Nebezpečné ideály a sektářští diletanti

Nebezpečné ideály
Převzato z: http://www.gewo.applet.cz/mystika/mystery_page_01.html

Učení opravdových mystiků má nepopiratelné klady. Jít klasickou cestou mysterií totiž znamená dodržovat pravidla věčného a všeobecně platného Zákona. Pokud by lidskou společnost řídili lidé, kteří na své Velké cestě skutečně dosáhli Cíle, neměli bychom se čeho obávat.
K tomu ale asi nedojde.
"Etika" současné společnosti mystikům klade téměř nepřekonatelné překážky - opravdovým Poznáním prodchnutý jedinec se totiž už od počátku dobrovolně zřekl všech nástrojů, umožňujících prosazení nových myšlenek jinak než cestou ducha. Už z podstaty se nemůže stát politikem chráněným výkonnou mocí státu, na jehož řízení se podílí.
Požadavky, jejichž bezpodmínečné splnění je k dosažení Cíle nezbytné, jsou materialistům, tedy většině "demokraticky smýšlející části lidstva", cizí, nepochopitelné a nepřijatelné. Nekonformita vůči zavedenému systému u ní po počátečním nadšení vzbuzuje podvědomý odpor a nenávist.
To také byl jeden z hlavních důvodů, proč známe staré mystické školy jako převážně uzavřené enklávy.
Historie ukázala, že jakýkoli pokus otevřít nematerialistické učení vůči zbytku světa hlásajícímu moc peněz, skončil katastrofou; většinou fyzickou likvidací "zvěstovatelů" (Ježíš, Sokrates, Gándhí). A pak - osobnost, která umí již pouhou kvalitou veřejně vyslovených myšlenek nadchnout více lidí než vidina mamonu, je, a vládci civilizací našeho typu vždy byla, považována za nebezpečnější než mor!
Oč pohodlnější, a tudíž přijatelnější, je varianta nabízená paulisty katolické církve! Ti totiž v podstatě tvrdí, že malé průšvihy opět vylepší zacinkání v kostelní pokladničce a pár "zdrávasů", protože účet za ty velké "hříchy" poslušných oveček kdysi, už napřed a za všechny, zaplatil kdosi jiný; takže nemá smysl snažit se dosáhnout spásy sám...
Dilema učení katolické církve zatím snad nejzasvěceněji popsal německý učitel teologie Holger Kersten; cituji ze závěru jeho knihy:
Tato forma učení o spasení v tradičním křesťanství spočívá prakticky výlučně na Pavlovi a Ježíš ji nikdy nehlásal. Pavel učí, že celé Ježíšovo působení směřuje k jeho smrti jako oběti, že on svou krví osvobodil věřící od jejich hříchů, zatracení a nadvlády Satana. Pavel se skutečně ve svých epištolách ani čárkou nezmínil o tom, co Ježíš učil, a neuvádí ani jedno z jeho podobenství. Místo toho staví na svém osobním pochopení (nebo nepochopení?) Ježíšova učení svou vlastní filosofii. Podle Pavla doléhá na všechny lidi díky Adamovu hříchu od počátku hněv Boží (srov. Efezským 2. 3) a jsou bez výjimky ztraceni (např. Římanům 5. 18; 1. Korintským 15. 18), neboť všichni jsou pod mocí hříchu (Římanům 3. 9; Galatským 3. 22; Koloským 2. 14). Na všechny lidi se vztahuje Boží zatracení (Římanům 5. 16).
Tak Pavel radostné poselství Ježíše mění ve výhružné, ze kterého on sám ukazuje cestu úniku. A ta spočívá ve spáse lidstva obětováním se Krista: "A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti (?) přinesl všem ospravedlnění a život." (Římanům 5. 18) A v listu Koloským: Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení sloužila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž" (2. 14).
Tím nejhorším na Pavlově učení o spáse je ale výrok, že člověk sám nemůže přispět ke svému vykoupení z bytí plného utrpení. Žádnými vlastními dobrými činy a jakoukoliv změnou života se nemůže ospravedlnit, spasit, být smířen s Bohem (viz Římanům 3. 24; 9. 16; 1. Korintským 1. 29; Galatským 2. 16).
Neboť podle Pavla je to jen sama milost Boží, která nám přináší vykoupení: "Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit." (Efezským 2. 8 a 9)
Podle Pavla je člověk sám spasen již prostřednictvím jedinečného aktu křtu, stává se dítkem Božím a zcela novou bytostí. Každý požadavek, aby se člověk vlastním úsilím spolupodílel na spáse, je tímto učením označen jako krácení zásluh Ježíše, jako zhoubný pokus o sebevykoupení. Naopak! Každý člověk, ať už žije jakkoli dobře a příkladně, platí podle tohoto pojetí za ztraceného, pokud oběť na kříži on sám osobně s díkuvzdáním nepřijímá jako svou absolutní spásu.
Tato představa je Ježíšovu myšlení naprosto cizí.
Většina křesťanů zastává názor, že s tímto učením stojí a padá velikost a jedinečnost křesťanství. Při bližším pohledu se však tento výklad jeví jako fikce, jež byla Ježíšově myšlení zcela vzdálena. Ani kázání na hoře - jádro Ježíšova poselství - ani Otčenáš nebo Ježíšem uváděná podobenství neobsahují ani špetku těchto takzvaných "křesťanských učení o spáse"! Ježíš sám nehlásal žádné filosofické teorie o své cestě a o svém učení k osvobození člověka z utrpení pozemského bytí - on své učení podložil svým vlastním životem! Tolerance, vzájemné vstřícné jednání všech živých bytostí, dávání a sdílení, braní utrpení jiných na sebe, ničím neomezená, bezpodmínečná láska k bližním - to je cesta ke spáse, kterou Ježíš ukazuje. (Kersten, Holger: Ježíš žil v Indii)
"Křesťanství" stojí na principech Nového "zákona", traktátu, který ze dvou třetin sepsal obratný, vzdělaný dogmatik Šavel/Pavel, který povýšil osobu "Krista" nad Ježíšem hlásaný princip!
Z výše uvedených důvodů tedy nelze očekávat (ani požadovat), že se lidstvo dobrovolně vydá trnitou cestou Mysterií..
V podstatě by bylo nutné vytvořit "velký kruh", jakousi radu zasvěcených, která by řídila celé společenství. Takový pokus už tu jednou kdosi bezúspěšně nastartoval: "Učiním z vás království kněží," sliboval Mojžíšovi na poušti. Vláda "služebníků Božích", jejichž znalosti i respekt díky podvratnému vlivu "cizích bohů" (ať už se za tímto pojmem skrývá kdokoli nebo cokoli) rychle upadaly, nevydržela Hebrejcům dlouho. Na řadu přišel král Saul (shoda ve změně přístupu i jmen je samozřejmě jen náhodná).
Sdruženou duchovní sílu by v zájmu všech musela chránit výkonná moc, která by dočasně (bez toho, že by sama propadla touze po moci, což je iluze, na niž naši předkové tvrdě doplatili!) prosazovala jejich vůli vůči materialisticky smýšlející většině.
To ovšem znamená konec domněle "široké demokracie" v dnešním smyslu tohoto pojmu. Tu by nahradila jakási "diktatura rozumu", nezištně užívaného k veřejnému prospěchu. Jenže to je opačný extrém: muselo by dojít k rozkastování společnosti nezbytným rozdělením do účelových okruhů.
A tady se rázem ocitáme ve světě A. C. Bhaktivedanty Swami Prabhupády a jeho interpretace véd (Bhagavad-Gítá, taková, jaká je.) Jeho škola je pro mnohé myšlenky právem napadána. Málokdo má chuť ocitnout se v roli bezprávného šúdry na okraji kruhu, z jehož středu vládnou "neomylní" bráhmani...
Chyba ovšem není v textech Gíty (ústředního díla Mahabháráty), ale v jejich interpretaci a konečné aplikaci. Ani sám Mistr, který dnes už jistě ví své, žel mnohdy nevystupoval jako duchem osvícený člověk, ale jako dogmatický árijský bráhman. Slova neskrývaného opovržení, která často a rád užíval vůči jinak smýšlejícím, do slovníku duchovního Učitele nepatří!
V nepochopení principů takzvané "mystické cesty", zejména nepochopení skutkové podstaty "smrti" uchazeče na cestě k dosažení Ducha, musíme hledat klíč k jinak rozumově nepostižitelným hromadným sebevraždám příslušníků charismatickými diletanty vedených sekt.
 

Články na podobné téma:
Dny, kdy byl zbožštěn Ježíš?
Je uctívaný Vládce ve všech pasážích Starého zákona Nejvyšším Bohem?
Prabhupada´s Responsibility in the Hare Krishna Abusive Cult 2nd Part 3rd Part
Autoritářská dynamika
Zlomky z apokryfních spisů
Z Nag Hammádí Kodexu
A co ty, když jsi v chrámu, ty jsi čistý?
Ježíš o vznešeném postavení žen
Ve jmému kříže - pokřesťanštění Čech, nebo...?
Noemova archa a Gilgamešův návrat
Gilgameš, sumerské příběhy a jejich vliv na Starý zákon
Pohled gnostiků
Byla mezi apoštoly žena?

Knihy ke stažení:
Jak je to vlastně v Bibli?
Byl Ježíš v Indii?
Tomášovo evangelium
Evangelium Esejských
Evangelium o narození Panny Marie
Evangelium Jakuba menšího
Evangelium Marie z Magdaly

nahoru


Zpátky na Novinky