PŘÍNOS RELIGIONISTIKY K OTÁZCE BOHA

 

Zákl. pojmy:

Religionistika=věda o náboženském jednání člověka. Zákl. princip: nezaujatost.
Náboženství (religio)->z relegere (opět probírat) či z religare (opět poutat) nebo z religere (opět volit)->náboženství obsahuje vztah k Bohu.

Náboženství v širším slova smyslu - zaměření lidského života k nadlidskému řádu; poznání nezávislé moci, naší závislosti na ní a našeho vztahu s ní.

Náboženství v užším slova smyslu – souhrn vztahů vůči jedinému osobnímu Bohu.

Bůh=nejvyšší moc chápána jako osobní, Božstvo=tato moc chápána jako neosobní.

Teizmus (víra v osobního boha či bohy, vládce světa), monoteizmus (osobní Bůh jako příčina všeho), henoteizmus (existuje více bohů, uctívá se jeden), kathenoteizmus (postupně vládne více bohů), polyteizmus (hierarchie bohů), panteizmus (vše je Bůh, Bůh=stvoření), animismus (přisouzení duševních vlastností přírodním silám), manismus (uctívání předků), fetišismus (přisouzení moci předmětům), idolatrie (totéž-modlářství), totemizmus (uctíván totem pomocí obřadů a tabu), magie (bílá magie=prospěšná, ale světská; černá magie=škodí).

 

Náboženství ve filologii

Max Muller – pomocí srovnávací etymologie zjistil, že ve většině jazyků slovo Bůh vychází ze sanskrtského Dyauš-pitar (Nebe-Otec). Přinejmenším zpočátku měl postranní zájem snížit váhu védských písem a prosadit konverze ke křesťanství, později sanskrt a základy Véd ocenil. Uvažoval v limitech stvoření v r. 4000 př.n.l. a snažil se vměstnat mnohatisíciletou védskou historii do tohoto období.

Leopold von Schroeder – objevil spojení mezi slovy deivo (nebe, bůh) a div (zářící). Deivo->déva->deus->theos. Také deivo->Dyauš-pitar->Zeus-pater->
->Jupiter->Tyr. Protoindoevropané měli tedy společný jazyk i Boha: Nebe-Otce.
Slované - slovanské bóg spřízněné s bogat (bohatý) koresponduje se sanskrtským bhagaván (Bůh, pán bohatství) spřízněném s bhaga (bohatství).

Semité uctívali Boha pod jménem El->Elohim, Elí, El-šaddai, Alláh.

 

Náboženství v etnologickém bádání

Edward B. Tylorevolucionistická teorie vývoje náboženství: animismus->
->polyteizmus->henoteizmus->monoteizmus.

Andrew Langteorie původního etického monoteizmu, zjistitelného i u primitivů, jako závěr racionálního úsudku.

P. Wilhelm Schmidt - teorie původního monoteizmu min. stejně starého jako animismus. Vyvrátil Freuda, otřásl evolucionismem. Čím primitivnější skupina, tím jasnější idea jednoho osobního Boha Stvořitele, jenž se ukázal lidem.

Rafaele Pettazzoniteorie původního monoteizmu, vzešlého z existenciální úzkosti. Bůh jako mýtická personifikace nebe.

 

Náboženství v analýze hlubinné psychologie

Sigmund Freud
– vychází z teorie totemizmu Robertsona Smithe, z Darwinovy teorie pračlověka bránícího promiskuitě vyhnáním synů z tlupy, Arkinsonovy teorie synů zabíjejících otce a získávajících sílu jeho snědením, a z klinické praxe vyvodil, že strach ze zvířat má původ ve strachu dětí z otce. Idea boha podle Freuda vzniká odškodněním zabitého otce jeho povýšením na boha.

Carl Gustav JungFreudův žák, vyvrátil dílo svého učitele. Motorem psychiky není (jako podle Freuda) sexuální pud, ale potřeba smyslu (náboženství). Náboženství=lék proti neuróze, idea Boha=ochranný komplex. Individualizace=vývoj člověka jde od bezpečí matky k nejistotě svobody.V nevědomí jsou archetypy-kořeny komplexů. Důležitost symbolů postavených mezi archetypy a lidskou mysl. Poznání Boha jako zkušenost, vědění, ne pouhá víra.

Erich Fromm – popisuje destruktivní autoritářskou dynamiku v náboženských i světských organizacích. Jungovi vytkl smíšení křesťanských dogmat s lidskými symboly a snížení Boha na kolektivní nevědomí.

     Kapitola Přínos religionistiky k otázce Boha se zabývá problémem dvou protichůdných přístupů ke studiu náboženství: První je více empirický a induktivní, vyžaduje apriorní nezaujatost vírou. Druhý přístup tvrdí, že kdo zná jedno náboženství (křesťanství), zná tím automaticky i všechny ostatní.

     V této kapitole se dochází k závěru, že větší šanci na pochopení jiného náboženství má člověk náboženský než úplný ateista. Religionistika jakožto věda o náboženském jednání člověka, nikoliv věda o Bohu, nepodává o Bohu a našem vztahu k němu jasné údaje, ale pomocí různých ukazatelů nám naznačuje cestu k němu.

     K tomuto závěru se zde dochází pomocí přirovnání z každodenního života: Poznání jednoho člověka ještě neznamená poznání všech lidí, ale ani to neznamená nulové poznání nebo poznání pouze onoho jednoho člověka – poznání toho člověka nám dává představu i o dalších lidech, otvírá nám přístup k poznání celého lidstva. Autentická náboženská zkušenost (v každé náboženské tradici) otvírá lidem cestu k chápání ostatních náboženství.

Zdroj: Vojtěch Brož, Základy fundamentální teologie. Přístup z: http://pdf.uhk.cz/knvchp/pdf/Zaklady_fundamentalni_teologie.pdf

 ©Jan Kašpar, http://avalon.wz.cz


nahoru


Zpátky na Novinky