POUŠŤ UPROSTŘED MĚSTA II

Carlo Carretto

Úryvky z knihy


Transcendentní Bůh se ke mně nesklání v té či oné podobě - ale je ohlašován znamením, které na něj poukáže. Tímto znamením může být například krása, dům, hostina, prostě vše, co existuje na nebi i na zemi.
Znamení si Boží přítomnost nepodmaňuje a neznásilňuje ji, protože není schopno ji nějak omezit.
I to nejprůzračnější znamení zůstane vždy jen znamením. Přítomnost Boží přesahuje znamení podobně jako můj život přesahuje mé tělo a jako mé touhy přesahují mé možnosti. Bůh je přítomen v podstatě vesmíru, v podstatě člověka i v podstatě dějin. Není nad nimi, ale v nich. Pro Boha však toto "bytí uvnitř" neznamená žádné omezení, protože je zároveň transcendentní, a nikdy se tedy nemůže ztotožnit s tím, v čem je obsažen, podobně jako tělo, v němž přebývám, nemůže omezit mou osobu, protože ta je stále tajemným způsobem něčím víc než ono a nekonečně je převyšuje.
Boží tajemství je tajemství Osoby a něco z tohoto tajemství přechází i na nás, protože jsme stvořeni "k jeho obrazu" (Gn 1,27).
Bůh je vůči vesmíru imanentní a transcendentní zároveň. Tajemství Nejsvětější Trojice je vlastně tajemstvím Boží transcendence. Jedinečnost Boží přirozenosti však není tímto tajemstvím nijak omezena a to právě díky tomu, že nic nepřekypuje novostí tolik jako tajemství samo.
A tajemství Boží je nevyčerpatelné!

Ano, Bůh je přítomen v mém životě, je přítomen v dějinách, je přítomen ve všech událostech, je přítomen v přírodě, je přítomen ve všem, co existuje.
To je obsah víry v Boha, naděje v Boha i lásky k Bohu.

* * *

Když jsem pročítal Lukášovo evangelium o Ježíšově dětství, nikdy jsem nechápal, jak je možné, že Josef s Marií byli tak roztržití, že na pouti v Jeruzalémě Ježíše ztratili.
V duchu jsem si - pošetile - říkal, že já bych ho určitě neztratil.
Klidně bych si ho přivázal provázkem k noze, jak se to dělává s ovcemi v poušti, jen abych měl jistotu, že historie o mně, strážci Božího Syna, nebude všem škodolibě vyprávět, jak jsem byl nedbalý. Já bych nedopustil, aby se mi Ježíš v tak velkém a nebezpečném městě, jako je Jeruzalém, ztratil. Dnes však chápu, že Josefovi a Marii je fakt, že Ježíše ztratili, jedině ke cti. Svědčí to totiž o tom, že nechali Ježíše, a tedy i jeho nebeského Otce, jednat naprosto svobodně.
Marie nebyla žádná "opičí matka" a byla tak oproštěná, že svého syna nechala chodit městem bez dozoru. A ani Josef nebyl otrokem bytosti, která ho tak tajemně převyšovala. To, že se Ježíšovi podařilo zmizet jim z dohledu, je nejvyšší ocenění jejich víry. Evangelium se o tom výslovně nezmiňuje, ale je zřejmé, že i Josef s Marií se stejně jako Abrahám sklonili před požadavkem "Dej mi svého syna". A právě proto byl Ježíš naprosto svobodný, tak svobodný, že zůstal po tři dny sám daleko od rodičů. Tak svobodný, že dokázal zůstat tři dny sám
v lůně země.

* * *

Pochopil jsi, bratře, co jsem ti chtěl dnes říci? Neboj se, jestliže tě Bůh k něčemu volá, a neměj strach, ani když mlčí.
Neboj se, když po tobě žádá, abys vykonal nějaké dílo, ani když je po tobě chce zpátky.
Neboj se, když ti dává manžela, a neboj se, ani když ti ho nedává.
Bůh je větší než jeho volání.
Bůh je větší než tvé skutky.
Bůh je větší než dobro, které jsme schopni vykonat. Důležité je žít v jeho přítomnosti a pevně věřit tomu, že on nás vede.

Tím, co osvobozuje od jakékoliv podmíněnosti, je láska.
Život - Otec říká Světlu - Synu "miluji tě". Z tohoto vyznání a z odpovědi "i já tě miluji" vychází Láska
- Duch svatý.
To je podstata sdílení uvnitř Nejsvětější Trojice.

Nevěřit v něj znamená temnotu, smutek, strnulost, smrt.

* * *

Sdílení, které se odehrává mezi mnou a Bohem, je naprosté, stejně jako sdílení mezi plodem v lůně a matkou.
Plod jsem já, mateřským lůnem je vesmír, a v něm se rodí život, který se pak dynamicky rozvíjí v proudu dějin. Cítím, že Bůh na mě hledí skrze světlo, které mě zaplavuje, i skrze hvězdy nad mou hlavou, že se mě dotýká ve větru, který se honí kolem mne, i ve vodě, do níž se nořím, v hladu, který mě pohání, abych si obstaral něco k snědku,
i v nástroji, který se vzpírá mé ruce a zraňuje mě.
Cítím, že mi dává život skrze koš s chlebem,
přítele, který se se mnou zastaví na pár slov, bolest vhánějící slzy do očí i skrze jásavou, bezbřehou radost, kterou někdy zakouším.
Nikdy nejsem mimo něj, daleko od něj, bez něj. Jestliže modlit se znamená úplně prostě "být v Bohu", pak se mohu modlit kdekoliv, protože jeho chrám je všude.
Říkat "nemohu se modlit, protože musím pracovat" je hloupost. Co ti brání modlit se při práci? Proč nechceš věřit,
že se můžeš modlit a pracovat zároveň?

* * *

Jen láska tě může vyvést z tvé osamělosti.
Dokud nemiluješ, zůstáváš nehybně trčet uvnitř své přirozenosti. Dotek lásky tě probudí, takže si začneš uvědomovat přítomnost druhých lidí kolem sebe.
Ten druhý, viděno absolutně, je vždy Bůh. Bůh se staví na místo všech těch "druhých", které ve svém životě potkáváš. Jsou jimi například i hmota a duch, cit a rozum, radost a bolest, viditelné a neviditelné, země a nebe, čas a věčnost, krása a logika, domov a Boží království, smrt a vzkříšení. Nic z toho Bůh nepotlačuje, ale vše uvádí do vzájemného souladu.
Bůh je opravdu ve všem, je původce všeho, klíč ke všemu, co existuje.
Věřit v něj znamená vidět ve všem živého Bo
ha, který se na tebe dívá ze všeho, čemu dává bytí, a který tě objímá jako svého milovaného syna.
Věřit v Boha znamená světlo, pokoj, radost, jásot.

* * *

Mezi modernisty v době pontifikátu Pia X. nebyli pouze nebezpeční hadi, ale i čilé rybky, které rozčeřily stojatou vodu a donutily tak církev, aby se vymanila z dlouhodobé strnulosti a začala se připravovat na budoucí koncil.
Socialismus a politický neúspěch stran s přívlastkem "křesťanská" za Pia Xll., to nebyli hroziví štíři, ale pořádná vejce natvrdo, která církvi dodala sil a pomohla jí dospět k poznání, že mít moc může být v rozporu s evangeliem a že vpravdě křesťanský postoj vůči moci je ze všeho nejspíš postoj Jana Křtitele volajícího vhod i nevhod své: "Není ti dovoleno!" (Mt 14,4).
Ale jak je těžké vyznat se ve znameních doby a jak obratně dokážeme my křesťané proměnit bohatství v blahoslavenství a blahoslavenství chudoby a trpělivého snášení obtíží zahrnout pohrdáním jako něco, co nemá s křesťanstvím nic
společného!

* * *

Evangelium nás ale vždycky usvědčí ze lži. Usvědčí mě, kdykoli se chci spasit planým řečněním a nedbám na Boží vůli, usvědčí i církev, kdykoli se vzdaluje chudobě a svou touhu žít co možná nejpohodlněji zastírá řečmi o nutnosti dobře reprezentovat nebo o potřebě přizpůsobit se dnešnímu světu.
Dnešní mladá generace má velice dobře vyvinutou schopnost rozpoznat, zda si křesťané jen tak na něco hrají, nebo zda žijí opravdu evangelium.
Na zbožnou faleš reaguje odmítáním a nezájmem, ale život podle evangelia v ní probouzí nadšení.
To proto, že váhu mají činy, a ne prázdná, stokrát omletá slova. Činy, které jsou svědectvím pravdě a proroctvím.

* * *

Jak bych si přál být na jeden jediný den papežem! Představuji si, jak velkou radost bych asi cítil, kdybych mohl prodat celý Vatikán nejvyšší nabídce a pak se přestěhovat do malého předměstského bytu nebo - a to by bylo snad ještě lepší - do stanu na rozhraní mezi pouští a stepí.
Utopie?
Ovšem. Ale utopie, která vyvolává radost, stejně jako všechny utopie evangelia.
A mladí lidé za utopií jdou!
Zvláště dnes.
Možná že tě myšlenka prodat Vatikán, nebo alespoň jeho muzea, a za stržené peníze vystavět vesnice pro malomocné, nadchla stejně tak jako mne. Ale dokážeš vidět také to, proč je mylná a ve svých důsledcích vlastně nespravedlivá?
Dnes večer jsem přemýšlel o různých svých záležitostech. Na nic z toho, co se týká i ostatních, jsem ani nepomyslel. A najednou jsem si uvědomil, že v mém pokoji je tepleji než v pokojích mých spolubratří, že moje lůžko je měkčí a že žiji obklopen větším pohodlím než oni.
S tou či onou výmluvou se vždycky protlačím dopředu a poslední místo přenechávám těm nejslabším a nejtišším.
To znamená, že kdybych byl papežem, třeba jen na ten jediný den, neuskutečnil bych z toho, co jsem si navymýšlel, zhola nic.
Je velice snadné žádat od druhých velká prorocká gesta, hrdinskou chudobu či společenství majetku.
Obtížné je žádat to od sebe, uskutečňovat to ve vlastním životě.
Vzpomínám si na jednoho latinskoamerického spisovatele, který na stránkách svých děl ohnivě protestoval proti všemu, co způsobuje lidské utrpení, bojoval za sociální spravedlnost a s nadšením vítal nadcházející revoluci.
On sám mi pak vyprávěl, že jakmile se ocitl v si
tuaci, kdy měl svůj postoj stvrdit skutkem - když mu po vojenském převratu hrozilo zatčení - nasedl do prvního letadla a odletěl ze země. Za svou zbabělost se velice styděl, protože věděl víc než dobře, že v nebezpečí zůstali ti bezbranní a bezmocní.

Vydávat svědectví je těžké, bratři.
A nejsme-li toho schopni, hrozí nám, že začneme svou neschopnost maskovat krásnými slovy. Všimněte si, za co různá církevní společenství
prosí v přímluvách. Vypadá to tak, že všichni jsme pevně odhodláni konečně zbavit církev přítěže majetku.
Ale jsou naše skutky s našimi slovy v souladu? Jak daleko jsme pokročili třeba na cestě ke společenství majetku? Nechci-li být jen planý mluvka, musím se dnes večer zeptat sám sebe: Ne jako papež, ale jako
bratr Karel, jímž skutečně jsem - co bych měl právě nyní udělat, abych skutečně žil podle evangelia?
Ježíš se na mě obrací stejnými slovy jako kdysi na Zachea: "Pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě" (1 19,5). Co mu odpovím?

* * *

Bůh bude přebývat mezi nimi
a oni budou jeho lid;
on sám, jejich Bůh, bude s nimi" (Zj 21,3).

Věřit je dnes obtížné. To je nesporně jedno ze znamení naší doby.
Soumrak kultur víru obnažil a rychlé civilizační změny způsobily, že víra dnes bolí. Zdá se mi, že dnes zakoušíme Boha především jako Boha vzdáleného, mlčícího. Vzpomínám si v této souvislosti na slova jednoho mladíka z Arezza, jehož víra procházela tvrdou zkouškou: "Když Bůh šeptá, neslyšíme ho, a když mlčí, zmocňuje se nás hrůza."
Člověk se cítí sám také proto, že církve nová situace zaskočila a pomoci si z ní často chtějí tím, že
- místo aby s důvěrou dítěte kráčely k Bohu, který má pro ně v zásobě stále nová a nová překvapení - utečou se k minulým jistotám.
Žijeme v apokalyptické době. Jen málokdy v dějinách bylo rozjímání knihy Zjevení svatého Jana tak inspirativní jako dnes.
Pán říká:

A toho, kdo sténá v bolestech, povzbuzujte:

"Setře jim každou slzu s očí.
A smrti již nebude,
ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude
- neboť, co bylo, pominulo.
Hle, všechno tvořím nové" (Zj 21,4-5).

"Hle, příbytek Boží uprostřed lidí,

Apokalypsa nám v naší dnešní situaci může pomoci především tím, že nás učí očekávat Boha, který přijde; Krista, který se k nám vrátí.
"Maranatha!", modlili se křesťané z církevní obce svatého Jana v Efezu. "Přijď, Pane Ježíši, přijď!" 00 22,17).
Ještě v dobách nedávno minulých existovalo několik klidných zákoutí, kde křesťané mohli čas od času spočinout pohledem a načerpat optimismu: vlivná církev kráčející od vítězství k vítězství, nezanedbatelný počet věřících v kostelích, společnost, která o sobě prohlašovala, že je křesťanská, zbožné a spořádané rodiny. Dnes je situace jiná.
Došlo k radikální změně: místo lidové církve
máme církev - znamení pro tento svět. A není málo lidí, kteří to stále ještě nepochopili.
 
"Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec.
Tomu, kdo žízní,
dám napít zadarmo
z pramene vody živé" (Zj 21,6).

Tam, kde umírá lidský optimismus, se rodí křesťanská naděje. Optimismus je důvěra v lidi, v lidské možnosti; naděje je důvěra v Boha a v jeho všemohoucnost. Apokalyptická doba je tedy doba, kdy věřící hledí nejprve k nebi, a teprve potom se zadívá na zem, po které chodí; doba, kdy pozornost křesťana poutají spíše znamení brzkého Božího příchodu než zprávy o válkách mezi národy; doba, kdy křesťan spoléhá na Boží věrnost víc než na lidskou dovednost a diplomacii.
A když potom takový křesťan jedná, čerpá jeho duch sílu z víry v "Maranatha"! Přijď, Pane Ježíši!

* * *

Dnes večer bych se s tebou rád setkal, můj bratře, má sestro.
Víš proč?
Proto, abych ti v Duchu svatém vydal svědectví o tom, že Bůh je živý.
V tom spočívá hlavní poslání křesťanského společenství: jeden druhému vydávat svědectví víry.
Mé svědectví zní: věřím!
Ty Boha ve věcech nevidíš,
ale on ve věcech je.
Ani v dějinách ho nevnímáš,
ale on je uprostřed nich.
Nevidíš ho ve svém pokoji,
ale on tam je,
je tam, kde právě teď jsi.
Dívá se na tebe a celým svým bytím touží navázat s tebou rozhovor.
Zpřítomní ti ho tvá víra.
Bůh, pravý Bůh, je Bůh naší víry: žádný jiný Bůh neexistuje. Na něho, jedině na něho se obracíme, jedině jeho objevujeme v jádru všech věcí. Někdy se nám dokonce může zdát, že jsme si tohoto Boha vymysleli, že se zrodil jen z naší žízně po něm; tak velká je naše svoboda a tak namáhavé může být uvěřit v něho. Buď si však jist tím, že člověku se zjevuje vždy jen ten pravý Bůh. Cesta, po níž nám jde vstříc, je totožná s cestou, na niž jsme se vydali my, vedeni touhou po setkání s ním. Najdeme ho v té míře, v jaké věříme, ne více a ne méně.
Věř mi, že s tímhle se nedá dělat vůbec nic. Kolikrát jsem uvažoval o tom, zda by mohl existovat ještě nějaký jiný způsob, snadnější, zřejmější, přijatelnější, než je víra.
Na nic jsem nepřišel.
Nic takového neexistuje.
Bůh rozhodl, že spojit se s ním lze pouze vírou, že růst do jeho plnosti lze pouze v naději a že jeho zjevování se lze zakoušet pouze v lásce.

* * *

Jednej, jako by...
Budu jednat, jako by ...
Jednám, jako by...
Jednat, jako by Bůh byl přítomný!
Máme před sebou ještě dlouhou cestu.
Zralý budeš tehdy, až nebudeš žádnou takovou oporu potřebovat. V jádru to není nic jiného než pomůcka pro ještě nedospělé děti.
Proč bys měl dělat to či ono, jako kdyby Bůh byl zde a díval se na tebe?
Máš to dělat proto, že je třeba to udělat; proto, že tvé zralé "ano" je zajedno s "ano" Božím; proto, že opravdovost tvých skutků je opravdovost samotného Boha a láska, která tě přiměla, abys je vykonal, je láska Boží.
Tak jednal Kristus na kříži, když svým bolestným výkřikem "Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mt 27,46) zjevil lidem úžasnou svobodu, kterou od Boha obdrželi, bezmeznou důvěru, kterou k nim Otec chová, a naprostou Boží nevtíravost, nezbytnou k tomu, aby člověk postupně dospěl k darování sebe sama Nejvyššímu. Kristus se nabídl v oběť nepřítomné Boží přítomnosti.
Jak úžasnou hodnotu to dodává lidským skutkům! Jaká důstojnost je skryta v tomto radikálním postoji! Bůh je velký svou podstatou, zatímco velikost člověka spočívá v tom, nakolik se Bohu dokáže přiblížit a nakolik dokáže z vlastního svobodného rozhodnutí jednat jako on.
Jak nesmírnou hodnotu má mučednictví, ale i každý nepatrný lidský skutek zrozený v pocitu opuštěnosti!
Nepřítomnost Boží na našich kalváriích dovoluje člověku nabídnout Bohu sebe sama svobodně, jen a pouze z lásky.
Kdyby do temné noci zazářila smysly vnímatelná Boží přítomnost, mučednictví by už nebylo mučednictvím a z lidské slabosti by se vyvinul buď strach, anebo licoměrnost.
Pochopil jsi, bratře, proč je pro tvou temnou víru Bůh mrtev? Proč neodpovídá na tvé volání, jako by doopravdy nebyl? To proto, aby ti umožnil zemřít z lásky, jako zemřel Ježíš v hodině své hrozné osamělosti.
Je tomu tak, musí to tak být!
Kdybys hledal Boží přítomnost pomocí svých smyslů a obrazotvornosti nebo pouhým přemýšlením o Bohu, daleko by ses nedostal. Při prvním trochu prudším nárazu zvnějšku by to všechno vzalo za své.
Ale budeš-li jeho přítomnost hledat ve víře, bude ti víra v prázdnotě oporou; budeš-li s nadějí prahnout po setkání s ním, začne tě vtahovat do hlubin svého světla; budeš-li žít jeho láskou, poznáš ho skrze kontemplaci, kterou tě obdaruje on sám. Poznáš, co je to mít závrať z pohledu na Boha. Spatříš nebesa otevřená.

Články na podobné téma
Poušť uprostřed města
Poutník a jeho cesta pronášení svatých jmen
Poutník a jeho cesta pronášení svatých jmen II
Terezie z Avily - Hrad v nitru
Anthony de Mello - Meditace v povídkách
Anthony de Mello - Jeden učitel
Poselství
Sv. František - Učiň mne nástrojem
František z Assisi - Píseň bratra slunce
Křesťanské mantry a modlitby
Otčenáš - hlubší význam od R. Steinera
Bibličtí proroci jako investigativní novináři
Kletby v žalmech
Učte nás plavat
Mystika absolutního Boha
Bat-šeba, sex a Bůh
O spřádání v modlitbě i ve škole
Celník a farizeus
Hříšnice
The Mystical Core of Organized Religion
Is the Golden Rule a Vaisnava Principle?
At the Heart of World Monotheism
Bh. Thakur - Non-Sectarian Vaisnava-Dharma
From Moses to Mahaprabhu
To Love God
The Bhagavata

nahoru


Zpátky na Novinky