Nejdřív se potřebuješ rozzlobit

Odpuštění stojí až na konci
Anselm Grün
Z knihy Poselství shůry

Odpouštění a promíjení připomíná shovívavost. Někdo mě udeří a mně jako křesťanu "nezbude nic jiného než odpustit". "Nesmím se bránit." "Musím odpustit i svým nejhorším nepřátelům."

Odpuštění tě ale nemá ponižovat a učinit bytostí bezbrannou, naopak - má tě osvobodit z moci lidí, kteří tě zraňovali a uráželi. Odpustit znamená vlastně pustit nepřítele. Škrtnout mu jeho dluh.

Při odpuštění není třeba potlačovat vlastní city; odpuštění stojí až na konci: přichází po hněvu, ne před ním. Abys mohl promíjet, musíš nejprve připustit bolest, kterou ti ten druhý připravil, ale neměl by ses ve své ráně vrtat, jinak bys zraňoval sám sebe. Potřebuješ si tudíž bolest nejen uvědomit, ale i rozzlobit se. Nech v sobě stoupat hněv proti tomu, kdo tě zranil, protože je silou, která tě bude distancovat od toho, kdo tě zranil; pomůže ti vyvrhnout ze sebe toho, kdo ti ublížil.

Teprve když ses ho zbavil, budeš si umět říct: "Nu, i on je jen člověk. I on je jen poraněné dítě." Nebo se budeš umět modlit s ukřižovaným Ježíšem: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí" (Lk 23,34).

Snad si myslíš: však on ten druhý dobře ví, co činí, když mě zraňuje, když ve mně vyvolává pocity viny, když svou kritikou tvrdě odkrývá má citlivá místa. Samozřejmě ví, co dělá! Ale neví, co ti tím skutečně působí. Je natolik zajatcem vlastní povahy, svého strachu a zoufalství, že ani nemůže jinak. Musí tě ponížit, protože mu nezbývá nic jiného, chce-li věřit ve svou velikost. Protože je sám "zamindrákovaný", musí umenšit druhé pod svou úroveň. Jakmile začneš takhle smýšlet, nebude už mít nad tebou nikdy žádnou moc. Teprve poté, co ses svým hněvem osvobodil z jeho moci, jsi schopen vskutku odpustit. Pak pocítíš, jak ti odpuštění udělá dobře, jak tě definitivně osvobodí z moci těch, kteří tě poranili.

Často trvá dost dlouho, než to dokážeme. Nepotlačujme své city. Jestliže tě opětovně zraňuje tvůj otec, distancuj se od něho a k tomu právě potřebuješ svůj hněv. Možná musí tvůj hněv ještě narůst, aby tě už otec svým autoritářstvím a deptáním nedosáhl. Pokud v tobě jeho zraňující nůž ještě vězí, nemůžeš odpouštět, protože tím by ses jen ještě více zraňoval a rozdíral svou ránu - a to by byl masochismus. Nejprve musíš toho druhého ze sebe dostat. Teprve pak můžeš skutečně odpustit. Prominout dříve by znamenalo jen vzdávat se sebe samého, odevzdávat se do zlého osudu. Pak ale musí nastat okamžik, kdy je skutečně nutno odpustit. Mnozí lidé se nemohou vyrovnat s těmi, kteří jim ublížili, protože jim nikdy neodpustili. Odpuštění tě osvobodí od ran, které ti zasadili lidé - a nakonec je zacelí.

V jednom kurzu jsem vyzval jeho účastníky, aby si představili tři lidi, kteří jim ublížili, a pak jim po pocitu bolesti a rozhořčení odpustili. Velmi intenzivně jsem cítil, kolik lidí ještě zápasí se starými ranami a vrtá se v nich. Ti by potřebovali odpuštění, aby se jejich rány zacelily, a aby se tak osvobodili od těch, kteří je stále ještě deprimují. Neodpuštěné urážky ochromují, vysávají energii, kterou potřebujeme pro život. Mnozí se neuzdravují jen proto, že to nepřenesli přes srdce a neodpustili. Odpuštění ale potřebuje čas, nechce od tebe více, než na co stačíš.

Není lidského soužití bez odpuštění. Protože ať chceme či nechceme, budeme se vždycky zraňovat. Budeme-li si vzájemná zranění stále účtovat, dostaneme se do bludného kruhu. Jestliže je bez přemýšlení přeskočíme, budou v nás plodit hořkost a agresi a ta z nás při nějaké příležitosti vyvře v podobě výčitek, kritiky a nevraživosti. Jednou to tomu druhému oplatíme a jedna vina zplodí další. Odpuštění bludný kruh odplaty přetne. Pročistí atmosféru, a tak umožní i nám, zraňovaným a zraňujícím, lepší lidské soužití.

Články na podobné téma:
Pravdivost života
Hříšnice
Meditace na téma odpuštění
Omluvy papeže a církve za smrt Jana Husa, nové pohledy
Karmic Speculation Cannot Build A Dharmic Nation

nahoru


Zpátky na Novinky