ŽENA U JEŽÍŠE A PAVLA

T. G. Masaryk


Dámy a pánové!

Jsem poněkud v trapné situaci, maje vám vyložit učeni Ježíšovo a Pavlovo o manželství, ženě, rodině a lásce, protože musím mluvit o tom, v čem žijeme, totiž o náboženství, v kterém jsme ohromnou většinou vychováni. Ta trapná situace spočívá také v tom: být čistě objektivní: dobře vědět, oč běží. Jde o Písmo, Starý a Nový zákon. A ovšem měl bych úkol mnohem snazší, kdybych mohl předpokládat znalost Písma. Budu vlastně předčítat, a to proto, abych doslova uvedl, co je napsáno. Ovšem, nějaký výklad také podat musím.
Pravil jsem, v čem jsme vychováni a v čem žijeme; tedy učení křesťanské, učení církve, zejména katolické, rozšířené u většiny našeho národa, máme klidně, objektivně a věcně si uvědomovat a posuzovat. Většina nejen theologů, ale právě Ježíš a Pavel, a o ty nám tu hlavně jde, stále se dovolávají Starého zákona, a názory starozákonní posud jsou ve velké mase lidí docela přirozené, jako byly přirozené tenkráte v době staré.

V Starém zákoně vzpomínám hned v samém začátku, kde je řeč o stvoření člověka a ženy, těchto vět (I, Mojžíš lI, 22-24):
„A z toho žebra, kteréž vyňal z Adama, vzdělal Hospodin Bůh ženu, a přivedl ji k Adamovi. I řekl Adam: Teď tato jest kost z kostí mých a tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka, nebo z muže vzata jest. Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přidržeti se bude manželky své, i budou v jedno tělo." Tedy hlavní smysl starozákonního učení jest: jedno tělo.“  Starý zákon má ale mnohoženství v patriarchalismu. Svatí, patriarchové nemají pouze ženy jedné, nýbrž dvě i více. Rodina je tedy polygamická, ale ve většině případů je mnohoženství zaměněno jednoženstvím z důvodů hospodářských. Vidíme to ostatně i dnes v Orientě a z týchž důvodů. Ve Starém zákoně je tedy pravidlem ustálení jednoženství, ale manželství všude se posuzuje hlavně s hospodářského hlediska: z důvodů praktických rodina tu je hospodářská jednota, kde žena vévodí tak jako muž. Všechna jejich práce, i ty války a obchody, jsou v primitivních poměrech, a my si musíme ony lidi v těchto poměrech, od dnešních zcela odlišných, stále představovat, abychom názory starozákonní pochopili. Starozákonní manželství posuzuje se také po stránce populační. Ve starých dobách vidíme málo lidí, za to ale ustavičné války, jež ztenčují ještě více jejich počet. A proto chtěli mít lidé mnoho dětí, jako písku v moři, jak di onen obraz starozákonní, aby se totiž Židé co nejvíce rozmnožili a rozšířili.
To, čemu my dnes říkáme láska, láska muže a ženy, pro to není ve Starém zákoně nikde ani slova. Neříkám, že by nebyly případy čisté, ideální, pěkné lásky, jak i my dnes bychom si toho přáli, ale celkem tehdejší myšlení pojmu tohoto nezná. Marně byste ten pojem hledali i v Novém zákoně; tam se mluví o lásce k bližnímu a ne o lásce, jak my jí dnes rozumíme, totiž láska muže a ženy. Anebo ve Starém zákoně, tam, kde se mluví o lásce, - vezměte si na příklad Píseň písní, která se vykládá v církvi figurálně jako poměr Ježíšův k církvi, a je to zatím milostná píseň orientálního rázu, žhoucích barev a smyslná. Je zcela pravděpodobné, že tu a tam byly jistě pěkné poměry, a že příroda sama pobízela, aby se dva lidé, muž a žena, opravdu milovali. A abych ukázal, jak se v Starém zákoně jeví poměr muže a ženy, čemu my dnes jedním slovem řekneme láska, přečtu z Přísloví kapitolu XXXI (od 10 -- 31), a to proto, že je v ní suma nejlepšího učení starozákonního o tomto předmětě. Učení to ze Starého přešlo i v Zákon nový a tvoří podnes část oficiálního církevního názoru na život rodinný. Je v té kapitole dána chvála ženy šlechetné takto:

"Ženu statečnou kdo nalezne? Nebo daleko nad perly cena její. Dověřuje se jí srdce muže jejího; nebo tu kořistí nebude nedostatku.
Dobře činí jemu a ne zle, po všecky dny života svého. Hledá pilně vlny a lnu, a dělá šťastně rukama svýma. Jest podobná lodi kupecké, z daleka přiváží pokrm svůj. Kterážto velmi ráno vstávajíc, dává pokrm čeledi své, a podíl náležitý děvkám svým. Rozsuzuje pole, a ujímá je; z výdělku rukou svých štěpuje i vinici. Přepasuje silou bedra svá, a zsiluje ramena svá. Zakouší, jak jest užitečné zaměstknání její; ani v noci nehasne svíce její. Rukama svýma sahá k kuželi, a prsty svými drží vřeteno. Ruku svou otvírá chudému, a ruce své vztahuje k nuznému. Nebojí se za čeleď svou v čas sněhu; nebo všecka čeleď její obláčí se v roucho dvojnásobní. Koberce dělá sobě z kmentu, a z zlatohlavu jest oděv její. Patrný jest v branách manžel její, když sedá s staršími země. Plátno drahé dělá a prodává; též i pasy prodává kupci. Síla a krása oděv její, nestará se o časy potomní. Ústa svá otvírá k moudrosti, a naučení dobrotivosti v jazyku jejím. Spatřuje v obcování čeledi své, a chleba zahálky nejí. Povstanouce synové její, blahoslaví ji; manžel její také chválí ji, říkaje: mnohé ženy statečně sobě počínaly, ty pak převyšuješ je všecky. Oklamavatelná jest příjemnost a marná krása; žena, kteráž se bojí Hospodina, tať chválena bude. Dejtež takové z ovoce rukou jejích; a nechať ji chválí v branách skutkové její.“

Jak jsem pravil, je to jedno z nejlepších míst o mém thématu ve Starém zákoně. A když i toto pěkné pojímání, tuto tresť nejpokročilejších názorů starozákonních analysujeme, vidíme stále ten patriarchalismus. Patriarcha, doslova otec, který vládne, rozumí se nad rodinou; vy vidíte tu rodinu, v které je žena největší hospodyní, vůbec hlavou všeho hospodaření. Muž se o hospodaření tolik nestará, proto hledá rozšafnou hospodyni. Když si toto uvědomíte, nemůžete říci, že by to byl zrovna ideální poměr muže a ženy. Je to stále ta krutá patriarchální vláda, s jakou se sejdete podobně u Římanů, Řeků a u jiných národů tehdejšího světa. Ne snad, že by muž, vládce rodiny, vzhlížel na rodinu vždy krutě; jistě, že se vyskytla něžnost. Ale stále vidíme před sebou jen obraz ženy hospodařící, ustanovené za hlavu hospodařeni a čeledi. "Patriarcha" žije a pracuje mimo dům a mimo rodinu. Tyto názory starozákonní jsou podkladem novozákonních.
Mám vám přednést učení Ježíšovo. Ale musím dříve učinit poznámku: řekl jsem, že jsem v trapné situaci, mám-li rozsuzovat o křesťanských názorech. Já se opravuji. Názory křesťanské spočívají na učení Ježíšově a Pavlově, a kdo by to chtěl podrobněji stopovat, na jednotlivých ještě jiných apoštolech. Půjde o to, je-li rozdíl mezi Ježíšem a Pavlem a jaký, potom pohlédneme na ten kvas Ježíšův a Pavlův - Ježíš sám užil slova kvas - jak se nám jeví ve formaci středověkého katolicismu a pozdějšího církevního vývoje.

Nebudu tedy mluvit o křesťanství vůbec, nýbrž o hlavním jeho zakladateli po stránce věroučné, totiž o Ježíši. Zde je zase pro nás jedno místo důležité, které dělalo a dělá veliké obtíže vykladačům, kde se mluví o panicích a pannách pro království božÍ. Obyčejně se vykládá tak, že pro království boží takový muž dosáhl vrcholu dokonalosti, který se odhodlá nevstoupit v manželství, aby se úplně oddal životu náboženskému, a že tedy to panictví mužovo nebo panenství ženino je lepší než manželstvÍ. Přihlédněme blíže k tomu místu. Praví se, že farizeové přistoupili k němu a tázali se ho, může-li muž propustit manželku z kterékoliv příčiny. Z toho je vidno, že tenkrát byly poměry dosti laxní a že rozvod manželství z všedních příčin byl na denním pořádku. Ježíš cituje Starý zákon a praví, že Mojžíš dovoloval propustit manželku. Ale praví dále: s počátku tak nebylo, nýbrž to se teprve úpadkem mravů vyvinulo. "Pro tvrdost srdce vašeho" Mojžíš to dovoloval.
A potom přijde ono místo (Matouš
XIX - 9-12):

"Protož pravím vám: že kdožkoli propustil by manželku svou (leč pro smilství) a jinou pojme, cizoloží, i kdož propuštěnou pojme,
cizoloží. Řekli jemu učedlníci jeho: Poněvadž jest taková pře člověka s manželkou, není dobře ženiti se. On pak řekl jim: Ne všickniť chápají slova toho, ale toliko ti, jimž jest dáno. Jsouť zajisté panicové, kteří se tak z života matky zrodili; a jsouť panicové, kteříž učiněni jsou od lidí; a jsouť panicové, kteří se sami v panictví oddali pro království nebeské. Kdo může pochopiti, pochop." Jak jsem řekl, vykládá se toto místo z pravidla tak, že je vyšší neženit se a nevdávat a že je to nutno pro toho, kdo se úplně věnuje království božímu a chce žít úplně nábožensky a pracovat pro náboženství a církev. Kdybych měl předvést rozličné názory, které se dávají za výklad tohoto místa, stačila by mi na to sotva zcela zvláštní přednáška. Já povím zde své mínění. Tedy, vidím, že tu Ježíš nemluví asketicky, ale že tu mluví o panictví pro království boží jako o veliké oběti. Ale on nedává ani rady, jak to později činí Pavel. Zcela přirozené se mi zdá, že on staví člověku náboženství jako ideál, kterému obětovat něco rozumí se samo sebou. Ať je to umělec, vědec, voják, kdo je plně oddán nějaké idei, ten může přijít do takové situace a přijde, že se musí vzdát všeho svazku a zůstane osamocen. Tak bych chápal toto místo, ale nevidím v něm to, co teprve Pavel způsobil. Vždyť naopak by se mohlo zdát, že Ježíš pociťuje bolest, kterou on svým životem přináší té oběti.

Jestli se ukazuje na to, že Ježíš byl bez ženy, musíme usuzovat tak, že nebyl ještě ženat do své smrti, ale nevíme, zda by se byl neoženil, kdyby byl živ déle. A potom nesmíme zapomínat, že se Ježíš nikde nedává za příklad všeobecný. A v tom se právě jeví, abych tak řekl, ta přirozenost, že člověk má nějaké myšlence obětovat život a všechno. Já vzpomínám právě toho, co Lukáš (XIV, 26) praví: "Jde-li kdo ke mně a nemá-li v nenávisti otce svého i mateře své, i ženy i děti i bratří i sester, ano i života svého, nemůž býti mým učedlníkem." A v kapitole XVIII, 29: "Amen, pravím vám, že není žádného, kterýž by opustil dům, neb rodiče neb bratří, neb manželku, neb dítky, pro království Boží" atd. Pro člověka, který
Ježíše pojímá přirozeně, ne tak, jak církev to učí, je i to přirozené. I ten život, i tu duši musíš nenávidět, chceš-li býti mým. To je to, co se musí obětovat myšlence, ideálu. A když to srovnáte s tím dříve citovaným místem, ejhle, jak se to přirozeně pojí jedno s druhým. Tedy: obětovat pro království Boží všechno, je-li toho potřebí. Ježíš dovoloval rozvod, rozloučení úplné. To vidíme u Matouše, v zajímavém kázání na hoře, kde začíná Ježíš dávat svá přikázáni a kde staví naproti sobě Starý zákon a sebe. V případě nevěrnosti je Ježíši přirozené, že se lidé rozejdou. Z toho je vidět, že Ježíš na celou tu otázku hleděl hodně lidsky, že by život byl dále nemožný, kde není věrnosti.

Jeho milost pozorujete, když odpouští cizoložnici naproti těm, kteří ji chtěli kamenovat. Tedy mohu zakončit své mínění o Ježíšově učení tím, že není asketické. Mohl by být spor, nejsou-li tu a tam přece prvky askese. Naproti takovým pochybnostem srovnejme si celé učení Ježíšovo a shledáme, že je čistě lidské a přirozené. Literatura v Písmu nemá toho smyslu, jejž jí daly věky pozdější. Vidíme z toho, že rozdíl mezi Pavlem a Ježíšem jest. Bude nyní ještě nutno povědět, jak veliký. Pavlovo učení se stalo učením oficiální církve, ne učení Ježíšovo. Ježíš vůbec o tomto bodě mnoho nemluvil.
Zato ale Pavel vyslovil velmi podrobná ustanovení. Je z toho vidět, že se už v tom Pavel
od Ježíše velmi lišil. Theologové říkají, že vlastně Pavel říká to, co mínil Ježíš. Já v to nevěřím. Pro Pavla je charakteristické to, že právě stojí docela na asketickém stanovisku, na askesi v tom přísném slova smyslu. On žije v době prvního století po Kristu mezi Římany a orientály, kde poměry pohlavní nebyly zrovna nejpěknější, a proto tak často staví askesi proti neřestem pohlavním a perversitě, a to velmi přísně. Ba, s takovou přísností, že učení pak dostává jiný smysl nežli má u Ježíše, který je přirozeně lidský. Nám důležitým a téměř rozhodujícím místem u Pavla je 1. ke Korintským VII.

Tam, abych to stručně řekl, Pavel výslovně buď jako radu nebo doplnění učení Ježíšova praví: panictví a panenství, nemít muže a nemít žen, je "vyšší a mravnější než mít muže a mít ženu, a je lépe zůstat vdovcem a vdovou a po druhé se neženit a nevdávat. Musí být stále zdůrazňováno, že Pavel při své askesi, při tom "ideálu", aby se lidé neženili a nevdávali; měl asi historický důvod ten, že věřil v konec světa již nastávající. To se musí mít stále na zřeteli, má-li se Pavel správně posuzovat. Jako mnozí křesťané, kteří čekali příchod Kristův a jeho kralování, Pavel očekává zase poslední soud, a proto všechen ten život ještě na "tomto světě" je pro něho již bez ceny. My se musíme vmyslit do jeho situace. Přijde soudný den, konec světa, Ježíš přijde, a pak nastane to, jak si to Pavel představuje: Život věčný. Tudíž s tohoto hlediska on podpírá svůj naprosto asketický názor, že panictví a panenství je mravně vyšší než ženění a vdávání. Při tom všem ale vidíme, že je Pavel nedůsledný; muž je mu vyšší nežli žena. Vyšší vzor, to je ten starozákonní názor. Vizme 1. ke Korintským XI. Zde se říká o hodnotě muže a ženy: "Muž nemá zavíjeti hlavy, jsa obraz a sláva boží, ale žena jest sláva mužova. Nebo není muž z ženy, ale žena z muže. Není zajisté muž stvořen pro ženu, ale žena pro muže.“


Tedy mravní hodnocení muže nad ženu. Nebo k Efezským V, 22.: "Ženy mužům svým poddány buďte, jako Pánu. Nebo muž jest hlava ženy" atd. Stále vidíme, že to není láska, jak o ní mluvíme dnes my. To je ten strach před Hospodinem a strach před manželem. Tento náboženský názor předpokládá jinou lásku. Pavel je Žid a k tomu farizej. Má v sobě mnoho starozákonního a tak zastává onen strach před Hospodinem a bázeň před manželem, tedy jiný mravní poměr než jaký známe dnes. Pavel vylučuje ženu z bohoslužby, a důsledkem toho je potom církevní katolické: mulier taceat in ecclesia! Žena je vyloučena z kněžství nižšího i vyššího svěcení, zkrátka nábožensky muž je vyšší.
Přes to, že nesouhlasím s Pavlem a s jeho nazíráním, připouštím rád, že mravní opravdovost, s jakou on vystupuje proti nečistotě, byla správná. Pavel stále a stále varuje před nečistotou a varuje křesťany zvláště před životem, jaký vedli Římané, Řekové a jiní tehdejší národové. On říká, že je tělo a duch údem Kristovým, chrámem ducha svatého. Ale ta přílišná protiva ducha a těla, protiva ženy a muže, v jeho náboženství jen ještě více se stupňuje! Ovšem farizeům samým byla žena také nižší, ale zde to máme posvěceno nábožensky. To jsou prvky náboženské, které se pak z nepocho
pení ve středověké církvi vyvinuly v učení panující v církvi.

Z ostatních apoštolů u Petra máte učení vlastně Pavlovo: "Žena budiž poddána muži svému."
- "Jako Sára poslušna byla Abrahama, pánem jej nazývajíc." Ostatně ještě před stoletím i u nás ženy říkaly tak svým mužům. U Petra také stojí, že žena je mdlejší muže. Nemusím doličovat. Zdá se mi, řeknu to stručně, že mezi Pavlem a Ježíšem vidíme značný rozdíl: rozdíl askese. A i kdyby u Ježíše byly nějaké prvky askese, budou celkem nepatrnější, kdežto u Pavla máme už nejen askesi, nýbrž i náboženské znehodnocení ženy. Na těchto Pavlových názorech vyvíjí se středověká církev a její učení v té věci stručně asi takto: že žena, matka je nábožensky mdlejší než muž, proto nižší. Ideálem církve se stává po stránce náboženské i mravní mnich, ani ne kněz! Hned ve druhém století po Kristu vyvíjí se v Egyptě a jinde mnišství. A od těch dob je ideálem křesťanského života: překonání světa mnichem, který nejen rodinnému životu dává výhost, nýbrž který všechen život přirozený dusí. Jeden stojí na sloupě celý svůj život, jiný žije v jeskyni. .Celkem řečeno: mnišským ideálem, tedy také nejvyšší mravností je nežít v .rodině, pro rodinu a s rodinou. Tudíž, muž, se nežení, a žena se nevdává a stává se jeptiškou.

To je, opakuji ještě jednou, názor Pavlův a ne Ježíšův. I u Římanů a u tak zvaných pohanů askese byla v užívání. Summum askese se jevilo v onom nepřirozeném zlomeni člověka, místo jeho přirozeného vyvinutí. Vlivem askese, ale po dlouhých bojích vzniká celibát. Pravím, ne najednou, ne hned. Je dosti těžko dát zde určité datum. Do čtvrtého století se kněží žení docela přirozeně, jak je tomu ve východní církvi podnes. To je nepopíratelné faktum. Teprve na koncilu nikejském roku 325 dán návrh na kněžský celibát, ale nebyl přijat. Teprve od šestého století se ustavuje mnišství. Mnich a kněz byly dva typy, dvě různé instituce téže církve. Ta církev, která měla ideál asketický, sama v sobě byla rozpolcena. I ten kněz pravidelně nežil ani podle ideálů Ježíšova ani Pavlova. Teprve časem, od šestého století počínajíc, pořád více a více se zakazuje na západě kněžím ženění. Teprve ve dvanáctém století pronikla ustanovení o celibátu tak, že se může mluvit o nynějším kněžském celibátu: Jak velmi krutě se prováděl, o tom svědčí ta okolnost, že zeměpánům byla svěřena moc k vyčištění církve, a k tomu patřil i celibát. Zeměpánové měli právo ženy a děti kněží dávat v poddanství. Tak jen násilím v přemnohých zemích byl tento stav zaveden. Na mnohých synodách, ve Španělsku a v Římě; byly vydávány přísné nákazy, aby se celibát prováděl a přidávána krutá poučení.

Důvody pro zavedení celibátu jsou dány v tehdejších poměrech církevních, jakmile se církev stala dominující a kněz byl vojákem, který byl stále v nebezpečí života. Zejména tehdy, když církev postupovala na východ a když se z Říma a z Itálie šířila do severních zemí. Jako dnes je voják celibátní z hospodářských důvodů, tak i kněžský celibát měl tytéž důvody jednou z příčin svého zavedení. Když pak kněz je už skoro v každé vesnici, má to být člověk podle učení církve věřící a žijící, a je-li bytostí posvěcenou, tedy vyšší, má být vzdálen všeho, co jen pro "tvrdost srdce" bylo obyčejným lidem dovoleno jako větší nebo menší hřích. To je ale, prosím, panující učení, jak se vštěpuje už i dětem v nejútlejším mládí. Mnich stojí stále nad knězem, neboť mnišský ideál je vyšší. Něco takového člověk přirozený přijmout nemůže. Řekne se mně: jak pak katolicism snižuje manželství, když je povýšil na jednu ze sedmera svátostí? Připouštím a uznával bych to plně, jen kdyby při této svátosti nebylo hned to učení, že manželství může být právoplatně uzavíráno jen knězem, při čemž církev vyvíjí svou moc sociální a politickou. Tak se stává manželství a jeho nerozlučitelnost velikou mocí, a to zase proti zjevnému učení Ježíšovu.

Církev nedovoluje rozluky manželství. Snad se mně také namítne, že středověký katolicismus vytvořil kultus panny Marie. To ctění matky boží má v sobě jistě některé pěkné stránky, ale ona byla ctěna jako panna, jako neposkvrněná, a v tom vidíme, že matka má být podle učení církve katolické něco nečistého, poskvrněného. Tak bych řekl, osudným omylem církve římské je to, že čistotu a cudnost zaměnila s neporušenosti tělesnou. Ze může být mnohem čistší a vyšší člověk v manželství nežli panic a panna, protože ne o tělo, ale o poměr těla a ducha běží, to u ní nijak nerozhoduje. To, opakuji, je hlavní omyl, a rovněž onen asketický ideál, který snižuje ženu a manželství, zkrátka všechen základ života. Já se snažím být spravedlivým, ale musím vyznat, že to učení je mi do duše protivné, odporné, nevidím ničeho nižšího. Vy vidíte onen nepěkný příklad kněží, a já nechci odhadovat, jak veliké procento kněží drží se přísně a žije podle toho svého ideálu. Život mnohých kněží kazí vůbec společnost, církev s chybami mlčí, při tom ale jeden druhému stále šušká. Všechny ty nepěkné věci musíte mít stále před očima. Já pravím, nemohu mlčet, nemohu klidně o tom mluvit. Ale chci být spravedliv. Najdete v literatuře
římské církve středověké - mohl bych to shledat úplně, ale zde chci podat jen v ukázkách - krásné pojetí jednotlivých římských lidí o manželství. Tedy jen některé. Vezměme Augustina:

Tam, kde, mluví o manželství, praví, že "oba jsou bratry a jako spoluslužebníky, není mezi nimi žádného rozdílu těla a ducha.
J sou dva, ale jsou jedno tělem. Kde jest jedno tělo, jest také jeden duch." Tedy už ve čtvrtém století vidíme křesťany, kteří pochopují v manželství také duchovní stránku; ovšem to byl vlastně fakt římského a řeckého vychování a toto se přenáší do učení křesťanského. Máte ve čtrnáctém století slavného Duns Skota, odpůrce Tomáše Aquinského, ten mluví dokonce o jemném spojení duší v manželství. To je už přece jen krásné slovo, které také v moderní době básník vyslovil. Ale pravím: přes to, že církev římsko-katolická měla po ruce taková učení, přece v mnohých případech vždy poráží přirozené pojímání poměru muže a ženy, a vedle citovaných krásných výroku naleznete opravdu hrozné výroky jiných o manželství a o lásce. Tak jeden učitel církevní jmenuje ženu branou ďáblovou a cestou nepravostí atd. Anebo svatý Hieronymus nechtěl by mít vůbec ženu v chrámu, aby mu při bohoslužbě nepřekážela. Do Sixtinské kaple ženy neměly přístup a tedy nesměly tam ani zpívat při bohoslužbě. Ale poněvadž tam chtěli mít vysoké, jemné hlasy, byli pro to kleštěni mladí hoši. To připouštěl papež ve svém věčném městě.

Toto učení c
írkve středověké bylo modifikováno a zpečetěno církevním učitelem Liguorim. Narodil se roku 1777, zemřel roku 1816, svatořečen roku 1871 od Pia IX. jako učitel veškeré církve. To učení bylo předmětem mnoha sporů. Učení jeho o manželství a o rodinném životě je prostě hrozné, a přece Liguori byl za učitele prohlášen! Dollinger, jeden z nejlepších theologů, toto prohlášení pokládá za něco nevyslovitelně hrozného, že se bec něco takového mohlo stát! Nemohu ani vyložit, co všechno tam je a jaké jsou návody v tomto učiteli církevním, zkrátka to celé jeho pojímání rodinného života je hrozné! Ještě je prý na omluvu, že prý je to psáno latinsky, ne tedy pro velké davy, nýbrž jen už pro ty vzdělanější. Vizme jen jeho definici manželství a poznáme celý ten směr. Manželství prohlašuje za svátost, které mohou být účastni jen křesťané. Křesťan a nekřesťan nemohou být v manželství. V této svátosti muž a žena zasnubují svá těla k stálému spolužití v životě. Tato svátost je tu proto, aby se rodily děti, a konečně má být prostředkem proti žádostivosti. Tedy manželství není spojení duší, ale podle něho je to zlo, a jenom prostředek, aby nečistý člověk byl méně nečistý. To je prosím oficiální učení církve, ve kterém se vychovávají celé generace duchem a příkladem. Nemyslete, že tu jde snad jen o nějakou polemiku theoretika, ale já polemisuji, protože zde je mravnost národů ohrožena v samých základech.

A to si musí člověk, který chce být mravný, uvědomit. Vezměte třeba modlitební knížku našich dětí, ve které je také zpovědní zrcadlo. A poslouchejte, co v takovém zpovědním zrcadle jest, jak se to probírá, co se táží při zpovědi, nač se na všechno upozorňuje. V tom je také veliká chyba oficiální církve, že se dětem o pohlavních otázkách příliš záhy zmiňuje, život pohlavní jim předčasně odkrývá a dává čerstvé fantasii dětské jen podnět k nečistému myšlení. Proto pravím, tu je nebezpečí, a já nemohu nepoužít této příležitosti a neupozornit na tento fakt otce a matky. Ten fakt si musíte uvědomit. Tak je potom i možno, že svatý Aloisius z Gonzy, ten jezuita, nechtěl se ani na svou vlastní matku podívat, aby prý nepřišel v pokušení! To je, prosím: svatý! A to je ideál římské církve! I to si musíte uvědomit!
Já jsem tím zakončil, co jsem chtěl povědět. Je to, mám-li to shrnout v několik slov, asi toto: Náboženství je láska, a já znám vysokou hodnotu učení
Ježíšova a jeho náboženství lásky plně přijímám. Ale v oficiálním náboženství pro svazek muže a ženy, pro to nejvyšší, není porozumění a smyslu. Myslím, že se dá dokumentovat, co to také znamená pro výchovu lidí. Myslím, že jsem úkolu svému vyhověl.

Z knihy T.G.Masaryk: O ženě, vydal Čin Praha 1929.

Články na podobné téma:
Masaryk a vegetariánství
Svět věcí otce Theofila
Ježíš o vznešeném postavení žen
Nebezpečné ideály a sektářątí diletanti
Síla žen
Byla mezi apoštoly žena?
Bat-šeba, sex a Bůh
D. Nitsch - Dva ať jsou jedno skrze lásku
Hříšnice
Evangelium_Marie_z_Magdaly
Prorok o lásce (Chalíl Džibrán)
O partnerských vztazích
Kořeny dogmatu neomylnosti
Vatikán nařídil utajovat sexuální zneužívání
Katolická církev opět selhala - nepropustí pedofilní kněze
Women, abuse, and its results
Women in Patriarchal Religion
Women In Ancient Egypt - Suprisingly Powerful
Karmic Speculation Cannot Build A Dharmic Nation
Distortions of scriptures
Nori Muster - Thirteen Years After Leaving ISKCON

nahoru


Zpátky na Novinky