Otčenáš (s hlubším výkladem R. Steinera)

 

 

Z knihy Otčenáš,

autor: Rudof Steiner, zakladatel waldorfského školství a křesťanské anthroposofie

Berlín 28.1. 1907

 

 

 

 

 

 

1. Vůle (Buď vůle tvá)

Dosáhla-li vůle takového stupně, že je s to vykonat, co se nazývá velkou obětí, pak stvoří, zbuduje vesmír, velký či malý, a tento vesmír bude obrazem, kterému se dostává úkolu z bytosti tvůrce samotného.

 

2. Říše, království (Přijď království Tvé)

Vmysleme se co nejživěji do božstva, které tvoříc svět je středem vesmíru. Představujeme-li si zde v této místnosti bod a v ní samy sebe obklopeny namísto šesti stěnami dutou, uvnitř zrcadlící se koulí, potom vidíme sebe jako střed odrážející se na všech stranách. Zde pak máme obraz božstva jako ohnisko vůle, které se zrcadlí na všech stranách – a toto zrcadlení je obrazem božstva samého a zároveň vesmírem. Co je tedy vesmír? Není to nic jiného než zrcadlení bytosti božstva. To však, že tento vesmír žije, má svůj původ v tom, že se božstvo vylévá, když přináší velkou oběť a tvoří svůj obraz ve vesmíru (zrcadlí svůj vesmír). Celý vesmír je oživen univerzální vůlí, která se projevuje v nekonečné rozmanitosti. Tento proces nekonečného rozrůzňování a rozmnožování, toto opakování božstva se v duchovní vědě nazývá říší (královstvím). Vůle je tedy středem a zrcadlení vůle je říší. I všechny jednotlivosti jsou božské povahy. Božská podstata se v nich všech zrcadlí právě tak, jako by se v duté kouli odrážel střed. Tak spatřuje ten, kdo pohlíží na svět ve smyslu duchovního bádání, v každém nerostu, v každé rostlině, v každém zvířeti a v každém člověku obraz boha, projev a otisk božství.

 

3. Jméno (Buď posvěceno Tvé jméno)

Božstvo se v říši vyjevuje v nekonečných rozmanitostech a bezmezném odstupňování bytostí a člověk rozlišuje ve smyslu tajné vědy jednotlivé bytosti tím, že jim dává „jméno“. Jméno je pak to, co si člověk tvoří jako pojem o jednotlivé bytosti. Jméno odpovídá duchovnímu já. Duchovní věda ukrytá ve všech náboženstvích tedy vyučovala lidi, prostým způsobem je učila: to, co se vylilo z božství a vstoupilo do vás, stalo se vaším věčným praobrazem.

 

Jako jsme se dívali na tři vyšší články lidské bytosti jako na části božství, tak můžeme pohlížet na čtyři články nižší lidské přirozenosti jako na části božské přírody.

 

 

4. Fyzické tělo (Chléb náš vezdejší dej nám dnes)

Fyzické tělo by nemělo trvání, kdyby do něho neproudila neustále hmota a síla okolního fyzického světa a nebudovala ho opět znovu a znovu.

 

 

5. Éterné neboli životní tělo (Odpusť nám naše viny)

Tělo éterné uchovává a vykazuje spíš stálé a trvalejší duchovní vlastnosti a je jejich nositelem. Dopouští-li se člověk chyb svým éterným tělem, prohřešuje se v okruhu svých bližních, zanedbává sociální povinnosti, které působí od člověka k člověku a umožňují společenský život lidí. „Vina“ je tedy něco, co se zakládá na vadných vlastnostech éterného těla.

 

 

6. Astrální tělo (Neuveď nás v pokušení)

Astrální tělo je nositelem všech pudů, žádostí a vášní žijících v člověku. Je nositelem všeho, co se vlní lidskou duší jako radost a utrpení, jako slast a bolest. Astrální tělo zachovává spíš individuální, osobité rysy člověka. Ony hříchy, které jsou spíše individuálního rázu, kterými člověk chybuje pouze jako jednotlivá osobnost, jsou poklesky vyvolané právě vlastnostmi astrálního těla. To, co lpí jako vadné vlastnosti na těle astrálním, nazývá se „pokušením“.

 

 

7. Vlastní já (Zbav nás zlého)

Pochybení já či osobnosti samé, to, čím může klesnout naše já samo o sobě, je naznačeno v mýtu o ráji. Existuje základní možnost hřešení, která nastala tím, že člověk vůbec dosáhl samostatnosti. Člověku bylo třeba projít sobectvím a egoismem, aby se postupně pozvedl vědomým způsobem ke svobodě a samostatnosti. Sestoupil jako duše, která byla částí božství a která nemohla upadnout do egoismu. Člověk má dospět ve svém vývoji k samostatnosti, která však dosáhne svého plného významu teprve tehdy, až se základní vlastností samostatnosti stane nezištnost. Tato samostatnost by nebyla mohla nikdy vzniknout, kdyby nebyla vyšla ze sobectví. Mýtus o ráji naznačuje, jak je člověk schopen hřešit již jen tím, že se stal bytostí s vlastním já, bytostí skutečně samostatnou. Zatímco dříve čerpal vše ze všeobecného bytí jako kapka, která je ještě ve vodě a čerpá svou sílu ze společné vodní masy, tak má člověk nyní všechny popudy v sobě samém. V mýtu o ráji je to naznačeno kousnutím do jablka; a není bez důvodu, že v latině znamená slovo „malum“ jednak „zlo“ a zároveň „jablko“, neboť všechny skutečné významy slov, pokud náležejí duchovní vědě, mají hlubokou vnitřní souvislost. Slova „zlo“ se v duchovní vědě nikdy nepoužíví pro nic jiného než pro pochybení vycházející z já samého.

 

Pochybení éterného těla je tedy vina.

Pochybení astrálního těla je pokušení.

Pochybení já je zlo.

 

Fyzické tělo přijímá neustále za potravu fyzickou hmotu a tím udržuje svou existenci.

Život životního neboli éterného těla se uskutečňuje tím, že člověk udržuje společenství se svými blžními, do kterého vrostl.

Astrální tělo se udržuje tím, že nepodléhá pokušení.

Já udržuje samo sebe a prochází správně vývojem tehdy, nepodléhá-li tomu, co se nazývá zlem.

 

Představme si nyní člověka, který se v meditaci zcela noří do smyslu tohoto vývoje a který by chtěl tento smysl, těchto sedm stupňů vývoje, shrnout v sedm proseb jedné modlitby. Aby vyjádřil, čeho má dosáhnout touto modlitbou, řekne: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ Tím poukazuje na nejhlubší duchovní základ lidské bytosti, na nejvnitřnější podstatu, která podle křesťanské esoteriky náleží říši duchovní. První tři prosby se vztahují na tři vyšší články lidské bytosti, na božský obsah člověka: „Buď posvěceno jméno Tvé. Přijď k nám království (říše) Tvé. Buď vůle Tvá. Nyní přecházíme z duchovní říše k pozemské: „Buď vůle Tvá jako na nebesích tak i na zemi.“ Čtyři poslední prosby se vztahují na čtyři nižší články lidské bytosti. Aby se v planetárním životě udrželo naše fyzické tělo, vyslovíme se: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Vzhledem k éternému tělu se vyslovíme: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ To znamená vyrovnání toho, co vzniká pochybením éterného čili životního těla. Vůči astrálnímu tělu řekneme: „Neuveď nás v pokušení.“ A vůči svému já: „Zbav nás zlého.“

 

Vidíte tak v těchto sedmi prosbách Otčenáše skutečný výraz toho, že povznáší-li se lidská duše správným způsobem k božské vůli, vyprošuje si na ní takový vývoj pro jednotlivé části člověka, aby ten našel svou pravou životní cestu vesmírem. Sedm proseb Otčenáše je výrazem duchovně-vědeckého pohledu i tehdy, žijí-li v nejprostším člověku, který jim ani nedovede porozumět. Pozorujme rostlinu: nadchne nás, aniž potřebujeme vědět něco o velkých všeobecných zákonech, které ji vytvořily. Nemohla by však vzniknout, kdyby v ní nepůsobily věčné zákony. Prostá mysl jim nemusí rozumět. Má-li však rostlina vzniknout, musí vzejít z těchto zákonů. Dnes nadešla doba, kdy lidé, kteří tak dlouho pozorovali rostlinu a jí se povznášeli, mohou být vedeni k pochopení moudrostiplného obsahu zákonů.

Články na podobné téma:

Poutník a jeho cesta pronášení svatých jmen
Sv. František - Učiň mne nástrojem
František z Assisi - Píseň bratra slunce
Křesťanské mantry a modlitby
Vztah křesťanství k ostatním náboženstvím
Křesťanské autority vyzývají členy své víry k toleranci jiných náboženství
Jednota náboženství
From Moses to Mahaprabhu
To Love God
The Bhagavata
The Mystical Core of Organized Religion
Christ is Risen
Why the Cross is the Symbol of Jesus Christ as the Cosmic Purusha
Karmic Speculation Cannot Build A Dharmic Nation

nahoru


Zpátky na Novinky