Promluva Svatého otce k představitelům nekřesťanských náboženství

 

 

Setkání papeže s představiteli ostatních náboženství

čtvrtek, 17.4., 18.00 hodin (0.00 SELČ)

Drazí přátelé,

jsem rád, že mám tu příležitost setkat se dnes s vámi. Děkuji biskupovi Sklbovi za jeho slova na uvítanou a srdečně zdravím vás přítomné, kteří zde zastupujete různá náboženství ve Spojených státech amerických. Mnozí z vás laskavě přijali pozvání podílet se na přípravě reflexí dnešního programu. Za vaše hluboká slova o tom, jak každá z vašich tradic vydává svědectví o pokoji, jsem vám obzvláště vděčný. Všem vám děkuji.

Tato země má dlouhou historii spolupráce mezi různými náboženstvími v mnoha oblastech veřejného života. Mezináboženské modlitební setkání během národní svátku Díkůvzdání, společné iniciativy v charitativní činnosti, hlas pozvedaný společně k otázkám veřejného významu: to všechno jsou jen některé z možných setkání, při nichž se členové různých náboženství snaží zlepšit vzájemné porozumění a prosazovat obecné dobro. Povzbuzuji všechny náboženské skupiny v Americe, aby vytrvaly ve spolupráci a obohacovaly tak veřejný život duchovními hodnotami, které oživují vaše konání ve světě.

Místo, kde se dnes setkáváme, bylo založeno právě za účelem podpory tohoto typu spolupráce. Kulturní centrum papeže Jana Pavla II. si totiž vytklo za cíl nabízet křesťanský hlas při „lidském hledání významu a smyslu života“ ve světě „různých náboženských, etnických a kulturních společenství“ (Programové prohlášení). Tato instituce nám připomíná přesvědčení tohoto národa, že všichni lidé by měli mít svobodu jít za štěstím podle své přirozenosti tvorů, obdařených rozumem a svobodnou vůlí.

Američané si vždy vážili možnosti svobodně pěstovat bohoslužebný kult ve shodě se svým svědomím. Francouzský historik a znalec amerických reálií Alexis de Tocqueville byl tímto národním aspektem okouzlen. Zdůrazňoval, že toto je země, v níž jsou náboženství a svoboda „vnitřně propojené“ a přispívají ke stabilní demokracii, která napomáhá sociálním ctnostem a účasti na společném životě všech svých občanů. V městských oblastech je pro lidi, pocházející z odlišného kulturního a náboženského zázemí, běžné denně se společně zapojovat do činnosti v obchodních, sociálních či výchovných oblastech. Mladí křesťané, židé, muslimové, hinduisté, buddhisté a děti všech náboženství dnes ve školních učebnách po celé zemi sedí vedle sebe, učí se společně a jedni od druhých. Tato různost přináší nové výzvy, které vedou ke hlubší reflexi o základních principech demokratické společnosti. Kéž by si i ostatní dodali vašimi zkušenostmi odvahu a uvědomili si, že sjednocená společnost se může zrodit z plurality národů – E pluribus unum – „Z mnohých jeden“ – za předpokladu, že všichni uznají náboženskou svobodu jako základní občanské právo (srov. Dignitatis humanae, 2).

Úkol bránit náboženskou svobodu není nikdy skončen. Nové situace a nové výzvy vybízejí občany i čelné představitele uvažovat o tom, jak jejich rozhodnutí respektují toto základní lidské právo. Obrana náboženské svobody v rámci normy zákona nezaručuje, že národy, zejména menšiny, budou ušetřeny nespravedlností, diskriminací a předsudků. To vyžaduje trvalé úsilí ze strany všech členů společnosti za účelem zaručit, aby občanům byla dána možnost volně vykonávat náboženský kult a předávat náboženský odkaz svým dětem.

Předávání náboženských tradic budoucím generacím nejen pomáhá uchovat tento odkaz, ale také podporuje a oživuje kultury v naše současném okolí. Totéž platí pro dialog mezi náboženstvími. Jsou jím obohacováni jak ti, kteří se ho účastní, tak společnost. Rosteme ve vzájemném porozumění a vidíme, že sdílíme úctu k etickým hodnotám, které jsou rozpoznatelné lidským rozumem a které vyznávají všichni lidé dobré vůle. Svět si naléhavě žádá naše společné svědectví těmto hodnotám. Zvu proto všechny věřící nejen k dialogu jako prostředku k posílení vzájemného porozumění, ale také jako způsobu, jak rozsáhleji sloužit společnosti. Dosvědčováním těchto morálních pravd, jež jsou společné všem lidem dobré vůle, náboženské skupiny pozitivně ovlivní širší kulturu a inspirují své bližní, kolegy a spoluobčany, aby se sjednotili v úkolu posílit svazky solidarity. Citujme slova prezidenta Franklina Delano Roosevelta: „V naší zemi dnes nemůže dojít k ničemu většímu než je obroda ducha víry“.

Konkrétním příkladem přínosu, který náboženská společenství mohou nabídnout občanské společnosti, jsou konfesní školy. Tyto instituce obohacují žáky intelektuálně i duchovně. Pod vedením svých učitelů děti objevují důstojnost darovanou Bohem každé lidské bytosti, učí se respektovat náboženskou víru a praxi druhých a posilují tak občanský život národa.

Jak enormní odpovědnost mají náboženští představitelé! Mají pronikat společnost hlubokou bázní a úctou k lidskému životu a svobodě, zaručit, aby lidská svoboda byla uznávána a ceněna, napomáhat pokoji a spravedlnosti, učit děti tomu, co je spravedlivé, dobré a rozumné.

A je tu ještě jeden bod, u něhož se chci pozastavit. Zaznamenal jsem rostoucí zájem vlád sponzorovat programy určené podpoře dialogu mezi náboženstvími a kulturami. Jde o chvályhodné iniciativy. Náboženská svoboda, mezináboženský dialog a výchova ve víře směřují k něčemu víc než je pouhý konsensus ohledně konkrétních strategií potřebných k rozvoji míru. Širším cílem dialogu je objevit pravdu. Jaký je původ a úděl lidského rodu? Co je to dobro a zlo? Co nás čeká na konci naší pozemské existence? Pouze odpovíme-li na tyto nejhlubší otázky, budeme moci vybudovat pevné základy míru a bezpečnosti lidské rodiny: „Ať už se člověk nechává osvěcovat jasem pravdy kdekoliv a kdykoliv, ubírá se cestou míru zcela přirozeně“ (Poselství ke Světovém dni míru 2006, 3).

Žijeme v době, v níž jsou tyto otázky příliš často vytlačovány na okraj. Přesto však nemohou být nikdy vymazány z lidského srdce. Lidé se během dějin snažili svůj neklid spojovat s tímto pomíjejícím světem. Žalmy, užívané v židovsko-křesťanské tradici, jsou plné takových vyjádření: „Můj duch ve mně chřadne“ (Žl 143,4; srov. 6,7; 31,11; 32,4; 38,8; 77,3); „Proč se rmoutíš, má duše, a proč ve mně sténáš?“ (Žl 42,6). A víra odpovídá: „Doufej v Boha, vždyť zase ho budu chválit, svého spasitele a svého Boha“ (ibidem; srov. Žl 43,5; 62,6). Duchovní vůdcové mají zvláštní povinnost, a mohli bychom říci zvláštní kompetenci, předkládat svědomí lidí nejhlubší otázky, probouzet je k tajemství lidské existence a v uspěchaném světě vytvářet prostor pro reflexi a modlitbu.

Na tyto nejhlubší otázky o původu a údělu lidského rodu nabízejí křesťané jako odpověď Ježíše Nazaretského. On, jak věříme, je věčný Logos, který se stal člověkem, aby smířil člověka s Bohem a zjevil základní příčinu všech věcí. Jeho přinášíme na fórum mezináboženského dialogu. Vroucí touha jít v jeho stopách vede křesťany, aby otevírali svou mysl a srdce dialogu (srov. Lk 10,25-27; Jan 4,7-26).

Drazí přátelé, v našem pokusu objevit společné body jsme se možná vyhnuli odpovědnosti klidně a jasně diskutovat o svých odlišnostech. Když sjednocujeme svá srdce a mysli při hledání pokoje, musíme také pozorně naslouchat hlasu pravdy. Tak se náš dialog nezastaví u určení celku společných hodnot, ale vede nás ke hledání jejich posledního základu. Nemáme žádný důvod se obávat, protože pravda nám zjevuje podstatný vztah mezi světem a Bohem. Jsme s to zaznamenat, že mír je „nebeský dar“, který nás volá, abychom přizpůsobovali lidské dějiny božskému řádu. V tom spočívá „pravda míru“ (srov. Poselství ke Světovému dni míru 2006).

Jak jsme tedy viděli, ten nejdůležitější cíl mezináboženského dialogu vyžaduje jasné předložení našich vlastních náboženských nauk. V této souvislosti jsou koleje, univerzity a studijní centra důležitými místy pro upřímnou výměnu náboženských idejí. Svatý stolec se snaží rozvíjet tuto důležitou práci prostřednictvím Papežské rady pro mezináboženský dialog, Papežského institutu pro arabská a islámská studia a nejrůznějších papežských univerzit.

Drazí přátelé, kéž náš upřímný dialog a spolupráce inspirují všechny lidi, aby přemýšleli o nejhlubších otázkách svého původu a údělu. Kéž jsou stoupenci všech náboženství jednotní v obraně a podpoře života a náboženské svobody na celém světě. Věnujme se velkodušně tomuto posvátnému úkolu prostřednictvím dialogu a nesčetných malých skutků lásky, porozumění a soucitu, abychom mohli být nástroji pokoje pro celou lidskou rodinu. Pokoj vám všem!

 Zdroj: ČBK - překlad P. Milan Glaser, SJ


Články na podobné téma:
Papež: Hlavní musí být soucit a pozornost vůči obětem zneužívání
Papež v USA: o zneužívání, pravdě, právech a svobodě

 


 


nahoru


 

Zpátky na Novinky