Sebevraždy IV - sekty: Svatyně lidu

Tereza Pánková

5

5. Hromadné sebevraždy u sekt ve 20. století

Aktivní sebedestrukce u hromadných sebevražd příslušníků náboženských sekt je závažným jevem, kterému se religionistický přístup nemůže vyhnout.

Slovo sekta se dostalo do evropských jazyků včetně češtiny z latinského secta, které bývá odvozováno od sequor (následuji) nebo seco (řežu, krájím, sekám).[i] V širokém smyslu je sekta vlastně výsledek jakékoli náboženské diference.[ii] Religionista doc. Štampach tvrdí, že „obecněji přijímanou definici sekty se zatím nepodařilo vytvořit…“[iii] Částečný podíl na tom může mít fakt, že slovo „sekta“ má v současné době 4 významy.

1. Významem slova sekta je míněno:

„odštěpení od větší náboženské společnosti nebo společenství víry a většinou to znamená negativní označení nějaké zvláštní náboženské (někdy i politické) skupiny, která se věroučně a sociálně oddělila od nějaké větší skupiny a zpravidla naráží na malé přijetí veřejnosti.“[iv]

2. Význam slova sekta se používá jako označení pro nový fenomén 20. století zvaný „nová náboženská hnutí“. Ovšem v této souvislosti se od termínu sekta upouští, neboť má záporně hodnotící náboj.

3. Termín se používá pro uzavřenou náboženskou společnost. Toto sociologické vyjádření vychází z pozice ve společnosti – církev je tradiční, zažitá, integrovaná, zatímco sekta je uzavřená, uvnitř dochází k selekci informací, bývá autoritářsky řízena (ve smyslu splynutí noetické a deontické autority). Uplatňuje se zde také hypertrofovaná autorita náboženských textů (např. biblický fundamentalismus). S uplatňováním autority a moci souvisí již zmíněná uzavřenost, která může být „jednosměrná“ (například zvenku dovnitř, svět je špatný a uzavřením se před ním se ušetříme pokušení; někdy to také bývá obráceně, tedy že o sobě sekta nepropouští ven žádné informace, anebo jen některé; a v poslední řadě to také může fungovat obousměrně). Tato uzavřenost může vést až k určité izolaci členů. Mezi členem sekty a okolím vznikne jakási komunikační „zeď“, v důsledku toho dojde k rozvolnění vztahů s dosavadními přáteli a někdy i s rodinou. Členství v sektě často znamená také opuštění školy či zaměstnání a rezignaci na další odborný růst.

Sekty jsou zařízení pro orientaci a utváření života, která nabízejí rychle osvojitelnou nauku. Jsou to zařízení rychlé socializace, rychlého obrácení. Hranice organizace jsou zároveň hranicemi pravdy: pravda je uvnitř skupiny, a ne venku. Uvnitř je dobro a spása, venku je zlo a neštěstí.[v]

Nutno podotknout, že jsou mezi námi lidé, kteří mají větší sklony k tomu, aby se stali členem sekty. Pavel Říčan si všímá toho, že nejen k sektám, ale obecně k:

„náboženství se často uchylují, případně mu zůstávají věrni, lidé s duševními problémy nejrůznějšího druhu, včetně psychiatrických pacientů. Zvláště to platí o náboženských skupinách, ve kterých jsou tito lidé vítáni a ve kterých nalézají porozumění a oporu. I když se často jejich stav díky zapojení do náboženských skupin zlepšuje, a to někdy značně, je nutné počítat s tím, že jejich zahrnutí do statistik negativně ovlivňuje celkový obraz o duševním zdraví v těchto skupinách.“[vi]

Slepé uznání náboženské autority také zjišťujeme u lidí, kteří jsou nedostatečně emocionálně zakotveni (například ztratili rodinu, nebo jsou citově deprivováni).

„Členem sekty se člověk stává konverzí a nikoli socializací od dětství (ačkoliv u dětí narozených členům sekty již socializace v sektě probíhá), vládne v ní silná sociální kontrola.“[vii] Názory, které jsou sektou hlásány, přejímají její členové, což může vyústit ve skutečnost, že členové ztratí schopnost svobodně uvažovat, aniž by si to uvědomili. Člen se tak stává na sektě závislým. Na přirozenou reakci svého okolí, aby sektu opustil, reaguje tím, že si „žádnou potřebu pomoci nepřipouští a nesouhlas okolí si vykládá pouze jako potvrzení správnosti své cesty“.[viii]

Na druhou stranu je ale třeba říci, že sektě členové nepodléhají vždy bezvýhradně, ale alespoň v některých případech si zachovávají kritické myšlení, i když ne všichni do stejné míry a také ne stejně ve všech životních situacích. Naděje „prozření“ a odchodu ze sekty tedy vždy trvá. Také je třeba vzít v úvahu, že určitá část lidí o závislost velmi stojí a že zakotvení v sektě pro ně nemusí být zdaleka nejhorším řešením. Bez sekty by pravděpodobně upadli pouze do jiného typu závislosti. Několik případů substituce drogové závislosti za závislost na sektě tuto skutečnost potvrzuje.[ix]

Velkým problémem se stává opuštění sekty. Tzv. „odpadlík“ má zpravidla velmi nízké sebevědomí, trpí nejistotou při osobních kontaktech a potížemi při navazování vztahů.

Když vůdci některých sekt prohlašují, že jejich členové mají možnost kdykoliv ze skupiny odejít, není to pravda. Ano, dveře jsou otevřeny, ale o skutečnou svobodu nejde, neboť členové jsou ochromeni strachem ze světa, který se za těmito dveřmi nachází.[x]

Není divu, že odchod ze sekty je považován za jeden z nejvíce traumatizujících zážitků a že se někdy neobejde bez psychiatrické pomoci.[xi]

V některých případech, kdy je člověk vyloučen ze sekty, může dojít až k sebevraždě. „Dalo by se říci, že sebevražda je určitým příznakem, který ukazuje, jak smrtelné může být osamění a ztráta pocitu sounáležitosti.“[xii]

4. Posledním významem jsou destruktivní kulty. Je zde uplatňován náboženský extremismus. Dochází v nich k destrukci psychické (působení na psychiku může vést ke vzniku duševních chorob), sociální (zpřetrhání vazeb s lidmi, kteří do sekty nepatří) i materiální (například členové často odvádějí do sekty velké finanční prostředky, někdy rozprodají i svůj majetek a nastěhují se do společných prostor pro členy a peníze z prodeje jejich majetku plynou sektě).

G. Hole chápe destruktivní kulty (je možné pro ně použít také název „autoritářské sekty“) v užším slova smyslu jako „náboženská hnutí s vyhroceným autoritativním pojetím a praxí v takové míře, která není známá u běžných sekt a náboženských seskupení“.[xiii] Dochází zde také ke skutečnosti, že se „plně uplatňuje mentalita prosazení s totálním určením cíle, která je znakem fanatismu. To, že takové procesy v sugestivním prostředí sekty mohou vést až k aktivní sebedestrukci, dokládají hromadné sebevraždy“.[xiv]

 

5.1 Svatyně lidu

Svatyně lidu byla první náboženskou společností, která se nechvalně proslavila hromadnou sebevraždou.

Skupinu založil a vedl Jimes Warren Jones, který se narodil 13. května 1931 v městečku Lynn, ve státě Indiana (USA).[xv] V dětství to byl spíše izolovaný chlapec, který neměl mnoho přátel. „Jeho dětství bylo osamělé zejména proto, že otec byl částečně invalidní a matka musela chodit do práce.“[xvi] Náboženské ideje mu od útlého věku vštěpovala sousedka, která mu částečně nahrazovala matku. Jones sám sebe popisoval jako někoho, kdo: „byl vždy sám a kdo byl fanatickým čtenářem“[xvii]. Na střední škole si začal vést dobře a „rozvinul v sobě neobyčejnou schopnost ústního vyjadřování“[xviii], kterou později velice zúročil v několikahodinových proslovech, které vedl ke svým posluchačům, „čímž je donutil podřídit se jeho nekonečné záplavě slov“[xix].

V roce 1950 se stal pastorem Sommerset Southside Church v Indianapolis. Stal se tam známým jako charismatický kazatel, který vybojoval práva pro chudé. Přestože se Jones chlubil božským vnuknutím a byl přesvědčivý kazatel, „jeho skutečné poselství bylo spíše politické než náboženské, neboť se v první řadě zajímal o rasovou integraci a o to, co nazýval socialismem“.[xx]

Sliboval svým následovníkům nový způsob života; ale ten byl založen na primitivní marxistické vizi, spíše než na náboženském zjevení. Ve skutečnosti napadal Bibli jako agresivní text napomáhající rozkvětu kapitalismu, otroctví a rasové diskriminaci. Stejně tak zahrnul posměchem koncept „nebeského Boha“, spadající do konvenčního křesťanství, a tvrdil, že jeho následovníci nemají zapotřebí takového Boha se domáhat, protože přišel on jako „jejich socialistický dělnický Bůh“.[xxi]

        V roce 1956, když sehnal dostatečné finanční prostředky, založil v Indianapolis první Peoples Temple (Svatyni lidu). V sektě byl kladen důraz na rasovou rovnost. On a jeho žena Marceline „byli první manželé v Indianapolisu, kteří si osvojili černé dítě“.[xxii] Adoptovali celkem „sedm dětí, z nichž některé byly černošského, jiné asijského původu“.[xxiii] V roce 1965 byl Jones ordinován pastorem. „V této době hodně cestoval a také navštívil Brazílii, kde obhlédl místo určené pro přežití v případě atomové války. Během této cesty navštívil krátce Guayanu.“[xxiv]

V témže roce přestěhoval Jones sídlo svého řádu do údolí Redwood v Kalifornii, kde žil se svými stoupenci v malé komunitě až do roku 1972. Založil zde ranč pro mentálně postižené chlapce a pečovatelskou službu (hlídání dětí).[xxv]

V roce 1972 se přestěhoval i se svojí sektou do San Franciska. „Zde začal vydávat noviny Peoples Forum a vystupoval ve značně sledovaném třicetiminutovém programu jedné náboženské rozhlasové stanice.“[xxvi] V té době již měl poměrně mnoho oddaných stoupenců, ale také nepřátele, kteří jej obviňovali ze zpronevěření peněz, takže začal přemýšlet o opuštění státu Kalifornie.

V roce 1973 získal od guayanské vlády asi 27 000 akrů země, kde vytvořil o rok později Jonestown – středisko pro své členy a zemědělskou komunu. V květnu 1977 odešel do Jonestownu s asi osmi sty přívrženci. V té době „na něj ostře útočily sdělovací prostředky v San Francisku, obviňující ho z extremismu a manipulace se svými členy“.[xxvii]

Jako příklad je možno uvést, že členové sekty museli odstranit vše, co sloužilo jejich pocitu individuality „zřekli se majetku, dětí, chotí a vlastnění svých těl, vše bylo dáno celku“.[xxviii] Jones byl sexuálně zcela bezohledný a „měl rád příslušníky obojího pohlaví“.[xxix] Jeho sexuální chování naznačuje, že „používal sex spíše jako cestu k ovládání druhých než jako výraz lásky. Jeho zvrácené sexuální chování šlo ruku v ruce s jeho elitářským přesvědčením o jeho vlastní nadřazenosti.“[xxx] Jones také členy sekty despoticky týral a ponižoval (více je o tom k nalezení v knize Anthonyho Storra Na hliněných nohou, stránky 28-30). Nebylo pochyb o tom, že je stižen duševní chorobou. „Tento mentální úpadek nepochybně nastal díky konzumaci velkého množství drog, včetně amfetaminů a sedativ, které bral kvůli několika potížím, jak skutečným, tak vymyšleným.“[xxxi] Drogy v něm vyvolaly pocit, že je Bohem, okolo roku 1974 se za něj začal označovat a říkal: „Přišel jsem jako Bůh socialista.“[xxxii]

Lidé, kteří Jonestown opustili, tvrdili, že zde často docházelo k nácviku masové sebevraždy (první pokus se datuje do roku 1976)[xxxiii].

Obyvatelé Jonestownu byli již předem dobře připraveni na svou případnou smrt. Jones jim pořád říkal, že očekává přepadení jejich osady mnoha nepřáteli a jediným východiskem, pokud by se tak stalo, by mohla být sebevražda. Ohlásil, že komunita musí existovat pohromadě, a kdyby to nešlo a museli by se rozdělit, bude lepší, když všichni společně zemřou.[xxxiv]

Na základě zpráv o nacvičování hromadné sebevraždy se zorganizovala skupina, která kontaktovala kongresmana Lea Ryana, který se již dříve zabýval činností Svatyně lidu.

Ryan spolu devíti novináři, dvěma spolupracovníky a s několika členy Concerned Relatives Committee odjeli v listopadu 1978 do Guayany, aby navštívili Jonestown. Návštěva se uskutečnila 17. listopadu. V okamžiku, kdy Ryan a jeho spolupracovníci narazili na členy hnutí, kteří prohlásili, že chtějí Jonestown opustit, vznikl ostrý konflikt. Kongresman Ryan, reportér Don Hartus, kameraman Bob Brown, fotograf Greg Robinson a bývalá členka hnutí byli zabiti a dalších jedenáct členů výpravy bylo zraněno.[xxxv]

V noci ze 17. na 18. listopadu pak většina osob v Jonestownu zemřela na následky „vypití kyanidu, anebo jim byla tato jedovatá látka naočkována“.[xxxvi] Ohledaná těla mrtvých a výpovědi těch, kteří přežili, poukazují na skutečnost, že těch, „kdo byli zavražděni, bylo více, než se předpokládalo“.[xxxvii] Samotný vůdce sekty Jones nespáchal sebevraždu jako všechny jeho „ovečky“ aplikací kyanidu do těla, ale „střelnou ranou do hlavy“[xxxviii]. Celkový počet usmrcených čítal „913 lidí, včetně 260 dětí“.[xxxix]

 

 



[i] Ivan O. Štampach, Náboženství v dialogu, Portál, Praha 1998, s. 163

[ii] ibid., s. 164

[iii] ibid., s. 164

[iv] Kol., Malý slovník sekt, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, Kostelní vydří 1998, s. 106

[v] ibid., s. 107

[vi] Pavel Říčan, Psychologie náboženství, Praha: Portál 2002, s. 303

[vii] Jan Jandourek, Sociologický slovník, Portál, Praha 2001, s.212

[viii] http://www.sekty.cz/texty/netradicni_nabozenstvi/index.html

[ix] http://www.sekty.cz/texty/netradicni_nabozenstvi/index.html

[x] Kol.: Zneužití náboženství, pokus o nová chápání sekt, Oliva SSSNNS, Praha 1996, s. 23

[xi] http://www.sekty.cz/texty/netradicni_nabozenstvi/index.html

[xii] Bernard Frankel, Rachel Kranzová, 1998, s. 125

[xiii] Günter Hole, 1998, s. 75

[xiv] ibid., s. 76

[xv] Dušan Lužný: Nová náboženská hnutí, Masarykova univerzita, Brno 1997, s. 129

[xvi] Anthony Storr, Na hliněných nohou, Praha: Volvox globator, 1998, s. 24

[xvii] ibid., s. 24

[xviii] ibid., s. 24

[xix] ibid., s. 24

[xx] ibid., s. 25

[xxi] ibid., s. 25

[xxii] ibid., s. 26

[xxiii] Dušan Lužný, 1997, s. 129

[xxiv] ibid., s. 129

[xxv] Anthony Storr, 1998, s. 26

[xxvi] Dušan Lužný, 1997, s. 129

[xxvii] ibid., s. 130

[xxviii] Anthony Storr, 1998, s. 27

[xxix] ibid., s. 24

[xxx] ibid., s. 30

[xxxi] ibid., s. 31

[xxxii] ibid., s. 31

[xxxiii] Dušan Lužný, 1997, s. 129-130

[xxxiv] Anthony Storr, 1998, s. 30

[xxxv] Dušan Lužný, 1997, s. 130

[xxxvi] Anthony Storr, 1998, s. 23

[xxxvii] ibid., s. 32

[xxxviii] ibid. s. 24

[xxxix] http://www.sekty.cz/texty/netradicni_nabozenstvi/index.html

Články na podobné téma:
Sebevraždy III - a judaismus, křesťanství, islám
Sebevraždy II - hledisko filozofické, noogenní neuróza, euthanasie
Sebevraždy I.

nahoru


Zpátky na Novinky