Sebevraždy V - sekty: Davidiáni a Řád Chrámu slunce

Tereza Pánková

5

5.2 Davidovská větev adventistů sedmého dne

David Koresh se narodil jako Veron Howell 17. dubna 1959 čtrnáctileté dívce. David Koresh byl v dětství, podobně jako Jim Jones, spíše osamělý chlapec, který měl jen pár přátel. Po dobu prvních pěti let jeho života jej vychovávala jeho babička. V jeho pěti letech si jeho pravá matka našla nového přítele a vzala si Verona k sobě a oznámila mu, že je jeho pravou matkou. Podle jeho vlastního popisu se Veron Howel špatně snášel se svým nevlastním otcem, který ho často bil. Ve škole se špatně učil, takže byl přeřazen do speciální třídy a ostatní se mu posmívali za to, že byl „opožděný ve vývoji“. Ve čtrnácti letech reprezentoval školu v atletice a získal úspěch. Reakcí na úspěch bylo, že se stal arogantním. Když mu bylo 19 let, otěhotněla s ním šestnáctiletá dívka, ale odmítla s ním žít, neboť ho považovala ze nezpůsobilého vychovávat dítě. To otřáslo jeho sebedůvěrou tak silně, že začal trpět výkyvy nálad s chorobnou prudkostí. Později se přihlásil do Adventní církve Sedmého dne, ze které byl v roce 1981 vyloučen. (pozn.[i])

Následovalo období deprese, které bylo vystřídáno stále stoupající vírou v to, že právě on byl vybrán Bohem. Toto přesvědčení bylo „možná umocněno drogou LSD, kterou začal užívat ve svých pozdních –nácti letech“.[ii]

Roku 1983 se připojil k Větvi davidovské. V roce 1984 se oženil s čtrnáctiletou dcerou jednoho ze starších církve. Tuto odnož vedl Benjamin Roden, ten ale zemřel roku 1978 a jeho místo zaujala jeho manželka Lois. Lois si velice oblíbila Howella. Lois ale také zemřela (roku 1986) a její syn Georgie Roden vyhnal s namířenou pistolí Howella z komunity. V dalším roce se Roden pokusil upevnit své vůdčí postavení tím, že vzkřísí z mrtvých jednoho dvacetiletého člena církve. Howell upozornil policii a objevil se, aby se Rodenovi postavil. Po přestřelce byli zatčeni, Roden nakonec uvězněn a Howell osvobozen. Odstěhoval své stoupence zpět do Waca, (přesněji na farmu Mt. Carmel u města Waco v americkém Texasu[iii]), ujal se vedení a v roce 1990 si změnil jméno na David Koresh – David po králi a Koresh po perském vládci Kýrovi; Koresh mělo být zřejmě také Boží příjmení ve významu smrt nebo ničitel. To už si Koresh říkal Mesiáš. A měl už také dvě děti s dvěma dívkami mladšími dvaceti let.[iv]

Sektě se podařilo nashromáždit velké finanční prostředky, „které byly Koreshem používány na dva hlavní účely: nákup hudební aparatury k naplnění jeho ambice stát se rockovou hvězdou a nákup zbraní k ochraně jeho sekty proti nepřátelům“.[v]

Zatímco Jonesovou vizí byla komunistická společnost, Koreshova vize byla apokalyptická. „Chytil se ideje z Knihy Zjevení a chlubil se tím, že on sám je schopen tuto knihu správně vyložit.“[vi] Nejprve sám sebe prohlašoval za proroka vyzbrojeného zvláštním pochopením Janova Zjevení. Ale s postupujícím vzrůstáním jeho moci, vzrůstala i jeho pýcha. „V dubnu roku 1993 o sobě tvrdil, že je Bohem, a podepisoval své dopisy Jehova Koresh.“[vii]

Koresh přejmenoval své sídlo na ranč Apokalypsa a zavedl tvrdý režim. Život tam opravdu nebyl snadný:

Členové vstávali v šest a trávili dny stavěním síní a ložnic, plaveckého bazénu, tělocvičny a podzemního krytu. Večery trávili posloucháním Koreshových výkladů Bible, které se leckdy protáhly až do pozdních hodin. To vše při stravě, kterou tvořily často jen vločky, pražená kukuřice a ovoce. Mužští a ženští příslušníci, dokonce i ženaté páry, byli od sebe odloučeni.[viii]  

        Členové bývaly trestáni tělesnými tresty. Dokonce podle něj „děti již od osmi měsíců svého věku měly dostávat za špatné chování tělesný trest a pohrozil jejich matkám, že se budou pálit v pekle, odmítnou-li tlouci své děti“.[ix]

        David Koresh uplatňoval svou „neomezenou vládu“ i v sexuální oblasti. Zpřetrhal rodinné svazky a „nárokoval si právo mít sexuální styk s jakoukoliv ženou v táboře, včetně dívek ve věku dvanácti a třinácti let“.[x] „V roce 1986 si osvojil právo oženit se se sto čtyřiceti ženami.“[xi]

Koresh začal mentálně upadat. Hnutí nabylo řadu klasických rysů náboženské sekty. Myšlenka blízkého konce světa a izolovanost skupiny hrála rozhodující roli i v tragédii.

David Koresh ve fanatických mnohahodinových kázáních přesvědčoval své následovníky, že musejí po boku andělů vybojovat konečnou světovou bitvu s americkou armádou. Na tento boj se těžce vyzbrojili, farmu opevnili a připravili se i zásobami potravin. Pro podezření z nezákonného držení zbraní byla komunita sledována agenty FBI (Federální vyšetřovací výbor) a ATF (Úřad pro alkohol, tabák a střelné zbraně). Při záměru agentů zkontrolovat druh a počet zbraní na ranči se však strhla přestřelka, při níž byli čtyři z agentů zabiti a 15 bylo zraněno. Podle víry davidiánů začala apokalypsa. Následovalo jednapadesátidenní obléhání ranče, provázené nekonečným vyjednáváním, Koreshovými sliby vzdát se a propouštěním několika členů sekty. Ráno 19. 4. 1993 podnikli obléhající na ranč útok s cílem vypudit obyvatele slzným plynem (jehož vojenské použití zakazuje mezinárodní konvence).[xii]

Nenarazili na odpor, protože v té době se davidiáni připravovali na hromadnou sebevraždu zastřelením či upálením. Ranč nakonec lehl popelem.[xiii]

FBI tvrdí, že členové zapálili budovy sami, ti, kdo přežili, zase říkají, že požár založil útok FBI. Ať už je pravdou cokoli, následky byly stejné: nahromaděné zbraně a střelivo vybuchly jako ohňostroj.[xiv] Počet obětí dosáhl 86, včetně 17 dětí. Uniklo jen 9 osob.[xv] Dvacet sedm členů sekty, včetně samotného Koreshe, se zastřelilo.[xvi]

 

 

5.3 Řád Chrámu slunce

        Další sektou, která se nechvalně proslavila tím, že ukončila své fungování hromadnou sebevraždou, byl Řád Chrámu slunce (dále ŘCHS). V jejím čele stáli Joseph di Mambro a Luc Jouret.

Joseph Di Mambro se narodil 15. srpna 1924 v Pont-Saint-Esprit ve Francii. Vyučil se klenotníkem. Navštěvoval shromáždění rosenkruciánů a nových templářů. V obou společenstvích vystupoval v roli psychologa a později impresária. Předstíral znalosti, které neměl, vykládal o praxi, kterou nemohl prokázat. Později se přestěhoval do Annemasse a v roce 1974 si zde otevřel informační kancelář „Škola života“. Jeho klientela, zejména z řad bohatých lidí, se začala rozrůstat.[xvii]

Di Mambro o sobě tvrdil, že je reinkarnace Osirise, Akhnatona, Mojžíše a Cagliostroa a jeho následovníci ho viděli jako kosmického mistra.[xviii]

        Významnějším z dvojice byl ale Luc Jouret.

Jouret se narodil 18. října 1947 v Kikwitu v Zaire. Vyrůstal jako ostatní bílí nadřazení černým a už jako student se choval velmi sebevědomě. V osmnácti byl členem houfu prostalinské Komunistické strany Belgie. V roce 1968 šel však ve své komunistické mánii ještě dál, stal se maoistou. Na univerzitě patřil ke skupině extrémních levičáků. V roce 1974 získal lékařský diplom. Nechtěl jít pracovat do nemocnice, to se mu zdálo až příliš všední zaměstnání, a tak se začal zabývat homeopatií. Byl výstřední, tvrdohlavý, neměl přátele, rád si hrál na mimořádného.[xix]

Zajímal se o „zázračné léčitele“ na Filipínách. „Vydal se do Manily, pobyl tam delší dobu a po návratu prohlásil, že asistoval při sto padesáti operacích provedených holýma rukama.“[xx] Přednášel o makrobiotice, o metodách léčby jógou. Odjel na další cesty do Indie, později do oblasti And a Kordiller. Po návratu začal tvrdit, že

„ne současná věda, ale staré a za tisíce let vyzkoušené moudrosti jsou schopny změnit podmínky života na naší Zemi. Mluvil v nesrozumitelných frázích, tvrdil cosi o období Vodnáře, předepisoval pacientům homeopatické léky, ale zdůrazňoval přitom nutnost základních změn, jinak se lidstvo dostane do období ohně, který vše spálí.“[xxi]

Stal se prorokem blížící se apokalypsy. Současně naznačoval, že ví, jak lidstvo od katastrofy zachránit. Od roku 1980 – 1986 měl v městečku Annemasse dobře prosperující ordinaci. „Mezi jeho homeopatickými léčebnými metodami nescházely ani ony mystické, esoterické, známé přikládání ruky a hypnóza.“[xxii]

        „Jouret byl také populárním veřejným mluvčím kruhu New Age a dával přednášky v Belgii, Francii, Švýcarsku, Quebecku a Martiniku.“[xxiii]

Ve svých veřejných přednáškách, se zmiňoval o kosmické vizi a vychvaloval snažení ŘCHS. Ti dva se poprvé setkali už v roce 1976, ale tzv. „do oka si padli“ při jednom z tehdejších Jouretových veřejných vystoupení. „Od 15. července 1993 byl Jouret vedoucí osobností ŘCHS.“[xxiv] „Di Mambro používal mladšího a atraktivního Joureta jako ´front-mana´, který získával členy.“[xxv] Oba dobrodruzi se v osmdesátých letech stali nerozlučnými společníky. „Podnikli rozsáhlý nábor a na své esotericko-magické triky nalákali tolik důvěřivých a naivních zájemců, že se postupně dopracovali ke značnému bohatství.“[xxvi]

Ve společenství ŘCHS byl Di Mambro „kmotrem“ celého klanu. Měl pověst neomylného psychologa, přísného managera, skvělého obchodníka s vynikajícím ekonomickým čichem. Proslavil se jako přírodní léčitel, jako režisér pompézních rituálů, při jejichž inscenaci se mu podařilo primitivním způsobem oblafnout vzdělané a inteligentní lidi. Podílel se na rozsáhlých akcích praní špinavých peněz, měl konta v australských, francouzských, švýcarských, ale i bahamských a lichtenštejnských bankách. Rozhodně byl mnohonásobným milionářem.[xxvii]

Podle tvrzení některých členů sekty se během „pobožnosti“ ve svatyni řádu Di Mambro a Jouret snažili přesvědčit a donutit novice, aby jim odevzdali majetek.[xxviii] Členové sekty odevzdávali nejméně polovinu svých platů.[xxix]

Přípravou pro vstup do sekty byly kluby Archédia. „Lidé, kteří byli přitahováni Jouretovým poselstvím byli nejprve nasměrováni do klubu Amenta a Archédia a ti, kteří byli shledáni připravenými, byli přímo nasměrováni pro vstup do ŘCHS.“[xxx]

Homeopat Luc Jouret pořádal přednášky obyčejně v konferenčním sále místního hotelu, na různá, leč vždycky zajímavá témata. Byl vynikajícím řečníkem. Nebylo to nesnadné, tvrdil to, co jiní cítili, jen to nedovedli, nebo se báli to vyjádřit: lidstvo spěje do záhuby, podívejte se, jak stoupá kriminalita, po celém světě jsou války, mnozí si nevědí v chaosu dění blížícího se konce století rady, nemají cíl a ztrácejí chuť k životu. Pak začal vysvětlovat způsoby, jak vše změnit, jak pomoci aspoň vyvoleným dostat se z pozemského pekla do kosmického ráje. Členové klubů, vlastně už svým způsobem prověření zájemci, se pak mohli dostat výš do ŘCHS. Stát se členem nebylo snadné, adepti museli čekat nejméně tři měsíce jako pozorovatelé, pak se měli možnost rozhodnout, případně jim představenstvo schválilo přestup do řádu.[xxxi]

 

Všechny komunity měly společný znak: hojnost sexuálního styku.

V případě členů ŘCHS Di Mambro dokonce určoval, kdo kdy a s kým bude souložit. Tvrdil totiž, že pro transfer vyvolených po apokalypse do oblasti souhvězdí Sírius, kde je pro ně připraven ráj, je třeba spousta energie, kterou lze vyrobit jedině souložením. Naprogramovaný častý sexuální styk byl pro mnohé zajímavý.[xxxii]

Později ale začal Jouret nutit ženy k souloži, a také nutil ženy i muže k orálnímu sexu.[xxxiii]

Luc Jouret při každé možné příležitosti strašil apokalypsou. „Tvrdil, že dostal příkaz shora, aby shromáždil stovku vybraných rodin, které budou zachráněny. Jen ti přežijí, nikdo jiný.“[xxxiv] Joseph Di Mambro tvrdil, že je pověřený výběrem těch, kdo apokalypsu přežijí a dostanou se rovnýma nohama do ráje.

„Před tímto ´odchodem do vyšších sfér´ byl sedmdesátiletý Di Mambro velmi nemocný muž. Trpěl selháváním ledvin, inkontinencí a také těžkým stádiem cukrovky a věřil, že má rakovinu.“[xxxv]

Hromadných sebevražd spojených s ŘCHS bylo několik.

4. října 1994 došlo k požáru v komplexu Morin Heights, v Quebecku nedaleko Montrealu. Dva členové ŘCHS při požáru zemřeli. Další tři těla byla nalezena ve skladu, která byla probodána noži.[xxxvi]

 

5. 10. 1994 ve Švýcarsku ve vesnici Cheiry shořela budova rozsáhlé farmy.

Při prohledávání spáleniště nic netušící policie objevila za garáží pompézně vybavenou svatyni se stěnami zakrytými bílými černými a purpurově rudými závěsy, rampami důmyslně kombinované osvětlení. Místnost měla kruhový půdorys, uprostřed na rudém koberci, v němž byla vytkána zlatá hvězda, ležely paprskovitě hlavami do středu seskupené mrtvoly členů sekty. Všechny měly přes obličej navlečené černé plastikové pytlíky, používané na kuchyňský odpad. Bylo jich devatenáct, tři další zemřeli ve vedlejší místnosti. Bilance mrtvých byla otřesná: dvaadvacet dospělých, z toho deset mužů a dvanáct žen a asi desetileté dítě. Byli zavražděni víc než stovkou střel. Při dalším vyšetřování se zjistilo, že dvacet z třiadvaceti obětí vrazi zastřelili. Ostatní zemřeli po požití jedu.[xxxvii]

 

Téže noci hořelo i v kantonu Calais v osadě Granges.

 

5. října okolo 3 hodin ráno vypukl požár v komplexu tří horských chat, které patřili ŘCHS v Granges-sur-Salvan ve Švýcarsku, 60 km vzdálené od Cheiry. Okolo dvou chat bylo nalezeno 25 roztroušených těl. Mezi mrtvými byly čtyři děti a tři mladiství. Soudce ve Švýcarsku případ uzavřel tím, že z 52 mrtvých jich pouze 15 bylo opravdových sebevražd těch, kteří se považovali za vyvolené. Třicet lidí bylo titulováno jako nesmrtelní, kteří byli nalákáni do účasti rituálu, ve kterém dostali utišující prostředky a potom byli zastřeleni. Sedm lidí bylo považováno za zrádce a ti byli zastřeleni.[xxxviii]

 

        Případ pochybné sekty měl ještě pokračování.

V prosinci 1995 zmizela v oblasti nedaleko francouzského města Grenoblu skupina 16 lidí. Po rozsáhlém pátrání bylo na náhorní plošině pohoří Vercros ve výšce tisíc metrů, asi 30 km od Grenoblu nalezeno všech 16 pohřešovaných. Leželi na mýtině srovnaní jako podle hodinových ručiček, hlavami do středu kruhu. Byli mrtví. Mezi nimi byly i tři děti. Všichni byli členy francouzské odnože ŘCHS. Někteří spáchali kolektivní sebevraždu, ale jiní, jako v předešlých případech, byli zavražděni výstřely z revolverů. Mrtvoly byly značně ohořelé, vrazi je polili nejspíš benzínem nebo jinou hořlavinou, aby zahladili stopy po zločinu.[xxxix]

„Někteří z těchto mrtvých zanechali zprávy, že jdou navštívit jiný svět.“[xl]

        K poslednímu případu došlo 23. března 1997. „Hasiči přivolaní k požáru v domě, patřícímu členu ŘCHS v kanadském městečku St. Casimir, objevili těla tří Francouzek a dvou Švýcarů, kteří spáchali rituální sebevraždu.“[xli]

Všichni zavraždění byli členy, nebo byli dřívějšími členy ŘCHS. ´Transitní dopisy´ přijaté novináři a vládními úředníky a učenci po roce 1994 vysvětlovali, že některé z těchto smrtí zahrnovali popravu zrádců, některé ze smrtí byli zaměřeny na pomoc slabým členům ŘCHS, aby se mohli přemístit do vyššího světa a zbývající mrtví spáchali sebevraždu, aby se přemístili do vyššího světa sami. Tím tranzitem bylo spasení ve vyšší sféře existence a vědomí. Věřící měli přijmout zářná sluneční těla na hvězdě Sírius.[xlii]

Jouret a Di Mambro zemřeli při „transitu“ v roce 1994.

 



[i] Veškeré informace uvedené v tomto odstavci jsem získala z knihy: Anthony Storr, Na hliněných nohou, Praha: Volvox globator, 1998, s. 32-33

[ii] Anthony Storr, 1998, s. 33

[iii] http://www.sekty.cz/texty/netradicni_nabozenstvi/index.html 

[iv] David V. Barrett, Sekty, kulty a alternativní náboženství, Ivo Železný, Praha 1998, s.155-156

[v] Anthony Storr, 1998, s. 33

[vi] ibid., s. 34

[vii] ibid., s. 34

[viii] David V. Barrett, 1998, s. 156

[ix] Anthony Storr , 1998, s. 34

[x] ibid., s. 36

[xi] ibid., s. 37

[xii] David V. Barrett, 1998, s. 157

[xiii] http://www.sekty.cz/texty/netradicni_nabozenstvi/index.html 

[xiv] David V. Barrett, 1998, s. 157

[xv] http://www.sekty.cz/texty/netradicni_nabozenstvi/index.html 

[xvi] Anthony Storr, 1998, s. 37

[xvii] V. P. Borovička, Sekty satanských bohů,Praha: Baronet 1996, s. 136

[xviii] Catherine Wessinger: How the millennium comes violently: from Jonestown to Heaven´s Gate, New York: Seven Bridges Press, 2000, s. 220-221

[xix] V. P. Borovička, 1996, s. 134

[xx] ibid., s. 134

[xxi] ibid., s. 135

[xxii] ibid., s. 135

[xxiii] Catherine Wessinger, 2000, s. 220

[xxiv] V. P. Borovička, 1996, s. 76

[xxv] Catherine Wessinger, 2000, s. 219

[xxvi] V. P. Borovička, 1996, s. 137

[xxvii] ibid., s. 76

[xxviii] ibid., s. 139

[xxix] ibid., s. 86

[xxx] Catherine Wessinger, 2000, s. 220

[xxxi] V. P. Borovička, 1996, s. 87-88

[xxxii] ibid., s. 129

[xxxiii] ibid., s. 150

[xxxiv] ibid., s. 139

[xxxv] Catherine Wessinger , 2000, s. 221

[xxxvi] ibid., s. 218-219

[xxxvii] V. P. Borovička, 1996, s. 68-69

[xxxviii] Catherine Wessinger, 2000, s. 219

[xxxix] V. P. Borovička, 1996, s. 152

[xl] Catherine Wessinger, 2000, s. 219

[xli] http://www.dingir.cz/dingir/1999_1/clanky/D1999_1_24.html

[xlii] Catherine Wessinger, 2000, s. 219

Články na podobné téma:
Sebevraždy IV - sekty: Svatyně lidu
Sebevraždy III - a judaismus, křesťanství, islám
Sebevraždy II - hledisko filozofické, noogenní neuróza, euthanasie
Sebevraždy I.

nahoru


Zpátky na Novinky