Podivní žebráci



ruská pověst

Z knihy Z říše světla a temnoty


Vydalo nakladatelství PDN Olomouc, -zmp-, ilustrace Pavla Spurná


Poslední pohádka po první pohádce Skříňka s osudem a druhé pohádce Nejkrásnější nevěsta

(celá knížka Z říše světla a temnoty i s obsáhlým úvodem obsahujícím hlubší esoterické významy těchto pohádek je ke stažení v rubrice KNIHY)

 
Žil jednou jeden kupec jménem Marek, který měl přezdívku "bohatý". Byl to člověk kamenného srdce, který nemohl nikoho vystát a ze všeho nejvíce nenáviděl žebráky. Když nějakého žebráka uviděl stát na rohu svého domu, okamžitě na něho poslal své krvelačné psy.
Jednu pňšli k jeho dvoru tři staří žebráci. Marek chtěl proti nim jako obvykle poštvat rozdivočené psy, ale jeho malá dcerka Anastázie ho prosila:
"Milý tatínku, moc tě prosím, splň mi moje přání a dovol jim, aby přenocovali s našimi sluhy."
Otec kupodivu svolil a žebráci mohli jít do malé komůrky. Když v domě všechno spalo, Anastázie vstala a vyšla ze svého pokoje. Nahlédla do komůrky a uviděla tři staré žebráky, jak postávají opírajíc se o své hole a tiše rozprávějí.
"Co nového ve světě?" zeptal se nejstarší.
" Ve vsi Slunečná se narodil chalupníkovi Ivanovi sedmý syn. Jaké mu dáme jméno a jaké štěstí mu vložíme do vínku?"
A třetí žebrák tiše odpověděl:
"Dáme mu jméno Vasil a do rukou mu vložíme všechno bohatství tohoto muže tvrdého srdce, v jehož komoře se nacházíme."
Poté se žebráci pomodlili a vydali na další cestu.
Anastázie, která slyšela každé slovo, se rozběhla k otci, aby mu sdělila vše, co zaslechla. Marek, muž tvrdého srdce, se polekal a vydal se do vesničky Slunečná, aby se zeptal kněze, zda se tam opravdu takový chlapec narodil. Kněz mu odpověděl:
"Včera se chudému Ivanovi narodil syn, kterému jsem dal jméno Vasil. Je to nešťastné dítě. V rodině nemají ani co jíst a chlapci proto nechce jít nikdo za kmotra."
Marek, chvějící se nenávistí, se nabídl, že půjde za kmotra a požádal manželku kněze, aby se stala Vasilkovi kmotrou. Současně dal vystrojit bohatou hostinu. Když dítě pokřtili, dal se Marek do řeči s chalupníkem Ivanem a jakoby mimochodem mu navrhl:
"Milý Ivane, ty jsi chudý člověk a stěží můžeš vychovat dítě. Dej mi toho chlapce, vychovám z něho dobrého člověka a tobě, příteli, dám měšec rublů."
Ivan si vložil hlavu do dlaní a dlouho se rozmýšlel, než pověděl ano. Vzal peníze a dal Markovi dítě. Marek dítě zabalil do kožichu, položil do saní a vydal se k domovu.



Když ujel asi deset mil, zastavil a dítě vhodil do propasti. Mezi zuby sám pro sebe procedil:
"Tady máš, chlapečku, všechen můj slíbený majetek!"
Nedlouho potom tím místem projížděli cizí kupci, kteří mířili do města, aby Markovi zaplatili své dluhy. Jak se blížili k rokli, slyšeli stále zřetelnějí dětský nářek.



Zastavili tedy a šli za tím pláčem až k místu, kde na zeleném ostrůvku mezi květy spatřili dítě. Vzali chlapce do náručí a šli nazpět k saním. Jakmile dorazili na Markův statek, vyprávěli mu, co se jim cestou přihodilo. Marek poznal, že se jedná o jeho dítě, ale pro jistotu si nechal chlapce ukázat. Když chlapce uviděl, řekl:
"Ten maličký se mi velmi líbí a rád bych si ho tady ponechal. Budete-li souhlasit, odpustím vám vaše dluhy!"
Kupci souhlasili a odešli. V noci vzal Marek dítě a položil je do sudu, který zalepil smolou a vhodil do rozbouřeného moře. Sud plaval a plaval, až se dostal ke starému klášteru.



Tady sud vytáhli z moře, otevřeli ho a uviděli dítě. Když se tuto novinu dověděl opat, rozhodl se, že dítě vychová, a dal mu jméno Vasilij.
Šestnáct let žil Vasil v klášteře a stal se z něho moudrý, vlídný a pěkný chlapec. Opat ho měl v oblibě nejen pro jeho moudrost, ale i pro jeho umění číst, psát a zpívat. Jednoho dne se v klášteře zastavil jakýsi kupec se šatstvem. Mniši jej s úctou přijali, opat dal otevřít na uvítání chrám a nechal v něm zapálit svíčky. Při bohoslužbě vynikal mezi zpěváky na chóru zvlášť podmanivý hlas.
"Komu patří ten hlas?" zeptal se kupec.
"To je Vasil, náš nejlepší zpěvák!", odpověděl opat. "A jak dlouho je ten mladík ve vašem klášteře?" Opat vyprávěl, kdy a jak se Vasil do kláštera dostal. A tak obchodník Marek v něm poznal svého kmotřence. Velmi znepokojen řekl opatovi: "Váš chlapec se mi velmi líbí Je milý a chytrý, a proto bych ho rád učinil správcem ve svém obchodě. Dejte mi ho a já za to daruji vašemu klášteru dva tisíce rublů."
Opat byl samozřejmě proti této nabídce, ale musel vyslyšet i názory mnichů. Někteří byli pro, jiní zase proti a nakonec se všichni dohodli, že pro Vasilovu budoucnost bude nejlepší, když s Markem odejde.
Marek napsal dopis a dal jej Vasilovi, aby ho donesl domů jeho manželce. V dopise bylo napsáno:
"Kdo ti předá tento dopis, toho zaveď ke kotli naplněnému horoucí směsí a postrč jej dovnitř. Jestliže neuděláš, co ti přikazuji, tak tě přísně potrestám, neboť tento mladík chce zničit celou naši rodinu."




Vasil se vydal neprodleně na cestu, na níž zanedlouho potkal tři žebráky, kteří se ho ptali:
"Kampak jdeš Vasile?"
"Ále, obchodník Marek posílá psaní své manželce a já jí ho mám osobně předat!"
"Ukaž nám ten dopis!" řekli žebráci.
Vasil jim list podal, žebráci na něj třikrát foukli, a vrátili ho Vasilovi se slovy:
"Běž, jak nejrychleji můžeš, do Markova domu a odevzdej tam dopis. Bůh tě ochrání."
Jakmile si Markova manželka přečetla dopis od svého muže, nechtěla věřit vlastním očím a nechala rychle zavolat svou jedinou dceru. V dopise totiž stálo:
"Ženo, tomu, kdo ti přinese toto psaní, dej naši dceru za manželku. Vystroj jim nádhernou svatbu. Jestliže neuděláš, co ti přikazuji, přísně tě potrestám!"
Anastázie, Markova dcera, si dopis přečetla, podívala se na Vasila, a protože se jí zalíbil, souhlasila. Vasila ihned oblékli do překrásných šatů a na druhý den vystrojili svatbu. Za několik dní přijel domů Marek. Manželka i dcera jej přivíta1i a vyprávěli mu všechno, co se od jeho odchodu odehrálo. Marek se velmi rozzlobil a zlostně se na manželku rozkřičel:
"Jak jsi se jenom mohla opovážit dát naši dceru tomu trhanovi?" "Vždyť jsem jen splnila tvůj příkaz! Jen si přečti, cos mi napsal!" Marek četl dopis, poznával svůj rukopis, ale slova nepoznával.



Marek si tedy pomyslil:
"Třikrátjsi unikl ze spárů smrti, Vasile, ale počtvrté neunikneš. Pošlu tě tak daleko, že ani vrány tvé kosti nenajdou!"
Celý měsíc žili všichni pohromadě a Marek byl vlídný na svou dceru i na Vasila. Jednoho dne si však zetě zavolal a řekl mu:
"Půjdeš do země, která se nachází až na konci světa. Tam vládne můj dobrý přítel, hadí car. Je to už dvanáct let, co si postavil zámek na mé půdě, a od té doby nezaplatil ani jednou daň. Proto od něj vyzvedneš peníze, které mi dluží, a zeptáš se ho, co se stalo s dvanácti loděmi, které jsem tam do jeho země poslal před třemi lety."
Vasil nechtěl Markovi odporovat a proto souhlasil. Rozloučil se se svojí ženou a odebral se na dlouhou cestu.
Šel a najednou za sebou uslyšel nějaký hlas:
"Vasile, Vasile, kam kráčíš?"
Vasil se otočil, a i když nikoho neviděl, zeptal se:
"Kdo mě volá?"
"Já," ozval se starý rozvalitý dub. "Pověz mi, Vasile, kam máš namířeno?"
"Tam, do země hadího cara, neboť dosud nezaplatil daň mému tchánovi."
"Vzpomeneš-li si, zeptej se, jak dlouho ještě tady budu stát?" Rozloučili se a Vasil pokračoval v cestě. Když přišel k řece, našel převozníka, který se ho zeptal:
"Kam jdeš, příteli?"
"Tam, do země hadího cara!" odpověděl Vasil.
"Už třicet let stále někoho převážím na druhou stranu řeky. Zeptej se hadího cara, jak dlouho ještě se budu trmácet sem a tam?!"
A Vasil šel dál, až dospěl k mořské zátoce, v níž uvízla velryba. Tak dlouho již nemohla na volné moře, že na jejím hřbetu lidé už vyšlapali cestičku. Velryba Vasila zastavila a zeptala se ho: "Pověz mi Vasile, kam jdeš?"
A Vasil do třetice odpověděl:
"Tam, do země hadího cara!"
"Až tam dorazíš, nezapomeň na naše setkání a zeptej se, jak dlouho ještě tady budu ležet?"
Vasilij jí to slíbil a šel dál svou cestou, až přišel na zelenou louku, na které stál mramorový zámek se stěnami pokrytými perlami a s křišťálovými okny. Vasila z té nádhery až zrak přecházel. Málem by se bál do zámku vstoupit. Když zámkem procházel, v poslední komnatě nalezl překrásnou dívku sedící na loži.
Dívka ho oslovila:
"Nikoho jsem tu nečekala, jsi to opravdu ty, Vasile?"
"Já!" odpověděl Vasil.
"Jak jsi mohl najít cestu sem na toto zakleté místo?"
Vasil jí vyprávěl, proč a kam ho Marek poslal a také s čím se kde setkal na cestě, a dívka mu na to řekla:
"Marek tě oklamal! Neboť tě neposlal tam, kde je hadí car, ale sem rovnou do chřtánu hrozného hada!"
Sotva to dořekla, zdi zámku se otřásly a oba uslyšely hrozný hlomoz.
Dívka schovala Vasila pod lože,na němž seděla, a ještě mu stačila pošeptat:
"Pozorně poslouchej a všechno si zapamatuj!"
Náhle se otevřely dveře a do místnosti se vplazil obrovský had. Stočil se na loži a řekl dívčině:
"Já jsem dnes přehlédl celou ruskou zemi. Nechci už nic než spát. Vyprávěj mi něco, aby se mi lépe usínalo!"



Dívka ho pohladila po hlavě a potichu povídala:
"Co ti mám nyní říci, když víš o všem, co se ve světě stalo a znáš vše, co se má stát. Zdál se mi právě dnes podivný sen. Kráčela jsem po široké cestě, na níž stál starý dub. A ten dub se mě ptal, jak dlouho ještě bude tady na tom místě stát. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět."
"Až přijde někdo, kdo se ho dotkne nohou, dub padne a on mezi jeho kořeny najde zlato a stříbro. Takové bohatství nemá ani Marek boháč." Dívka však povídala dál:
"Včera se mi zdálo o převozníkovi, který už třicet let převáží přes řeku sem a tam. Jak dlouho ještě musí konat svou práci?"
"Až přijde někdo, kdo vstoupí sem na převozníkův vor a bude chtít převézt tam na druhý břeh, ten bude novým převozníkem, jestliže starý převozník ihned vor opustí!"
Dívka pokračovala:
"Zdál se mi ještě sen o velrybě, která nevěděla, jak dlouho ještě bude ležet uvězněná v zátoce?"
"Až vyvrhne dvanáct Markových lodí, které před třemi lety pohltila, dostane se snadno na volné moře!" Had se převrátil na druhý bok a tvrdě usnul.
Dívčina doprovodila Vasila až k mramorové bráně, Vasil za všechno poděkoval a vydal se na zpáteční cestu domů. Když došel k mořské zátoce, řekl velrybě, co věděl. Velryba byla ráda, že na ni Vasil nezapomněl, a vrátila se do moře, když vše udělala tak, jak řekl Vasil. Když došel k řece, ptal se ho starý převozník:
"Mluvil jsi s hadím carem?"
"Ano!" odpověděl Vasil, "ale nejdříve mě převez na druhý břeh!"
Když Vasil vystoupil na druhém břehu z voru, řekl převozníkovi, co věděl a pokračoval v cestě k rozvalitému dubu. Kopnul nohou do jeho kmene, dub padl a mezi jeho kořeny se objevilo mnoho zlata a stříbra.



Tu se ke břehu přiblížilo dvanáct lodí, které vehyba vyvrhla ze svého nitra, a tři žebráci, kteří stáli na první z nich, Vasilovi řekli: "Vidíš, Vasile, Pán ti požehnal!" a zmizeli jako pára nad hrncem. Za sedm dní se Vasil vrátil bohatší než kupec Marek a od té doby žil se svojí ženou šťastně po celý život v Markově domě.
A Marek? Vydal se na cestu k hadímu králi, aby se ho zeptal, jak sprovodit Vasila z tohoto světa. Když však došel k řece, převozník učinil to, co mu Vasil poradil a Marek se stal převozníkem.





  (celá knížka Z říše světla a temnoty i s obsáhlým úvodem obsahujícím hlubší esoterické významy těchto pohádek je ke stažení v rubrice KNIHY)

 

nahoru


Zpátky na Novinky