Nejkrásnější nevěsta



Z knihy Z říše světla a temnoty


Vydalo nakladatelství PDN Olomouc, -zmp-, ilustrace Pavla Spurná

Další pohádka po první pohádce Skříňka s osudem

Před mnoha a mnoha lety žil jeden hospodář, který měl tři syny. První se jmenoval Kryštof, druhý Filip a třetí Bohumil. Se dvěma staršími syny byl otec vcelku spokojený, neboť byli pilní a pomáhali mu v hospodářství, jak jen mohli. I když byl nejmladší Bohumil ke všem



velmi přívětivý a nikomu neubližoval, všichni se mu vyhýbali a nikdo se s ním nestýkal. Ne snad proto, že by byl tak hloupý, i když byl prostého ducha, ale proto, že když se do něčeho pustil, tu se do toho hned vložili jeho starší bratři a chtěli po něm, aby všechno dělal jinak, jen ne tak, jak by chtěl. A tak Bohumil raději nedělal nic a celý boží den seděl na peci.



Když otec zestárnul, chtěl svoje hospodářství spravedlivě rozdělit mezi své syny na tři díly. Nikdo ze synů s tím však nesouhlasil. Jeden chtěl to, druhý zase ono.
"Jen počkejte, "pravil otec, "však vy ještě přijdete s prosíkem, nelíbí-li se vám pečené, bude vám za čas dobré i vařené!"
"Ten z vás," pokračoval otec, "kdo si přivede nejkrásnější, nejbohatší a nejmoudřejší nevěstu, ten dostane všechno! Ostatní dva tvrdohlavci nedostanou nic a tím to bude odbyto.
Jakmile to uslyšel nejmladší syn, slezl z pece, pěkně se umyl a svázal si svůj batůžek.
Jeho bratři se hlasitě rozesmáli a dobírali si ho: "Ty hlupáčku, ty bláhový sedmispáči. Ty se nám chceš rovnat? Zůstaň raději doma



a zabíjej šváby za pecí, aby ti nerozkousali tvoji lenivou kůži!" Nejmladší se však nedal odradit, právě naopak, ještě směleji vykročil do světa. A ti dva na něho jen koukali.
Bohumil měl ve svém batůžku jen kousek černého chleba, kozí sýr a svoje sváteční šaty. Dlouho tak putoval, až po nějakém čase přišel do hlubokého lesa, v němž rostlo mnoho rozmanitých bylin a omamně voněly malebné květy. Unavený Bohumil se posadil ke vřesové studánce, když tu najednou, kde se vzal tu se vzal, stojí před ním malý mužíček, který měl na sobě dlouhý šedý kabát a na hlavě naraženou zelenou čepici. Mužíček si přisedl k Bohumilovi a požádal ho, jestli mu by nedal něco na zub. "Jen si vezmi, možná ti to bude chutnat," pravil Bohumil.



Když se oba nasytili, otázal se šedý mužíček, kam že to má vlastně Bohumil namířeno. Hospodářův synek mu povyprávěl o svém životě, i o tom, jak s ním nemůže nikdo vyjít.
"To je mi velmi líto, že máš takový strastiplný život," odpověděl šedokabátník a začal Bohumila česat hřebenem, až mu začaly kadeře pěkně spadávat na hruď. Potom mu mužíček přikázal obléci nádherné bohatýrské šaty, které mu podal, a z Bohumila se rázem stal švarný šohaj.



Mužíček mu ještě ukázal, kterou cestou by se měl dát, a zmizel.
Bohumil se tedy vydal tím směrem a odvážně kráčel hlubokými, temnými hvozdy. Když se začalo stmívat, zaslechl zpěv, který byl tak líbezný, že chudák Bohumil nevěděl, co se s ním děje, jak se s ním zatočil svět. Zrychlil krok, až uviděl čarokrásnou zahradu, jejíž brána byla otevřena dokořán. Dlouho se nerozmýšlel, vešel dovnitř a v úžasu zůstal stát.



V zahradní besídce, odkud přicházel zpěv, spatřil dívku nevídané krásy. Přiblížil se totiž potichounku k besídce a snažil se nalézt skulinu mezi listím, aby mohl nahlédnout dovnitř. Dívka však v besídce zaslechla šustění trávy a vyšla se podívat, co se děje. Když spatřila mládence, velice se ulekla. Bohumil k ní přistoupil a dobrosrdečně jí vypověděl, jak se sem dostal. Po chvíli se děvče stalo přístupnějším, takže se mohli začít bavit přátelsky. Netrvalo dlouho a Bohumil děvčeti vyznal, že se mu převelice líbí, a zeptal se jí, zdali by se nechtěla stát jeho nevěstou,



že on by chtěl u ní velice rád zůstat.
Když však přišla matka té dívky, mocná to víla, a uviděla vedle své dcery cizího mladíka, velmi se rozhněvala. Avšak i jí se posléze sličný mladík zalíbil, a když ji požádal o dceřinu ruku, svolila. A tak vystrojili svatbu, na kterou byli pozváni všichni jejich přátelé. Dokonce i Smrtonoš a Smrtonoška tu byli! Šaty všech svatebčanů se tak třpytily zlatem a drahokamy, že z té nádhery šla Bohumilovi hlava kolem, ani nevěděl, kam se má podívat dříve. Výborné jídlo mu náramně chutnalo, neboť tak dobré buchty ani jeho vlastní matka neuměla upéci. A tak jedl, jako kdyby se měl sedm týdnů postit, a téměř při tom zapomínal na svoji krásnou ženu.
Poté spolu žili šťastně, po celé dlouhé roky. Ne nadarmo se však říká, že: "Když se oslovi dobře daří, začne chodit po ledě!". Bohumil totiž byl už dlouho zvědavý, co vlastně jeho žena dělá ve tmavé komnatě, do které se vždy jednou týdně sama zavírala. Zvědavost jej natolik sžírala, že svoji ženu často prosil, aby mu přeci jen sdělila, o co tu vlastně jde. Ona mu však vždy odpovídala, že jejich štěstí by bylo zničeno, kdyby se to dověděl.
Na nějaký čas se Bohumil sice uklidnil, nikdy to však netrvalo dlouho. A tak když se manželka zase jednou zavřela v tmavé komnatě, neodolal, vydal se za ní a podíval se klíčovou dírkou. Tu uviděl něco, co mu vyrazilo dech. Jeho žena měla namísto lidských noh nohy kozí. Mráz mu přeběhl po zádech, když si uvědomil, jakou příšeru to má za ženu. Ale vzápětí se opět zaradoval; když si představil, že to nebude dlouho trvat a bude zase tak krásná jako předtím.
Avšak přepočítal se. Hodina, ve kterou manželka obvykle vycházela z komnaty, už dávno uplynula, avšak dveře zůstávaly stále zavřeny. Bohumil tedy přistoupil ke dveřím a poslouchal. Zaslechl v komnatě vzlykání a naříkání, které by muselo obměkčit i srdce z kamene. Nevydržel to a otevřel.




"Ano, přistup ke mně," pravila mu žena, "a podívej se, co jsi ze mně udělal. Nyní v této podobě musím zůstat a našemu štěstí je konec. To vše jen proto, že jsi mě takto jednou uviděl. Teď odtud musíš odejít a jen pravá láska a věrnost může napravit chybu, které ses na mně dopustil."
Když to Bohumil uslyšel, zůstal stát jako omráčený. Když pak chtěl ještě jednou obejmout svoji ženu a vztáhl k ní ruce, vše rázem zmizelo: manželka, zámek, zahrada i besídka...
Nešťastný Bohumil začal naříkat, avšak nic mu to nebylo platné. Zůstal sám, zoufalý a bezradný...
"To ses dostal do pěkné kaše!" oslovil ho šedý mužíček, který se před ním náhle objevil. "Avšak nezoufej, já ti pomůžu! Musíš být ovšem trpělivý, neboť zkouška bude těžká, a bude to trvat dlouho, než budeš moci svou ženu opět spatřit. Ze všeho nejdříve se snaž, abys našel její zámek. Já sám ti nesmím ukázat správnou cestu, ale vyhledáš-li slunce, to ti jistě poradí."
Človíček domluvil a zmizel stejně rychle, jak se objevil.
Bohumil se tedy vydal na cestu v naději, že brzy bude všechno zase v pořádku. Tak putoval neúnavně dál a dál, jednou sem a jednou tam, slunce však nalézt nemohl. Už celý rok takto cestoval, aniž jedl a pil, svůj cíl však nenalezl. Unavený a zklamaný bezvýsledným putováním si konečně povzdechl sám k sobě: "Bohumile, Bohumile, ten človíček si z tebe dělal asi blázny!" Jak to řekl, cítil, že je mu stále tepleji a tepleji. V lese, kterým právě kráčel, se mezi stromy něco zablesklo a čím více se k tomu světlu blížil, tím mu bylo tepleji.
"To bude určitě slunce!" pomyslel si, a skutečně tomu tak bylo. V průzračném křišťálovém zámku sedělo na svém trůnu slunce a předlo ty nejkrásnější zlaté nitě. Jeho ozářená hlava hořela jiskřivým plamenem. Jeho plášť nachové barvy byl směrem k nohám stále tmavší a tmavší, až konečně jeho obutí bylo černé jako uhel.
Bohumil však nemohl jen tak ke slunci přistoupit, neboť v jeho blízkosti bylo nepředstavitelné horko. Postavil se tedy, jak jen nejblíže mohl, a zavolal na něho:
"Sluníčko, nevědělo bys mi říci, jak se dostanu ke své ženě, která je v zámku se střechou z ryzího zlata, uprostřed lesa v nádherné zahradě, jejíž stromy mají zlaté plody a stříbrné květy?"
Slunce mu odpovědělo:
"Bohumile, lehni si pod strom, vyspi se, já se zatím podívám na všechny strany a povím ti, kam máš jít!"
Slunce začalo svítit a pálit prudčeji, aby prosvítilo každý koutek světa, nikde však zámek se zlatou střechou nespatřilo.
Když se Bohumil od slunce dověděl, že nic nenašlo, velice posmutněl a začal si zoufat. "Počkej přece, na zoufání je vždy času dost!" pravilo slunce. "Já přece svítím jenom ve dne, můj bratr měsíc však svítí v noci, možná, že on bude něco vědět. Jen se dej touto cestou vpravo a dojdeš k němu."
Opět uběhlo několik týdnů, v nichž musel Bohumil pod stoupit různé zkoušky, než k měsíci došel.
Jednoho dne zvečera však konečně spatřil v dálce bílé stříbrné světlo.




Když k němu přistoupil blíže, uviděl křišťálový zámek a v něm starce se stříbrnými vlasy a bradou téže barvy, oděného v šedém plášti se stříbrnými knoflíky, v obutí se stříbrnými přezkami. V měsíční komnatě bylo mnoho stříbrných mušek, které poletovaly sem a tam, a svítily krásněji než mušky svatojánské. Bylo zde však velice zima, až se Bohumil třásl po celém těle jako osika.
Jakmile ho šedobradý stařec uviděl, zeptal se, co chce.
Bohumil mu vše vyprávěl a prosil měsíc, jestli by se nemohl podívat po zámku jeho milované ženy. A jak si naříkal, proklínal svoji předešlou hloupost a zvědavost.
"Utiš se!" pravil měsíc, "udělám vše, jak jen budu moci. Prozatím si odpočiň a já se rozhlédnu po okolí."
A tak i měsíc prosvítil kdejaký koutek, zatímco mušky vyděšeně poletovaly, jako by se blížil konec světa.
Ale ani měsíc zámek nenašel. Bohumil zesmutněl a jeho nářek neznal mezí.
"Nic si nezoufej," pravil měsíc, "dám ti alespoň dobrou radu. Jdi k mému kmotru větru, pozdravuj ho ode mne a vypověz mu své hoře. Najdeš ho, vydáš-li se opačným směrem než vane vítr." Nešťastný Bohumil se dal opět na cestu. Putoval mnoho a mnoho dní a stále šel proti větru, až jednoho dne vystoupil na horu, která měla čtyři otvory. Jeden nahoře, druhý dole, třetí vpravo a čtvrtý vlevo. Vítr se proháněl uvnitř hory a každou chvíli vyletěl z jiného východu. Když chtěl Bohumil vstoupit do dolního otvoru, vítr vál Bohumilovi do tváře a vzápětí ho odmrštil tak mocně, až ho všechny kosti bolely a hlasitě zasténal.
Vítr se podíval ven a když uviděl naříkajícího Bohumila, zeptal se ho:"Co tam děláš, brachu?"
Když mu však Bohumil vyřídil pozdravy od měsíce, stal se vítr přívětivějším a přiměl Bohumila, aby k němu vstoupil do hory. Šli spolu temnou chodbou, až přišli do komnaty, kterou osvětlovala olejová lampa. Nyní si Bohumil mohl lépe prohlédnout postavu kmotra. Vítr byl oděn do zeleného kabátu, který mu splýval až na paty.




Na hlavě měl čepici téže barvy. Místo břicha měl obrovské měchy, kterými foukal vždy jedním ze čtyř otvorů. Bohumil se posadil na lavičku a začal větru vyprávět svůj smutný příběh. Nakonec ho požádal, aby mu pomohl manželku najít.
"Přebývá-li opravdu na tomto světě," pravil vítr, "tak ji určitě najdu. Jenom si musím zavolat na pomoc své tovaryše, kteří provanou každý koutek světa. Jeden z nich by ji musel spatřit."
Vítr hvízdnul tak mocně, až Bohumilovi zahučelo v uších. A kde se vzali tu se vzali, stanuli před větrem jeho společníci. Žádný z nich však nic nevěděl o zámku se zlatou střechou. Vítr se zachmuřil, vložil hlavu do dlaní a po chvíli pravil:
"Vzpomněl jsem si, že mám ještě na cestách jednoho hrbatého učedníka. Jestli ani ten nám nebude moci poradit, pak ti už nikdo na světě nemůže pomoci!" Aještě jednou ze všech sil hvízdnul na všechny čtyři strany.
Bohumil bezmocně svěsil ramena v přesvědčení, že tím všechno skončilo. Naděje umřela a tak se odevzdal do rukou osudu. Vtom se přihnal poslední tovaryš.
Vítr se ho otázal: "Neviděl jsi náhodou zámek se zlatou střechou, obklopený překrásnou zahradou, v němž přebývá zakletá víla?" "Jdu právě odtud," pravil tovaryš, "sušil jsem tam zrovna prádlo, když se v zahradě procházela krásná dívka. Měla však kozí nohy!" Bohumil, když to zaslechl, vyskočil od radosti jako mladý býček a poprosil kmotra: "Nemohl by mě tvůj tovaryš dovést k mé ženě, abych byl u ní co nejdříve?"
Vítr přikázal svému poslednímu tovaryšovi, aby mládence k té ženě odnesl.
"Rád tě tam donesu, " pravil tovaryš, když sestoupili s hory, "nemohl bys mi stačit, protože zámek leží až ve dvanáctém království, za sedmero horami a desatero řekami."
Bylo by skutečně nemožné, aby Bohumil stačil větru. Hrbatý tovaryš si však věděl rady, mnoho se nevyptával, posadil si Bohumila na sebe, a dal se odvanout větrem, svým mistrem. Dva dny a dvě noci se vznášeli mezi nebem a zemí, a teprve třetího dne za úsvitu stanuli na pevné zemi.
Bohumil chtěl poděkovat svému průvodci. Když se však otočil, spatřil namísto svého větrného společníka svou milovanou ženu, stojící před ním se slzami v očích.
A jak byl Bohumil překvapený, když ji konečně po dlouhé době opět spatřil, že je ještě krásnější než dříve, a že už kozí nohy nemá. Když ho jeho spanilá choť objala a políbila, pravila:
"Svojí zvědavostí jsi vše zničil. Svojí láskou, věrností a vytrvalostí jsi vše zase napravil. Nyní jsme už pouze štastní a náš život v radosti a blaženosti potrvá navěky!"







nahoru


Zpátky na Novinky