Konat dobro sobě


Kundalí dás

Naše snaha dosáhnout osobní spokojenosti začíná touto úvahou - musíme znát rozdíl mezi naším vnitřním a vnějším životem. To je významné - pokud to budeme znát, můžeme porozumět, co jsme schopni mít pod kontrolou a měnit, a co nejsme. Pod naší kontrolou jsou naše názory, touhy, obavy, to, co nás přitahuje a co nás odpuzuje. Tyto věci jsou pod naší kontrolou vždy. Sami si můžeme zvolit náplň a povahu svého života.

Náš vnější život - to je jiný příběh. Kde jsme narozeni, jakým rodičům, jak nás vidí ostatní, naše postavení ve společnosti atd. - to pod naší kontrolou není. Snažit se ovládat či řídit tuto stránku našeho života je ztrátou energie. Z toho můžeme trpět a být zklamaní.

Takže některé věci jsou v naší moci, a o některých věcech rozhodují ve skutečnosti jiní a my je ovlivnit nemůžeme. Snažit se ovlivnit tu stránku života, která je mimo naši moc, nás může frustrovat. Já se musím rozhodnout, kým budu, jaké budou mé vzory, mé hodnoty, zásady atd., a žít podle toho. A člověk se nemůže přespříliš starat, co velcí "oni" budou říkat, co si "oni" budou myslet atd. Musíme se více a více cvičit v žití zevnitř-ven, než zvenku-dovnitř. Žít zvenku-dovnitř a při tom poznávat vlastní já je nemožné. Naše svědomí je koneckonců v našem nitru a žít zvenku-dovnitř znamená stát se k hlasu svědomí hluchým.

To se mnohem lépe vysvětluje než praktikuje, protože "oni" působí silným vlivem na většinu lidí. Stát se osobou zevnitř-ven je přesto jedním z mezníků na cestě k vysvobození. Dosažení toho je ve skutečnosti důvod, proč se přidáváme k duchovní komunitě, ale to nepřijde automaticky tím, že v nějaké duchovní komunitě jsme. Ve skutečnosti má duchovní komunita tendenci kopírovat obyčejnou společnost, ve které se od člověka očekává, že se přizpůsobí a bude držet s "Jonáši" a naslouchat "jim". To vše se nahradí podle filozofického pravidla, že oddaný Boha naslouchá názorům shromážděných věřících a považuje tento hlas za Božího zástupce.

Často se v této souvislosti jaksi zapomíná zmínit také další část filozofického pravidla: že tito věřící by měli být vyrovnané mysli a na úrovni dobra. A oddaný Boha by v ně měl mít rovněž víru. A ani poté by oddaný neměl být hluchý k hlasu svého svědomí. Kvůli kvalitám hmotné přírody (vášni a nevědomosti) nám duchovní komunita často dává opak toho, co by nám měla dávat, a jemným nebo ne tak jemným způsobem v nás zasévá nedůvěru v nás samotné a nutí nás naslouchat "jim", místo toho, abychom byli učeni důvěře v sebe a umění naslouchat svému svědomí. Při naslouchání "jim" se z člověka v duchovní komunitě nestane automaticky větší individualita. Na tom musí člověk s rozvahou pracovat. Úspěch přijde s vytrvalým a vědomým úsilím.

Pokud se někomu poštěstí uprchnout z tohoto duchovně mrtvého prostoru - obvykle díky krizi nebo moudrému vedení - potom může rozvíjet svoji individualitu a růst. Je nanejvýš důležité nikdy nezapomenout, že jsme zde, abychom duchovně rostli, a že nikdo se nebude starat o náš duchovní růst za nás. Sami musíme převzít zodpovědnost, že to budeme dělat. Guru nebo duchovní rádce nám pouze dává rady či pokyny, ale snaha plně je pochopit a aplikovat musí vyjít od nás. Již samo učení se, jak přijmout tuto zodpovědnost za nás samotné, je výrazným znakem růstu. A pokud se jako kazatelé budeme zdokonalovat v účinném předkládání filozofie, zjistíme, že více a více lidí chce odevzdat tuto zodpovědnost nám. Budou chtít předat svoji svobodu nám a budou tomu říkat: "odevzdání se". Ve skutečnosti to odevzdání se není.

Je zde dvojí nebezpečí: jedno pro nás a druhé pro tu "odevzdávající se" duši. Nebezpečí pro nás je v tom, že osoba, která nám chce předat vládu nad svým životem, nám bude lichotit a svádět nás. A protože my chceme vidět, že tyto osoby dosahují vědomí Boha, můžeme věřit, že děláme to, co je v jejich nejlepším zájmu. Ve skutečnosti racionalizujeme, protože to, co nás ve skutečnosti přitahuje, je ovládání někoho "pro jeho prospěch". Takže když se nějaká osoba odevzdává tak, že se zbavuje smyslu zodpovědnosti za vlastní život, musíme tomuto velice lákavému pokušení čelit. Právě to mínil Šrí Čaitanja, když říkal, že nechce následovníky, a přesto jich měl tolik.

Nebezpečí pro odevzdávající se duši je v tom, že on nebo ona začne špatně žít duchovní život. Pokud takové osobě vyhovíme, je možné, že se z tohoto postavení nikdy nedostane. Je možné, že se nikdy nenaučí být člověkem a osobností. Bude jako ovce. A protože takové postavení může být popleteno se skutečným významem slov "pokornější než tráva a snášenlivý jako strom", může mít tento problém celý život. Proto musíme od samotného začátku moudře a jemně - ale důsledně - povzbuzovat lidi, aby se odevzdali tak, že přijmou zodpovědnost za svůj růst a ne naopak: že se zbaví zodpovědnosti a upadají, místo aby rostli. Musíme rozlišovat mezi pravým odevzdáním se - které vede k růstu - a falešným odevzdáním se, které skutečně vede k úpadku. Jako kazatelé vědomí Boha se musíme učit být spokojení, když vidíme druhé duchovně růst, a ne toužit mít nad nimi vládu. Měli bychom dosáhnout toho, že jim dáme tolik, aby chtěli pokračovat ve vztahu s námi, ale nikdy za cenu toho, že ztratí osobní smysl pro integritu, že se stanou otroky nebo že od sebe odvrhnou smysl pro zodpovědnost za vlastní život a růst. To bere zplnomocnění nám a také jim. Naše povinnost je zplnomocňovat, a ne naopak. Šríla Prabhupáda říkával: "Konejte dobro ostatním". K tomu nemůžeme přistupovat slepě. Musíme pochopit, co to opravdu znamená. A nejdříve musíme konat dobro sobě - tak, že budeme pečovat o náš růst - a pak můžeme konat maximální dobro pro ostatní.

Kundalí dás
Inspirational Katha 5

nahoru