala pestrost do vínku. Vznikla
sloučením evangelických církví augsburského a helvetského vyznání, i když pan
farář Karafiát to odmítl vzít na vědomí. Náš zpěvník dosud uvádí bratrský,
helvetský, augsburský a ekumenický bohoslužební obřad. V našem každodenním
církevním životě však tato pestrost příliš znát není. Že by pro nás byla příliš
náročná? Že by i nás přece jen lákalo to útočiště v jednoznačné pravověrnosti?
Je to útočiště zcela pochopitelné, a možná tváří v tvář všem hrůzám světa
nejednou i potřebné. Jsou chvíle, kdy svět člověka prostě přemáhá, a lidé se
zoufale potřebují na chvíli ukrýt, hledat posilu a obnovu v uzavřeném bezpečí
víry. Otevřenost je veliký dar - a také luxus. V údobí protivenství církev
obvykle přežívá v sevření pravověrnosti. V křesťanské tradici této potřebě
sloužily kláštery a náboženské řády, v reformované tradici biblický
fundamentalismus a pietismus. Jenže co může být potřebným a posilujícím
útočištěm, nebývá vhodným návodem ke křesťanskému životu.
Na pravověrnosti lpěli farizeové a zákoníci. Ježíš nám káže, abychom se
milovali, ne abychom se kádrovali. Za neomylnost jedné pravdy se platí příliš
vysoká cena. V Kalvínově Ženevě k ní patřili donašeči a domovní důvěrníci, v
katolické církvi inkvisice. Ti, kdo se uzavírají před světem a naslouchají jen
sami sobě, se stále utvrzují ve svých názorech, až k plné fanatizaci. Tak
vznikají fanatické kulty i politické strany, jako by se bez dialogu odlišných z
pravdy stávalo dogma. Různost je v lidském životě příliš hluboce zakořeněná.
Vytvořit enklávu prostou pochybností, prostou rozporů, je možné jen za cenu
potlačení různosti - a ani to nestačí. Pravověrní nejprve potlačují, pak
vylučují, pak se stahují do stále menších celků. Ty celky, uzavřené
pochybnostem zvenčí, se pak vzájemně utvrzují ve víře, radikalizují se, až se z
lidu zvláštního stane ,sekta" v dnešním smyslu fanatického kultu, schopná
zabíjet druhé či sebe ve jménu své víry.
...
Pravda
je veliká skutečnost, před kterou stojíme, které svědčíme, kterou vyznáváme.
Pravda jest. Avšak i to druhé je vlastně pravda - že Pravda je víc než
kterákoliv věta, víc než kterékoliv učení, víc než Písmo svaté. I písmo k
pravdě poukazuje, avšak neobsahuje ji.
Vraťte se na chvíli k předešlému příkladu o tom, jak znáte sebe sama. Vy sama,
vaše osobní bytí, je pravda vašeho života. Vy jste svá pravda. Co o vás někdo
říká, nikdy není ani docela pravda, ani celá pravda. Vy jste víc než všechno,
co o vás mohu říci, či co můžete říci sama o sobě. Jistě, můžete vyloučit
prosté lži, avšak co zbývá, má stále tisíce podob a nedá se zahrnout jednou
větou.
Podobně s pravdou víry: základní pravda je Bůh, a Bůh je víc než kterékoliv
svědectví o Bohu. O Bohu můžeme mnoho říci, avšak o ničem nemůžeme říci, že to
je pravda - a vše ostatní je lež.
Je Bůh rodu mužského? Podle americké anekdoty je to černoška. Je Bůh Evropan?
Mluví Bůh kralickou češtinou nebo jakobínskou angličtinou? Osobně si Boha
představuji jako velikého, mocného medvěda - lidé jsou příliš hrůzní a ničiví.
Jenže to všechno zároveň je a není pravda. Je to pravda do té míry, do níž to k
Bohu poukazuje. Stává se to nepravdou, jakmile si myslím, že co tu říkám, není
svědectví o pravdě, nýbrž pravda sama. Ano, pravda je, avšak žádná věta ji
neobsahuje a poukazovat k ní může pestrost rozličných vět. To je to důležité.
Pravda je vždycky víc než pravdivé výroky. Lidský výrok může k pravdě
poukazovat a v tom smyslu odvozeně být pravdivý. Může pravdu zastírat, nejen
lží, nýbrž také tím, že se vydává za pravdu samu.
Je helvetské vyznání víry pravdivé? Může pravdivé být, pokud vyjadřuje pravdu,
živou skutečnost střetnutí s Bohem, tíži provinění a závratný dar vysvobození.
Přestává být pravdou, jakmile si začne dělat nárok na výlučnost, třeba že jen
Kalvínovo učení o dvojím předurčení je adekvátní popis toho, jak to skutečně je
- že ještě než se Bůh pustil do tvoření, udělal si seznam jmen a rodných čísel,
koho chce v nebi a koho v pekle. Každé tvrzení, které chce být pravdivé,
poukazovat k Pravdě, je dobré předeslat slovy "bylo, nebylo", abychom
nezaměňovali Pravdu s výroky, které se k ní snaží ukazovat. Či jinak, žádné
tvrzení nepoukazuje k Pravdě, pokud je jediné. Jen tehdy, když své vlastní
tvrzení zpochybňujeme jiným, mohou naše výroky poukazovat k Pravdě. Tak není
nepřesné říci, že naše církev ve svých počátcích mohla svědčit Pravdě právě
tím, že uznávala hned čtyři odlišná vyznání: bratrské, české, augsburské a
helvetské. Pokud se sjednocuje na jednom, nestává se pravdivější. Jen zvyšuje
nebezpečí, že se zaslepí vlastní pravověrností. Pestrost není opakem Pravdy. Je
její podmínkou.
Jenže jaký je potom rozdíl mezi věřícím a sofistou? Vždyť oba vědí, že
neexistuje a nemůže existovat soubor vět, o němž bychom mohli říci, že to je ta
pravá, jediná pravda. Základní rozdíl je v něčem jiném. Pokud nad pestrostí vět
nestojí žádná pravda, ke které se snažíme poukázat, opravdu nám nezbývá než jen
tak se toulat Evropou. Na úrovni jednotlivých výroků nemůže být věřící o nic
víc dogmatický, než tulák sofista. Základní rozdíl je v tom, že věřící žije s
pocitem, že na výrocích záleží, že není lhostejné, co prohlašujeme. Ví, že je
Pravda, i když ji nikdy nebude možné vyjádřit jednou provždy, jedním
jednoznačným vyznáním a říci: "Věř nebo hoř!" Přesto to přesvědčení,
že Pravda je, je zásadní a má i širší význam. Věřící žije v přesvědčení, že
život je doopravdy, že jej opravdu žijeme a že na tom, jak žijeme, opravdu
záleží. Nad námi stojí pravda, o kterou usilujeme - bez iluzí o tom, že bychom
ji mohli obsáhnout a dosáhnout. V pravdě žije každý, kdo o pravdu usiluje - i
když není zrovna českobratrského evangelického vyznání...
Pravda mezi lidmi je nakonec to přesvědčení, že není všechno lhostejné, že svět
a život jsou doopravdy, že mají svou cenu, že stojí za úsilí o opravdovost, o
pravdivost. Znakem pravdy je průsvitnost: různé způsoby vyjádření zprostředkují
vědomí opravdovosti, pokud jsou mu průsvitné. Dogma není pravda, když se stává
neprůhledným, když jím nezahlédneme jas Boží skutečnosti.
Pravda vítězí? Ano, ale to neznamená, že nakonec všichni přestoupí na naše
vyznání. Pravda je svou nejvlastnější podstatou ekumenická, mnohotvárná. Vítězí
tehdy, když skutečnost hodnoty a závažnosti života převažuje nad lidskou
malicherností, nad každou absolutizací, která si dělá nárok být pravdou samou -
a tak pravdu zastírá. Pravda vítězí tehdy, kdy pestrost různých přesvědčení
zpochybňuje absolutní nárok každého z nich, avšak úsilí o pravdu žije. Pravda
vítězí tehdy, když pestrost chápeme jako cestu k pravdě, ne jako její popření.
Dlouho jsem hovořil, a monolog nevede k Pravdě. Je na čase, abyste i vy
promluvili. Tak vám řeknu jen tolik: Pevně věřte, avšak nezapomínejte, že
věříte Pánu, ne vlastní víře; že s jinými může Bůh mluvit i jinak - a že
kdykoliv podlehnete iluzi, že vaše vyznání víry je pravda sama, stává se pro
vás nepravdou. Jen Bůh je Pravda. Být věřící neznamená pravdu mít, nýbrž být na
cestě za pravdou. Rozdíl mezi věřícím a nevěřícím není, že jeden by měl víc
pravdivých výroků než druhý. Je jinde. Nevěřící je ten, kdo se jen tak toulá
Evropou. Věřící je na cestě za pravdou - bez iluze, že již došel. Tak tedy,
šťastnou cestu!
(celá publikace Pestrost a pravda (Erazim Kohák) ke stažení v rubrice KNIHY)
Další články E. Koháka:
Dobro
Právo žít
Kdo je cizí
Slepé místo křesťanské
tradice
Lidé se honí za
extrabuřty
Lidstvo
terorizují propagátoři tzv. rozvoje
Tři otázky k
směřování lidstva
Zelená svatozář
Chvála automobilu
Filosofové Keller a Kohák o
USA: "Je to výsměch demokracii..."