"I neplodná Sám a stařec Abrahám mohou zplodit krásného syna Izáka; stačí, že to chce Bůh."

 

POUŠŤ UPROSTŘED MĚSTA

Carlo Carretto

Úryvky z knihy

Touto svou knížkou chci odpovědět všem, kdo žijí ve velkých městech a požádali mě, abych jim ukázal cestu jak najít uprostřed každodenního shonu spojení s Bohem, důvěrný vztah ke Svrchovanému, pokoj a radost srdce, přítomnost Neviditelného, božskou skutečnost, věčného a všepřesahujícího Boha.
Hned na začátku je třeba říci, že to nebude snadné. Žijeme v neblahém století, kdy se pokušení proti víře nevyhýbá ani těm nejsilnějším. Naše doba je dobou modlářství, úzkosti a strachu. Moc a bohatství dnes lidskému duchu zatemňují zásadní a prvořadý požadavek vyjádřený prvním přikázáním Zákona: "Miluj Boha celým svým srdcem."
Jak zvítězit nad těmito temnotami těžce doléhajícími na člověka moderní doby? Jak čelit tomuto
poslednímu démonovi, který zaútočí na věřícího, jakmile dosáhne zralého věku? Neváhám doporučit vám to, co jsem vyzkoušel na vlastní kůži v těžkých chvílích svého života: Poušť poušť poušť!
Když pronáším toto slovo, cítím, jak se ve mně všechno probouzí a dává do pohybu bez ohledu na to, že mé tělo se ve skutečnosti nikam nepřemísťuje.
Uvědomil jsem si totiž, že zachránit mě může jedině Bůh, že bez něj jsem vydán "stínu smrti", a že chci-li vyjít z temnot, musím se dát jedině cestou, kterou mi ukáže on.
Je to cesta - exodus, putování Božího lidu od otročení modlám ke svobodě v zaslíbené zemi, do jasu a radosti Božího království. A tato cesta vede přes poušť.
Slovo "poušť" zde vyjadřuje mnohem víc než běžně užívaný zeměpisný pojem, pod nímž si představujeme nehostinnou, vyprahlou a neobydlenou krajinu.
Pro toho, kdo se nechává vést Duchem svatým vdechujícím život Božímu slovu, znamená poušť hledání Boha v tichu a mlčení. Je to jakoby" visutý most", s jehož pomocí duše zamilovaná do Boha překlene temnou propast vlastního ducha, strmé a děsivé soutěsky pokušení i neprobádané hlubiny vlastních strachů, které by jí jinak zabránily pokročit na cestě k Bohu.

"Takováto mlčenlivá poušť je svatá. Tato modlitba je nad každou jinou modlitbu, protože přivádí duši k výšinám kontemplace, do stálé přítomnosti Boží, kde pak duše v naprostém klidu a odevzdanosti žije vůlí toho, jehož bez ustání dokonale miluje."
(C. de Hueck Doherty: "Pustinia" ou le désert au coeur des vllles, Cerf, 1977)

Už jsem vám přece říkal, že slovo "poušť" neoznačuje pouze určité místo na zemském povrchu. Rusové, kteří jsou v duchovní oblasti opravdovými mistry, používají v této souvislosti slovo "pustina". "Pustina" může znamenat poušť jako zeměpisný pojem, ale zároveň se tak označuje i místo, kam se odebrali pouštní otcové, tedy poustevna, klidné místo v ústraní, kam člověk odchází, aby v modlitbě a tichu našel Boha, a kde - jak říká Caterina de Hueck Doherty, v Americe žijící mystička ruského původu, - "pozvedáme ruce k Bohu na znamení modlitby a kajícnosti a prosíme za odpuštění svých hříchů i hříchů našich bratří. Poušť je místo, kde čerpáme odvahu a kde si uvědomujeme, že Bůh je pravda a že i naše slova mají být pravdivá. Poušť je místo, kde se očišťujeme a připravujeme na své budoucí poslání, místo, kde nám anděl může vložit na rty žhavý uhlík tak jako kdysi prorokovi." -

* * *

Cítil jsem se v Bohu
jako pták ve vzduchu,
jako dřevo v ohni,
jako dítě v matčině lůně.
Toto poslední přirovnání považuji za nejsilnější a nejpravdivější. Provází mě stále a často se k němu vracím.
Jsem přesvědčen, že lůno ženy v požehnaném stavu je něco, nad čím žasne celý vesmír; je to zviditelnění neviditelného a znamení poukazující na to, jakým způsobem mě Bůh přijímá za svého syna.
V něm žiji, dýchám a raduji se z jeho vše oživující Přítomnosti, třebaže
- a to mi působí bolest - čas, kdy ho uvidím, jak praví Bible, "tváří v tvář" ještě nenastal.
Ještě je příliš brzy.

* * *

Tato zkušenost Boží přítomnosti v každé věci a v každé situaci není pouze moje, ale je to zkušenost celého Božího lidu, všech věřících, všech těch, jež Bible nazývá Abrahámovými syny.
Zkušenost národa, který celé své dějiny prožívá s Bohem, vyjadřuje žalm 139:

"Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou cestu i místo, kde ležím."

A pak žalm pokračuje stále vzrušeněji:

"Kam odejdu před tvým duchem,
kam uprchnu před tvou tváří?
Zamířím-li k nebi, jsi tam,
a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. .I kdybych chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí,
tvá pravice se mě chopí.
Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma,
i noc kolem mne se stane světlem.
Žádná tma pro tebe není temná:
noc jako den svítí,
temnota je jako světlo."

* * *

Zakoušet přítomnost Boží v přírodě, v dějinách i ve vlastním nitru je základ všeho. Je to sama podstata víry. Je třeba, abych dospěl k tomu, že ji budu vnímat, že ji budu žít ve dne v noci, že si ji budu uvědomovat při práci i při odpočinku, že se z ní budu těšit vždy, když se modlím a když miluji. Vždy! Po celých čtyřiadvacet hodin! Je to cesta, která mě vede do Božího království, kde se země spojuje s nebem, Bůh s člověkem.
Mějme však na paměti, že jednotu s Bohem nevytváříme my. Ta už tu je, ta tu byla dokonce ještě předtím, než jsme si ji uvědomili. Bůh je totiž svrchovaný vládce a nic nemůže existovat mimo něj. V Bohu "žijeme, pohybujeme se a jsme" (Sk 17,28), Bůh je základ vší skutečnosti, původce bytí, sám smysl života a pramen, z něhož neustále tryská láska.
Na nás je, abychom si tuto skutečnost uvědomili ve víře, prohloubili v naději a prožili v lásce.
Něco podobného prožívá dítě, když postupně objevuje, kdo je jeho maminka a tatínek; žena, když do hloubky poznává svého manžela; muž, který s někým naváže přátelství. Tatínek a maminka už tu byli, i manžel už tu byl, přítel už existoval. Bůh už je zde. Na nás je, abychom ho objevili, ne abychom si ho stvořili. Bůh je všudypřítomný, je v nás, ve vesmíru, v neviditelném světě, prostě ve všem, co existuje. Nikdy nenajdeš místo ani situaci, kde by Bůh nebyl přítomen.
"Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?" Je pošetilé domnívat se, že Bůh je v kostele, ale ne na ulici, že je v Nejsvětější svátosti, ale ne uprostřed davu, že je v mém štěstí, ale ne v mé bolesti, že je v tom, co je průzračné a nekomplikované, ale nikoli v zemětřesení a v průtrži mračen.

* * *

Bůh je zde stále. Já ho nyní cítím vždy a všude, v něm je má síla a spolu se svatým Janem mohu říci, že "to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra" (1J 5,4).
Vidím ho u kořene všech věcí, v pozadí každé události, v průzračnosti každé pravdy, v důvěrnosti každé lásky. Stále. A právě proto jsem šťastný. A nikdy se necítím sám. Jemu, jeho přítomnosti, vděčím za to, že mě zbavil všeho strachu, že vyléčil mé nespočetné komplexy a že mi dává stále víc rozumět tomu, co je to pravé osvobození.
Od té doby, co se bojím pouze jeho, nemám strach z žádného člověka. Má bázeň před ním však není otrocká. Je to sladká bázeň pramenící z toho, že se cítím jako dítě, kterému jeho skvělý otec už řekl spoustu nádherných věcí a ještě mnohem víc má v zásobě pro budoucnost.
Má bázeň pramení z toho, že Bůh je tajemství. Vůbec mi to nevadí. Naopak. Každý den, když s ním rozmlouvám, odhaluji spoustu nových věcí.

Články na podobné téma
Poutník a jeho cesta pronášení svatých jmen
Poutník a jeho cesta pronášení svatých jmen II
Terezie z Avily - Hrad v nitru
Anthony de Mello - Meditace v povídkách
Anthony de Mello - Jeden učitel
Poselství
Sv. František - Učiň mne nástrojem
František z Assisi - Píseň bratra slunce
Křesťanské mantry a modlitby
Otčenáš - hlubší význam od R. Steinera
Bibličtí proroci jako investigativní novináři
Kletby v žalmech
Učte nás plavat
Mystika absolutního Boha
Bat-šeba, sex a Bůh
O spřádání v modlitbě i ve škole
Celník a farizeus
Hříšnice
The Mystical Core of Organized Religion
Is the Golden Rule a Vaisnava Principle?
At the Heart of World Monotheism
Bh. Thakur - Non-Sectarian Vaisnava-Dharma
From Moses to Mahaprabhu
To Love God
The Bhagavata

nahoru


Zpátky na Novinky