Čas nám daný

Jindřich Mánek

CO JE ČLOVĚK

Vždyť nic nezmůžeme proti pravdě, nýbrž jen ve jménu pravdy. (2 K 13,8)

Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. (Mt 15,13)

Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, vydávají hořké za sladké a sladké za hořké! (Iz 5,20)

Co je člověk? Tuto otázku si lidstvo kladlo od dávné doby a odpovídalo na ni různě, od nejkladnějších pohledů k nejzápornějším. Tak Epiktet viděl člověka jako vynikající dílo boží. Člověk má podle něho v sobě část z boha. Básník Ovidius hleděl na člověka podobně: "Zatímco ostatní tvorové jsou soustředěni na to, co je dole, dal bůh člověku jemnou řeč a nařídil mu hledět k nebi a zvednout pohled až ke hvězdám." - Naproti tomu u Horatia slyšíme, že jsme "prach a stín", a u Voltaira, že lidé jsou zvířata, která žijí v davech. Goethe napsal,. že člověk má mnoho důvodů k tomu, aby se měl před člověkem na pozoru. Shakespeare pak stroze prohlásil: "Zvíře a nic víc." A byli myslitelé a autoři, kteří oba pohledy na člověka, kladný a záporný, vyslovili jedněmi ústy. Tak Sofokles napsal, že je mnoho podivuhodných věcí, ale nejpodivuhodnější že je člověk. Týž autor však řekl, že my všichni, co žijeme, nejsme nic jiného než klamné zjevy a prchající stín.

Ani výpovědi bible o člověku nejsou jednotné. Vedle slov, která člověka vyzvedají, jak je tomu např. ve výpovědi knihy Genesis 1, 27 (srv. 9, 6), že Bůh stvořil člověka k svému obrazu, je v bibli mnoho vět, v nichž je vysloven málo důvěřivý pohled na člověka: Člověk je pouhá marnost (Ž 39,3), rodí se k bídě (Jb 5, 7), lépe jest doufat v Hospodina než skládat naději v člověka (Ž 118, 8).

Co je člověk? Otázka by správně měla znít: Co může člověk být? Právě v tomto smyslu je třeba rozumět i rozporným výpovědím o člověku, z nichž jsme si shora několik uvedli. Člověk může být velký a mocný, ale ve velikosti a moci je zároveň skryta hrozba, v důstojnosti hanba.

Když církev o člověku mluvila, vycházela zpravidla z oněch částí Písma, která mají pesimistický pohled na člověka, a nechala stranou ony partie Písma, které mají lepší mínění o člověku, kde je viděn jako schopný volit svou vlastní budoucnost. Jednou z takových složek bible je žalm 8., který náleží k hymnickým žalmům chvály:

Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. - Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na ně­ho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen ma­ličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

Z 8. žalmu

ČAS NÁM DANÝ

Jedna arabská historka vypravuje o poutníkovi, který přišel do Mekky, aby se tam pomodlil ve svatyni. Ale nepodařilo se mu soustředit myšlenky. Zatímco jeho rty odříkávaly prázdné formule, sledoval sám sebe a shledal, že jeho myšlenky jsou někde jinde. Ptal se kněze o radu. "Odkdy tu jsi?“ zeptal se kněz. "Od včera, přiletěl jsem letadlem ". "Pak buď trpělivý, můj synu. Duše přijde později. Chodí raději pěšky.

Lidé, kteří mají mnoho důležitého na práci, najdou si vždycky čas pro druhé. Ti však, kdo lehkověrně promarňují čas, nemají čas nikdy.

Ve všech biblických textech, položených před naše zamyšlení, se vyskytuje slovo "čas" nebo určitá míra času jako např. "den". Slovo "čas" se objevuje v našem slovníku často i dnes, snad nejčastěji ve vazbě "nemám čas". Z rozhovoru známých při setkání na ulici, v tramvaji, ve vlaku zazní mnohdy ona krátká věta: Nemám čas. Jak to vlastně dělali naši předkové, když museli pracně čerpat vodu ze studně či zdaleka ji někdy nosit, když si sami museli nařezat a naštípat dříví na zimu, když si sami tkali látky na šaty a všecko dělali ručně. A za nás dnes tolik věcí dělají stroje. Kolik bychom měli mít času, když se naše pracovní doba stále krátí, když za nás pracuje technika. A zatím slyšíme víc než často slova "nemám čas". Ale nejenom, že tato slova slýcháme od jiných. Můžeme se přistihnout, jak často je říkáme sami. Schází nám čas na staré rodiče, na nemocné, na lidi, kteří potřebují slyšet naše slovo; schází nám čas na vlastní děti. Schází nám čas na udržení dobrých přátelství. Nemáme čas na návštěvu, na napsání dopisu, na. nějž někdo čeká. Ptáme se: Kudy vede cesta k tomu, aby člověk nebyl ovládán časem, ale aby sám zvládal čas?

Vykupovat čas znamená nejenom využít čas, ale také zbavit čas nám daný, čas každého z nás, s pomocí Kristovou jeho marnosti a prázdnoty. Dát času pravou náplň. Jednat s ním tak, aby to potvrzovalo náš přechod ze stavu otročení hříchu do stavu Božího synovství. Biblický svět nestaví čas do protikladu k věčnosti - jakoby život v čase byl už sám od sebe nutně špatný, a proto že je třeba unikat z času do oblasti věčnosti, kde jedině může být žit pravý život. Čas není v bibli viděn jako něco méněcenného na rozdíl od věčnosti. Biblický člověk nesdílel ani pochmurný pohled Ovidiův, podle něhož je čas "edax rerum" - pojídač věcí. Čas nebyl biblickému člověku ani největším tyranem, jak na něj hleděl Herder.

Člověk bible byl především soustředěn na rozdíl mezi plným a prázdným časem. Čas je z biblického hlediska, obrazně řečeno, před námi jako prázdný prostor, do kterého můžeme libovolně ukládat - podobně jako můžeme do prázdného pokoje dát různý nábytek, různé zařízení. Záleží na tom, jak s časem, který je nám dán od toho, v jehož rukou jsou časové naši, naložíme (Ž 31, 16a - Bible kralická). Vykupovat čas znamená vytrhovat ho s pomocí Kristovou (s pomocí toho, který nás vykoupil), ze sféry marnosti a prázdnoty, naplnit ho pozitivním, dobrým životem, ukládat do každé hodiny to, co nepomíjí, co potrvá. Chopit se času jako příležitosti pro Boží věc ve světě.

Bible nám nabízí řadu takových krátkých modliteb. Jsou to např. některé věty žalmů: "Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář!" (Ž 67, 2). - "Po všechny dny ti chci dobrořečit a tvé jméno chválit navěky a na­vždy." (Ž 145, 2). - "Moje budoucnost je ve tvých rukou." (Ž 31, 16). - Takovou krátkou modlitbou může být i tzv. doxologie Otčenáše: "Neboť tvé je království i moc i sláva na věky." - Věty tohoto dru­hu je možno říci si potichu ve zlomku času, během cesty do práce či ve vteřině mezi fázemi pracovního procesu. Stejně je možné vyjmout z Otčenáše jen některou větu, jako např.: "Buď vůle tvá!" Vhodné je i slovo: "Věřím, pomoz mé nedověře." (Mk 9, 24) či slova z Pavlova listu Římanům 8, 39: "Ani výšiny, ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedo­káže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu."

Také křesťanská tradice nám může nabídnout řadu krátkých modlitebních vět, které mohou přinést sílu a požehnání do naší práce. Tak John Wesley si říkával: "Pane, dej, abych nežil neužitečně!" A Ginsberg se modlíval: "Prosím tě, Pane, o velkou sílu, abych obstál v tomto malém dni." H. J. New­man si často opakoval větu: "Narodil jsem se, abych ti sloužil." Jorg Zink uvádí, jak šel jednou k těžkému rozhovoru. U dveří, dříve než vstoupil, si připomněl, že Kristus řekl: "Já jsem dveře". To si Zink opakoval a pak teprve vešel dovnitř.

I malá modlitba dokáže proměnit smutné srdce v radostné, chudé v bohaté, chvějící se v silné, chladnou duši v hořící. O hodnotě modlitby neroz­hoduje v prvé řadě její délka. I malá věta může mít velkou cenu. I malé modlitby mohou mít velký do­sah. Malé věty mohou mít vlivné místo ve velkém světě. V rozhodujících okamžicích života jde o to umět se opřít o Boha. Není to lehké vydržet celý den v soustředění u své práce a v plné, svěží výkonnosti. Malá modlitba k tomu dopomáhá, protože nám dovoluje, abychom byli častěji během dne přítomni před Bohem a naučili se Boha a jeho věc vnášet do svého díla.

nahoru


Zpátky na Novinky