Motto:
"Had ji ujišťoval: Nikoli, nepropadnete smrti... Budete jako bohové. " (Gn 3, 4-5)
" Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mne dostatečně chlebem tak, abych nasycen neselhal a neřekl: Kdo je Hospodin?! ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. " (Př 30, 8-9)

Zbyl jen pocit viny
"Pokusila jste se už někdy z toho všeho v úplnosti vyznat při zpovědi?"
Agáta chvilku zaváhala: "Vyznala jsem se. Už dokonce víckrát. Jako dítě jsem moc dobře věděla, kdy a čím jsem vinna. Dřív jsem také po zpovědi mívala pocit umyté duše. Ted' to nefunguje. Když teď řeknu: zhřešila jsem cizoložným skutkem, mám pocit, že ke všemu ještě navíc lžu. Vždyť já už nemám pocit, že s Kamilem děláme něco nesprávného. Samozřejmě vím, že se to nedovoluje. Ale moje svědomí mi nic nevyčítá. Jenže zpověď mne už také jako by neočišťovala. Ten pocit uvolnění, jako když člověk dýchá v lese, ten chybí. A skoro se mi zdá, že dnes odcházím od zpovědi horší, než jsem přišla. Snad proto mi zpověď proti té - jak říkáte - nevěrnosti nijak nepomohla."
"Zatím jsem o nevěrnosti nic neřekl, vím toho o vaší celkové situaci příliš málo. Takové slovo jsem ještě nevypustil z úst. Možná jste zaslechla cosi ze svého podvědomí, možná ze svědomí, já rozhodně nic takového neřekl."
Agátu ke mně poslala její přítelkyně Irena, které občas posloužím jako vrba. Irena přichází, jen pokud se propadne do splínu. Uvaříme kávu, Irena pak vede dlouhý monolog, ve kterém sama stihne obžalovat se, ironicky se obhájit a občas dokáže pak i rozsudek. Domnívám se, že ve skutečnosti ode mne nečeká rady, chce prostě ulevit svému potřebě s někým mluvit i o věcech trochu důležitějších než jsou momentální ceny pracích prášků. Potřebuje slyšet sebe samu vyslovovat své vlastní myšlenky, mezi nimi i ty, které jinak pečlivě před sebou skrývá.
Jenže Agáta je, jak se zdá, jiný případ. Irena je bez vyznání, Agáta katolička. Agáta svou osobností nijak nevyčnívá nad průměr, ale průměru také nic nedluží. Její obtíže jsou také zcela všedního střihu. Všednost ovšem břímě nikomu neulehčí.
A tak se mi zpočátku zdálo, že Agáta jen bojuje prastarou bitvu, kterou už mnozí před ní prohráli právě proto, že chtěli zvítězit a zůstat v průměru. Už mnozí a mnohé se pokoušeli v podobných situacích nějak přelstít tu situaci nelegitimní přitažlivosti. Jenže tady žádná lstivost nepomůže, nemocný vztah neuzdraví žádné zaříkání.

"Myslíte, že byste se dokázala rozejít s vlastním manželem, získat svého přítele pro rozvod a začít s ním nové manželství?"
Agáta napřed nevěří vlastním uším; čekala, že jí budu domlouvat přesně opačným směrem. Já jí ovšem nechci manipulovat ani vpravo, ani vlevo, musel bych především porozumět, co v jejích hlubinách vlastně platí jako ideál, za čím její bytost ve skutečnosti směřuje, třebaže ve vědomí si věci poněkud stylizuje. Podívala se proto na mne nedůvěřivě, ale pak bohudík přece jen začala aspoň nahlas uvažovat:
Její přítel Kamil je ženatý, má děti, navíc je také katolík. Manžel Agáty je proti rozvodům ze zásady, ze zásady nesouhlasí s rozvodem a ve své vlastní rodině už vůbec ne. Mají dokonce pět dětí. A Agátě jde prý především o děti.
"Myslíte, že dnešní stav vašim dětem neubližuje? Ve skutečnosti možná hubí dětskou duši víc to, co na vás dennodenně zakoušejí právě nyní. Žít s někým trvale spoután bez lásky, to je přece to, čemu katolíci říkají peklo. Vaše děti tráví s vámi své dny právě v tom pekle, ne tam, kde je vám lépe, u Kamila. Pokud vám opravdu tolik a přede vším ostatním záleží na zdravém rozvoji vašich dětí, pak myslím nezbývá žádné jiné řešení než znovu nějak objevit vašeho manžela jako milovaného a láskyhodného."
Taková slova ovšem Agáta od Ireniny suché vrby přece jen nečekala. Chtěla potěšit, snad také získat nějaké alibi. Místo toho tahle studená sprcha. Inu, nikdo ve zlé situaci nesmí žít v iluzi. A Agáta šermuje zájmem dětí tam, kde její nouze je podstatně silnější než ohled na děti.
Agáta má pět dětí. Z poslušnosti. (Její manžel chce děti a chce jich tolik, kolik jich "přijde", i když o ně pak nechce či neumí pečovat a trpí nejen jejich křikem, ale i dováděním.) Vždycky se snažila poslouchat, její matka také doma poslouchala, obě se to tak učily v katechismu, tak to četly ve zpovědních zrcadlech. Jenže už nějaký čas ji štve, že její manžel vnímá její poslušnost jako něco samozřejmého, co nic nestojí a na co má dokonce jakýsi právní nárok. To ji pobuřuje.
Domácnost leží výlučně na ní, připadá si jako otrok. Doma chybí peníze, šla do zaměstnání.
S Kamilem se seznámili bez jakýchkoli špatných úmyslů. Časem se shodli, že jejich osudy se podobají, viděli v tom přímo pokyn osudu si vzájemně důvěřovat. K cizoložství Agáta svolila nejspíš z apatie, sama už neví, nic dobrého si rozhodně od toho neslibovala. Zpočátku také sama sebou pohrdala, a když jí zpovědník domlouval, ráda mu kajícně dávala za pravdu. Ale na druhé straně jí právě až Kamil otevřel nový svět, teprve on z ní, jak říká, udělal ženu. Dnes už by se ho nemohla vzdát, všechna předsevzetí v tom směru už mnohokrát zase padla. Přestala chodit k přijímání. Dnes už se nesnaží cizoložství uniknout, spíš Kamila sama vyhledává. Nikomu to prý nevadí a nebýt toho protivného pocitu viny, neseděla by zde.
Jenže v poslední době v ní sílí přesvědčení, že v tradičním učení církve o nedovolenosti takových styků musí být nějaký osudný omyl.
"Bylo by vůbec možné, aby byl člověk tolik šťastný z něčeho, co je prý bezpodmínečně zlé?" končila Agáta. "Přitom manžela opustit nemohu, to vůbec nejde, on nemá šanci najít si jinou ženu. A není schopen vést domácnost, z dětí by se zbláznil. Jsem přes to všechno za něho odpovědná, to ze mne nesejme ani jeho nemožné chování. A snad bych ani nechtěla, aby to někdo sňal."
"Soucit je lepší než lhostejnost, ale lásku nemůže nikdy nahradit. A vy jste slíbila svému manželovi lásku, ne soucit," ujišťuji Agátu. "Život se na soucitu nedá postavit. Musíte mít pocit, že svého manžela podvádíte, věří-li ve vaši lásku, a vstříc mu jde místo lásky pouhý soucit. Nebo se mýlím?"

"Nemyslím, že bych ho podváděla. Vlastně na tom všem manžel získal. Než jsem poznala Kamila, bývalo to mezi námi mnohem horší, byl mi prostě protivný vším a ve všem. Ostatně můj manžel si za celá léta ani nevšiml, že mám přítele. Ženu on nepostrádá, citelně by mu chyběla jen služebná."
"Možná je opravdu nevšímavý. Možná je příliš hrdý, aby dal najevo svou žárlivost. Možná také, že mu jde víc o vaše srdce než o váš sex. Možná... Zdůvodňujících hypotéz lze vyjmenovat moc. Jenže žádná z nich nic nezmění na skutečnosti, že se mu měsíc po měsíci a den ze dne vzdalujete a šance návratu se nezadržitelně blíží k nule."
Ohradila se: "Manželova šance je teď malá, ale bývala nulová."
"Tedy byste uměla opustit přítele a někdy v budoucnu se plně vrátit k manželovi?"
“To nepřichází v úvahu. Rozchod s Kamilem bych prostě nepřežila. potřebuji ho a on mne. Nebýt Kamila, můj muž by neměl ani služku." „Pochopil-li jsem správně, šance manžela je v tom, že pochopí svoji nadbytečnost, protože do žádného radikálního řešení se vám nechce. Škoda, asi nevíte, že ty radikální řezy bývají ještě nejschůdnější. Každé jiné řešení, stále ještě poctivé, je těžší. Podívejte: Chcete se pokusit o způsob soužití dvou rodin, který by nasytil vlka i zachránil kozu. Budete muset jak vlku, tak koze tvrdě a vytrvale platit daně. Nechcete či nemůžete se s manželem rozejít, ale nemůžete ani to druhé, totiž vážně, lidsky zodpovědně spojit osud s tím, koho milujete. Tak nějak si představovali už staří Řekové pomstu bohů: iluze na dosah ruky, ale naprosto nepolapitelná. A vy se tak hodláte trestat sama... Trapné ovšem je, že tahle bolest nikoho nevykoupí a nikoho nespasí, je to bolest z rodu těch od začátku do konce neplodných, dokonale marných bolestí..."
"Promiňte, nemám sílu ani chuť pátrat ve filosofii. Musím vydržet přítomnost, ráda bych ji aspoň unesla. Na to v některých chvílích spotřebuji veškerou svou energii. Možná, že jsem proto špatná křesťanka, ale je-li to tak, pak se s tou svou špatností musím prostě smířit," řekla s trpkostí. Ta trpkost ovšem nezapřela hrdost, která ji nesla.
"Nemíním soudit, jaká jste křesťanka. Jen jsem se vám vyznal ze své vlastní víry a naděje. Já nevidím v rozvodu řešení, tím méně dobré řešení. I kdyby proběhl váš rozvod zcela výjimečně lidsky důstojně, i kdyby nepřidal k dosavadním traumatům nové další, i kdyby se to všechno podařilo oběma stranám zvládnout, získá se rozvodem v nejlepším případě právě jen východisko z bludiště, nikdy ne řešení. Ale ani to není k zahození. Sám osobně uznávám za člověku přiměřené manželství právě jen manželství nerozlučitelné. To proto, že jen něco definitivního, neodvolatelného si může nárokovat oběť, třebaže samo ještě není dokonalé. A nároků se tu v praktickém soužití dvou dospělých odpovědných lidí vznese spousta."
"Abych pravdu řekla, nerozlučitelnost pro mne ztratila prostě jakýkoli význam, nemá pro mne klady ani zápory, ale ani význam. To, co mě dnes poutá k mému muži, je něco zcela jiného než církevní zákon o nerozlučitelnosti svazku. Ale láska to také není."
Podobných těžce nemocných svazků trvajících po ztroskotání už jen díky setrvačnosti anebo prostě z nechuti k jakékoli změně vidím ve
svém okolí nepoměrně víc než manželství funkčních. Trosky se navzájem příliš neliší, protože i k ztroskotání dochází stereotypně: Napřed se ze společného života manželů nepozorovaně vytratí zážitek radosti. Pak začne vadit, že on je pohodlný, jen do své práce zahleděný, zatímco ona je uštvaná, prý intenzitou péče o domácnost. Jemu naopak vadí, že jeho žena prý bez rozmyslu rozhazuje manželem těžce vydělané peníze, dokáže jen výčitky a stížnosti. Protože oběma chybí ocenění druhou stranou, uzavírají se do svých světů, výtky jsou trpčí a výbuchy častější. Vzájemně neodpouštěná drobná příkoří se kupí, až na obou stranách vyrostou z neodklízených odpadků psychických dramat skutečné barikády. Nechápou, že žádný z nich se vlastně nezměnil, že se změnily jen jejich vztahy; neživeny pozitivními zážitky degenerují, až umřou úplně.

"Domníváte se, že byste mohla se svým přítelem prožívat široce založené štěstí i tehdy, kdybyste se vzdala sexuálního styku s ním?" zkouším tenký led z jiné strany.
Zarazila se, opatrně hledala slova: "Jenže on potřebuje můj sex. Víte, jeho manželka je jako žena naprosto nemožná!"
"Možná je chudá eroticky, ale sexuálně? Mají přece děti," namítám.
"To je také vše, co z ní dostane: děti, teplé jídlo a pořádek v domácnosti. "
"Právě tohle nabízí také váš velkomyslný soucit vlastnímu manželovi jako odškodné za to, že svoje srdce jste z domova odstěhovala kamsi do nedohledna. Nebude to tedy tak malicherně málo." Znejistěla, mlčí. Jak malicherné výmluvy dokážou uchlácholit její svědomí už dnes! Asi hodně trpěla, je-li její nevědomí tak chytré a mrštné pří převlecích! Ale pak nelze vyloučit, že už ani litovat nedokáže, spíš hledá fintu, jak se vyvinit. Nebo se mýlím? Agáta pomalu přiznává:
"Někdy se modlím, aby se našlo nějaké řešení. Pro nás pro všechny. Bůh je láska, nemůže ho láska mezi lidmi urážet!... Je to všechno takové..." Rozplakala se.
Málem bych namítl, že boží láska by neměla sloužit jako peřina lidskému sobectví. Jenže čemu poslouží aforismy, je-li člověk nešťastný? Už také chápu její "pocit lži", kdykoli vyznávala ve zpovědi cizoložství. Její já bydlí u Kamila, nikoli doma; legitimní domov je pro ni zaměstnáním v sociální péči. Cizí lože je lože manželovo, nikoli lože u Kamila. Moment charakteristický pro cizoložství, totiž v podstatě křivda na majetku věrné bytosti, tohle podle jejího názoru hrozí opuštěním Kamila, nikoli už opuštěním vlastního manžela. Tady už je skoro nadlidským úkolem najít slova, kterým by druhá strana rozuměla právě tak, jak jsou myšlena stranou prvou.
"Jak vy vlastně rozumíte pojmu věrnost?" ptám se z dalšího konce.
"Jsem špatná, věrnosti neschopná. Jsem asi jinak stavěná než ostatní ženy, které se spokojily se svým manželem. Nedokáži být věrná svému manželovi."
"Nemyslím, že jde o jakousi osudovou nebo genetickou neschopnost. Věrnost se i vám dobře daří - ovšem jen ve vztahu ke Kamilovi. Jak se vám to daří? Jednoduše: jeho starosti jsou vašimi starostmi, radosti jeho jsou vaší radostí. Kamil má dnes de facto přednost přede všemi i před vaším já. Kamil je prostě kostí z vašich kostí - nepochybujete, že se na. vás má právo spolehnout docela ve všem. Také vy mu bez obtíži dokážete důvěřovat a spoléháte na něho do té míry, že i on se dokáže o vás opírat celou bytostí. Jeden v druhém nalézáte existenciální jistotu, pevnou půdu pod nohama, když je třeba se vzepřít, krytá záda v riskantních situacích. Darovat někomu svým vztahem takovou šanci existenciální jistoty, právě to je věrnost. Tohle dokážete, aniž si musíte cokoli umiňovat. Jde to samo, jakmile máte takového člověka opravdu ráda."

Agáta už není znovu zamilovaná, milého Kamila už v poctivém smyslu slova miluje, je to vztah nejen těl, ale i duší a možná to jde i dál. Agáta lpí na Kamilovi s věrností, kterou by leckdo právem záviděl. Kdysi byla jistě podobně věrná i své první lásce. Čím taková věrnost umírá? Jistě podvýživou. Ale stačí takové vysvětlení? Čím to, že podobně dopadne tolik křesťanských rodin? Uvádí se k tomu jako příčina náklonnost člověka ke zlému, narušení přirozenosti. Jenže kdo z konkrétních lidí opravdu chce zlé jako zlé, komu z nich se špatnost líbí jakožto špatnost? Agátě nikoli, je konec konců štvancem. Je to spíš bloudění, než rozhodnutí pro zlo. Zdá se mi, že prvorozenství prodává za mísu čočky z opravdového hladu, nikoli z furiantského pohrdání prvorozenstvím.
"Říkala jste, že zpověď vám nic nevyřešila. Předpokládám, že zpovědník vyžadoval, abyste Kamila opustila a vzdala se ho. Pokusila jste se. Proč se to podle vašeho názoru nepodařilo?"
"Nevím, co se to ve mně děje. Všechno je silnější než já. Už víckrát jsem se rozhodla, a dokonce jsem to i Kamilovi řekla. Jenže on pak není s to se mě vzdát. A chce-li občas podpořit moje předsevzetí Kamil, přijdu je za ním odvolat já sama. A tak jsem naposledy odešla ze zpovědnice už bez rozhřešení; nebylo by poctivé slibovat, co nemohu splnit. Mohla bych se také protloukat tak, že bych střídala zpovědnice. Napadlo mne to, ale připadá mi to nečestné. Přestože zpovědníků je víc, Bůh je jen jeden a týž. Musela jsem se smířit s životem katoličky bez zpovědí a bez přijímání."
"Chybí vám tyhle svátosti?"
"Dřív jsem chodívala pravidelně a často. Skoro pravidelně, přestože tehdy zpravidla vůbec o nic vážného nešlo. Vždycky člověk ocení něco vzácného až poté, co se to stane nedostupným. A tak si musím zvyknout. Je to začarovaný kruh. Neumím, proto nesmím. Nesmím, proto je síly a schopnosti stále méně."
"Modlíváte se?"
"Někdy. Jde to těžko, a proto už jen někdy. Někdy mám také pocit, že má modlitba možná Boha uráží a že tím nakonec všem ještě přitížím. Jsem prostě v pasti..." Plakala už nepokrytě, a proto se najednou zvedla a bez dalšího vysvětlování raději odešla. Nezdržoval jsem ji, nemělo by to smysl; kdyby zůstala, neměl jsem jí co říci.
Vím, ne všechno mi Agáta řekla. Znělo tu mnoho polopravd. Ale zdá se mi, že někdo jiný má vinu ještě větší než ona. Dnes prezentujeme Kristovo evangelium jako morálku silných lidí. A tak Agáta věří, ale žit jí to nepomáhá, nakonec se octne ve zbožné pasti. Agátě nabízeli až do její dospělosti právě jen morálku, navíc morálku v podstatě mužskou a mnišskou. Co si s ní má počít matka a především žena?

Motto:
"Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. " (Gn 3, 5-8)
"Pane, je opravdu málo těch, kteří budou zachráněni?" On odpověděl: "Snažte se vejít i úzkými dveřmi, neboť mnozí, říkám vám, budou se snažit vejít, ale nebudou schopni. " (L 13, 23-24)

Skoro jako bohové

Agáta mi nejde z hlavy. Přinesla svým jistě všedním příběhem spoustu nepříjemných rozporů, ale koneckonců, zdá se mi pozoruhodně pokorná, nesetkal jsem se u ní s agresivitou, zdá se prostě, že jen měla v životě spíš smůlu. Ani v jejím příběhu nechybí ďáblův rukopis, i já tam tušil polopravdy hned napoprvé. Ďábel oře s každým z nás. Podle jejího mínění třeba byla dřívější služba vlastní rodině, tedy nejbližším z bližních, pouhým otroctvím, zatímco dnešní její "nemohu, musím" z ní nedělá otroka, ale "opravdovou ženu". Zní to hezky, ale každá vědomá polopravda je zároveň i úmyslnou pololží. Ale podtrženo sečteno, stál jsem na její straně. Bylo mi jí líto; chtělo se mi věřit, že Agáta má smůlu, spíš nezaslouženou než vyprovokovanou vlastní přelétavostí nebo chtivostí. Udělal jsem si o ní svůj obraz a nepochyboval jsem. Když se druhý den zcela mimo očekávání znovu u mne objevila, docela jsem si oddechl. Ani jsem ji nenechal promluvit, rovnou jsem začal s "obvazováním ran":
"Agáto, v životě je budoucnost důležitější než přítomnost. Ne, nejste bez viny, vy to víte, třebaže tu a tam asi vidíte vinu jinde, než skutečně je. Úplná pravda o vině je důležitá, ale ještě důležitější je vaše odvaha změnit se, vyjít ze země otroctví, usilovat o nabízenou svobodu. Lidé nám při tom mohou bránit nebo pomáhat, musíte se pozorně orientovat a vybírat si. Vy se můžete také opřít o solidaritu s těmi, kdo vás chápou."
Zdálo se sice, že Agáta naslouchá poněkud znervózněna, ale já nebyl k zastavení.
"Uvěřte, že i vy sama jste stále ještě božím dítětem, kterého se Pán nikdy nezřekl, ani na ně nezapomněl, stále ještě jste a budete bytostí milovanou, i kdyby tím prvým i posledním na scéně nebyl už Kamil. Uvěřte, že ani váš vlastní svět se nezhroutí, nebudete-li odcházet za Kamilem. Bůh naší malé víře rád pomůže."
Věděl jsem, že takové rozhodnutí není pro Agátu v její situaci nic snadného; takové vyznavačství je svého druhu martyriem. Ale teď' jsem měl chuť zařadit mezi ty martyry i sympatickou Agátu. Kdybych tolik nespěchal a zeptal se jí, zda má o něco takového vůbec zájem, mohl jsem si ušetřit nepříjemné zklamání.

Když jsem Agátu konečně pustil ke slovu, čekala mne ledová sprcha:
"Promiňte mi tu přímost, ale: tohle snad patří do legend, v životě obyčejných lidí to však nefunguje. Aspoň já to ještě nezažila ani zdálky. Je to prosté: Kdybych se s Kamilem rozešla, zůstala bych nakonec jen docela sama. Na to nemám. A pochybuji, že by se něco takového chtělo Kamilovi. Můžete hádat třikrát, komu by to všechno nakonec připsal: vašemu Pánubohu. Nemyslete si, nebýt mne, Kamil by si na Boha nevzpomněl vůbec a na Boha náročného ani náhodou. Podtrženo, sečteno: I kdyby se mi nakonec rozchodem přece jen ulevilo, jak slibujete, mohlo by to nastat jen na jeho účet. To přece nemohu chtít."
Zírám. Naivně jsem si myslel, že v nouzi každý stojí o odpuštění a o východisko. Tentokrát jsem zvěstoval spásu zřejmě předčasně, zatím o ni není nejmenší zájem. Sám osleplý soucitem jsem viděl nekriticky jako hlavní problém to, co způsobili jiní - ti, kteří Agátu správně nevychovali, kteří ji nepodepřeli, kteří ji opustili, a tak dál.
Realita bývá všelijaká. Ne každá Agáta hledá uzdravení, některá chce raději pilulku proti bolesti duše, netouží po zdraví, do kterého by se muselo cosi investovat. Takoví lidé vám dovolí v diskusi u kávy i citovat Bibli nebo encykliku, nestačíte žasnout. Jakmile však jsou v sázce v životě a naostro jejich osobní skutečná či domnělá práva, rozhodují u nich výhradně jen hmatatelné důkazy a jistota. Kdepak víra a naděje! Místo uzdravující důvěry chtějí lidé nevím proč raději s Bohem smluvit jakési výpalné. Zaplatí třeba za mši u Jezulátka, aby syn udělal maturitu. Ale věnovat důvěru tomu Ježíšovu Abba považují za podivnou výstřednost.
Cítím, že se ve mně zvedá zlost, ovšemže úměrná mé předchozí neodůvodněné euforii. Musím se krotit, když říkám:
“Naštěstí vás nemusím přesvědčit. Slíbil jsem vám pouze, že se s vámi podělím o to, oč se opírám v bludišti života já sám. Možná je moje víra bez důkazů naivní a nebezpečná. Váš Bůh je povinen nejprve prokázat, že vám neublíží, je povinen složit vám jakousi kauci, pak teprve dostane i on šanci, že se nad jeho nabídkou záchrany zamyslíte. Jste vůči Bohu tím opatrnější, čím bezstarostněji důvěřujete uzdravující moci lásky svého Kamila a také zachraňující moci své vlastní lásky.

Rozumějte správně: Nemám nic proti vaší důvěře v lidi a jejich milování, obojí je vzácným darem. Podle mého přesvědčení i zkušenosti naše mezilidská přátelství nekonkurují přátelství s Bohem, spíš naopak, mohou pro vztah k Bohu mnoho dobrého znamenat. To však platí jen tam, kde i Bůh patří mezi ty bytosti, kterým dáváte důvěru. Vy dokážete být věrná, dokážete milovat, dokážete doufat. Jenže nic z toho si podle vás nezaslouží váš Bůh. Mám proto obavu, že svůj bolestný osud vytváříte do značné míry vy sama, vy jako svobodná bytost. Možná si váš manžel skutečně neumí dost vážit vaší přítomnosti ve svém životě. To je bolestné a rozumím, že s tím nechcete trvale žít. Ale vy si přece svého Boha nevážíte o nic víc. Není pak vůbec vyloučeno, že vaše osamělost koření také v malém či vůbec žádném uměni vděčně přijímat. Bez radikální změny takového smýšlení myslím žádné východisko z vašich dilemat ani neexistuje."
Měl jsem najednou chuť vmést jí do tváře páté přes deváté všechno, co jako by napadla, ačkoli ještě neřekla ani slovo: že její kříž není v neuspokojivém manželství, ani v domnělém strádání jejího Kamila, ba ani v žízni jejího ženství. Že její hřích se nejmenuje cizoložství, a proto její svědomí právem pociťuje nad tím označením rozpaky, když se má z něho zpovídat. Její hřích je ve skutečnosti jen jeden z neblahých výhonků postoje ještě ohavnějšího než je narkomanie tělesnosti: Agáta sama určuje, co je dobré a co zlé, protože na jejího Boha prý není spoleh. Evangelium je pak čímsi marným a zbytečným, na dobrou zprávu se už nečeká. Ale raději jsem to spolkl.
Ovšem nic už mi neprošlo tak hladce jako dřív. Oči Agáty potemněly, hledí na mně pohoršeně, s neskrývaným znechucením: "Já beru Boha dost vážně. Kdybych se na něho neohlížela, kdybych neuznávala Jeho přikázání, můj život by měl mnohem víc půvabu a méně hořkosti. A nemusíte mne utěšovat. Pořád ještě doufám, že pokrok konečně zavládne i v našich katolických zásadách. Musí přece existovat způsob mezilidského soužití, který Boha neuráží a člověku nebere jeho jediné štěstí. Všichni nemohou být dokonalí. "
Rychle se loučí. Nezdržuji ji, soucit mě dávno opustil vypuzen jiným afektem, jsme si teď příliš vzdáleni.
To, co tu proběhlo, mi připomnělo prvé stránky Bible: "Budete jako bohové..." Nevyhlíží spásu, nesbírá odvahu ke změně smýšlení. Čeká na nějaký trik liberálnějších církevních právníků, ti ji vysvobodí z jejího trápení dvojí příslušnosti ke dvěma mužům. Existuje vůbec taková pravda, kterou bychom nedovedli libovolně znásilnit ke svému obrazu a svévoli?

Neznám jiný způsob, jak takovým ve vlastních očích "spravedlivým" Agátám pomoci, než že naprosto radikálně změní smýšlení. Mýtický Adam s Evou museli napřed opustit ráj. Stal se jim pastí od chvíle, kdy si pořídili fíkové listy jako zástěrky reality. Stal se pastí, jakmile v něm měli bydlet údajní bohové, kterým radí démoni. Zdá se, že podle Bible ani Bůh neznal jinou metodu jak po ovoci poznání dobrého připomenout těm správcům ráje, že ve skutečnosti nejsou bohy, ale jsou skutečně nazí, nazí trapně jako to znali otroci, nikoli nazí blaženě jako děti nic ještě netušící o lidské odpovědnosti. Hospodin byl tehdy úspěšný, změnu smýšlení opravdu vyvolal a Adam s Evou zase chytili dech, zase nalezly aspoň náhradní smysl své další existenci. Mně se u Agáty nic podobného nepodařilo. Včera snad Agáta ještě váhala, k radikálnímu obrácení však nenašla odvahu. Dnes už ví, že nechce. Ať se změní zásady, lidé, svět, Bůh, ale Agáta se svého vrabce v hrsti pro nějakého holuba na střeše nevzdá. Agáta totiž věří, že má své království, ve kterém prý vládne jen ten, komu to ona dovolí. Malé královstvíčko, ale je v něm nepostradatelná. Ještě nechápe, že i ona je tam v posledku buď poutníkem, nebo dokonce věcí, hračkou.
Jsem hlupák, nabízel jsem Agátě soucit. Soucitu je na světě kupodivu dost, všichni humanisté cítí s člověkem, a kdejaký politický dryáčník nabízí soucit s masami. Dokonce i bídou důkladně vyhladovělá Agáta jej dokáže ještě nabízet svému manželovi jako odškodnění.
Včera jsem se bál, aby od osvobozujícího setkání s Kristem nakonec neodešla se smutkem bohatého mládence, protože i ona má pocit, že má velké bohatství a velkou odpovědnost za ně. Dnes vidím, jak naivně jsem situaci hodnotil. Možná se dřív nebo později najde někdo, kdo zná všechny mezery kánonů a najde i pro Agátu precedentní případ, který umí zařídit na zemi i na nebi platně, že koza zůstane celá a vlk se nažere po libosti; možná postačí vysvědčení o schizofrenii jednoho z manželů. Důležité je, že ona sama nemusí podnikat nic, povinnost pokání leží jen na těch druhých, ona přece má alibi. Agáta se pak smí znovu nerozlučně vdát, ničeho nemusí litovat, nepotřebuje jiné spasitele, kdepak milosrdenství, kdepak odpuštění. Kodex církevního práva jí chrání i proti vlastnímu svědomí. Přinejhorším zaplatí Bohu další výpalné za sebe nebo za svého milovaného.
My lidé jsme stále stejní. Stejně za dob Noemových se ženíme a vdáváme, lovíme, svážíme do stodol a hodujeme, zatímco mračna potopy už houstnou nad našimi hlavami. Všichni prý dáme jen na fakta. A ovšem někdy i na sny. A také na právo a spravedlnost, ovšem ne tu boží, ale tu, která má oči zavázané. Jen ten starý blázen Noe stlouká svou archu. Na dluh. Na základě nějakého snu a mračen.

Články na podobné téma:
Bezkonkurenční narcis
Andělé se nevdávají
Evangelizátor bez evangelia
Svět věcí otce Theofila
D. Nitsch - Dva ať jsou jedno skrze lásku
Prorok o lásce (Chalíl Džibrán)
Bat-šeba, sex a Bůh
O spřádání v modlitbě i ve škole
Celník a farizeus
Hříšnice
M.S. Peck - Lenost a duchovní práce
O partnerských vztazích
People of the Lie
Úsilí
Materialistická propaganda a meč rozlišování
Erazim Kohák - Dobro...
Nacházet Boha ve všem
Autoritářská dynamika
Bibličtí proroci jako investigativní novináři
Méně mluvit, více jednat

nahoru

Zpátky na Novinky