Bibličtí proroci jako investigativní novináři

Benjamin Kuras
Převzato z www.ccsh.cz

Celá struktura náboženství v moderním: světě je způsobená tím, že ve starém Jeruzalémě neměli blázince. (Havelock Ellis)
Ve světě, kde je duševní nemoc normou, se člověk duševně zdravý jeví jako blázen.


V době, kdy okolní národy, jako Asýrie, Babylon, Egypt, Persie a kdekdo ostatní plundrují a masakrují kam vtrhnou, loupí nač přijdou, za živa lidi spalují a stahují jim kůži, .a obětují vlastní děti na oltářích bohům, aby se jim toto podnikání dobře dařilo, Izraelem a Judeou procházejí rozhořčení podivíni hlasitě hřímající, že Izrael je děvka proradná. Že jeho obchodníci měří nepoctivými váhami a měrami. Že kněží si vybírají víc, než jim přísluší. Že majitelé polí zapomínají nechávat nevysbírané klásky vdovám a sirotkům. Že vládnoucí třídy se zdobí cetkami a tretkami nevkusného bohatství. Že tuhle kdosi urazil přistěhovalého cizince. Že jakýsi podnikatel neplatí svým zaměstnancům poctivou mzdu nebo jim platí se zpožděním. Že jakýsi soudce přijal od někoho úplatek a odsoudil kohosi nevinného k pokutě. Že kdosi kohosi sprostě pomlouvá. Že kdosi se tuhle šel s filištínským sousedem pomodlit k nějakému pohanskému bůžkovi a dokonce mu obětoval kozu.

Z retrospektivy dějin by jim člověk nejraději řekl, chlapi sakra neblbněte, buďte trochu objektivní. Udržujte svoje hřímání v trochu rozumných proporcích, vždyť se toho tady zas tak moc neděje. Jestli nezmlknete, bude se to ještě po pár tisících letech kdekomu jevit, jako by Izrael byl ten nejhorší, nejkrutější, nejvulgárnější a nejpodvodnější národ všech dob a zasloužil si důkladné potrestání:

Jenže objektivitu? U proroků? Spadli jsme s měsíce?
Poslouchejme toto: „Žádná pravda, žádná láska, samé neznabožství v celé zemi. Nadává se a lže, zabíjí, krade a smilní! Zlo přesahuje meze, krev se dotýká krve.“ (Ozeáš 4,1–2)

„Zákon Tóry ochabl, spravedlnost se neprosazuje, padouši utlačují poctivce, právo se zvrhává.“ (Habakuk 1,4) „Jeruzalém musí být potrestán, všude v něm panuje útlak.“ (Jeremiáš 6,6)

„Od nejnižšího po nejvyššího všichni chamtí po nezaslouženém zisku. Od proroka po kněze, všichni podvádějí.“ (Jeremiáš 8,10)

„Chcete krást, vraždit, smilnit, křivě přísahat, pálit kadidlo bohu Baalovi a běhat za cizími bohy, které jste neznali, pak přicházet a stát přede mnou v tomto domě, který nese moje jméno, myslet si, že vás to spasí a potom si jít řádit dál?“ (Jeremiáš 7,9)

„Prodávají poctivce za stříbrňáky a strádající za pár bot, nahrabávají si zemský prach i přes hlavy chudých a odstrkují pokořené.“ (Amos 2,6 –7)

„Duch děvkaření je zmámil a zbloudili z dohledu Božího.“ (Ozeáš 4,12)

„Znám vaše velké přečiny a vaše mohutné hříchy, vy co perzekvujete poctivce, vymáháte výkupné a odháníte strádající od vrat.“ (Amos 5,12)

„Vládcové Izraele nenávidí spravedlnost a všechnu rovnoprávnost pervertují. Budují Sión z krve a Jeruzalém ze zvrhlostí. Jejich soudci berou úplatky, jejich kněží se dají koupit a jejich proroci prorokují za peníze.“ (Micheáš 3:9–11)

Nám na počátku třetího tisíciletí to může připomnět moralizující pacifisty, káravé liberály a mediální komentátory, kteří zaostřují na kdejaký nešvar západní demokratické společnosti a přehlížejí mnohem děsivější krutosti totalitních režimů třetího světa. Zní to někdy skoro jako by stranili jejich nepopiratelnému zlu před našim sice nedokonalým, ale poměrným dobrem. Mnohým z nás to připadá sebevražedné, nevlastenecké, podvratné, nevyvážené, podjaté a nefér. Bibličtí proroci se některým svým současníkům asi jevili podobně. Důležité ale je toto: ač je brali jako blázny, nikdo je neumlčoval, nikdo je nezavíral do vězení či na psychiatrickou kliniku. Všude jinde v tehdejším světě by jim – podvratným živlům, anarchistům a rebelantům – uťali hlavu po prvním čtyřverší.

Proč to dělali bibličtí proroci a proč to dělají dnešní kritici? Ze dvou příčin. Jednak u nás v demokraciích a v biblickém Jeruzalémě se to smí. V dnešním , Damašku, Riádu, Tripoli a Harare, stejně tak jako v tehdejší Asýrii, Babylóně či Egyptě se to nesmí. Tady se to smí, protože máme zákony, které nám právo kritiky zaručují a platí stejně pro každého. Zaručují nám je proto, že jsou postaveny na principu vědomí rozdílu mezi dobrem a zlem. A my málokdy bereme na vědomí, že bychom tyto zákony a práva neměli, kdybychom neměli to štěstí žít v civilizaci stavěné z cihliček biblických tradic. Je to privilegium a požehnání; které ale s sebou nese spoustu povinností.

Jednou z nich je povinnost vědomí rozdílu mezi dobrem a zlem neustále pěstovat, oživovat a obnovovat. K tomu je zapotřebí být citlivější ke zlu, které pácháme my, než ke zlu, které páchají jiní. Jen to nám dává morální právo pokládat svou civilizaci za vyspělejší. Bez této citlivosti a sebekontroly riskujeme opětný pád do barbarství, jak nám evropské dějiny několikrát potvrdily. Naše vlastní třebas i malé zlo páchané lidmi, kteří znají rozdíl mezi dobrem a zlem a tuto znalost potlačují či popírají, musí být pro nás podstatnější, než větší zlo páchané někde jinde jinými, kteří tento rozdíl neznají. Přinejmenším do té doby, než se nás to cizí zlo pokusí přemoci a my musíme bránit i to nedokonalé, co máme. Pak musí na chvilku i proroci přehodit výhybku na obranu toho vlastního, co kritizují. Ale k přežití svobodné společnosti s dobře fungující demokracií a právním státem je otevřená kritika vlastních nedostatků stejně důležitá, jako schopnost bránit se většímu zlu zvenčí.

Chcete-li vysvětlení theologické, je to toto: Člověk, kterému byla zjevena či předána schopnost rozeznávat rozdíl mezi dobrem a zlem, je pokládán Vyšší Mocí za „vyvoleného“ k úkolu být vzorem ostatním a nést za ostatní odpovědnost. Proto se od něho očekává víc, neboť kdo pravdu a spravedlnost zná a podle ní sám nejedná, dopouští se hříchu pokrytectví a korupce práva. Jeho čin není jen přestupkem právním, nýbrž znehodnocením celého právního systému. A jestliže tento právní systém pochází od samotného Tvůrce vesmíru, má takový přečin dopad nejen sekulárně právní, nýbrž kosmicky transcendentní. Náš čin znehodnocení Tvůrcova právního systému je porušením třetího Tvůrcova příkazu nezneužívat Jeho jméno nazmar.

Bylo by samozřejmě naivní takovýto kosmický pohled připisovat našim současným kritikům západní demokracie. Ti jsou většinou poháněni spíš pocitem viny, že prožívají poměrně klidný život bez velkých traumat v poměrně blahobytné společnosti. Nudí se a tak podvědomě závidí těm, kdo někde jinde prožívají heroická dramata života a smrti v tyranských režimech. Někteří z nich po dramatu rizika smrti baží tolik, že ze sebe dělají „lidské štíty“ připravené svými těly bránit tyranii před útoky civilizace. Ono je o tolik snadnější bránit zlo před dobrem než dobro před zlem. Víme totiž, že jestliže dobro zvítězí, bude s poraženými zacházet slušněji, než by s nimi zacházelo zlo. Ti méně dobrodružní, ale stejně znudění, alespoň po tisících vycházejí do ulic na někoho si zahulákat, někomu vynadat. Rozumějme: někomu, kdo jim to dovolí. Na jiného by si netroufli.

A nikdo z nich by si to dnes netroufl, vlastně by ho to ani nenapadlo, kdyby západní civilizaci neproudily v žilách tradice biblických proroků, pro něž každý i sebemenší zlý čin převažuje kosmickou rovnováhu směrem k chaosu, a každý dobrý čin ji převažuje k harmonii.

Americký film Norimberský proces končí touto vpravdě prorockou scénou: Odsouzený nacistický ministr spravedlnosti, kdysi mezinárodně uznávaná právnická kapacita, si do cely vyžádá amerického soudce, aby mu vzdal poctu, jak dobře přelíčení vedl. A říká mu toto: „Prosím vás, musíte mně to věřit, já jsem nikdy netušil, že by to mohlo dojít tak daleko.“ Americký soudce odpovídá: „Milý pane profesore, tak daleko to došlo už tehdy, když jste odsoudil prvního člověka, o němž jste věděl, že je nevinen.“

Na přivírání očí nad přečiny a na nestrannou objektivnost nemají bibličtí proroci ve svých kázáních místo. Každé drobné bezpráví je pro ně ohrožením civilizované historie nejen izraelského národa, nýbrž celého lidstva a Boží tvorby. Páchá-li je navíc člověk, jemuž byla svěřena moc nad druhými, je to pro proroka kosmická katastrofa, která maří dílo samotného Tvůrce. Páchá-li je člověk vydávající se jinak za zbožného, je to znesvěcení Tvůrcova jména a plivnutí do tváře. Spravedlnost, laskavost a obrana utlačovaných pro proroka nejsou vzácné výjimečné vlastnosti, za které by měl být člověk odměňován, nýbrž přirozené a samozřejmé uspořádání Tvůrcova vesmíru, za jehož porušování se trestá. Prorok to s jistotou ví, protože se naučil svět vnímat ze svého vhledu do Boha Tvůrce, z Božího nitra, Božího pohledu, s Božími emocemi, Božím intelektem, Božím pathosem. Ne pouze z hlediska úzké přítomnosti, nýbrž z rozmáchlého pohledu dlouhých dějin a jejich nutného směřování k Tvůrcovu řádu.

Je-li sám Tvůrce subjektem, jehož pohledem prorok soudí, nemůže být nestranný a objektivní, nýbrž hluboce zainteresovaný, angažovaný a subjektivní. Musí stranit dobru proti zlu. A nemůže se vyhnout tomu, že se staví na stranu bezmocných, utlačovaných, ponižovaných a okrádaných. Prorok je nesmlouvavý stoupenec spravedlnosti a nepřítel útlaku, fanatik dobra proti zlu: „Usiluj o spravedlnost, odstraňuj útlak.“ (Izajáš 1,17)

„Usiluj o dobro, ne zlo, abys mohl žít... Nenáviď zlo a miluj dobro a zaváděj ve svých branách spravedlnost.“ (Amos 5,14 –15)

Hrozící Boží trest za páchaná bezpráví je geniální nový prvek, kterým proroci upevňují náboženskou víru. Každý, kdo žije v sousedství expanzivních říší jako Asýrie, Babylon či Egypt, si může spočítat, že dřív nebo později jejich invaze a plundrování postihnou i poměrně prosperující a spořádaný Izrael a Judeu. S vědomím, že se to stane a těžko tomu kdo zabrání, proroci neodvratitelným katastrofám dávají nový historický význam. Využívají jich k hrozbám, že invaze a okupace budou Bohem zvoleným prostředkem trestu. Nepřítel je Boží nástroj. Masakry, vyhnání, zotročení, ztráta majetku, ztráta vlasti jsou Boží zbraně morální nápravy. „Asýrie je klacek mého hněvu.“ (Izajáš 10,5)

„Můj Bůh je vyžene, protože ho nevyslechli, a budou se potulovat mezi národy.“ (Ozeáš 9,17)

„Sešlu na Judeu oheň a pohltí tvrdé jeruzalémské.“ (Amos 2,5)

„Pozdvihnu proti vám některý národ... a ten vás bude trápit...“ (Amos 6,14)

„Pozdvihnu Chaldejce, zuřivý a dravý národ, k pochodu širokou zemí.“ (Habakuk 1,6)

„Sión bude rozorán jako pole, z Jeruzaléma bude hromada sutin.“ (Jeremiáš 26,18)

Takže když se katastrofy skutečně dějí, není to Tvůrcovo porušení smlouvy s Izraelem, nýbrž její potvrzení. Výsledkem národních katastrof pak není odvrácení od víry, nýbrž její posílení a přimknutí se k ní. Psychologickým ziskem je schopnost přetvářet nehody a katastrofy v pozitivní budoucnost, protože po nich následuje katarze, očista a transformace celonárodní psychiky: „Ač jsem upadl, opět se zvedám. Ač sedím ve tmě, Věčný mě osvěcuje. Hněv Věčného snáším, neboť jsem proti němu hřešil – než mně objasnil žalobu a vynesl rozsudek. Vyvádí mě k světlu, vnímám jeho spravedlivost.“ (Micheáš 7,8–9)

Tvůrce pak ústy proroků slibuje nápravu, návrat - a láskyplnou terapii: „Převrátím osudy svého lidu Izraele: oni obnoví svá zpustošená města a zabydlí se v nich, nasadí vinohrady a popijí z nich vína, vypěstují sady a pojí z nich ovoce. A já je vsadím do jejich země a už z ní nikdy nebudou vytrženi.“ (Amos 9,14 –15)

„Pojďme se vrátit k Věčnému, který nás rozdrásal, aby nás vyléčil.“ (Ozeáš 4,1 )

„Neudrží si hněv navždy, protože si libuje v soucitu. Vrátí nám slitování, ujařmí naše neřesti. A zahodíš do hlubin moře všechny jejich hříchy.“ (Micheáš 7,18–19)

„Vyléčím jejich zlozvyky, budu je milovat svobodně, svůj hněv od nich odvrátím, budu Izraeli rosou.“ (Ozeáš 14,5– 6)

„Vložím do nich svoje učení a vepíšu jim je do srdcí, budu jejich Bůh a oni budou můj lid“. (Jeremiáš 31,32)

Vyléčení znamená smíření s Tvůrčím Věčnem, obnovená citlivost k Jeho záměrům a cílům tvoření, opětné přijímání a chápání pravidel a zákonů, které vůli naši ne poraženecky a slepě vůli Věčna podrobují, nýbrž svobodně a záměrně ji s ní ztotožňují a pomáhají nám stávat se jejími spojenci: Terapie, která nám k vyléčení pomáhá, je o to bolestnější, oč víc jsme svoje zdraví zanedbávali.

Že tu bolest někdy schytají i nevinní, tomu se nedá v dobách epidemií zabránit. A to, že nikdo z nás není zcela zdravý, ještě neznamená, že musíme s léčbou jeden druhého a svého okolí čekat,. až se sami uzdravíme. Léčba okolí je součástí terapie naší a bez ochoty léčit druhé se sami nevyléčíme. Biblická terapie je vždycky terapie skupinová a vzájemná. Prorok nemusí být sám dokonalým světcem, aby mohl vnímat a sdělovat Tvůrcovy obavy, bolesti, hněv, soucit a vůli. Lékař nemusí být dokonale zdravý, aby mohl léčit druhé.

A novinář nemusí být stoprocentně informovaný, aby mohl přispívat k ozdravění společnosti a světa. Stačí mu vědět, kde informace najít, když je potřebuje, a po jakých informacích se pídit. Musí si ale pěstovat schopnost rozlišování mezi tím, co je pro společnost ozdravné a co chorobné.

Ozdravování společnosti a světa by pravděpodobně mělo být jednou z hlavních funkcí žurnalistiky i dnes. K čemu vlastně novinařina je a co je jejím základním účelem pokud vůbec nějaký základní účel má. Stojí za to občas si to znovu na prstech jedné ruky spočítat, podle nějaké té základní šablony, která by byla většině z nás srozumitelná. Bavit. Protože šíření nudy je hřích a protože v tržní ekonomice je každé médium business a musí si na sebe vydělat. A bavit znamená nejen rozesmávat, ale taky napínat, děsit, objevovat neznámé, provokovat a konfrontovat. Informovat. Výběr informací a stupeň důležitosti se samozřejmě bude řídit tím, kdo nám za naši novinařinu platí a na jaký společenský okruh míří, čili koho si zvolil za „terč“.

Vysvětlovat. V širším kontextu, se specifickým zaměřením na to, jaký význam, dopad, či následky může ta která událost mít na náš „terčový“ okruh veřejností. Ovlivňovat a utvářet jeho názory.

Vzdělávat. A to o námětech, odpovídajících našim představám o zájmu našeho terčového publika, a na výši a v šířce tomuto publiku přijatelné. Propagovat určité zásady, hodnoty a ideje, které si to naše médium zvolilo jako svoje krédo a smysl existence. Jako třeba ono biblické „I bude si národ s národem vyprávět o míru,“ které je vytesané na průčelí budovy BBC World Service. Propagovat jednu sadu zásad znamená zároveň upozorňovat na jejich porušování a brojit proti zásadám opačným.

O čem budeme informovat, co a jak budeme vysvětlovat, v čem čtenáře či posluchače vzdělávat a co budeme propagovat, bude záviset na tom, jakými principy, hodnotami, cíli a záměry se necháváme vést. Kde se neví, v co věřit, tam je snadné přesvědčit kdekoho o kdečem. V naší postmoderní době relativizace hodnot, ztráty víry v soustavu věčných hodnot, absence prorockého ducha a nezájmu o vyšší univerzální princip tvoření, má novinář těžký ale důležitý úkol. Jak neustále nacházet nějaký kompas, který by sloužil k plnění jeho funkce ozdravování společnosti. Pokusme se zde nějaký takový kompas zkonstruovat. U každého média chybí málo, aby přeskočilo z informací na dezinformace a zamlčování, z vysvětlování na zamlžování, z vzdělávání na ohlupování, z propagace na propagandu. Proto se za ta léta vytvořila jakási ta pomyslná hranice, které se říká nezaujatost či objektivita. Říkám schválně pomyslná proto, že objektivita neexistuje a ani existovat nemůže. Jednak proto, že i kdyby existovala, byla by příšerně nudná, jednak proto, že novinařinu nedělají žádné objekty, nýbrž subjekty, z nichž každý je svým způsobem subjektivní. A jednak proto, že nikdo nikdy není schopný posbírat naprosto kompletní informace a kontext té které události. Ví to odjakživa i třeba to proslule „objektivní“ BBC, které míří na co nejširší průřez čehosi, čemu se říká veřejnost. S vědomím, že objektivní informace jsou neproveditelná iluze, se BBC alespoň snaží řídit zásadou, že novinařina by měla být „fair“ a usilovat o nestrannost, či při nejmenším jakousi názorovou rovnováhu.

Jestliže ale dáme stejnou informační a propagační podporu zloději, jako okrádanému, je to sice nestranné – ale je to fair? Nedáváme tím automaticky větší šanci zloději, a nebylo by víc fair dát silnější podporu okrádanému? Toto morální dilema si novináři kladou od samého vzniku novinařiny. Ten bychom mohli datovat až k biblickým prorokům, kteří se jako reportéři a komentátoři stavěli jednoznačně na stranu bezmocných a proti mocným. Z toho pak v anglosaské novinařině vznikla zásada, podle níž je účelem novinářské práce toto:

To comfort the afflicted and to afflict the comfortable. Česky nejspíš: Pohodu postiženým, postih pohodlným.

A stojí za to se k této zásadě znovu a znovu vracet, až do omrzení, protože konkrétně znamená: Bezmocným, oloupeným, ustrkovaným a pokořovaným poskytovat naději, že i když jim třeba nemůžeme pomoci, alespoň na ně někdo nezapomíná, někomu na nich záleží, někdo se jich zastává. Že nespravedlivost páchaná vůči nim není stav normální a nemusí trvat věčně.

Mocné, hrabivé, nabubřelé a diktátorské z pohodlí vyrušovat tím, že na ně svítíme, odhalujeme jejich kejkle, upozorňujeme, že jim to nemusí.pokaždé projít. Že nespravedlivost páchaná jimi není stav normální a nemusí trvat věčně. Chceme-li být fair, nemůžeme a nesmíme na obě strany brát rovné měřítko. I za cenu rizika, že se zmýlíme. A za cenu nebezpečí, že nám někdo z mocných bude chtít ublížit. Ztratí-li k tomu odvahu novinařina, samotný pojem „fair“ by mohl zmizet z lidského povědomí.

Teprve až nám tato zásada bude proudit v žilách a stane se nám samozřejmostí, budeme schopni rozlišovat, co je fair a co je unfair. A teprve až z novinařiny uděláme vlivného partnera v nikdy nekončícím tažení za mojžíšovské osvobozování z otroctví, budeme ji moci povýšit z prodejného řemesla na historické poslání.

Jestliže tuto zásadu chápeme a neřídíme se jí, automaticky straníme mocným proti bezmocným, stáváme se vědomě spolupachateli zla, spolutvůrci nespravedlnosti, spolustrůjci diktatury. Pak samotné zásadě svobody informací kopeme hrob, a byli bychom užitečnější, kdybychom nestranně a objektivně prodávali sardinky.

Přednáška spisovatele Benjamina Kurase, přednesená na teologické konferencí v Brně.

Články na podobné téma:
Bat-šeba, sex a Bůh
O spřádání v modlitbě i ve škole
Celník a farizeus
Hříšnice
Křesťanské mantry a modlitby
Otčenáš - hlubší význam od R. Steinera
The Mystical Core of Organized Religion

nahoru


Zpátky na Novinky