Sebevraždy II - hledisko filozofické, noogenní neuróza, euthanasie

Tereza Pánková

3.2 Hledisko filosofické

Již od antiky se sebevraždou a postoji k ní zabývali filosofové. V antickém Řecku a Římě se střídala období příznivá suicidiu s údobími, ve kterých byla sebevražda odsuzována a postihována buď veřejným míněním, nebo přímo státní mocí.

„U Řeků nalézáme sebevraždu ve starší době jenom výjimečně a zřídka; teprve asi po válce peloponéské vzniká chorobná sebevražednost a dosahuje největší síly v době, kdy Řecko náleželo Římu. Ani u Římanů ve staré době republiky nebylo sebevražednosti; vyvíjí se teprve v době císařské a rozšiřuje se po celé říši, pokud byla vzdělaná. Možno říci, že již v prvním století před Kristem a ještě více v prvním a druhém století po Kristu celý antický svět byl oddán pesimistickému názoru světovému; následkem toho je v oné velkolepé přechodní době omrzelost života a sebevražednost všeobecná. Řecko, Řím, Egypt a Východ byly tehdy nešťastny, nespokojeny a unaveny životem.“ říká k tématu T.G. Masaryk.[i]

Eva Dragomirecká k tomu dodává, že v antice bylo obvyklým motivem sebevražedného jednání zachování si cti, vyhnutí se bolesti nebo stáří, reakce na ztrátu blízké osoby nebo sebeobětování ve prospěch obce.

„V antice se o ukončení vlastního života, jak se můžeme přesvědčit v dochovaných literárních památkách, vedla svobodná diskuze zahrnující různá stanoviska. Vcelku byla sebevražda tolerována a oceňována jako záchrana před utrpením a potupou.“[ii]

Z významných řeckých osobností skončil sebevraždou – donucen vnějšími nepříznivými okolnostmi – Sokrates. Sokratův žák Platon „odsuzoval (zejména v Timaiu) jakoukoli nepřirozenou násilnou smrt“[iii]. Aristoteles považoval sebevraha za zbabělce, neboť „jest…změkčilostí vyhýbati se protivenství“.[iv] A dále tvrdí: „Sebevrah mimoto jedná nespravedlivě vůči sobě a každá nespravedlnost je překročením zákona; na sebevrahovi pak ulpívá jistá pohana jako na člověku, který jedná křivě vůči obci“.[v]

Později některé antické směry prezentovaly dobrovolnou smrt jako pozitivní lidský vývoj, byly jimi například stoicismus nebo kynismus. Stoikové kteří popírají veškerou metafyzickou realitu a pojímali utrpení či smrt jako zdánlivé, nutně dospěli k tomu, že člověk se musí zbavit všeho,  co stojí mimo něj. „Pokud nemá důvody žít, učení stoiků vede k sebevraždě jako k poslední realitě, která se nabízí.“[vi]

Představitel stoicismu Seneka se k sebevraždě vyjádřil:

„Nic nezařídil věčný zákon lépe, než že máme jen jediný vchod do života, východy však četné. Měl bych snad čekati na krutou nemoc, nebo krutého člověka, mám-li možnost vdechnouti jed? Toť jediný bod, v němž si nemusíme stěžovat na život. Nikoho pevně nedrží. To je v životě správně zařízeno. Nikdo nemusí být nešťasten, leč z vlastní viny. Jsi-li spokojen, tedy žij! Jsi-li nespokojen, můžeš se vrátit odkud jsi přišel!“ (Seneka, Ep. 70 ad Lucilium, cit. podle Holznera 1939, 330)[vii] 

Kynikové vytvořili ze svého učení apologii sebevraždy a v podstatě říkali: „Za dobro může život považovat jen hlupák, moudrý jej sleduje lhostejně, rovněž smrt se mu zdá být žádoucí“.[viii] A mnoho z nich také spáchalo sebevraždu. Mezi další zastánce sebevraždy se řadily také epikurejci. Epikuros k tématu říká:

Spřátel se se smrtí, neboť smrt není ničím; v tomto poznání je obsaženo veškeré dobro  i zlo. Moudrý člověk neusiluje o to, aby žil co nejdéle, ale aby život prožil co nejpříjemněji. Proto se člověk nemá čeho bát. Jediné, oč má usilovat je, aby se vyhnul bolestem a trápení, pokud jsou nesnesitelné a úporné. Sebevražda je nejvyšší zdroj.“[ix]

Ve středověkou se sebevraždou zabýval Tomáš Akvinský, který ji jednoznačně odsuzoval. Ostatně celý křesťanský středověk byl razantně proti sebevraždě, o tom už ale bylo pojednáno více v kapitole 2.2 Historický exkurz k fenoménu sebevražd.

Průlom do křesťanského středověkého pojetí sebevraždy učinili v dalších stoletích (už v novověku) zastánci osvícenské a humanisticko-racionalistické filosofie Th. Morus, později D. Hume, Ch. L. Montesquieu, A Voltaire a J.J. Rousseau. Hlásali (i když s určitými výhradami): „právo člověka svobodně rozhodovat o svém životě“.[x] Kant například sebevraždu jednoznačně odsuzoval. „Pozdější individualistická filosofie (zasahující svým vlivem až do naší současnosti), vrcholící Nietzschem, sebevraždu schvaluje a heroizuje (Nietzsche 1914).“[xi] Naproti tomu je zakladatel moderního filosofického pesimismu A. Schopenhauer neprávem pokládán za stoupence sebevraždy. Schopenhauer nedoporučuje sebevraždu protože: „smrtelná je v nás toliko individuace; podstata naší bytosti, vůle, což znamená vůle k životu, zůstává smrtí zcela nedotčena“.[xii] Z toho plyne „nesmyslnost a nemravnost sebevraždy, kterou se vůbec nic nedá napravit, neboť individuum takto ničí a neguje jen svou individuaci, ale nemůže tak zničit základní omyl, vůli k životu, která v sebevraždě hledá jen cestu k výhodnějšímu sebeuskutečnění“.[xiii]

Schopenhauer, vycházeje z platónského pojetí idejí a z Kantova „bytí o sobě“, především však ovlivněn indickou filosofií, považuje tedy individuální zánik člověka za něco nepodstatného; smrt ruší individuální vědomí, nikoli však „bytí o sobě“. Člověk se – ve smyslu indické filosofie – po smrti znovu narodí. Důsledné a trvalé popření vůle spatřuje Schopenhauer v askezi orientálního typu, tj. v naprostém popření individuální vůle.[xiv]

Zhruba na přelomu 18. a 19. století nastává v posuzování sebevražednosti zásadní obrat. Kromě třech dosavadních pohledů na sebevraždu (eticko-náboženského, filosofického a právního) se začíná obracet pozornost na „faktickou stránku“ sebevražedného jednání a tím jsou položeny základy vědeckého výzkumu sebevražednosti (s tím například souvisí vznik prvních statistických přehledů sebevražd).

Filosofickou otázkou dneška zůstává otázka po smyslu života a jeho hledání. Dojde-li ke ztrátě životního smyslu, je řešení nasnadě – sebevražda. Ztrátou životního smyslu se zabýval V. E. Frankl.

 

3.2.1 Noogenní neuróza

Viktor E. Frankl, zakladatel logoterapie, pokládá za nejdůležitější motivační hodnotu u člověka „vůli ke smyslu“. Prožívané chybění smyslu, jež je způsobené ztrátou životních hodnost, nazývá „existenciální frustrací“. Dosavadní smysl už člověka nenaplňuje a neví „jak dál“. To může vést až k neurotickým příznakům – noogenní neuróze.

Frankl v knize Lékařská péče o duši píše:

Ordinace lékaře se stala záchytkou pro všechny, kdo si zoufají nad životem, pochybují o smyslu svého života. Vzhledem k tomu, že západní lidstvo přechází „od kněze k psychiatrovi“, jak tento jev označil V. Gebasttel, přibývá psychiatrii jakási zástupná funkce.[xv]

Otázka smyslu se stává nejpalčivějším problémem dneška. „Pokud může být řeč o neuróze, máme co činit s novým typem neurózy, který označujeme v psychoterapii jako noogenní neurózu“[xvi], tedy ztrátu životního smyslu. Frankl se domnívá, že skutečnost, že člověk se táže po smyslu svého života a to, že se „odvažuje uvést v pochybnost existenci takového smyslu, jenom  manifestuje jeho lidství“.[xvii] A dle něj „to není výraz duševní choroby, nýbrž výraz duševní dospělosti“.[xviii] Duševní zralostí je dle Frankla to, že se člověk „vydal sám a samostatně smysl hledat“.[xix] Ale problém nastává v čem smysl života najít, neboť jak píše:

„Instinkt neříká člověku, co musí dělat, a dnes už mu také neříká žádná tradice, co by měl dělat; brzy už nebude vědět, co vlastně chce, a tím spíš bude hotov dělat, co po něm chtějí jiní, jinými slovy bude náchylný podléhat autoritářským a totalitářským vůdcům a svůdcům.“[xx]

Z čehož pak tedy může pramenit nalezení životního smyslu v učení některého z nových náboženských směrů, které může na člověka působit destruktivně - počínaje ztrátou svobody, vymýváním mozků a v nejhorších případech končící hromadnou sebevraždou. O tom ale více až v následujících kapitolách o hromadných sebevraždách některých sekt.

Frankl dále o člověku, který se snaží nalézt životní smysl, píše, že je:

„za dnešních společenských podmínek vlastně jenom frustrován! To pramení z toho, že společnost blahobytu, popřípadě stát blahobytu jsou schopny uspokojit prakticky všechny potřeby člověka, přičemž jednostopé potřeby konzumní společnost vůbec teprve vytváří. Pouze jedna potřeba vychází naprázdno a to je „vůle ke smyslu“, jak ji nazývám, to znamená potřeba, která v člověku tkví nejhlouběji, potřeba najít ve svém životě nebo snad lépe řečeno v každé jednotlivé životní situaci smysl – a oddat se mu, naplnit jej. Kvůli tomuto naplnění je člověk hotov také trpět, kdyby to bylo nutné.[xxi]

To, že člověk nachází smysl ve svém životě, jej činí šťastným. Mimo to jej vědomí smyslu také činí schopným vypořádat se s utrpením. „Vidí-li v tom smysl, je dokonce připraven obětovat život. Na druhé straně, nemůže-li najít smysl, má sklon vzít si život uprostřed všeho blahobytu a hojnosti, které ho obklopují, a navzdory nim.“[xxii]

Ohledně ztráty životního smyslu a následné sebevraždy Frankl dodává: „Nechci říci, že se většina sebevražd páchá z pocitu bezsmyslnosti, ale jsem přesvědčen o tom, že by lidé překonali popud zabít se, jestliže by viděli ve svém životě smysl.“[xxiii] 

 

3.3 Euthanasie jako etický problém

        Jádro problému euthanasie je etické, protože je v sázce lidský život. Než se dostanu k vymezení euthanasie jako asistované sebevraždy, přiblížím některé základní informace k fenoménu euthanasie.

Euthanasie – toto slovo je odvozeno z řeckého eu=dobře a thanatos=smrt – doslovně tedy dobrá smrt, přesněji usmrcení z milosti.

Euthanasie je usmrcení těžce nemocných osob. Vztahuje se na situace,  kdy nemoc nebo nedostatečná genetická výbava znemožňují snesitelný život člověka i na té nejprimitivnější úrovni. Hovoříme-li o euthanasii, často myslíme „vyžádanou“ euthanasii, tedy usmrcení osoby, která si je přeje a žádá o ně. „Méně častěji se navrhuje pro ty, kteří o ni nemohou požádat, jako jsou těžce defektní novorozenci, jedinci s těžkou duševní poruchou či retardovaní, anebo osoby v bezvědomí.“[xxiv]

Brian Pollard, autor knihy Euthanasie ano či ne? předkládá definice euthanasie:

Euthanasie, ať již aktivní, anebo takzvaná pasivní, je záměrné ukončení života motivované soucitem. Je:

-     vyžádaná, či dobrovolná, žádá-li o ni osoba sama pro sebe,

-     nevyžádaná, když o ni daná osoba nepožádala, protože je nedospělá nebo mentálně nezpůsobilá, anebo je způsobilá a nebyla tázána, a

-     nedobrovolná, když je uskutečněna navzdory žádosti, aby se neprováděla.[xxv]

 

K vymezení pojmu tzv. aktivní (přímé) a pasivní (nepřímé) euthanasie je třeba napsat následující. Přímá euthanasie je záměrné usmrcení osoby, kdy se dle trestního zákona jedná o trestný čin vraždy, kdy je pachatelem ten, kdo člověku pomáhá, zpravidla tedy lékař. Naproti tomu k nepřímé euthanasii dochází v případě, že: „lékař, lékařský kolektiv, popřípadě jiná osoba neaplikují všechny prostředky, které mají k dispozici, ponechají věcem volný průběh a v zásadě tak urychlí příchod smrti“.[xxvi]

V případě asistované sebevraždy je pacient sebevrahem a lékař mu jako spolupachatel vědomě napomáhá poskytnutím prostředků či rad.[xxvii] I když sám lékař usmrcení neprovádí, je jeho záměrem, aby poskytnutými prostředky došlo k smrti.

Protože mezi tím a samotným provedením usmrcení neexistuje žádný skutečný rozdíl, jelikož záměr je stejný, byť lze shledávat jisté rozdílné praktické a společenské prvky, můžeme se na sebevraždu za lékařské asistence dívat jako na morální ekvivalent euthanasie, ať již z rukou lékaře nebo jiné osoby.[xxviii]

 

Pollard si dále všímá toho, proč vzbuzuje euthanasie v dnešní době takový zájem. Svůj poznatek rozděluje do tří bodů:

 

Křesťanský pohled na euthanasii je jasně odmítavý. Páté přikázání Bible - ´nezabiješ´ - hovoří zcela jasně. V některých dalších textech se k euthanasii vyjadřují přímo. Například v katechismu katolické církve se píše v článku 2277 toto:

Přímá euthanasie spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti, ať už jsou důvody a prostředky jakékoliv. Je mravně nepřijatelná.

Stejně tak nějaký zákrok nebo opomenutí, které samo od sebe nebo záměrně přivodí smrt, aby se ukončila bolest, je zabitím těžce odporujícím důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu Stvořiteli. Mylný úsudek, do něhož člověk může v dobré vůli upadnout, nemění povahu tohoto vražedného činu, který je nutno vždy odsoudit a vyloučit.[xxx]

A v článku 2325 se píše ještě ostřeji, že: „Dobrovolná euthanasie je vražda, ať jsou její způsoby a důvody jakékoliv. Těžce odporuje důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu Stvořiteli.“[xxxi]

Zcela jiný pohled na fenomén euthanasie nabízí sociologický slovník:

Smrt či život těžce nemocných jedinců představuje ostatně i ekonomický problém, jehož makrospolečenské důsledky nejsou ani eticky bezvýznamné. Například lze zvažovat, kolik peněz a kvalifikovaných pracovních sil na sebe váže dlouhodobě umírající, kolika osobám by mohl být prodloužen život, kdyby tyto prostředky byly vloženy do léčby nadějnějších případů apod. Na druhé straně jsou s euthanasií spjaty i vážné otázky politické, neboť existuje nebezpečí likvidace nepohodlných jedinců pomocí euthanasie právě tak jako možnost zneužití euthanasie pro zištné cíle příbuzných apod. Z těchto nebezpečí vyházejí právě stávající právní normy, které euthanasii většinou zavrhují.[xxxii]

 

Zákon a euthanasie

Právně je euthanasie ve většině zemí neznámým pojmem. Právo nezná smrt z milosti, pouze vraždu, popřípadě zabití. V Evropě je euthanasie pouze tolerována v Holandsku (navzdory opačným tvrzením ale stále zůstává podle statutárního práva nelegální[xxxiii]). V České republice se o euthanasii v zákonech nic nepíše. Pokud by byl zaznamenán případ euthanasie, vycházelo by se při jeho vyšetřování pravděpodobně z 1. odstavce § 219 Trestního zákona:

„Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let.“[xxxiv]

Euthanasie zpochybňuje společností uznávanou úlohu lékaře jako toho, kdo léčí. V případě, že by byla euthanasie právně povolena, by si, za jistých předpokladů, nemohl být pacient jist tím, jestli se k němu lékař blíží jako ten, kdo mu chce pomoci, nebo jako „vrah“.

Hippokratova přísaha stará více než 2000 let má doposud v medicíně nadčasovou hodnotu: "Ani prosbami se nedám pohnout k podání smrtícího léku, ani sám k tomu nedám nikdy podnět." Lidský život je potřeba chránit od početí do přirozené smrti. Euthanasie odvrací pozornost od skutečných potřeb těžce nemocného a umírajícího člověka. Odmítání euthanasie je opakovaně potvrzeno závaznými mezinárodními prohlášeními.[xxxv]

 



[i] T. G. Masaryk, Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, Praha: MÚ AVČR 1998, s. 110

[ii] Eva Dragomirecká, 1998, s. 28

[iii] Josef Viewegh, Sebevražda a literatura, Brno: Psychologický ústav AVČR 1996, s. 16

[iv] ibid., s. 16

[v] ibid., s. 16

[vi] Martin Monestier, Dějiny sebevražd, Praha: Portál 2003, s. 320

[vii] Josef Viewegh, 1996, s. 16

[viii] Martin Monestier, 2003, s. 319

[ix] ibid., s. 320

[x] Josef Viewegh, 1996, s. 17

[xi] ibid., s. 17

[xii] ibid., 1996, s. 18

[xiii] ibid., 1996, s. 18

[xiv] ibid., 1996, s. 18

[xv] Viktor E. Frankl, 1995, s. 26

[xvi] ibid., s. 26

[xvii] Viktor E. Frankl, Vůle ke smyslu, Brno: Cesta 1994, s. 165

[xviii] ibid., s. 166

[xix] ibid., s. 166

[xx] Viktor E. Frankl, 1995, s. 25

[xxi] Viktor E. Frankl, 1994, s. 166

[xxii] ibid., s. 177

[xxiii] ibid., s. 177

[xxiv] Brian Pollard, Eutanazie ano či ne?, Praha: Dita 1996, s. 21

[xxv] ibid., s. 22

[xxvi] Velký sociologický slovník I, 1996, s. 289

[xxvii] http://prolife.cz/eutanazie/?id=623

[xxviii] Brian Pollard, 1996, s. 23

[xxix] ibid., s. 17

[xxx] Katechismus katolické církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2001, s. 558

[xxxi] ibid., s. 567

[xxxii] Velký sociologický slovník I, 1996, s. 289

[xxxiii] Brian Pollard, 1996, s. 8

[xxxiv] http://www.zakonycr.cz/seznamy/1401961Sb.html

[xxxv] http://prolife.cz/eutanazie/?id=621

Články na podobné téma:
Sebevraždy I.

nahoru


Zpátky na Novinky