Sebevraždy III - a judaismus, křesťanství, islám

Tereza Pánková

4. Monotheistická náboženství a sebevražednost

4.1 Judaismus

Sebevražednost a judaismus

        Mezi dávnými židy nebyla sebevražda příliš častá. K tématu sebevraždy se vyjadřuje, byť nepřímo, páté Boží přikázání ´Nezabiješ!´ (Exodus 20,13).

Povinnost chránit život, včetně vlastního, je jeden z nejvyšších pokynů judaismu. Zákaz sebevraždy je proto přirozeným důsledkem. Přesto to v Talmudu není nikde doslova zakázáno. Post-talmudické autority však považují sebevraždu za nanejvýš odporný hřích, dokonce horší než vraždu.[i] 

Známe čtyři případy jasných sebevražd uváděné ve Starém Zákoně, byli to: Samson (Sd 16,30), Saul a jeho nosič brnění (I. Sam 31,4-5) a Achítofel (II. Sam 17,23). „Případ Saula je brán jako příklad povolené sebevraždy, protože věděl, že filištínští by si s ním dělali co by chtěli a odsoudili by ho k smrti.“[ii] Podobně tak i „Samsonova sebevražda je vychvalována jako ´Kiddush ha-Shem´ (posvěcení Božího jména; a připravenost k sebeobětování[iii]), neboť i ona s sebou přinesla smrt filištínských.“[iv]

Později se zdá, že sebevraždy začaly být častější. Nejslavnější čin sebevraždy židovské historie je hromadné sebezničení vojenské pevnosti Masada r. 73 n.l. Tato událost má symbolickou hodnotu: je symbolem boje malé hrstky proti velkému množství, slabých proti silným.

Když židovský vojevůdce Eleazar ben Jair viděl, že pevnost bude dobyta, ujal se slova a pronesl ke zbytku spolubojovníků tuto řeč: „Je tomu již dlouho, mí stateční vojáci, co jsme se rozhodli, že nebudeme otroky Římanů ani nikoho jiného a že budeme sloužit toliko Bohu, který je jediný skutečný, jediný spravedlivý pán lidí; a nyní nadešel okamžik, kdy máme stvrdit své odhodlání činy. Nechť naše ženy zemřou bez zneuctění, ať naše děti zemřou a nepoznají otroctví. Až je pobijeme, prokážeme jeden druhému vznešenou službu, neboť si uchováme svobodu, jež bude naším jediným rubášem. A především zničíme ohněm své bohatství i pevnost. Vím, že Římané budou zkormouceni, že se nezmocnili našich osob, zklamaní, že jim unikl všechen zisk. Nechme jen potraviny, ty nám mrtvým dosvědčí, že nás nepřemohli nedostatkem, ale že jsme zůstali věrní svému prvotnímu rozhodnutí a dali jsme přednost smrti před otroctvím. Naše ruce se zhostí svého vznešeného úkolu, dokud jsou svobodné a udrží meč. Zemřeme, abychom nebyli otroky svých nepřátel. Odejděme společně ze života, i se ženami a dětmi.“[v]

Josephus Flavius k této události uvádí: „bylo zdůrazněno, že jednali v souladu se svým výkladem halachy, který zahrnoval otroctví a podrobení se cizí moci, za jeden z principů, u kterých bylo nařízeno být raději zabit než je překročit“. [vi]

Při středověkém pronásledování židů si židé často zvolili sebezničení jako prostředek k tomu, jak dosáhnout úlevy. V roce 1095 byli Židé ohrožováni nepokoji a „aby nemuseli zapřít svou víru, páchali po stovkách sebevraždu nebo se dali pobít přáteli či souvěrci“.[vii] Albert z Cách napsal o událostech v Mohuči:

 „Když Židé viděli, že se křesťané vyzbrojují a chystají se na ně udeřit, neberouce ohled ani na útlost věku, sami se ozbrojili také, ale proti svým souvěrcům, ženám, dětem, matkám a sestrám a pobili se mezi sebou, protože raději zahynuli, než aby padli pod ranami neobřezaných.“[viii]

Další podobná událost se uskutečnila „v roce 1190 v Yorku v Anglii, kde pět set židů spáchalo sebevraždu, aby uniklo persekuci“.[ix] K takovýmto hrozným událostem docházelo po celý středověk. Je třeba podotknout, že „touha vyhnout se násilné konverzi, nebo sebevraždě ze strachu, jsou považovány za činy mučednictví.“[x]

        Během 17. až 19. století byla míra sebevražednosti Židů skutečně nižší ve srovnání s katolíky či protestanty.

V současné době „s růstem asimilace židovského obyvatelstva do západního světa existuje evidence, že sebevraždy mezi židy vzrůstají a blíží se počtu sebevražd mezi běžným obyvatelstvem.“[xi]

Světová zdravotnická organizace zveřejnila, že míra sebevražd v Izraeli „je podle statistik od roku 1980 stejná jako v jiných zemích“.[xii]

 

Židovské zákony a sebevražednost

Židovské zákony ohledně sebevraždy se zformulovaly v post-talmudickém traktátu Semahot. Bylo sepsáno, že žádné rituály nemají být prováděny jako pocta mrtvým, ale vše, co se týká úcty pro truchlící, je povoleno. Rabi Ismael uvádí, že: „…ohledně sebevraždy byl vydán pokyn ´Běda tomu, kdo si vzal život!´“[xiii], ale rabbi Akiva s tím nesouhlasil a řekl: „Nechte ho v tichu, ani ho nectěte, ani ho neproklínejte.“[xiv] Sebevrazi byli, a v některých případech to ještě trvá dodnes, pohřbíváni v oddělené části hřbitova.

Sebevražda by měla být jasně oddělena od mučednické smrti, která je za jistých okolností v judaismu velkou micvou, tedy náboženským předpisem. Je třeba také dělat rozdíl mezi tím nechat se zabít a aktivní sebevraždou.

Byl učiněn rozdíl mezi sebevraždou spáchanou při smyslech, tedy člověkem, který má rozum, a sebevraždou, kterou spáchá člověk který nemá rozum, nebo není zcela při smyslech. Jenom když jsou jasné důkazy záměru sebevraždy, tak je sebevražda považována za sebevraždu při smyslech a je trestuhodná. A kdo je tedy sebevrah, který má rozum? Není to například ten, kdo vyleze na strom nebo na střechu a spadne a zabije se? Sebevrah je jenom ten, kdo říká: „Já lezu na strom (nebo na střechu), spadnu a zabiji se.“ A potom vidíme, že podle toho taky jedná.[xv]

Aby byla sebevražda považována za trestuhodný čin, tak musí být dobrovolná a předem promyšlená. Tedy člověk musí vědomě zničit sám sebe. „U člověka, který se zabíjí, je předpoklad, že páchá svůj čin bez promyšlení (ať už je to z patologické deprese, nebo že není při smyslech).“[xvi] 

Židovské zákony znají také sebevraždu pod nátlakem.

Nátlak zahrnuje nejen určité donucení, (jako je nutnost se zabít, spíše, než se odevzdat nepříteli nebo spíše než překročit Boží zákony), ale také subjektivně opodstatněné zoufalství ze života, nebo ztotožnění se s člověkem, který právě zemřel. Většina sebevražd uváděných v Bibli, Talmudu a Midraši spadá do některé z těchto kategorií. [xvii]

Nátlak můžeme shledat také tam, „kde si člověk uloží trest sám sobě za skutečný hřích nebo za hřích, který je v jeho očích skutečný“.[xviii] Ovšem, stačí jen malý náznak toho, že sebevrah nebyl při smyslech, a „je prohlášen za toho, kdo neměl rozum“[xix], což mu vlastně dává možnost být normálně pohřben.

Zákon předpokládá, že „člověk, který je nalezen mrtvý, který si vzal život svou vlastní rukou, si vzal život nedobrovolně a bez předchozího promyšleného záměru, dokud není opak potvrzen od někoho, kdo zemřelého slyšel mluvit o tomto záměru, když ještě žil“.[xx] Zákon však musí vzít v úvahu pokus o sebevraždu.

 „Člověk který udělá cokoli, co by ohrozilo jeho vlastní život, musí být disciplinárně potrestán. Názory se liší, zda si ten člověk může způsobit zranění, která by nebyla smrtelná, a zákon říká, že to udělat nesmí, ale zároveň pokud to udělá, tak za to nemá být potrestán. Může být potrestán až nebem. Ovšem disciplinární trest může být uložen, jestliže se pokusy o sebevraždu zvrhnou do epidemických rozměrů nebo jinak představují hrozbu národní bezpečnosti. Pro takové případy může soud povolat síly a uvalit nejen fyzické tresty, ale také vězení.“[xxi]

 

4.2 Křesťanství

Sebevražednost v křesťanství

        Pro první křesťany bylo mučednictví zárukou ráje, neboť jim poskytovalo jistotu vykoupení, tím že smazalo všechny pozemské hříchy. Takže někteří křesťané páchali sebevraždu dobrovolným vystavením se smrti, nebo dokonce vyhledáváním situací, kde byla pravděpodobnost dosažení smrti. Martin Monestier k tomu odvážně tvrdí: „Lze říci, že křesťanství vybudovalo svou církev na sebevraždě maskované jako mučednictví.“[xxii]

        Mnoho křesťanů se také snažilo napodobit Krista tím, že „si probodávali nohy a ruce obrovskými hřeby a pak se věšeli na větve stromů. Někteří sledovali tímto sebemrzačením jediný cíl: odejít ze života.“[xxiii] Svá muka a utrpení považovali křesťané za pouhý krok k tomu, co je třeba učinit, aby dosáhli nebeské blaženosti.

        Někteří církevní otcové opírali své přesvědčení o skutečnost, že „tělesná oběť byla nezbytná i pro Boha, neboť ten zemřel dobrovolně“.[xxiv] Tertullianus dokonce hlásal, že: „Ježíšova smrt byla sebevražda, neboť si z různých řešení vybral pozemskou oběť, dal svou krev a obětoval se svému Otci, jen aby vykoupil svět“.[xxv] Stejnou otázku kladl i Tomáš Akvinský: „Jak mohl Syn Boží, jehož vůle nezná hranic, zemřít, pokud to opravdu v hloubi nechtěl?“[xxvi]

        „Sklon k mučednictví byl charakteristickým rysem doby.“[xxvii] napsal historik Gibbon a dále pokračuje: „Lidé byli dychtiví, žádostiví a mnozí se dali pokřtít jen proto, aby se okamžitě poté dali popravit nebo spáchali sebevraždu. Hraničilo to se šílenstvím nebo s fanatismem.“[xxviii]

        Větev křesťanů zvaná donatisté byla proslulá tím, že její příslušníci měli hrůzu ze života a přikládali malou váhu tomu, čí rukou a jakým způsobem sejdou ze světa, jen když se jejich chování dočká odměny, kterou je věčná spása. Donatisté si volili za sejití ze světa různé způsoby, „vrhali se z útesů v naději, že rychleji dosáhnou ráje“[xxix], nebo se „s oblibou upalovali a prosluli také tím, že zastavovali pocestné a pod pohrůžkou smrti je nutili, aby je zabíjeli“.[xxx] Jejich sebevražednost nabývala stále větších rozměrů, což vedlo v šestém století k rozhodnutí církevních otců, že „každý, kdo si vezme život, půjde do pekla“.[xxxi] Donatisté dostali cejch heretiků a jejich hnutí bylo v 5. století potlačeno.

Kromě donatistů páchali sebevraždu ve velkém počtu i démonolatrové. Démonolatrové byli lidé, kteří měli strach z démonů, a snažili se jim uniknout smrtí.

„Démonolatrové se zabíjeli hnáni šílenstvím a beznadějí, podněcováni, jak říkali, ďáblem, který je dostal do tohoto stavu. Tělesná bolest pro ně byla jedním z ďáblových pokusů vyrvat jim srdce a nahradit ho kamenem, nebo také slýchali celý den šeptat Lucifera: ´Chci tvou duši.´“[xxxii] 

K nejslavnějším epidemiím sebevražd démonolatrů docházelo ve Francii v Morzine a Loudunu. Jejich konání trvalo až do 11. století.

        Mučednické sebevraždy byly v 1. polovině 1. tisíciletí častým jevem. Augustin k tomu píše: „Zabít se z úcty k mučednictví je jejich každodenní zábavou.“[xxxiii] Teologicky šlo totiž sebevraždu těžko napadnout, neboť ji vysloveně Starý ani Nový zákon nezakazuje. Ovšem na tak častý jev sebevražednosti musela církev nějak reagovat. Augustin byl první, kdo takto učinil.

Protože ve Starém zákoně žádný vhodný text nenacházel, vyvíjel nátlak na biskupy vycházeje z Platónova Faidóna – kde se píše, že sebevražda je předmětem hněvu bohů, protože je zbavuje jejich majetku, tedy lidí – i z biblického přikázání ´Nezabiješ´. Život je dar Boží, zbavit se ho je urážkou Boha, kdo zabíjí sebe, zabíjí Boha, zavrhuje ho.[xxxiv]

Takže církev rozhodla, že sebevražda je zločin, a sebevrahy začala prohlašovat za kacíře.

        Roku 533 se uskutečnil koncil v Orleánsu, kde bylo rozhodnuto „upírat nábožensky motivovaným sebevrahům právo na církevní pohřeb“.[xxxv] V roce 562 bylo pak toto rozhodnutí rozšířeno na všechny sebevrahy bez výjimky. Ti, kteří takto zemřeli, nemohli být pohřbeni do svěcené půdy hřbitova a byli pohřbíváni za hřbitovní zdí.

Od roku 693 se exkomunikací z církve a následnými „civilními“ tresty začaly stíhat dokonce i nezdařené pokusy o dobrovolný odchod ze světa. Vznikla bizarní situace: lidé, kteří se pokusili o sebevraždu, byli zachráněni, podle možností vyléčeni a pak za trest popraveni.[xxxvi]

„Ve středověku v důsledku tohoto postoje sebevražd pravděpodobně výrazně ubylo, i když jistě nevymizely zcela.“[xxxvii]

        Ve 12. a 13. století sebevražedná mánie ožila se vzpomínkou na starověk ve všech vrstvách společnosti. Romány a básně té doby vyprávějí o mnoha případech, kdy čest či láska dovedly hrdiny a krásné dámy až k tomu, aby dobrovolně zemřeli.[xxxviii]

Sebevraždy se nevyhnuly ani klášterům. Mystické stavy vědomí, které byly a jsou cílem mnišské askeze, nemusí vždy vést k náboženskému mysticismu, ale též k rozvoji vážných dušeních poruch. Bourquelot o mniších píše: „Tito dobrovolní vězni, žijící v tichu, zbaveni styku s ostatními lidmi, zábav, světských radostí, nuceni praktikovat ty nejnáročnější ctnosti, podléhali hluboké melancholii a znechuceni životem volili smrt.“[xxxix] Sebevražednost v klášterech přetrvala mezi mnichy ještě v 14. a 15. století. Je zajímavé, že spirituální vykladači depresí tuto skutečnost vůbec nezmiňují.

Masaryk poznamenává:

„celibát kněží způsoboval v mnohých klášterech následkem nerozumného zeslabení těla i ducha – odříkáním, posty, modlením – zvláště melancholický chorobný stav, v němž se mnozí usmrcovali. Je pochopitelné, že pověrečné představy a tělesné i duševní strádání nutně vedlo k šílenství. Takoví křesťanští kajícníci se chovali jako jejich indičtí bratři a přecházeli proto snadno od umrtvování těla k sebevraždě.“[xl]

W. James varuje:

„Kromě náboženského mysticismu existuje i jiný, pro který není jiné tradice než té, které dodávají knihy o šílenství. „Mystické“ představy uvádějí se v nich jako příznaky mysli zeslabené nebo propadlé klamům, je zde zařazen i ďábelský mysticismus.Vzrušení je zlé povahy pesimistické, místo útěchy zoufalost, projevy jeho jsou strašné síly, životu nepřátelské.“[xli]

V 16. století se začali objevovat spisovatelé, kteří se snažili sebevraždu ospravedlnit. Začínal se „oživovat“ zájem o starou římskou a řeckou filosofii. V souvislosti s tímto jevem sebevražednost opět stoupla.

Erasmus Rotterdamský si ve své slavné Chvále bláznovství troufl obhajovat sebevraždu jako způsob úniku z nesnesitelného života, a Thomas Moore v roce 1516 v Utopii dokonce navrhoval dobrovolnou smrt jako přijatelný únik z nevyléčitelné choroby.[xlii]

 „V průběhu 18. a zejména 19. století docházelo k vzestupu sebevražedného jednání, zvláště ve městech“[xliii], což bylo následkem stěhování venkovského obyvatelstva do měst; dále průmyslové revoluce a zejména její následky, které s sebou nesly ztrátu životních jistot; neutěšená politická situace - to vše mělo za následek, že sebevražednost začala stoupat prudčeji a stala se tak (dle Masaryka) sociální otázkou ve vlastním smyslu slova.

        Ještě katechismus Pia X. z roku 1906, opírající se o páté přikázání, připomínal, že „církev trestá sebevraždu odepřením posledního pomazání a církevního pohřbu“.[xliv] Náboženský zákoník z roku 1917 upřesňuje, že: „církevní pohřeb je odepřen těm, kdo se zabili vlastní rukou po zralé úvaze“.[xlv]  Od roku 1965, kdy byly zveřejněny liturgické práce II. vatikánského koncilu, bylo vydáno, že: „se všem sebevrahům dostane církevního pohřbu“.[xlvi] A v roce 1983 bylo oficiálně vyhlášeno, že: „sebevražda není rouhačství, ale signál zoufalství, vůči němuž by měla být církev milosrdná“.[xlvii]

 

Křesťanství a sebevražda

Svatým textem křesťanského náboženství je Bible. Proto při vysvětlení postoje křesťanství k suicidiu budu vycházet předně z tohoto svatého písma. V křesťanství existuje spousta proudů a ne všechny směry mají stanovená dogmata mimo Bibli. Největší křesťanský proud, katolická církev, má kromě Bible dogmata shrnutá v Katechismu katolické církve. Proto ocituji i stanoviska, ke kterým se vyjadřuje katechismus. Samozřejmě že pro žádnou křesťanskou církev není sebevražda přijatelná. Přes veškerá církevní nařízení se ale najdou věřící, kteří spáchali sebevraždu. V neposlední řadě je třeba zmínit, že existují proudy vycházející z křesťanství, jejichž členové spáchali hromadnou sebevraždu, o tom bude ale více pojednáno v následující kapitole 5. Hromadné sebevraždy u sekt ve 20. století.

Ač sebevražda není v Bibli zřetelně zakázána, je možné ji chápat jako provinění proti pátému z deseti přikázání ´Nezabiješ!´ (Exodus 20,13) Toto přikázání je několikrát zmíněno i v Novém zákoně a sice na těchto místech:

Matouš 5,21 Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.

Marek 10,19 Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!

 Ve starozákonní knize Job, verši 12,10 , se praví: V rukou Božích „je všechno živé; dech každého smrtelníka“. Z čehož tedy vyplývá, že „dech“ každému smrtelníkovi dává Bůh, a Bůh také určuje, kdy bude „dech“ smrtelníkovi odňat. V této souvislosti zmíním i citaci z Katechismu katolické církve, ve které se píše:

„Každý je odpovědný za svůj život před Bohem, který mu jej dal. On také zůstává jeho svrchovaným pánem. Život máme přijímat s vděčností a ochraňovat jej k jeho cti a ke spáse svých duší. Jsme správci, a ne vlastníky života, který nám Bůh svěřil. Nedisponujeme jím.“[xlviii]

            Další starozákonní kniha Kazatel se v sedmé kapitole, sedmnáctém verši přidává k veršům, které nabádají proti předčasnému samovolnému ukončení života slovy: „Nebuď příliš svévolný, nebuď jako pomatenec; proč bys umíral, než vyprší tvůj čas?“

Asi nejvíce známou novozákonní sebevraždou je ta, kterou spáchal Jidáš poté, co vypověděl za třicet stříbrných velekněžím a starším, kde naleznou Ježíše, a ti ho zatkli. Druhý den bylo rozhodnuto o tom, že Ježíše připraví o život.

Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ Ale oni odpověděli: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!“ A on odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se.[xlix]

        Katechismus katolické církve se proti sebevraždě vymezuje několika připomínkami v následujícím znění: „Každý lidský život, od chvíle početí až do smrti, je posvátný, protože živý a svatý Bůh chtěl lidskou osobu pro ni samu, aby byla k jeho obrazu a podobě.“[l]

Sebevražda se příčí přirozenému lidskému sklonu zachovat si svůj život a udržet jej i nadále. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože nespravedlivě láme svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž máme závazky. Sebevražda je proti lásce k živému Bohu.[li]

Hřích je dle katechismu „skutek proti rozumu.“[lii] Sebevražda je dokonce hodnocena jako smrtelný hřích, který katechismus vykládá těmito slovy:

„Aby hřích byl smrtelný, musí ho člověk spáchat s plným vědomím a s plným souhlasem. Při páchání smrtelného hříchu se předpokládá poznání hříšnosti skutku a vědomí, že skutek odporuje Božímu zákonu. Kromě toho se vyžaduje dostatečně svobodný souhlas, aby rozhodnutí bylo opravdu osobní. Zaviněná nevědomost a tvrdost srdce nezmenšuje dobrovolný ráz hříchu, ale naopak jej ještě zvětšuje.“[liii]

Ne každý sebevrah je ale zcela duševně zdráv (jak jsem již napsala v předešlé kapitole 2.1.1 Sebevražednost a duševní poruchy, jsou z celkového počtu sebevrahů pouhá 4% duševně zdravé osoby). Katechismus si všímá i osob, které skoncovaly se svým životem pod tíhou psychické choroby:

Těžké psychické poruchy, úzkost nebo nadměrný strach ze zkoušky, z utrpení nebo z mučení mohou odpovědnost sebevraha zmenšit.[liv]

Na závěr ale nalézáme také naději pro sebevrahy i pozůstalé v následujícím článku: „Nad věčnou spásou osob, které se usmrtily, se nemá zoufat. Bůh jim může dát příležitost pro spasitelnou lítost cestami, které zná jen on sám. Za osoby, které si sáhly na život, se církev modlí.“[lv]

 

4.3 Islám

Islám a sebevražednost

        Islám má od svého počátku vymezený jasně odmítavý postoj k sebevraždě. Přesto ale znají islámské dějiny „jednotlivé případy sebevraždy i celé vlny politických atentátů“.[lvi]

        Za jakési „předchůdce“ dnešních sebevražedných atentátníků lze označit šíitskou odnož ismá´ílíja-nizáríja, známou v evropských pramenech jako „sekta assassínů“. [lvii]

Hlavním a svatým spisem islámu je Korán. Korán sebevraždu odmítá: „…nepřivozujte si smrt!“ (4:29) V jiném kontextu veršů o bojovém úsilí na stezce Boží je psáno: „Nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama!“ (2:195) „Z početnějších formulací, jaké najdeme v tradicích (hadísech), zřetelně vyplývá, že Muhammad sebevraždu rozhodně odsuzoval.“[lviii]

U muslimů „nemá sebevrah nárok na poslední modlitbu před pohřbením, jeho pohřeb probíhá tajně, za přítomnosti pouze nejbližších příbuzných“.[lix] Ani to ale není zcela jednoznačné. „Islámské právní a obecně kulturní povědomí chová ve velké úctě bojovníky padlé za víru nebo jiný ušlechtilý cíl.“[lx] Tak například „po porážce ve válce proti Izraeli roku 1967 spáchal sebevraždu větší počet egyptských důstojníků, a přece jim nebyly odepřeny společné modlitby podle ustanovení Koránu“.[lxi]

Islámské náboženské právo „šarí´a“ obsahuje „celou oblast vztahů člověka k Bohu i druhým lidem a prostupuje celý způsob života“.[lxii] Ovšem “klasické právní spisy počítají sebevraždu mezi těžké hříchy a dále se jí příliš nezabývají.“[lxiii]

Má se za to, že v muslimských zemích sebevražednost téměř neexistuje. Dle statistik mají nejnižší procenta sebevražednosti na světě, ale jak říká M. Monestier „je třeba brát výsledky statistik s určitou rezervou, protože jejich nespolehlivost v těchto zemích je všeobecně známá“.[lxiv]

 

4.3.1. Sebevražedné atentáty

        S vyslovením pojmu „sebevražedné atentáty“ bývají spojována slova „islámský fundamentalismus“, „fanatismus“ či „terorismus“.

Fundamentalismus bývá spojován pouze s islámem, avšak lze ho nalézt ve všech formách náboženství. „Fundamentalistická víra se nehodlá omezovat jen na sféru osobní morálky a bohoslužeb, ale uplatňuje vliv i na hospodářský a politický život.“[lxv]

Islámský fundamentalismus představuje bouřlivě vzniklý odpor proti západní nadvládě v duchovní, civilizační a hospodářské oblasti. Přesněji se jedná, jak píše M. Odermatt, u „reislamizujícího hnutí“ o pokus „o kulturní a hospodářské odpoutání od bývalých neislámských koloniálních mocností“, jde o „reakci na kolektivní pocit méněcennosti“. Představuje „účinnou hyperkompenzaci utrpěné potupy a zkušenosti nevýznamnosti“.[lxvi]

        Výraz „islámský fundamentalismus“ má v sobě záporně hodnotící nádech.

Tento fenomén vysoce organizovaného skupinového fanatismu představuje novou kvalitu myšlenky džihádu. Převládá též jednoznačné zaměření proti Západu, navíc velmi silný akcent proti židům. Fanatická komponenta se projevuje v odpovídající ideové a konkrétní nenávisti, stejně jako v ochotě k sebeobětování v komandech smrti.[lxvii]

Pro bojovníky ochotné obětovat vlastní život vznikl v muslimském prostředí termín fidá´í, odvozený od kořene označujícího oběť. V dějinách muslimských společností se sebevražedné útoky objevují až v naší době.

„Nejvhodnější podhoubí nalezly v šíitském prostředí, kde zanícená, mesianisticky orientovaná zbožnost, jitřená každoroční připomínkou mučednické smrti Alího syna Husajna u Kerbelá (680), vyvolává spíše ochotu k utrpení a oběti než střízlivější náboženská orientace islámu sunnitského hlavního proudu.“[lxviii]

Když se vezme v úvahu úcta muslima k vlastnímu životu zakotvená ve svatých textech, není pro muslimského duchovního jednoduché teoreticky zdůvodnit a posvětit chladně promyšlenou sebevraždu. I když oběť ve smyslu obětování vlastního života v zájmu obecného blaha cummy nebyla nikdy výslovně zpochybněna, fiqh (právní věda) na druhé straně přísně zakazuje sebevraždu jako Bohu odporný čin.

Lidé ochotní k dobrovolné oběti patřili zejména v sunnitském prostředí k extrémům. Sebevražednou oběť neodsuzovali, ale ani neobdivovali. U šíitů byla taková povaha oběti povýšena na důkaz zbožnosti, zejména u radikálních heretických sekt jako assassíni nebo karmaté“.[lxix]

Fiqh výslovně neřeší, zda a za jakých okolností je možno hrdinu padlého v džihádu formou předem promyšleného sebeobětování považovat za šahída (mučedníka). Dokonce ani idžtihád (volnost interpretace při exegezi) nepřiměl duchovenstvo, aby z čistě teologických pozic takto pojatou sebevraždu posvětili. „Čin se obhajoval z hlediska obecně pociťovaných a formulovaných sympatií vůči tomu, kdo za cenu vlastního života zasadil ránu nepříteli.“[lxx]

Během první fáze íránské islámské revoluce (podzim 1978) se v duchu sebeobětování „vystavovaly demonstrující davy bez váhání střelbě šáhových vojáků“.[lxxi]

        V tomtéž duchu mladí íránští hoši, na krku s plastikovými klíči do ráje, vbíhali po krátkém výcviku na irácká minová pole za irácko-íránské války v letech 1980 – 88.[lxxii]

V téže době se po izraelském vpádu do Libanonu (1982) objevují jako nová forma boje sebevražedné útoky prováděné nárazy nákladních aut naložených silnými výbušninami na vojenské objekty nepřítele. První útoky byly vedeny na izraelské velitelství v jiholibanonském Súru a proti francouzským vojákům a kasárnám americké námořní pěchoty v Bejrútu. Stála za nimi zejména šíitská organizace Hizballáh, ustavená a vyzbrojená za íránské pomoci.[lxxiii]

        Tuto techniku sebevražedných útoků převzaly i palestinské islamistické organizace „Islámský džihád“ a sunnitské hnutí „Hamás“. Sebevražední atentátníci se při svých útocích opírají o 74. verš 4. súry Koránu, v němž stojí: „Nechť tedy bojují na stezce Boží ti, kdož kupují za život pozemský život budoucí! A těm, kdož bojují na stezce Boží a budou zabiti či zvítězí, těm dáme odměnu nesmírnou.“

Orientalista prof. Kropáček o sebevražedných atentátech říká: „mají v islámské tradici rozhodně jen velmi chatrné kořínky. Patří k plevelu, nikoli k setbě a sklizni z víry. Jde o prvek nový, cizí, vysvětlitelný jen silnou hořkostí cizí nadvlády, vykořenění a beznaděje.“[lxxiv]

K potlačení výskytu sebevražedných atentátů nepřispívá ani fakt, že „palestinská, libanonská i širší arabská veřejnost prokazuje dnes zpravidla atentátníkům úctu při pohřbu i později“[lxxv], což může mít za následek, že větší množství lidí bude chtít, aby jim byla posmrtně prokazována úcta, a tak si na tělo upevní výbušninu a vrhnou se vstříc „nepříteli“.

        Fanatismus je v souladu s neurotickými potřebami. Jakákoli neuróza je náchylná k indukovanému fanatismu. Fanatik má neurotické potřeby, které je třeba uspokojovat. G. Hole uvádí v knize Fanatismus potřeby fundamentalisty, jimiž jsou: potřeba bezpečí, potřeba zakotvení, potřeba autority, silná potřeba identifikace s ideálem nebo idejemi, potřeba dokonalosti. V případě fanatika je kromě těchto pěti potřeb (vyjmenovaných u fundamentalisty) třeba ještě naplnit potřebu sebepotvrzení, potřebu absolutní platnosti zastupované ideje a pozice, potřebu agresivního prosazení a potřebu konsekvence. Typickým pro fanatismus je „skupinový narcismus“ – člověk se stává členem nadřazené rasy. Člověk si identifikací s ideálem kompenzuje svoji méněcennost a stává se hodnotnější ve svých očích, a zároveň si externalizuje vlastní sebenenávist z nedokonalosti na své protivníky, což potom usnadňuje sebevražednému atentátníkovi připevnit si na tělo výbušninu a vydat se vstříc zneškodnění nepřítele, kterým je mimo jiné i vlastní nedokonalé já, kterým atentátník pohrdá. 

 

 



[i] Encyclopedia Judaica, Jerusalem: Keter, 1994, s. 489

[ii] ibid., s. 489

[iii] Judaismus od A do Z, Praha: Sefer 1998, s. 87

[iv] Encyclopedia Judaica, 1994, s. 489

[v] Martin Monestier, 2003, s.345

[vi] The Jewish encyclopedia XI, New York and London, Flink and Wagnalls company 1905, s. 581

[vii] Martin Monestier, 2003, s. 346

[viii] ibid., s. 346

[ix] The Jewish encyclopedia XI, 1905, s. 581

[x] Encyclopedia Judaica, 1994, s. 489

[xi] ibid., s. 490

[xii] Martin Monestier, 2003, s. 348

[xiii] Encyclopedia Judaica, 1994, s. 489

[xiv] ibid., s. 489

[xv] ibid., s. 489

[xvi] ibid., s. 490

[xvii] ibid., s. 490

[xviii] ibid., s. 491

[xix] ibid., s. 489

[xx] ibid., s. 491

[xxi] ibid., s. 491

[xxii] Martin Monestier, 2003, s. 334

[xxiii] ibid., s. 334

[xxiv] ibid., s. 334

[xxv] ibid., s. 334

[xxvi] ibid., s. 334

[xxvii] ibid., s. 335

[xxviii] ibid., s. 335

[xxix] Tereza Spencerová, Když se na smrt nečeká, Mladý Svět, 17/2003, s. 26

[xxx] ibid., s. 26

[xxxi] ibid., s. 26

[xxxii] Martin Monestier, 2003, s. 337

[xxxiii] ibid., s. 336

[xxxiv] ibid., s. 336

[xxxv] ibid., s. 337

[xxxvi] Tereza Spencerová, 17/2003, s. 26

[xxxvii] Jiří Koutek, Jana Kocourková, 2003, s.13

[xxxviii] Martin Monestier, 2003, s. 338

[xxxix] ibid., s. 338

[xl] ibid., s. 110

[xli] William James, 1930, s. 248

[xlii] Tereza Spencerová, 17/2003, s. 26-27

[xliii] Jiří Koutek, Jana Kocourková, 2003, s. 13

[xliv] Martin Monestier, 2003, s. 341

[xlv] ibid., s. 342

[xlvi] ibid., s. 342

[xlvii] ibid., s. 342

[xlviii] Katechismus katolické církve, 2001, s. 559, článek č. 2280

[xlix] Bible: Matouš 27,3-5

[l] Katechismus katolické církve, 2001, s. 567, článek č. 2318

[li] ibid., s. 559, článek č. 2281

[lii] ibid., s. 468, článek č. 1872

[liii] ibid., s. 466, článek č. 1859

[liv] ibid., s. 559

[lv] ibid., s. 559, článek č. 2283 

[lvi] Luboš Kropáček, Islám a Západ, Historická paměť a současná krize, Praha: Vyšehrad 2002, s. 103

[lvii] Ovšem tito assassíni neprováděli sebevražedné útoky v pravém slova smyslu, nýbrž napadali vybrané oběti dýkou na veřejnosti, aby jejich čin měl co největší ohlas, a počítali přitom s tím, že budou chyceni a popraveni. (Kropáček, 2002, s. 104) Mnoho assassínů také spáchalo sebevraždu, aby se dostali bez čekání do Alláhova ráje. (Monestier, 2003, s. 350)

[lviii] Luboš Kropáček, 2002, s. 102

[lix] Martin Monestier, 2003, s. 348

[lx] Luboš Kropáček, 2002, s. 102

[lxi] Martin Monestier, 2003, s. 348

[lxii] Luboš Kropáček, Duchovní cesty Islámu, Praha: Vyšehrad 2003, s. 117

[lxiii] Luboš Kropáček, 2002, s. 102

[lxiv] Martin Monestier, 2003, s. 348

[lxv] Štefan Danics: Extremismus, hrozba terorismu, Praha: Police history 2002, s. 95

[lxvi] Günter Hole, 1998, s. 89-90

[lxvii] ibid., s. 91

[lxviii] Luboš Kropáček, 2002, s. 104

[lxix] M. Mendel, Islámská výzva - z dějin a současnosti politického islámu, Brno: Atlantis 1994, s. 223-4

[lxx] ibid., 224

[lxxi] Luboš Kropáček, 2002, s. 105

[lxxii] ibid., s. 105

[lxxiii] ibid., s. 105

[lxxiv] ibid., s. 106

[lxxv] ibid., s. 107

Články na podobné téma:
Sebevraždy II - hledisko filozofické, noogenní neuróza, euthanasie
Sebevraždy I.

nahoru


Zpátky na Novinky