Recenze knihy Hanse Künga: Malé dějiny katolické církve

 

Z němčiny přeložila Anna Mikulová, vyd. Barrister & Principal, Brno a Vyšehrad, Praha, 2005, 152 s.

           Hans Küng v úvodu poznamenává, že na rozdíl od jiných přístupů píše dějiny katolické církve jako ten, jehož se tato historie týká, a kdo veskrze negativní jevy v ní sice v historickém kontextu dokáže pochopit, ale ne odpustit. Staví se na stranu obětí nebo kritiků církevních praktik, které byly vydávány za křesťanské, ač křesťanství odporovaly a znevažovaly ho. I přes zákaz učit dál považuje katolickou církev za svůj duchovní domov. Zmiňuje názory na její organický růst i zvrácený vývoj a shodu kritiků uvnitř i vně církve, kterým by neměla být upírána upřímnost. Apeluje na pracné rozlišování a realismus. Vidí církev jako společenství, kde upřímní lidé konají mnoho dobrého, i jako aparát s funkcionářstvím servilním směrem nahoru a autokratickým směrem dolů, světskými prostředky, zesvětštěním a nedostatkem duchovnosti. Za kritérium hodnocení považuje křesťanské prapůvodní poselství, evangelium, a pravzor v historickém Ježíši. Chce podat údaje pouze o základních vývojových rysech, dominantních strukturách a charakteristických osobnostech, dále historicky kritické zhodnocení dějin a věcnou analýzu současného stavu, a nakonec výzvu k reformě, v duchu evangelia i s ohledem na současné okolnosti. To, že mnohé v církvi bylo založeno jen lidmi, pro něj znamená pozitivní věc: je to tím pádem reformovatelné.
 

          V kapitole Prvotní církev Küng píše, že Ježíš podle všeho žádnou církev nezaložil. Ta vzniká ihned po jeho odchodu jako hnutí zakládající se na důvěře v něj, Spasitele, a potvrzuje se křtem v jeho jménu a slavením hostiny na jeho památku. Církev znamená společenství, nikoliv hyperorganizace. Místní církev zpřítomňuje církev obecnou, je to lid Boží, Kristovo tělo a chrám Ducha. Z Ježíše nevyzařuje příslušnost k určité instituci, ale demokratický duch lidu svobodných jedinců, raně křesťanské volnosti, rovnosti a bratrství. Nehovořil o úřadech a svaté vládě, ale o diakonii, službě. Autorita a moc existuje, ale jen ke službě pro blaho všech. Prvotní církev měla své starší a zřejmě i vzkládání rukou, ale ne hierarchii. [Historik Machálek k tomu v recenzi Küngovy knihy dodává, že v katolickém pojetí není podstatný význam „posvátná vláda“, ale „posvátný původ“ – ten je u Pána a služba církevních pastýřů je také vyjádřením této vazby. (V. Machálek, Křesťanská revue, říjen 2005, roč. 72/8)] Petr nebyl jedinou autoritou a ojedinělý výrok o něm jako o skále, na níž Ježíš vystaví svou církev (Mt 16.18n), vidí Küng jako pozdější povelikonoční výtvor obce nebo přímo Matouše (nicméně o tom nepředkládá důkazy). Na konci života byl Petr v Římě, kde podstoupil mučednickou smrt, ale podle Künga nemáme svědectví, že by byl hlavou nebo biskupem římské církve. Církev byla obcí sociální solidarity, nevydělenou ze židovského společenství – k rozchodu však dochází, když židé křesťany pronásledují a posílají je na smrt. To Küng vidí společně s jejich exkomunikací křesťanů jako příčiny pozdějšího antijudaismu.

Ve druhé kapitole Küng popisuje počátky křesťanství a Pavlovo působení. Slovo „katolická“ pro církev použil poprvé Ignác z Antiochie a znamenalo „celá“, „veškerá“. Pavel není zakladatelem křesťanství, ale bez něho by katolická církev neexistovala. Umožňuje pohanům stát se křesťany, aniž by museli plnit „Zákon“. Obec v Antiochii neřídí volení biskupové a kněží, ale proroci a učitelé, kteří jsou kromě apoštolů a apoštolek (Junia) nejdůležitější a slaví eucharistii. Pavlovské církve jsou společenství svobodných charismatických služeb. Nejstarší soupis biskupů od Ireneje z Lyonu je patrně rekonstrukcí z 2. století, kdy vzniká monarchický episkopát. Ten může být užitečný, když slouží dobru lidí, nikoli k udržení a zbožštění moci hierarchů. První velká pronásledování a vraždy křesťanů začínají, když odmítají kult císaře a státních bohů. Justin mění nauku ve filozofii, kde centrem je Boží Logos, semeno pravdy, jež přijímá lidskou podobu v Ježíši. Origenes navazuje a zakládá teologii, nastává posun od kříže a vzkříšení ke vtělení a preexistenci Slova. Přichází gnóze s důrazem na zvláštní poznání zjevené vyvoleným a biskupové jako Irenej brání prostou víru pro všechny. Vznikají tři regulativy: pravidlo víry, kánon Písma a biskupský úřad. Moc biskupů roste a brání emancipaci žen. Raná církev přinesla solidaritu, změnu „zdola“, protipól kultu osobnosti a moci, a činy z prostého srdce s ohledem na Krista a bližního.

Třetí kapitola líčí vznik říšské církve po nicejském koncilu, kde se definovala víra včetně sporného „jedné podstaty“, které bylo cizí nejen stoupencům Ária a židům, ale i židokřesťanům. Theodosius zakazuje všechny pohanské kulty a rituály. „Heretici“ se začínají trestat smrtí a z církve pronásledované se stává pronásledující. Od Konstantina má právní primát v církvi císař. Vzniká legenda „Konstantinovská donace“. Řím vyvyšuje papeže, toho však Východ podřizuje koncilu svolanému císařem. Augustin ve svárech s donatisty poprvé používá Ježíšova slova k ospravedlnění násilí. Kvůli pelagiánům přežene důrazy na milost a hřích a vymýšlí hypotézu dědičného hříchu. „Hříšná“ sexualita začíná být papeži potlačována. Augustin rozvádí i mýtus manichejců o předurčení, jež v lidech vytváří strach a jež později završí Kalvín. Také vymýšlí „filioque“ a tato spekulace později přispěje k rozkolu církve. Jeho vynikajícím dílem je „O Boží obci“, kde dává důraz na lidský život.

Ve čtvrté kapitole Küng popisuje podrobenost papežů císařům, počínaje 5. stoletím. V 1. tisíciletí není autorita Říma právní (magistérium), ale náboženská, a rozhodnutí papeže nejsou pokládána za neomylná. Nyní se však odstraňuje svěcení žen na jáhenky a benediktinský „mnišsko-vojenský“ řád zavazuje k zřeknutí se manželství, k manuální práci a poslušnosti opata. 1. papež středověku Řehoř Veliký potvrzuje masivní uctívání svatých a ostatků, ideu očistce a mši za duše zemřelých. Karel Veliký je Lvem III. korunován na císaře Římanů, což je provokací pro Byzanc. Ve franské říši se slouží nesrozumitelná latinská liturgie s knězem zády k lidu. Oltář a obec se odcizily. Kromě Konstantinovské donace vznikají další falsifikáty – Pseudoisidorské dekretále posilují papežskou moc a církev se i přes zveřejněná podezření nesnaží prozkoumat jejich pravost. V revidované podobě byly v církevním zákoníku promulgovány ještě Janem Pavlem II.

Pátá kapitola líčí, jak se kardinál Hubert stává předvojem principu papežství jako pramene i normy práva, nejvyšší instancí, jež vše posuzuje a ji nesmí soudit nikdo. Předpojatý Hubert v Konstantinopoli veřejně pranýřuje stejně výstředního patriarchu Kerrulariuse a pokládá na oltář bulu exkomunikující jeho i s jeho pomocníky. Nato je patriarchou exkomunikován a rozkol Východu a Západu je prohlouben. Řehoř VII. štve proti ženatým kněžím, zakazuje investituru a dvakrát exkomunikuje Jindřicha IV. Za jeho vlády je Řím vypleněn Normany. Za Inocence III. začínají křížové výpravy i proti křesťanům na Západě (albigenským) a u protestních skupin se upevňuje myšlenka, že papež je Antikrist. Inocenc však také na základě snu povoluje Františkovu řeholi s jejím reformním přístupem, chudobou, láskou a soucitem k lidem i zvířatům, kde všichni tvorové jsou bratry a sestrami. V první křížové výpravě symbol kříže [původně rovnoramenný kříž symbolizující věrnost pravdě, později symbol přijímání každodenních strastí] vyvolává a ospravedlňuje krvavé války. Friedrich II. vyměřuje jako trest za kacířství smrt na hranici a Řehoř IX. pověřuje pátráním po hereticích papežské inkvizitory. V tajných procesech je žalobce a soudce identický, výslechy svědků se nekonají, odvolání nemá smysl. Cílem není najít pravdu, ale přinutit k humiliter se subiecit. Inocenc IV. opravňuje inkvizici k mučení s cílem vynucovat přiznání. Inkvizice je výsměchem evangeliu i lidským právům. Akvinský vydává fatální výrok, že „podřízenost papeži je nutná ke spáse“. Běžní křesťané však mezitím prosluli charitou, rytířstvím, vírou, láskou, mystikou (Jan od Kříže, Terezie z Avily...).

V šesté kapitole Küng prohlašuje kostnické hanebné upálení Jana Husa a odsouzení laického přijímání podobojí za příčiny Lutherových pochyb o neomylnosti. Ukazuje dvě slepé uličky: extrémní konciliarismus bez jednoty vedení církve (vede ke schizmatu) a extrémní papalismus bez konciliární kontroly (vede ke zneužití úřadu). Tridentský koncil není ekumenickým koncilem křesťanství, ale spíše konfesijním koncilem protireformace ve službách rekatolizace Evropy. Küng zdůrazňuje válečné útoky na hugenoty, španělskou hrůzovládu v kalvínském Holandsku a útisk protestantů v Itálii a Španělsku. [V. Machálek jeho nevšímavost násilí druhé strany komentuje: „Lze jen doufat, že některé katolické mučedníky… neopomene zmínit autor nějakých budoucích Malých dějin evangelické církve…“]

Sedmá kapitola líčí novověk, kdy se bohem stává pokrok. Po hrůzách Francouzské revoluce a napoleonských válek, kdy národní expanze potlačila humánní princip, dostává římská kurie zpět svůj církevní stát. V 19. století se probouzejí náboženské síly zdola, jako Katolický lidový spolek. Jinak je ovšem církevní stát zpátečnický, Sanctum Oficium prošetřuje 700 případů „hereze“, Pius IX se vyslovuje proti železnici, plynovému osvětlení či visutým mostům a svou Sbírkou moderních omylů zcela bez rozlišování vyhlašuje válku moderně. Církev odmítá demokracii, práva vlastního lidu, volby svých zástupců, oddělení pravomocí, rovnost před zákonem, rovnoprávnost jinověrců. Po reformátorech, přírodovědcích a filozofech katolickou církev opouštějí i dělníci a intelektuálové. Papež vyhlašuje dogmata o svém jurisdikčním primátu nade všemi a o neomylných rozhodnutích „ex cathedra“. Odtrhuje se část církve, která si začne říkat „starokatolická“.

V závěrečné kapitole Küng hodnotí poslední papeže. Pius X. se vydáním Antimodernistické přísahy snaží vykořenit všechny modernisty. Küng píše: „Vynucené přísahy ale nepodpoří hledání pravdy, naopak brání tomu, aby byla nalezena.“ Jana XXIII. vidí  jako nejvýznamnějšího papeže, který otvírá cestu k porozumění s ostatními církvemi, náboženstvími, k sociální spravedlnosti, otevřenosti modernímu světu a k přitakání lidským právům, svobodě svědomí a vyznání. Jím vyhlášený 2. vatikánský koncil integruje reformační i osvícensko-moderní paradigma. V církvi dojde k mnoha pozitivním reformám. Rozhodnutí dalších papežů Küng vidí spíše jako kroky zpět: za Pavla VI. se „o požadavku kněžského manželství nesmí ani diskutovat“, Jan Pavel II. prohlašuje odsouzení ordinace žen za „neomylné“ a podobně. Küng píše: „Stejně jako dříve jsou u pák duchovního vlivu lidé, kteří projevují větší zájem o udržení moci a pohodlného statu quo než o vážnou obnovu v duchu evangelia a kolegiality.“ Chválí všechny upřímné, „obyčejné“ křesťany, věří v mladou generaci a ve změnu k lepšímu, která je podle něj už jen otázkou času.

Knize lze jistě oprávněně vytknout to, že autor míří kritiku pouze do vlastních řad. Osobně nesouhlasím ani s jeho představou potratů a eutanazie jako pokroku. I přes určitou jednostrannost knihy jsem ale rád, že ji napsal. Výborně vykresluje dysfunkční autoritářskou dynamiku, kterou lze zachytit již v hádce méně inteligentních Ježíšových žáků o to, kdo z nich bude nejpřednější. Ježíš na to brilantně reaguje a je jen otázkou, zda je dostatek vůle k tomu, aby se jeho rada aplikovala. Hanse Künga nesmírně oceňuji za sérii knih „Křesťanství a hinduismus“, Křesťanství a buddhismus“ atd. a jeho snahu o porozumění a světový étos, kterou se u nás na Küngovu počest nadšeně snaží aplikovat například Karel Floss na každoročních setkáních v Sázavě (http://www.svetetos.cz/).

 ©Jan Kašpar, http://avalon.wz.cz

nahoru


Zpátky na Novinky