Ohlédnutí za sektou Parsifala

Ohlédnutí za sektou Parsifala

Před několika dny jsem si přečetl knihu "Boj se sektou" od Pavla Křemene. Je o samozvaném "Mesiášovi" Dvorském, který se prohlásil za Syna Člověka a nazval se Parsifal Imanuel. Svou družku Lucii (dcera herečky Mileny Dvorské) přejmenoval na Labutí pannu a založili spolu nebezpečnou sektu. V době kdy takto sekta vířila v Čechách mediální hladinu, jsem byl v zahraničí a tak jsou osudy členů sekty pro mě novinkou. Přesto principy ovládání lidí, vysátí jejich energie a následné vystrnadění, na kterých sekta fungovala, jsou podobné jako u všech fanatických organizací. Z ukázek se může každý opět přesvědčit, co všechno je v sektách možné. Podnadpisy v tučné italice jsou ode mne. Za článkem najdete další dva tématické příspěvky staršího data z časopisu Dingir.
Little John

Úryvky z knihy Boj se sektou

Manipulace s lidmi
Ing. Petr Konečný - K Dvorskému odešel s celou rodinou, opustili zaměstnání, prodali dům a všechny peníze i s úsporami odevzdali Dvorskému - kolem půldruhého milionu. Po čase byl Konečný ze sekty vyhozen. Vysvětlení: jasnovidec rozpoznal v jeho auře žlutou barvu, která je špatná. "Oznámili mi, že jsem se spojil s démony a bubáky. A že musím sektu opustit." "Přespával jsem v jakési turistické ubytovně. Ven jsem chodil jen sbírat dubovou kůru. Po sedmi týdnech jsem se dozvěděl, že i žena je ze sekty venku. Toulali jsme se po lesích a chtěli jsme umřít. Zhroutil se nám svět." Pak se dozvěděli, že byla vyloučena i jejich dcera. To situaci radikálně změnilo: rozhodli se, že se o ni musí postarat. Paní konečná odjela s dcerou ke své matce. Inženýr Konečný se nastěhoval ke svému otci do domova důchodců, kde oba bydleli v jedné malé místnosti." Návrat byl pracný a bolestný. Jestliže v sektě byl každý bombardován přívaly dogmat a pravd, po dochodu do normálního života se musel zase naučit přemýšlet sám.

Paní Marta Vaculíková - Manžel její plánovaný odchod do Tisícileté říše popsal takto: "Lákala mě, abychom vše opustili a založili Tisíciletou říši. Argumentovala jakousi knihou, ale když jsem do ní nahlédl, zjistil jsem, že jsou v ní vyloženě fašistické prvky nadřazenosti a vyvolenosti. Domácí práce sice dělala dál vzorně, ale jako by byla zhypnotizovaná - duchem někde jinde, neustále naštvaná a znechucená.

Mladá rodina z Pardubic - Jednoho dne obdrželi od Parsifala dopis: "Navrhuji vám, abyste se zamysleli nad tím, zda byste se nechtěli vrátit do Pardubic. Zde vám už pšenka nepokvete! Nechcete-li se vrátit, musíte udělat toto: Vaše auto BMW musíte vyměnit teď v noci (neexistuje pro mě žádná výmluva!!!) za fiata pana Lichtenberka včetně dokladů a podobně. Vy nebudete mít to nejlepší auto! Jste nyní ti nejhorší - a tak musíte podle toho i žít! Vy byste měli jezdit maximálně 1x týdně na nákup! Ihned zítra zařídíte své přestěhování k Vidonovým. Fialoví Vidonovi bydlí ve stísněném domku, zatímco vy jdoucí bez kříže (a paní je toho času dokonce žlutá) si bydlíte ze všech nejhonosněji. Dokud nebudete bydlet v Mirošově, nechci vás vidět..."

Kontrast mezi Parsifalovými slovy a činy
byl obrovský. Například zakazoval rychlou jízdu - maximem byla podle jeho slova asi čtyřicítka. Tvrdil, že obrovská rychlost způsobuje jakési obalování citů, které má za následek pozdější duševní i tělesné chřadnutí. Mladí členové sekty, kteří knihu Syn Člověka distribuovali, projeli republiku křížem krážem čtyřicetikilometrovou rychlostí. Dvorský však toto omezení neuznával: "Když Dvorský zajížděl nové auto, povykoval radostí a jezdil i 130 km/hod. Když se pak vracel z Itálie, střihal to nepřetržitě stodesítkou."

Dalším nešvarem, který Dvorský rád pranýřoval, bylo kouření. Pan Konečný vzpomíná: "Naši vzorové kouřili jednu za druhou. Vysvětlení bylo na úrovni. Oni nekouří, ale Lucie tímto způsobem hubne a Honza jí psychicky pomáhá!!!" Pan Jiříkovský, který jako jeden z mále ze sekty sám odešel, mi později řekl, že toto byl jeden z důvodů - Mesiášovo kouření mu vnášelo pochyby do jeho obrazu dokonalosti. Poslední kapkou pak prý byla Labutí panna, která s cigaretou v koutku úst kojila malou Josefii.

Výchova dětí
Někteří členové sekty tvrdili, že Julie (další dcera Dvorského) ještě v devíti letech neuměla pořádně číst a znala jen velká písmena. Ostatní děti proto měly používání jiných písmen zakázané. Drsný byl i slovník, jaký se u Dvorských před dětmi používal: "Podle Dvorských byli všichni debilové, blbci, idioti, zrůdy, obludy, ohavy nebo převrácenci. Mluvili tak i o svých dětech: když se zrovna Manuela nekoukala tak, jak by si oni sami přáli, hned se podle nich dívala jako debílek.

Dogmata
Jindy Dvorský hodnotil svého jasnovidce Vidona: "Vidí třeba rozdíl mezi pomerančem a grapefruitem. Grapefruit škodí a pomeranč neškodí. Pomeranč září fialovo-modře, zatímco grapefruit fialovozeleně. Grapefruit je rozumem vypěstovaný. Pan Vidon to ví."

 

Sliby bezproblémového Ráje
Před výpravou do Tisícileté říše, když Dvorský vybral peníze sekty, řekl: "Musíte teď být chudí. My tak s Labutí pannou žili tři roky. Ale vyplatí se vám to. Tisíciletá říše bude jediné místo na Zemi, kterému se budou vyhýbat všechny katastrofy. Uvidíte!"

 

Konce sekty
Ze sekty zbylo jen pár zdecimovaných členů. Dvorský o tom řekl: "Byla to doba pouze pro povolané. Zůstali jenom ti, kteří se dokázali zbavit svých mylných představ a překonali své těžkosti. Z původních čtyřiceti zůstalo pět. Jsou to jednotlivci schopni dorůst pro svůj úkol." Zakrátko však ze sekty odešli i oni.

 

Proroctví strachu a hrůzy
Na jedné ze seancí Dvorský svým ovečkám řekl: "Na světě je asi šest miliard lidí, ale z nich přijme pravdu jen šest tisíc. Kdo to ještě neví, jsou dva termíny zničení lidstva. První vlna přijde za osm a druhá za osmdesát let. Tou první vlnou budou všelijaké katastrofy a druhá se bude týkat těch, kteří tu první přežili: hlavně Eskymáků, Laponců, Rusáků a všech ostatních zdegenerovaných vesničanů." Systematické strašení bylo jednou z nejdůležitějších součástí Dvorského učení. Dvorský měl o termínech i místě katastrof jasné představy. Ale mohl být klidný. Poté, co se nevyplnily, nebyla to jeho chyba, ale důsledek špatné práce jeho jasnovidců. Byl to solidně zaběhnutý a spolehlivý systém. Kolem roku 1993 se jasnovidec Klimeš a Dvorský shodli zhruba na tomto scénáři: V prosinci 1993 se začne bortit Praha, v dubnu 94 poskytne peníze sektě šest milionářů, do konce roku 94 bude mít každý Čech k dispozici knihu Syn Člověka, prodej knihy vynese asi osm miliard marek, v srpnu 94 se potopí Itálie. Předpovědí se dostalo i jednotlivcům vyloučeným ze sekty: "Kafková do dvou dní zemře, Rain se do půl roku udusí a Rainová se do roka zblázní," prorokoval Dvorský. Čas od času strašil i ostatní členy sekty: například chorobou AIDS, hladomorem či válkou.

 

Odmítnutí odpovědnosti
Dvorský jakoukoliv vinu za selhání sekty odmítá: "Všichni selhali na těch nejhrubších hrubohmotnostech - o duchovnu nelze hovořit ani náhodou, to by bylo tupé..." "K duchovnímu zbloudění lidí však už dojít nelze, neboť v malé vlasti Syna Člověka není už ani jeden člověk, který by směl vejít do Tisícileté říše." "Sektářství je nebezpečné. Ale já jsem skutečný Mesiáš. Vím, že existují desítky lidí, kteří se za Mesiáše vydávají. Je to logické - když se na zem vtělí skutečný Mesiáš, vyvstanou zároveň řady falešných proroků."

 

Sekty hrozí dál
Pan Konečný o Dvorském v dopise kriminalistům: "Pachatelé, kteří činy vesele páchají i nadále, jsou psychopati i lidské zrůdy, mající na svědomí obrovské množství utrpení, destrukce a zmaru."

 

Pan Vaculík o výhrůžkách smrtí: "V šest hodin ráno zazvonil u našeho domu jakýsi muž a řekl mi, že vzhledem k mému vystupování v televizi budu oběšen. Vylíčil mně způsob, jak se to stane: dojde k tomu na silnici směrem na Hvozdec, kde mě zastaví stopaři, násilím mě vysadí z auta a pověsí mě pak v lese na větev. Pak ten člověk odešel. Druhý den mi někdo rozbil kamenem okno - kámen proletěl oběma skly a dopadl na klavír."

 

Existují i názory, že si sekta skutečně vyžádala životy - známe osudy se šťastnějším koncem, ale Dvorského rukama prošly desítky lidí, kteří se ani navzájem neznali.

 

Místo závěru
Když paní Milena Dvorská chtěla tehdy před vánoci 1994 přinést několik hraček svým vnučkám a klepala na okno, byla sprostě vyhozena. Ale zřejmě už dávno předtím tušila, jak to dopadne. Dvorskému vzkázala: "Já mu přeji mír v duši. Jestli ho těší ty desítky lidí, co se léčí na psychiatriích a nosí v kapsách žiletky a nože. Jestli ho to těší a nepochopil, že jde falešnou cestou a že je tak trošku ďábel, ať se jde do kostela pomodlit. Honzo, jdi se pomodlit!"

Články na podobné téma:
Hnutí Grálu (odmítá podvodníka Parsifala)
Církev nepropustí pedofilní kněze
Jak Osho podlehl kouzlu peněz a moci
Bohužel, mimo jiné i Haré Kršna
Kdy vyhynou dinosauři aneb staré myšlení kope z posledních sil
Když s guruem odchází dogma
Women in Religion
Prabhupada´s responsibility in the Hare Krishna abusive cult 2nd Part 3rd Part

=============================================================================================================

Sekta Parsifala Imanuela není minulostí

Sekta Parsifala Imanuela není minulostí

Mesiášství v jasném světle

MARTINA DVOŘÁKOVÁ A ZDENĚK VOJTÍŠEK

Převzato z: www.dingir.cz

Koncem června 1994 se před Pražským hradem konala podivná několikadenní demonstrace - skupina mladých lidí zde s amatérsky vyrobenými transparenty halasně bojovala za svou kamarádku Evu Sadílkovou, kterou prý nezákonně vězní na psychiatrii. Žádali samotného prezidenta Havla, aby dívce ze "spárů psychiatrů" pomohl... Demonstranti ihned vzbudili zájem novinářů, díky nimž je brzy znala snad celá republika. Jak se ale vzápětí ukázalo, podstata problému byla někde úplně jinde. Na scéně se totiž záhy objevil jejich vůdce, ryze český mesiáš Jan Dvorský alias Parsifal Imanuel.

Causa Jana Dvorského, možná nejznámějšího tuzemského mesiáše všech dob, plnila stránky novin i televizní obrazovky dlouhé měsíce, aby se nakonec rozplynula do ztracena - Dvorský a jeho družka Lucie jsou stále marně stíháni policií, komunita skalních stoupenců tohoto učení zvesela funguje dál, jen na jiném místě a v jiném složení a ti, kteří byli ze sekty nekompromisně vyhozeni, se dodnes snaží zacelit šrámy, které jim Dvorský způsobil na duši...

Když poprvé vyšla Parsifalova "bible"

Vraťme se na samý počátek příběhu, do doby, kdy nikdo netušil, že se v Čechách začíná rodit mesiáš, který vzápětí drasticky změní životy desítek mužů, žen i dětí. Píše se rok 1993 a na knihkupeckých pultech se objevuje kniha s názvem "Syn Člověka" s podtitulem "Mesiášovo živé Slovo k všenápravě světa". V této "nejdůležitější knize tisíciletí" (jak uváděl poutač na obálce) autor - Parsifal Imanuel - světu poprvé předkládá svůj světonázor: on a jeho družka Lucie, zvaná Labutí panna, jsou jedinými nepřevráceneckými lidmi na Zemi, jsou předurčeni vybudovat Tisíciletou říši, tj. místo, kde budou v lásce a štěstí žít jejich oddaní následovníci, pomocníci Syna Člověka.

Kniha se na první pohled zdá snůškou nesmyslných nadávek, urážlivých výroků a ukřivděných póz zneuznaného studenta pražské Filmové akademie múzických umění (FAMU) Jana Dvorského. Podrobnější studium textu ho ale ukazuje v jiném světle: jako člověka autoritativního, snad až despotického, který kolem sebe vidí jen zlo, temnotu a zvrácenost a který je skálopevně přesvědčen, že ze zkaženosti tohoto světa lze jít jen po jeho boku. Jako člověka, jenž svou "Pravdu" čtenářům předkládá s hysterickou přesvědčivostí, aby je zmanipuloval a aby zcela ovládl jejich myšlení i duši.

Tak se také stalo - kniha Syn Člověka se okamžitě stává svatým písmem pro několik desítek lidí ze všech koutů Čech a Moravy. Někteří se s Janem Dvorským zkontaktovali osobně a začali prodávat své majetky, opouštět zaměstnání i rodiny a odstěhovali se do komunit pomocníků Parsifala Imanuela, které tehdy fungovaly ve vesnicích Žebrák, Komárov, Ptákov, Mirošov a nakonec Hvozdec v okolí města Hořovic na Berounsku a Rokycansku. Z Dvorského se pomalu, ale jistě stává uctívaný a zbožňovaný mesiáš.

Bolestivá průměrnost?

Jan Dvorský (někdy používá i druhé jméno Dietrich) se narodil v roce 1966 v Liberci jako druhé dítě manželů Ladislava a Jitky Dvorských. V jeho šesti letech se rodiče rozvedli a malý Jan vyrůstal s matkou a sestrou. Z informací o jeho minulosti je zřejmé, že nebyl ničím příliš výjimečný, avšak za každou cenu se ze své průměrnosti snažil vymanit. Možná i proto v době puberty utíká k drogám, možná i proto se v době studií na FAMU snaží "promiskuitním životem vyzískat si postavení ve škole, mít 'pověst', být opředený pikantními historkami... Mít pověst inteligenta, dříče, dobrodruha, gentlemana, talenta a proutníka, protože to je tou nejlepší vizitkou a reklamou, kterou si umí udělat jen málokdo..."(1)

Ke kompletnějšímu obrazu budoucího mesiáše snad napomůže i další ukázka z jeho knihy: "Nic v životě mi nebylo ujednodušeno, naopak: stále jen se pracně prokousávat a prokousávat, dřít a dřít, narážet a narážet, nechat si vrážet šídla do břicha, jít, hledat, nenacházet, znova vstát, jít, hledat a nenacházet... A když se člověk ohlédl za sebe, viděl paseku: zničené rodinné vztahy, prokouřené plíce, propitá a profetovaná játra, zpitomělý ctižádostivý mozek, stovky hodin v depresi či euforiích, pláč ublížených a málo chápajících slečen, němé výčitky potracených dětí, tisíce prošustrovaných korun, tisíce promarněných dní... Ale asi to všechno v mém případě muselo být."(2)

Dvorský ale měl i jinou tvář, kterou nastiňuje v osobním rozhovoru jeho bývalá kamarádka Nora: "Vždycky to byl inteligentní kluk, dokázal být velmi sugestivní a ovlivňovat lidi kolem sebe, ale také rychle měnil své nálady... Zároveň byl neuvěřitelně ambiciózní a cílevědomý, když si něco umanul, šel za tím i přes mrtvoly. Jednou si třeba usmyslel, že chce znát co nejvíce knih - na zeď si proto pověsil seznam spisovatelů, které pak systematicky všechny přečetl. Někdy byl hysterický a útočný, pamatuji si, jak při nějaké hádce vytáhl na kamaráda nůž... Byl přezíravý k ženám, často je střídal... Psal si vulgární deník a chtěl, abych si ho četla..."

Já jsem Syn člověka - Parsifal Imanuel!

Deník, o němž mluví slečna Nora, se stal zřejmě předlohou Dvorského literární prvotiny "Pyj v jasném světle aneb Malá cvičebnice pravdy v sexu", útlého svazku, který vyšel v roce 1991 v Lidovém nakladatelství. Jde o Dvorského soukromou sexuologickou poradnu pro ženy a dívky, v níž jim autor vysvětluje, jak se mají chovat k mužům při sexu. Jak vyplývá ze slov na obálce, Dvorského ambicí bylo, aby se tato brožurka stala bestselerem. Jeho dřímající mesiášství se projevovalo již tady: jak je z názvu patrné, toužil lidstvu sdělit nepoznanou a utajovanou "pravdu v sexu".

Mesiášem se nakonec nestal díky zjevení o sexu, ale díky bezmála čtyřsetsránkové knize "Syn Člověka", vyšlé za dva roky po "Cvičebnici". Tomu ovšem předchází několik událostí, které Dvorského bezesporu silně ovlivnily. Především to byl vztah s Lucií Dvorskou, dcerou herečky Mileny Dvorské (shoda jejich jmen je náhodná, Lucie a Jan nejsou v příbuzenském vztahu a nebyli oddáni). "Znali se asi od sedmnácti let z kavárny Slavia, kde se scházela tak zvaná zlatá pražská mládež. Jsem ale přesvědčena, že Lucii nikdy nemiloval. Prostě s ní spal - stejně, jako to dělal s jinými dívkami. Pak jí udělal dítě, ke kterému se ale nehlásil," vypráví Milena Dvorská. První dcera Julie se Janovi a Lucii narodila v roce 1986. Dvorský se ale nemínil stát vzorným otcem rodiny. Několikrát se sice pokoušel s Lucií žít, leč vždy přišly jen bouřlivé hádky a následné rozchody...

Počátkem listopadu 1989 emigrovali Jan a Lucie do Německa, ale ani tam se jejich vztah neurovnal. Dvorský se vrací do Čech, Lucie zůstává s dcerou v zahraničí. Někdy v této době nastává osudový zvrat v jejich životech - oběma se dostává do rukou kniha Oskara Ernsta Bernhardta (Abd-ru-shina) "Ve světle pravdy". Zatímco Lucii četba díla zatím nechává chladnou, Jan mu zcela podlehne, prozře a v roce 1991 o sobě prohlásí: "Já jsem to! Já jsem Syn Člověka, já jsem Parsifal Imanuel". Pro veškeré jeho další počínání se Abd-ru-shinovo učení stává konstrukcí, na níž Dvorský vystaví svou vlastní mesiášskou filozofii.

Řekl, ať odložíme svoje těla

Od téhož roku žijí Dvorský s Lucií opět společně, nejdříve v Luciinině bytě v Praze - Braníku. Ten ale prodají, aby Jan získal prostředky na financování knihy "Syn Člověka", a přestěhují se do Velkých Popovic. Ani tady však dlouho nevydrží - začínají se jim totiž hlásit první stoupenci, a tak se Dvorští stěhují na Hořovicko, aby tam v pronajatých domech žili v kruhu svých fanaticky oddaných pomocníků. Zpočátku nouzí netrpí. Příchozí Dvorskému odevzdávali veškeré své úspory od několika desítek tisíc až mnohasettisícové částky, které získali prodejem domů, bytů a dalšího majetku. K těmto obětem je vyzývá jednak příklad mesiášské dvojice, která přece také prodala všechno, aby mohla vyjít "nejdůležitější kniha tisíciletí", jednak i Parsifalův mravní příkaz nenechávat nic převrácencům, kteří odmítají jít za jeho "Pravdou".

"Naše rodina prodala dům a přes milion a půl korun jsme dali panu Dvorskému. Zcela jsme mu propadli. Věřili jsme, že i za naše peníze bude vybudována Tisíciletá říše, že i my jednou budeme těmi 'vyvolenými', které tam mesiáš odvede s sebou," říká ing. Petr Konečný, bývalý vedoucí finančního úřadu v Hořovicích, který do sekty přišel se ženou a dvěma dětmi. Jako mnoho jiných se ale Tisícileté říše nedočkal. Byl totiž označen za "zlého, nečistého člověka, kterého ovládají temní duchové", bylo mu řečeno, že nemá správnou barvu aury, kterou mesiáš vyžaduje, a tudíž musí komunitu opustit. "Doporučil nám, abychom odložili těla, jedině tak máme šanci zachránit si své duše. Stejně jako ostatní odpadlíci jsem se psychicky zdeptán toulal po lesích a toužil jsem spáchat sebevraždu. Možná mě zachránil jen fakt, že v sektě zůstal můj syn i dcera... Musel jsem se vzpamatovat, abych jim uměl pomoci, až budou také vyhozeni," vzpomíná na tragickou zkušenost ing. Konečný.

"Manželka byla na Dvorském fanaticky závislá a když jí řekl, aby odešla a odložila tělo, opravdu chtěla spáchat sebevraždu... V jedné kapse neustále nosila nůž, ve druhé žiletky," potvrzuje Antonín Zíka z Tachova, jehož žena také žila v Dvorského komunitě a kterému se díky tomuto šílenému "náboženství" rozpadla rodina, přičemž v přímém ohrožení sektou byl svého času i jeho malý syn.

Dvorský mesiáš, Lucie jeho krk

Život v sektě byl tvrdý, nekompromisní, v podstatě nekonečný dril. Dosvědčuje to jak Petr Konečný, tak Dvorského bývalý dvorní jasnovidec Vladimír Kafka a důkazem může být i již zmíněný případ pětadvacetileté Evy Sadílkové, dívky, která kvůli sektě skončila až na psychiatrii. "Když k nám Evu přivezli, byla na tom špatně, mluvila jakoby automaticky, naučeně, stále působila otupěle, i když nebrala žádné léky, byla duchem nepřítomná, neschopná se o sebe postarat. V její krvi byl navíc nalezen metadon, který se užívá jako náhražka při léčbě heroinové závislosti. Podle mého názoru trpí bulimií, mívá depresivní a úzkostné stavy, projevují se u ní příznaky schizofrenie," vysvětloval tehdy tisku její ošetřující lékař MUDr. Michal Charvát, psychiatr Masarykovy nemocnice v Ústí n. Labem. Denní režim v komunitě byl opravdu přinejmenším zvláštní: spát se chodilo ve dvě ráno, vstávalo se po poledni, děti nechodily do školy, nikdo z členů sekty nepracoval, vydělávalo se prodejem knihy Syn Člověka, přes den se všichni starali o domácnost nebo chodili sbírat byliny, měli zákaz sledovat televizi nebo číst jinou literaturu než je Dvorského kniha... Ukázalo se také, že Sadílková a asi i další "nováčci" byli po příchodu do sekty podrobeni dietě zvané "kartáče", která spočívala v jednom suchém rohlíku a několika litrech odvaru z dubové kůry denně. Jejím cílem prý bylo dokonalé vyčištění těla i ducha. "Mesiášem byl sice Dvorský, ale ve skutečnosti byl slaboch, kterému poroučela Lucie. To ona byla krkem mesiáše, to ona rozhodovala, kdo v sektě zůstane a kdo - pokud se jí znelíbil - bude prostě vyhnán..." vypráví další bývalý člen sekty, který si ani dnes raději nepřeje být jmenován.

V čem vězí kouzlo mesiáše?

Jak přesně fungovala sekta imanuelitů (podle Dvorského přízviska Parsifal Imanuel) v dobách svého největšího rozkvětu, se asi nikdy přesně nedozvíme. Bývalí členové totiž odmítají o svém působení v komunitě vydat svědectví - většinou stále nejsou schopni vyrovnat se s minulostí, prožívají pocity viny, strachu a zklamání a možná, že někteří z nich i po letech v koutku duše stále věří, že Jan Dvorský je skutečně mesiáš. V čem ale vlastně spočívalo kouzlo Dvorského učení, které dokázalo oslovit a zfanatizovat tolik rozumných dospělých lidí?

Ve stručnosti se dají jeho dogmata shrnout do několika bodů: Abd-ru-shin nestihl na zemi splnit poslání spasitele, proto se znovu inkarnoval a stal se Synem Člověka. Touto inkarnací je právě Jan Dvorský (důkazem má být kromě jiného i srovnání tvaru Dvorského lebky s dobovou fotografií Abd--ru-shina). Dvorský též rozpracovává Abd--ru-shinovy teze o hrubohmotném a jemnohmotném světě, potvrzuje i tři základní zákony. To, že je Syn Člověka, ovšem údajně dokazuje jeho největší objev: převrácenectví. Abd-ru-shinovu teorii převrácenectví (muži jsou zženštilí, v ženských tělech je zase příliš mužství a ženy jsou proto pochlapené(3)) totiž Dvorský dotahuje do tvrzení, že převrácenců je daleko více, než si Abd-ru-shin myslel. Jsou jimi vlastně všichni lidé, kromě Dvorského a Lucie, a tito převrácenci jsou zdrojem všech problémů lidstva (morálních, politických, společenských, ekologických i osobních)(4). Dvorský hlásá, že jedinou možností záchrany před blížícími se katastrofami je poslušná víra v jeho mesiášství a odchod s ním do Tisícileté říše na severu Itálie. Tam jeho věrní přežijí, zatímco ostatní svět bude zničen(5). Dvorský též tvrdí, že dobrý, kvalitní život existuje jen uvnitř jeho komunity, vše ostatní je zkažené, hnusné a zavrženíhodné...

Možná právě jeho sugestivní radikalismus, arogance spojená s autoritou, která dokáže dát našemu životu jasný smysl, cíl a odpovědi na naše věčné tápání, či líbivé volání po slušném a přirozeném chování, jsou těmi nejdůležitějšími "kouzly", jimiž Dvorský své ovečky ovládl a přitahoval k sobě pozornost stále dalších fanatických následovníků.

Sekta se jen stáhla do "ilegality"

Většina členů komunity byla postupně vyhnána, mesiáš a jeho družka jsou v ilegalitě - vše dnes působí, jako by sekta imanuelitů skončila "v propadlišti dějin". Dvorského nejvěrnější stoupenci (několik mladých lidí ve věku kolem pětadvaceti let) se však pouze stáhli do ústraní a nyní spolu poklidně žijí v pronajatém domě na okraji Prahy. S Dvorským pravděpodobně udržují styky a rozesílají jeho vzkazy bývalým následovníkům (viz zadní stanu obálky). I policejní důstojník, který se případem Dvorského několik let zabývá, tvrdí, že sekta je stále činná, jen je skryta veřejnosti i pozornosti médií. Členové se údajně živí podomním prodejem jakýchsi látkových hraček, navíc některé indicie nasvědčují, že se komunita začíná opět rozrůstat a nabývat na aktivitě, že do ní opět přicházejí noví i staronoví zájemci o mesiášovy služby.

Po Janovi a Lucii Dvorských, kteří jsou nyní rodiči čtyř dcer - Julie (1986), Manuely (1991), Medey (1992) a Josefie (1994), jako by se od roku 1995 slehla zem. Bezradná je zatím i policie, která na ně o rok později podala zatykač pro trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže dle 217 tr. zák. (jejich nejstarší dcery nechodí do školy). Policisté jsou sice přesvědčeni, že Dvorského ovečky vědí, kde se jejich vůdce skrývá, ba dokonce, že jsou v ním v tajném spojení, ale dosud nikdo z nich není ochoten vypovídat.

Dokonce už i sám Dvorský zřejmě pochopil, že situace je vážná. A tak před časem zaslal Václavu Havlovi žádost o amnestii a policii dopis, v němž se svého přesvědčení a svých názorů, které až dosud hlásal, zříká, omlouvá se za ně a je ochoten se vzdát. Podmínku má jednu jedinou - že mu bude přislíbena beztrestnost. Na to však naštěstí nemá nárok ani mesiáš.


Poznámky

  1. Parsifal Imanuel: Syn Člověka, Poselství Grálu, 1993, str. 10
  2. tamtéž, str. 18
  3. Abd-ru-shin: Ve světle Pravdy, Poselství Grálu, vydání v jednom svazku 1979, přednáška "Žena a muž", str. 804 - 815
  4. "Abd-ru-shin neznal Vědomě, že převrácenectví je podstatou všeho zla, jinak by také nemusel zvěstovat příchod Všenapravitele - Syna Člověka!", Parsifal Imanuel: Syn Člověka, str. 123.
  5. "Až vznikne TŘ (Tisíciletá říše - pozn. aut.), okolní svět pak brzy zanikne. Stručně řečeno - všechna důvěra, prostě vše kladné ... se přesune do Tisícileté říše, přičemž vše špatné, záporné, zbyde pro okolní nepolepšitelný svět." Tamtéž, str. 256.


Rámeček 1

Parsifal Imanuel o stigmatech (z knihy "Syn Člověka")

"Opět jsem viděl další díl seriálu A. Clarka, díl o stigmatech. A zase jen já (na základě Abd-ru-shina) umím zcela správně odpovědět, oč jde! (A jde o víc, než píše Abd-ru-shin ve svých Odpovědích na otázky, vážení stoupenci Hnutí Grálu!) Stručně: Je to karmální trest těch, kteří byli z Kristova ukřižování a jeho smrti šťastní! Je to trest, nikoli výsada. A typické je, že se stig. objevovala často u "svatých" křesť. církví, což je opět důkazem, jací nepřátelé Krista mohou být věřícími!

Abd-ru-shin mnoho kapitol o Synu Člověka psal již v minulém čase, neboť terpve po mém vystoupení stane se Poselství Grálu skutečně živým a obrátí se na lidstvo jako UČEBNICE Č. 1.

Drtivá většina lidstva tedy napřed pozná mne, pak teprve Abd-ru-shina!

Hovořil jsem s jedním 'nositelem zářivého kříže' (na krku!) z Hnutí Grálu a ptal jsem se jej, zda považují Abd-ru-shina za Syna Člověka. To byste měli vidět ty rozpaky a to koktání! Nakonec z něj vylezla tato filištínská věta: Někdo ho může považovat za toho, jiný za onoho, někdo mu může říkat Oskar Ernst Bernhardt, jiný třeba Abd-ru-shin nebo Syn Člověka, na oslovení přece nesejde... A tak jsem se nedozvěděl nic jasného a nežvanivě konkrétního - jako vždy u všech (a všemožných sekretářů zejména)!"

Parsifal Imanuel: Syn Člověka, 1993, str. 128

"Tuto knihu jsou schopni přečíst lidé, které nějakým způsobem zasáhne a začnou ji brát vážně a nejsou povrchní a přelétaví. Moje knížka je knížka opravdového mesiáše, je jako zrcadlo. Tím, co kdo o mé knize řekne, vypovídá o sobě. Já navíc nechci, aby se ta kniha lidem "líbila", mně je to úplně jedno."

"Já jsem skutečný Syn Člověka",
Jan Dvorský v rozhovoru s redaktorem J. Nedvědem; Tachovský deník, 26. 11. 1994


Rámeček 2

Jak se žilo se Synem Člověka (reflexe jednoho z jeho bývalých "pomocníků")

"... Binec byl programovaně udržován a k němu byli vedeni i ostatní, včetně jejich dětí. Malá (dokonalá) Julie vylila plný nočník do rohu obývací místnosti, jen aby se nemusela namáhat 3 metry na záchod!! Důvodem byl argument, že převrácencům, kteří v Čechách zůstanou po odjezdu do TŘ, je nutné zanechat zde majetek co nejnepoužitelnější, aby z něho neměli žádný užitek, protože si ho nezaslouží. Přece se nechcete líbit převrácencům - další argument, pokud chtěl někdo uklízet, být v čistotě či udržovat své obydlí provozuschopné z přirozené pořádkumilovnosti, která byla Dvorským zcela cizí (i to byl pro nás všechny důkaz jejich 'božské' odlišnosti, bordel jako průvodní jev dokonalosti!). Nebo - přece nebudete sloužit hmotě! Binec, který zanechali ve Velkých Popovicích (a ten tedy byl!), byl překonám bincem v Chaloupkách kde bydleli před svým odjezdem do Itálie, tj. do TŘ. Náklad na odstranění onoho čurbesu činil dle pronajímatelky pí. Mudrové cca 16 tis. Kč! ...

... jejich texty útočí na slitovnost a milosrdenství čtenářů obraty jako např. 'nejstrašnější bída a chudí jako kostelní myši' ... a dále. V době, kdy jsme je přestěhovali do Chaloupek u Hořovic, začali likvidovat svou bývalou bídu takovým tempem, že jsme valili oči. Museli si koupit psa za 3 tisíce, violoncello za 20 tisíc, nové (větší) auto za 150 tisíc. A to v době, kdy byla potřeba každá koruna, v době, kdy lidé četli v jejich knize o nebetyčné chudobě (právě v této době lhali doslova jak tiskli). Rozhazovali peníze plnými hrstmi, pořizovali si novou garderóbu, přežírali se lahůdkami (museli mít olivy, chobotnice, želví polévky). Ostatní žili skromně a šetřili na cestu. Vždy byli, jsou a budou chudí, neboť jsou nestydatě nenažraní. Chvíle jejich blahobytu jsou vyváženy slzami okradených..."

Z nepublikované práce ing. Petra Konečného, str. 20 a 26


Rámeček 3

Nižší pravda mesiášova (z Parsifalova dopisu z ilegality, distribuovaného 23. 5. 6 = 1996)

"... Nezaujatý pozorovatel by si mohl myslet, že se už přes rok nic neděje, že vše uvízlo na mrtvém bodě. Ale opak je pravdou, ačkoli děje nejsou zatím ryze hrubohmotné. ...

... Nejsou všichni lidé v nejvnitřnější hloubi převrácenci. ... Před poznáním toho, že jsem S. Č., jsem ještě neuměl cítit do jemnohmotna (až na občasné výjimky) - jako ostatní lidé. Páska (jedna z mnoha) se na chvíli odstranila kvůli "informaci" o tom, že jsem S. Č. Prací na sobě jsem se dostal citem do jemnohmotnosti - a tu s hrůzou spatřil, že všichni lidé tam jsou více či méně zvrácení, pokřivení, převrácenečtí. Až potud je má česká kniha ryze pravdivá. Ale až nedávno jsem díky silnému tlaku Světa a nutkavému pocitu, "že stále ještě není vše zcela v pořádku" začal vidět do duchovna. A tu jsem spatřil, že duch je v mnohých správný, ačkoli níže už tito působí pokřiveně, převrácenecky .

Nešlo tedy o omyl v pravém slova smyslu, ale o "nižší pravdu". Napsal jsem z přesvědčení to, co jsem viděl jemnohmotně, omyl byl v tom, že jsem to nazýval už duchovním.

Dopis (bez Dvorského podpisu a psaný na počítači) distribuovali jeho "pomocníci" Křišťanovi.

=================================================================================================

Jan dvorský

Jan Dvorský - Syn Člověka

Diplomová práce, Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 1996.

IVANA KOLOMAZNÍKOVÁ

Vznik komunity a podmínky v ní panující

Členové komunity Jana Dvorského žijí poněkud izolováni od okolí. Nestýkají se ani s nejbližšími sousedy a prohlašují o nich: "Nenávidí nás tu. Asi jim vadí, že oni musejí ráno v 6 vstávat a my ne. Taky to, že nepracujeme." To byl úryvek z článku 'Dvorský kočíruje myšlenky'. Je skutečně pravdou, že žádný z Dvorského stoupenců nepracuje. Nasnadě je jistě otázka, z čeho tedy vlastně žijí. Žijí z úspor a z peněz vydělaných prodejem knihy Syn Člověka.

Místní lidé je téměř nevidí nakupovat, zato je potkávají při sběru kopřiv a jiného býlí. Typický je pro jejich životní styl obrácený biorytmus, to znamená, že chodí spát ve dvě hodiny v noci a vstávají ve dvě odpoledne.

Své děti neposílají do školy a tvrdí, že všechno potřebné je naučí sami. Jan Dvorský v rozhovoru pro Blesk magazín ze 6. 1. 1995 jejich postoj zdůvodňuje takto: "Odmítáme podporovat jakýkoli typ školství, přičemž zásadně odmítáme 90% vědomostí, které školáci získávají, nehledě na metody a tisícero vedlejších produktů chození do školy, jakými jsou nebezpečí na cestách, morální pustnutí, vlčení, bludaření, patolízalství, pokrytectví, závist, nemoci, neurastenie a podobně."

Členové komunity sice nikomu ze svého okolí neubližují, ale také nepomohou, neboť zcela přerušili kontakty s lidmi mimo jejich komunitu, včetně svých příbuzných přátel. Odmítají jakoukoli diskusi, protože všichni lidé kromě nich jsou zlí a špatní. Tím znemožňují jakékoli působení zvenčí. Kniha Syn člověka je to jediné, co čtou. Všechny ostatní knihy spálili, protože byly podle nich zcela neužitečné, ba přímo škodlivé.

Bývalí členové komunity vypovídají o zvláštním způsobu stravování, který se uvnitř komunity praktikoval. Spočíval v tom, že po několik týdnů členové jedli pouze jeden rohlík denně a pili několik litrů odvaru z dubové kůry. Cílem bylo údajně vyčistit duši i tělo. Já se spíše přikláním k názoru, že tato "dieta" je jednou z metod tzv. "vymývání mozku", při němž jsou svobodná vůle a myšlení nahrazovány slepou poslušností. Navíc je zde nebezpečí onemocnění, neboť člověk tak může ztratit až 30 kilogramů své váhy.

Členové Dvorského společenství o sobě říkají: "Jsme mladí lidé, kteří se rozhodli žít přírodním způsobem života ve smyslu Poselství Grálu, aniž bychom jakýmkoli způsobem porušovali zákony ČR."

Hovoří o lásce, dobrotě, o nenásilí a vyšších cílech a o tom, že nikdo nesmí nikomu ubližovat. Ale přitom svým útěkem působí velkou bolest svým blízkým, obzvláště rodičům. Ti jsou zoufalí, ale nemohou nic dělat.

Zoufalství a smutek je cítit i z vyprávění matky jedné členky komunity, které bylo zveřejněno v deníku Blesk v článku Dvorský kočíruje myšlenky: "Jiřinka snila o tom, že bude rehabilitační sestrou. Nejdřív vystudovala chemickou průmyslovku, od září loňského roku se dostala konečně na nástavbu pro rehabilitační sestry. V listopadu jí její chlapec Luboš přinesl tu knihu. Pár dnů před vánocemi společně odešli."

Matka musela vyhledat pomoc psychologa, ale nepřestala doufat, že se jí dcera zase vrátí. Jiřina s Lubošem, než je zasáhla Dvorského kniha, uvažovali o svatbě. Situace se ovšem změnila, a pokud nepřestanou vést život podle Mesiáše, nikdy se nevezmou. Jan Dvorský totiž na 116. straně své knihy píše: "Svatba je holý nesmysl. Jít na radnici či do kostela, kde se odehrávalo již tisíce svateb nacistů, komunistů, pošahaných fanatiků a všemožných pitomců ap. je vlastně ošklivé, zošklivující! A cit lidí je tak zatemněný, že si lidé tyto své svatby dokonce zvěčňují na obrázcích, fotkách a videu!"

Dalším velkým nebezpečím pro členy komunity je kromě vymývání mozku a naprosté izolace od okolí ta skutečnost, že jsou postupně za dramatických okolností jeden po druhém vylučováni, přičemž jejich majetek jim samozřejmě navrácen není. Aby akt vyloučení získal punc oficiálnosti a duchovnosti, probíhal podle svědectví bývalých Dvorského stoupenců následovně: Dvorského jasnovidec ... si důkladně u dotyčného adepta na vyloučení prohlédl auru. Ta měla buď fialovou, nebo žlutou barvu. Ten, jehož aura byla žlutá, byl shledán špatným, převráceneckým člověkem a byl z komunity vyhoštěn se slovy "jdi a umři". Smrt údajně pro něj byla jediným řešením, aby se stihl reinkarnovat a vstoupit do Tisícileté říše.

Jan Dvorský v rozhovoru pro Tachovský deník popisuje proces vylučování ze své komunity poněkud odlišně: "Zjistím, že něco skřípe či neklape a poradím se se svou že-nou. Potom se třeba poradím s jasnovidcem. Pak si s dotyčným člověkem promluvíme, řekneme mu, že má ty a ty chyby a aby s ni-mi něco udělal. Potom se mu buď podaří chyby odstranit nebo ne. Zůstávají ti, kteří své chyby dokázali překo-nat, ti, kteří je dokázali překonat radostně. Kdo chyby nedokáže překonat, musí odejít. Pak mě ti lidé přestanou zajímat. Náš vztah vždy ukončím dopisem."

Pro tyto lidi se jejich odvržení sektou stalo skutečnou katastrofou, protože jednak byli na svém Mesiáši naprosto závislí a ztratili schopnost řídit sami svůj život, a jednak se ani neměli kam vrátit, protože své domy a byty prodali a všechen výtěžek i své úspory věnovali Parsifalovi.


Rámeček

Jak se žilo se Synem Člověka (reflexe jednoho z bývalých pomocníků)

"...schizofrenie Dvorského se projevovala nejčastěji a nejrozpoznatelněji v době, kdy byl někde sám, bez Lucie. V té době se choval mile, téměř normálně, zapomínal, že má 'být přísný až k tvrdosti', zajímal se o své ovečky. V okamžiku, kdy u toho byla Lucie, okamžitě si začal hrát na drsňáka, začal se producírovat, hrát svou roli. Bylo to někdy tak trapné...

...další trhlinou v 'dokonalosti nejdokonalejších' byla Julie. Chovala se totiž tak nemožně (tedy z hlediska nepřevráceneckého vzoru, ale jinak zcela normálně), že na ní Lucie křičela, že takhle se vzor nesmí chovat. Blbnula, lezla po kdejakém klukovi, který se nachomýtl v její blízkosti, řvala, lhala, vymýšlela si, předváděla se jako herečka atd. Dle mého názoru bylo její chování odrazem zcela asociálního chování rodičů a navíc jí zoufale chyběl styk s jinými dětmi, protože byla neustále zavřená doma, nesměla se stýkat s jinými než "schválenými" dětmi. Za každou maličkost byla trestána a ponižována, takže měla soustavně slzy na krajíčku. Něco se jí ovšem líbilo, že je totiž princezna, protože táta je král všech králů a máma je královna (musíte mi sloužit!), že nemusí do školy, že se nemusí učit atd.

Z nepublikované práce ing. Petra Konečného, str. 14 a 15

nahoru