A vyšel Abraham ze své vlasti, z osvědčených tradic své víry a zbožnosti svých otců za Bohem, kterého neznal, do země, kterou netušil, ačkoli měl už zkušenost 75 let. (srv. Gn 12)
Na stolec Mojžíšův zasedli znalci zákona a zbožní lidé. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou. Ale podle jejich skutků nejednejte, neboť oni mluví a nečiní. (Mt 23, 2-3)



 Bezkonkurenční narcis 

 

 Jan Konzal

Z knihy Křesťanovy slepé uličky


Leo je nesporně mimořádný případ. Nadprůměrně nadaný intelektuál, hluboce a prakticky věřící, aktivní ve svém povolání i v církví, prostě ozdoba evangelické církve v polovině dvacátého století. Vyvážený, pružný střed - žádný militantní konzervativec, ani progresista. Široký obzor od literatury a hudby po filozofii a teologii. Spiritus agens několika humanitních spolků pro mládež i dospělé. Poradce a pak i smírčí soudce krizí nespokojených manželek mnoha svých přátel. Bezelstná vážná tvář, vždy ochotná vyslechnout problém, diskutovat či radit. Trošku suverén, ale vysoce kultivovaný. Nejde mu o peníze ani o sex, ale v zásadě i v praxi jedině o věc. Lidská těla ho nezajímají, miluje duše. Lidi neloví, přicházejí sami - a málokdo zase odejde.
Leo však především píše a píše dobře. Jeho náboženské eseje cení i odborníci na "vyšších místech" a už dávno se stal pojmem i v cizině. A protože evangelická církev nezná dobrodiní katolické zpovědi, je Leo ve svém sboru nejen guru, ale nepostradatelným guru. Jeho den má snad třicet hodin a kdo ví, jestli vůbec spí.
Kdekdo znal našeho Lea; nikdo si po léta nevšiml, že má vůbec manželku. Jednoho dne mu však odešla za docela cizím mužem. Odešla potichu, bez scén a bez skandálu, Leo to dokonce dlouho ani neregistroval. Jak se ukázalo později, neodešla okouzlena; odešla po dlouhém rozvažování. Charakter jejího nového přítele je skoro přesným negativem charakteru Lea. Vlastně ne zcela důsledně, pouze v některých rysech - kupodivu v těch významných nikoli ideově, ale právě jen "lidsky".
Její pokus o nového partnera však skončil velice brzo. Vrátila se dřív, než její Leo vůbec něco postřehl. Ale vrátila se spíš ke svým dětem než domů. A rozhodně už ne k Leovi - ten pro ni kdysi dávno jaksi potichu umřel. I ta "chvilka" opravdového zájmu během jejího extempore však stačila vyorat v její duši bolavou brázdu: okusila vztah nelegální, věděla, že nesprávný a nedovolený, nicméně bylo to pro ni zjevením mezilidského vztahu, nikdy dosud prý něco trochu srovnatelného nepoznala.
A tak nadále žila dvojí život: nešťastná se svým vlastním manželem a šťastná s cizím. Milující své vlastní děti a tajná návštěvnice cizí domácnosti. Zděšená a bezradná vůči bezvýchodné budoucnosti, v duši hladová, živá z náhražek vesměs pojmenovaných podle Leova slovníku.
S Leem ji ovšem přes to všechno poutalo víc, než tušila. Evangelická církev připouští sice rozvod; ona však už k Leovi patřila i významnou částí svých osobních dějin. Jednota bytostí není fráze, ani tehdy, kdy je jaksi už nechtěná. Jako by jí to lámalo křídla.
Když Leo konečně postřehl, že v jeho vlastní domácnosti něco není v pořádku, reagoval s obdivuhodným klidem. Jako guru přesně a neomylně věděl, v čem je to prý "nedorozumění". Následovala série debat, kde Leo exceloval a jeho žena se učila mlčky vzdorovat. Pak nasadil Leo série společných porad s odborníkem na manželské otázky. On ovšem porady nepotřeboval; absolvoval je jen v zájmu věci. Proto když psycholog diagnostikoval - mezí jiným - u Lea akutní narcistický syndrom, vše rázem skončilo. Leo to všechno rozhořčeně odmítl jako osobní urážku.
Pokusy o záchranu manželského soužití neuspěly, obě strany setrvaly na svých pozicích. Leo se nijak nezměnil ani navenek, ani uvnitř: stále týž spolehlivý, pracovitý a společensky angažovaný, stále stejně žádoucí a zároveň pro ženy nedotknutelný.
Ale jeho manželka už nebyla schopna být tou domáckou starostlivou družkou-služebnicí, jak ji vidí leckterý náboženský romantik. Nebouří se, ale je stále méně schopna jakéhokoli řešení; rezignovala. Cítí se ovšem vinna a odcizuje se tedy sobě i ostatním. Dříve tolik praktická, žije ve svém řádném životě svému neskutečnu a nebytí. Spíš se chová, než by dokázala jednat. Jako by hrála v jakémsi stínovém divadle, kde netřeba tváře. Ožívá jen na chvilky. A jsou to stále zřejměji právě jen ty chvilky, kdy náhodou může potkat svého přítele.
Co je ovšem na prvý pohled nejpodivnější: Méně radikálně, méně viditelně, nicméně skutečně se postupně odcizují svým manželstvím i další z Leových důvěrných přátel. Jakoby fascinováni, jakoby neodolatelně vábeni Leovým nadhledem a vznešeným ideálem osvobození od všeho přízemního, nechávají své blízké jejich osudu. Neodcházejí. Ale také nejsou u svých doma, doma je pro ně nadále kdesi v ideálnu. Stala se někde osudná chyba? Anebo je to prostě lidský úděl? Snad jobovská zkouška, která nakonec vyzvedne a oslaví Leovu pozoruhodnou stálost? Odcizení sice tu i tam signalizuje přítomnost hříchu, ale i kdybychom dali Leovy skutky pod drobnohled, nenašli bychom morální přečin. Snad nedokonalosti - ale kdo z lidí je dokonalý?
Leo se ostatně nepřestává účastnit církevního života, spíš naopak. S Biblí tráví večery, pokud mu v tom nebrání jiné povinnosti; čte boží slovo, medituje inteligentně a rád, jak se na evangelického křesťana sluší. Úspěšně dbá, aby jeho ruce zůstaly nevinné. Dělá i mnohem víc: Leo bezpochyby věří evangeliu.
Ano, tak charakterizuje Marek cíle Ježíšova působení: věřte evangeliu. Jenže: Neuvádí tam Marek: "Změňte se a věřte evangeliu"? Leo navzdory akutní krizi svého vlastního manželství i navzdory varovným znamením v usychajících manželstvích svých blízkých přátel rozhodně odmítá ještě něco hledat. Leo nejen ví, on prý už vše důležité nalezl. Uznává, že zatím jen nedokonale a po dokonalosti upřímně touží. Nicméně radikální obrat, nějaký exodus, to odmítá. Něco takového by prý bylo jen zradou ideálů. Leo tedy už oázu nevyhlíží, je už teď v jakémsi (ovšemže nedokonalém) ráji. Jeho úsilí, jeho zkušenosti, jeho ctnosti - to všechno se jednoznačně protíná v jediném bodě, v „jeho Bohu", se kterým si tak záviděníhodně rozumí.
Ovoce téhle zbožnosti se však ukazuje nedobré. Je tedy Leo vinen?
Duchovní vedení tu zřejmě selhalo. A tak se Leo nikdy nedoví, že „jeho" milovaný bůh je jen projekcí jeho ideálního já. Netuší, že se modlí tak dobře a soustředěně právě jen k sobě. Jeho vztahy k bližnímu jsou vztahy k fata morgáně. Obětuje se, ale vlastně jen sám sobě. Nic netuší; a všemi dostupnými technikami duchovního života zdokonaluje opevnění, které jej izoluje od společenství svatých hříšníků, Lutherovi tak drahého.
Nic z toho nebrání Leovi k církvi vycházet, poučovat ji a oslňovat; Leo je tedy spokojen a "svůj kříž" nese statečně. Také církevní zbožnost tu musí konstatovat s Pilátem, že "nenalézá žádnou vinu". Leo je vzorný. Jeho vůdce nemá mnoho takových ozdob společnosti. Psychoanalýza tu konstatuje narcismus, přemrštěnou sebeúctu destruující měřítka.
A tak se Leo snad do smrti nedoví, že bližní je nejen objektem naší lásky, on ji i spoluvytváří. Asi nikdy se také nedozví, že jedním z bliž
ních je i vlastní manželka. A podobně se nedozví, že nevěrnost je v jejich manželství aktem obou. On sice nedochází za cizími bohy, on ne. Na rozdíl od své ženy má totiž své božstvo doma.

Články na podobné téma:
Andělé se nevdávají
Evangelizátor bez evangelia
Svět věcí otce Theofila
D. Nitsch - Dva ať jsou jedno skrze lásku
Prorok o lásce (Chalíl Džibrán)
Bat-šeba, sex a Bůh
O spřádání v modlitbě i ve škole
Celník a farizeus
Hříšnice
M.S. Peck - Lenost a duchovní práce
O partnerských vztazích
People of the Lie
Úsilí
Materialistická propaganda a meč rozlišování
Erazim Kohák - Dobro...
Nacházet Boha ve všem
Autoritářská dynamika
Bibličtí proroci jako investigativní novináři
Méně mluvit, více jednat

nahoru


Zpátky na Novinky