Naděje narození brutálně zničena


Benjamin Klein

Z knihy Poznej svého anděla

Otcovo klidné chování, jeho vyzařování ležely jako ochranný zvon nad námi všemi, daly nám mír. Znamenalo to velký obrat v našem životě. Pro mě nastal nádherný čas. Každý den si otec udělal pro mě až dvě hodiny času. Vyučoval mě také v řeči hluchoněmých a dělal se mnou nápravné cvičení. Nebylo to lehké. Vyučování bylo velmi náročné, cviky byly nepříjemné, často bolestivé. Ale těšila jsem se z lásky, která z mého otce na mě proudila. Vždyť matka tu a tam dělala už dříve se mnou toto cvičení, ale čistě mechanicky, a neúčast z její strany udělala z tohoto cvičení utrpení. Dlouhý čas jsem odpovídala na její odmítavý postoj také odmítáním. Od té doby, co jsem mohla s Michaelovou pomocí udržovat lépe své pocity pod kontrolou, jsem to činila už mnohem méně. Byl pro mě velmi důležitý poznatek, že jeden a tentýž průběh, tatáž bolest se může pociťovat úplně jinak. Bylo to zřetelné znamení, že započatá cesta je správná, že jsem mohla a musela Michaelovi plně důvěřovat, když jsem chtěla jít dále. A jít dále jsem chtěla. Chtěla jsem využít šance, kterou mi tento život nabízel, chtěla jsem posbírat tolik zkušeností, kolik bylo možné. I když jsem se zdála navenek netečná a debilní, můj duch byl stále čilejší a vůli jsem měla velmi silnou. Vždyť jsem věděla od Michaela, jak těžké bylo dostat tělo.

"Víš," řekl, "miliardy duší čekají na to, aby se mohly inkarnovat. Vědí, že ve svém vývoji mohou jít dál, jen když se inkarnují na zemi. Ale k tomu je zapotřebí dvou lidí, kteří jsou ochotni poskytnout ,místo k dozrávání`, umožnit dítěti život. Dnešní způsob myšlení je pro všechny tyto duše ranou do obličeje. Většina lidí je sice šťastná, že zde smí žít, narodit se, ale málokdo je ochoten tento život předat dál, poněvadž by se musel vzdát části své domnělé svobody. Tito lidé se považují za svobodné, myslí, že jsou nespoutaní a přitom jsou závislí na denní pilulce jako alkoholik na vermutu. Domnívají se, že jsou svobodní, protože navštěvují hodně cizích zemí, ale neuvědomují si, že je to nutí procestovat dálky jen proto, že ve svém nitru cítí prázdnotu. Tito lidé jsou pak označováni jako znalí světa, hledí se na ně s úctou a závistí a považují se za svaté. Jako kdyby člověk mohl získat zkušenosti z vnějšku! Skutečné zkušenosti lze udělat jen v nitru. K tomu není třeba cizích kultur a cizích zemí, člověk potřebuje jen lidi, kteří ho obklopují, povolání, kterému se vyučil, a životní okolnosti, jimž je podroben. Mnozí považují za svobodu, když si mohou každý večer vyjít, aniž by museli brát na někoho ohled. Přitom nepozorují, že jsou vystaveni tlaku přijmout každé pozvání jen proto, aby se ukazovali v určitých společenských kruzích, i když atmosféra je tak křečovitá a zábava tak banální. Musí si každý večer vyjít, neboť nevědí, co sami se sebou počít, neboť mají strach sami před sebou, neboť mají strach, aby se nezřítili do propasti, která se otevřela v jejich nitru. Považují za svobodu, že mají dostatek peněz a podle libosti je mohou vydávat, ale neuvědomují si, že jsou neustále pod tlakem, který je nutí jezdit stále novějším a rychlejším autem a tím imponovat druhým. Nejsou schopni vidět člověka, mít s ním kontakt, zabývat se jeho pocity. Vidí jen herce, loutky obklopené šaty, auty, bytem a společenským uznáním.

Mnozí jdou dnes už tak daleko, že žijí úplně sami, vědomě se vyřadili z božího řádu, aby mohli nerušeněji uspokojovat svá přání a vášně. Považují za svobodu, že mohou sexuálně komunikovat s libovolným partnerem, a nepozorují, že jsou jen zajatci své vášně, že už nemohou vůbec sami sebou vládnout, poněvadž jejich sexuální pud je úplně zotročil. Považují za svobodu, že mohou pěstovat nejoblíbenější druhy sportu, a nepozorují, že jsou pod tlakem, aby svými tělesnými schopnostmi potvrdili sami sebe před sebou samými a před druhými, poněvadž jejich duchovní schopnosti ještě nedozrály nebo už zanikly. Co se uznává, je jen tělo, to vnější, vzhled. Pravé hodnoty nikdo nežádá, vždyť je člověk nemůže vidět a jsme ,někým` jen tehdy, když se nám druzí obdivují. Poněvadž to jen málokteří skutečně vydrží sami, musí se pak organizovat větší setkání, kde je mnohem jednodušší schovat se za svoji masku nebo za druhé. Vztah se připustí jen k ,nevratnému bodu`, tedy až k bodu, kde rozum může ještě kontrolovat pocity, rozum, který pracuje tak žalostně. Mělo by to být vlastně přesně obráceně: cit by měl vládnout rozumu. A to všechno jen kvůli tomu, že tito lidé mají strach zcela se otevřít druhému, pojmout ho svým citem. Strach, že musí odložit masku a stát nazí. Strach, že druhý by je mohl zranit, kdyby odložili svoji výzbroj, pancíř vnější okázalosti. Takový egoismus škodí duši daleko více, než může většina jen tušit.

Kdyby nebylo nevázaného sexuálního pudu a kdyby lidem zapomnětlivost a nespolehlivost ochranných prostředků stále znovu nedělaly čáru přes rozpočet, nebylo by už brzy možné narodit se na této planetě. Ačkoliv s trochou dobré vůle a bez větších problémů by bylo možné na zemi umístit a uživit desateronásobné množství lidí, dělá se dnes všechno pro to, aby se lidstvo decimovalo, v některých zemích dokonce mocí zákona pod hrozbou trestu při jeho nedodržení. Jsou-li již ochranné prostředky zcela nepřípustné a to bez výjimky, poněvadž zavírají vlastním bratrům a sestrám dveře před nosem, pak je interrupce největší zločin proti člověku, jaký kdy existoval a bude existovat. Právě při plození, bezprostředně po spojení semene a vaječné buňky, je malé tělo - o to se totiž právě jedná - obydleno duší. V celém nekonečném vesmíru neexistuje jediný atom, který není oduševněn. Každé zvíře, každá rostlina, ano každý kámen je oduševněn a právě nejvýše vyvinutý tvor by měl prožít stav bez ducha? Sama jsi to zažila, když jsi bojovala se svou matkou o svůj život a zachránilo tě nakonec jen otcovo absolutní ,ne`. Životní okolnosti, které jsi zde nalezla, jsou na tebe, na tvůj duchovní vývoj tak precizně střiženy, že by dlouho trvalo, než by se našly pro tebe podobné poměry. Více než 50 milionů duší musí každoročně udělat hořkou zkušenost, že jejich naděje smět se vyvíjet dále, přijít o krok blíže k Bohu, je brutálně a bez milosti zničena potratem. A to všechno jen ze sobectví! Bůh se stal v tomto prostředí cizím slovem. Kde vládne chlad, mrzne teplo a s ním vyhasíná láska. Kolik lidí ještě musí udělat tyto hořké zkušenosti, než přestane tato hrůza?"

Můj otec si dal se mnou mnoho práce. Na začátku jsem zkazila každý pokus. Nechtěla jsem svoji izolaci opustit. Chtěla jsem si udržet svůj klid. Ale Michael mě přesvědčil, že to není správné. "Když se někdo namáhá a chce ti pomoci, pak ho nesmíš zklamat. Nestav si hlavu, nýbrž dej mu příležitost, aby mohl pomoci, a přijmi vděčně jeho pomoc."

Přesto všechno nebylo vidět téměř žádné pokroky. Přes největší vypětí vůle se mi nepodařilo kontrolovat svoje údy. Poněvadž jsem nemohla se svýma rukama nic uchopit, nemohla jsem se také naučit řeči hluchoněmých. Mohla jsem jen jaksi hýbat hlavou. Otec mi dal ještě jednu možnost. Pomocí Morseovy abecedy jsem mohla vyjádřit to nejpotřebnější a nejdůležitější. Nyní jsem byla šťastná, že jsem se nevzdala. Žádná velká zábava nebyla sice možná, ale mohla jsem se podílet alespoň na důležitých věcech. ,Náhoda` tomu chtěla, že tehdy dlel v blízkosti jogín a lékař, znalec ajurvédy, kterého předcházela pověst velké zázračné činnosti. V otci vzklíčila nová naděje, když jel se mnou do města. Na zachvívání, které z jogína vycházelo, jsem pozorovala, že musel být velmi zasvěceným mužem. Začal hned se mnou v duchu mluvit, jak jsem to znala dosud jen u Michaela. Ačkoliv jsem pro to neudělala nic, mohl mi vštěpovat své myšlenky a věděla jsem také, že on mohl přijmout moje. Zdálo se, že všechno ví, všemu rozumí. Otec pozoroval, že se dělo něco neobyčejného, a choval se úplně tiše. Bylo to krásné.

nahoru