Sebevraždy VI - sekty: Nebeská brána, závěr

Tereza Pánková

(celá práce "Fenomén sebevražednosti" je ke stažení v rubrice KNIHY)

5.4 Nebeská brána

Další náboženská skupina, která na sebe upoutala pozornost celého světa hromadnou sebevraždou.

Zakladatel Nebeské brány

„Marshall Herff Applewhite se narodil jako syn presbyteriánského pastora ve Spuru v Texasu. Měl vynikající hudební talent. Po vzoru jeho otce se chtěl stát pastorem, ale přerušil svá studia na theologické fakultě a přestoupil na hudebně-vědní fakultu. V 60. letech působil jako učitel hudby na univerzitě v Alabamě a slavil úspěchy jako pěvec – baryton. Applewhite se oženil s Ann, se kterou měl syna a dceru. Přesto se po šesti letech manželství rozpadlo, také kvůli zvěstem o jeho homosexuálních aférách. Applewhite se přestěhovat do Houstonu, kde získal místo učitele hudby na Univerzitě sv. Tomáše, katolického směru. V roce 1970 byl odtud propuštěn kvůli zdravotním problémům psychického rázu. Applewhite sám mluví o vztahu k jednomu ze studentů. Označení jeho homosexuality jako „nemoci“ se přitom katolické škole hodilo, neboť do roku 1974 byla homosexualita považována za nemoc. Také Applewhite sám se považoval za nemocného, proto navštěvoval psychiatrickou kliniku, aby se tam z homosexuality „vyléčil“. Kromě toho informoval o depresivních stavech a o hlasech, které slyšel.[i]

Sám tento svůj stav velice těžko nesl a nemohl se s ním vyrovnat. Až jeho stav vyústil do vytvoření tzv. imaginárního světa.[ii]

        Výsledkem tohoto úniku do vlastního světa bylo, že si „Applewhite vytvořil představu, že je vlastně mimozemšťan, který přišel na tuto zem z vyšší úrovně, která se vyznačuje především tím, že tam žijí pouze bezpohlavní bytosti“.[iii] Tím se vlastně snažil vyrovnat svým způsobem se svým životním problémem.

        Byl hospitalizován v psychiatrické léčebně. Zde se setkal se zdravotní sestrou Bonnie Nettles, kterou se mu podařilo přesvědčit o pravdivosti svého bludu, dokonce i o tom, že i ona je mimozemšťan, který přišel na tento svět se stejným posláním jako on. Dali si nová jména „Do“ a „Ti“.

Do společně s Ti tedy viděli svůj úkol v pomoci těm, „do nichž byl vložen mimozemšťany z vyšší úrovně čip, a nyní je nutné jim asistovat při přechodu do ´příští úrovně´. Proto se také o tělu mluví pouze jako o kontejneru (container) anebo vehiklu (vehicle).“[iv] Přijetí Applewhitova učení tedy skýtalo poslední šanci se zachránit, „dříve než nastane ´uzavření tohoto věku´“.[v] A na to se členové museli připravit.

„Tato příprava spočívala především ve zbavení se své pohlavnosti. Proto mnozí jeho vyznavači nechali své vehikly „neutralizovat“, tedy vykastrovat. Údajně proto, aby si zachovali bezpohlavnější, a tedy objektivnější vědomí.“[vi]

V Nebeské bráně se museli všichni členové vzdát jakéhokoli spojení se svým původním prostředím. Dostávali také nová jména, která se skládala ze tří písmen následovaných příponou „doti“ nebo „ody“, což je jasný názvuk na jména vedoucích Do a Ti. Spolu s přijetím nového jména se člověk vzdá své identity a stává se novou bytostí.

V sektě byl hierarchický způsob vedení. Nevětší moc měli Do a Ti, ale nad nimi stála ještě vyšší bytost, kterou členové sekty označovali jako „Šéf Šéfů“. Zajímavé také je, že „Do a Ti se velice často odvolávají na Bibli a křesťanství.“[vii]

B. Nettles „roku 1985 zemřela a dávala údajně svému druhovi Do příkazy z vyšší úrovně“.[viii]

Myšlenka na sebevraždu byla dlouho dopředu zažívána a vstřebávána členy sekty. „Již v roce 1993 vyšel v jednom z nejpopulárnějších amerických deníků USA Today velký placený inzerát Nebeské brány, kde je naznačována možnost sebevraždy.“[ix] „A v lednu 1997 mluvili na Internetu již zcela otevřeně ´o složení svých těl k dosažení příštího království´.“[x]

Applewhite šířením svých myšlenek po internetu zasahoval vlastně úplně jiné vrstvy obyvatel, než jaké jsou pro sekty typické (např. se členy stávali odborníci přes počítače a osoby věřící v mimozemské civilizace[xi]).

Nejvýraznějším faktorem vedoucím k sebevraždě byl nejspíš vypěstovaný odstup od sebe sama. „Ve všech materiálech této skupiny se vyskytuje zcela zjevná distance od vlastního těla, vyjádřená již tím, že se o těle mluví pouze jako o kontejneru nebo vehiklu.“[xii] Tento odstup od sebe sama lze považovat za první předpoklad k hromadnému odchodu z těla.

Když takto jednotlivec nahlíží na sebe sama, pak stačí už jen málo, aby se rozhodl tuto přeludovou existenci (nebo svůj kontejner) opustit. Stačilo jen naznačit, že Hale-Boppova kometa, která se přiblížila k naší Zemi, je tím znamením k odchodu, a již se nikdo ze členů nerozpakoval odejít. A tak si sbalili své tašky s oblečením a dalšími potřebami až po jelení lůj na rty, do kapes si dali pětidolarové bankovky a roličky čtvrtdolarových mincí (není dosud známo proč) a 22. března 1997 snědli otrávený pudink a vypili otrávený jablečný džus.[xiii]

        Třicet devět příslušníků sekty Nebeská brána zemřelo ve třech etapách.

Prvá skupina konzumovala smrtící prostředky, většinou sedativa, v pudinku nebo jablečném džusu s vodkou. Poté, co prvá skupina zemřela, druhá po ní údajně uklidila veškeré nečistoty, které mohly vzniknout z možného předávkování léky a vodkou. Pak i druhá skupina poslušně odevzdala své životy. Po ní nastoupila skupina třetí, tvořená dvěma muži, kteří opět zopakovali proces úklidu možných stop a nečistot a poté sami spáchali sebevraždu. Tito muži byli nalezeni s igelitovými pytli přetaženými přes hlavu. Tak mohla hromadná sebevražda proběhnout podle předpokladu policie, která v prvých chvílích hrůzostrašného obrazu smrti, objeveného ve vile v Rancho Santa Fe, stála bezradně tváří v tvář masové sebevraždě bez jediného slova zemřelých na rozloučenou nebo objasňujícího hrůzný čin.[xiv]

 

 

5.5 Shrnutí

        Přestože všechny čtyři výše hlouběji rozvedené skupiny vycházejí z rozličných základů (Svatyně lidu a Davidovská větev adventistů sedmého dne vychází z křesťanství, Řád Chrámu slunce lze zařadit k fenoménu zvanému New Age a Nebeskou bránu lze nazvat UFO kultem), mají několik společných znaků.

        Dětství jejich vůdců nebylo lehké. Společným znakem je, že měli v této době málo přátel. Mocí, kterou později získali, si vynahrazovali nedostatek lásky a izolovanost, kterou v dětství trpěli. Všichni se stali výtečnými řečníky. Dovedli sáhodlouze hovořit i několik hodin a podřídit si tak své posluchače. Okouzleni vlastní mocí začali sami sebe považovat za Božského proroka nebo za samotného Boha. Jones a Koresh se nejprve prohlašovali za Bohem povolané, později za Bohy. „Jouret se považoval za Krista Spasitele.“[xv] Také Applewhite se považoval za pozemského zástupce „Šéfa Šéfů“. K tomu Pavel Říčan píše:

„Nadhodnocování sebe samého a přehnaná sebedůvěra bývají spojeny s pocity méněcennosti jako rub a líc téže mince: Jde o nevědomou obranu proti těmto pocitům. Má-li k tomu postižený potřebné schopnosti, může se stát náboženským vůdcem, a to jak na úrovni malé skupiny v rámci tradičního směru, tak na úrovni velké skupiny, případně nového, jím založeného směru. Cítí se a bývá i uznáván jako guru či mesiáš. Jeho sebejistota – byť vnitřně falešná, křečovitá – vyvolává identifikaci s ním, stává se narcistickým objektem, zbožňovaným právě těmi, kteří v citovém příklonu k němu nacházejí úlevu od vlastních pocitů méněcennosti.“[xvi]

Aby tito vůdcové mohli uplatňovat svoji autoritu, bylo potřeba nějak ohraničit, či jasně vymezit, kdo ke skupině patří a kdo už stojí vně. Jones, Koresh a Applewhite dokonce utvořili jakési osady, kde stoupenci žili pohromadě. Později došlo k tomu, že „Jones i Koresh drželi své následníky pod stálým dozorem a každému, kdo byl v táboře, téměř znemožnili utéct.“[xvii] Tato uzavřenost skýtá členům pocit, že patří k vyvolené skupině, ovšem potlačuje racionální uvažování. „Dělení se o přeludy je oboustranně posilující a členství v sektě, která je vedena psychotickým vůdcem, utvrdí jak vůdce, tak i jeho žáka, který se nechal okouzlit vůdcovskou pravdou, v jejich víře.“[xviii]

„Výzkum takzvaného pokusu „zbavení smyslů“ ukázal, že individuality, které jsou odříznuty od různých smyslových vstupů tím způsobem, že jsou umístěny ve zvukotěsných a temných místnostech, se stávají více ovlivnitelné a mají snahu být méně kritické k jakékoli informaci, která jim je podána. To samé platí pro izolované komunity.“[xix]

„Členové komunity, se stávají více závislými na těch informacích, které jsou jim dány od jejich vůdců. Členové potom nemají tolik schopnosti prozkoumat to, co jim je řečeno.“[xx]

Snadněji tady tedy dochází k fenoménu tzv. „indukovaného bludu“. Vůdci, kteří jsou sami psychicky narušeni, mají sklony snáze podlehnout nějakému zhoubnému přesvědčení, nebo dokonce bludu. Tito vůdci pak svými „bludnými“ myšlenkami a idejemi fascinují davy. Lidé, kteří s nimi přicházejí do styku, v tomto případě buď žijí ve společném táboře, nebo poslouchají několikahodinová kázání, jsou náchylnější k přijetí tohoto bludu.

Hole cituje Freuda, který si všímá toho, k čemu dochází v davovém chování. Jde o „regresi duševní činnosti na nižší stupeň“, speciálně identifikaci s postavou vůdce, která je nositelem „vzájemné vazby individuí v davu“. Freud hovoří o „zázraku“, že se individualita jednotlivce ztrácí zcela beze stop, i když jen dočasně. „Jednotlivec se vzdává jáského ideálu a vyměňuje ho za davový ideál ztělesněný ve vůdci“.[xxi]

Psychoanalytik F. Hacker poukazuje na novější výzkumy, podle kterých dnes primární procesy socializace probíhají jinak a jejichž výsledkem jsou „individua s nejasnými hranicemi osobnosti“. Tyto osobnosti prý mají z tohoto důvodu sklony „k regresivní a projektivní identifikaci s velikány“, spojené s odpovídající „radostí z podřízení“, která je zneužívána fašistickými systémy.[xxii]

        O lidech, kteří snadno podléhají autoritářskému vedení, F. Hacker hovoří jako o lidech, kteří mají „autoritativní charakter“,[xxiii] a jako charakteristické prvky této osobnostní struktury jmenuje „konvenčnost, autoritativní poníženost, touhu po moci, robustnost, destruktivitu a projektivitu“[xxiv].

Člověk, jenž má autoritativní charakter, je takový, který na základě výchovy psychického vývoje důsledně dodržuje ve svém současném rozhodování ranější nebo současné návody odpovídajících autorit.[xxv]

E. Fromm popisuje v této souvislosti velmi výrazně tendenci vzdát nezávislost vlastního selbst a nechat ho prolnout s někým nebo něčím vnějším jako „únik ze svobody“. Postoj autoritativního charakteru k životu a celkový pohled na svět je určován jeho založením.[xxvi]

        Günter Hole si všímá ještě dalšího faktoru, který může působit při ovládání lidí, a tím jsou mechanismy sugesce. Ve všech oblastech života lze pozorovat vliv sugescí na vytvoření našich zájmů a přesvědčení.

Právě jejich prostřednictvím se dostává do hry úroveň nevědomých, předvědomých nebo minimálně polovědomých duševních procesů. Podstata sugestivních pochodů je v obcházení jasného, vědomým já kontrolovaného rozhodování a usuzování, a to většinou současně s iluzí, že k výsledku došlo na základě vlastních vědomých rozhodnutí.[xxvii]

        Hole dále říká: „V souvislosti s popisem podstaty a vlivu sugesce musíme vyzdvihnout též sugestivní účinek sebevražd.“[xxviii]

U hromadné sebevraždy jde o „kolektivní regresi“ zpravidla pod masivním tlakem ze strany vůdce. Pro vysvětlení vlivu sugesce ve směru fanatických způsobů chování jsou bezpochyby důležité hromadně sebevražedné fenomény. Zde se psychologický oblouk klene až ke známému fanatickému postoji sebeobětování, k militantnímu boji „do poslední kapky krve“. Na pozadí takových hnutí je snáze pochopitelné, podle jakého vzoru se utváří indukované fanatické přesvědčení.[xxix]

Ale zpět k vůdcům. Dalším společným znakem, který se dá vypozorovat, je shromažďování finančních prostředků od svých příznivců. Zatímco si mnozí vůdci z nashromážděných peněz žili královsky, jejich členové žili až asketickým životem. V mnoha případech totiž docházelo k rozbíjení rodin a separování žen a mužů od sebe. S tím souvisí především hypersexualita většiny zmiňovaných vůdců. Karen Horneyová k možné souvislosti neurózy a hypersexuality píše:

„Neurotický pacient má sexuální vztahy, protože potřebuje znamení, že je přijímán a milován; protože potřebuje zmírnit nějakou úzkost; protože musí dokázat svou převahu a potenci atd. Jinými slovy sexuální vztahy jsou méně podmíněny reálnými tužbami a pocity než puzením uspokojit nějakou nutkavou potřebu.“[xxx]

        Proč se v oblasti sexu takto chovali vůdci, tedy víme, ale co vedlo členy k tomu, že se nechali manipulovat až do takové krajnosti, že si rozbili manželství a nakonec se vzdali i svého těla? R. Battegay popisuje tzv. „zážitek my“.

„Tento zážitek umožňuje skupina, zvláště posilující účinek skupiny, jímž emoce dosahují často tak vysoké intenzity; právě tento fenomén by ovšem mohl mít i nebezpečné následky a vést ke zvrhnutí skupiny s diferencovanými rolemi do ´sladěného davu v malém´.“[xxxi]

Jedná se zde o prvek tzv. „skupinového narcismu“, jak ho velmi názorně popsal E. Fromm:

V tomto případě tu není jednotlivec sám za sebe, ale za skupinu, ke které přísluší, za předmět svého libida a velikášských fantazií; díky ní se zvedá i jeho vlastní hodnota. Tvrzení, že otčina, národ nebo náboženství jsou „nejlepší, nejkultivovanější, nejmocnější, nejmírumilovnější atd.“, nezní v tomto případě bláznivě, nýbrž naopak „je z toho patrný patriotismus, víra a loajalita“. „Tak může i nejubožejší člen skupiny získat dobrý pocit, že je součástí „nejbáječnější skupiny na světě“. Fanatismus je charakteristickou vlastností skupinového narcismu.[xxxii]

U členů tak může docházet k tzv. „identifikaci s ideálem“. Důležitým prvkem vazby na ideál je dynamika, která vychází z potřeby narcistického doplnění.

Zvláště na fenoménu skupinového narcismu bychom mohli demonstrovat, jak vede posílení psyché jednotlivce v psyché davu ke grandióznímu vystupňování pocitu sebe. Identifikace s ideálem je požadována právě tehdy, když vnitřně dojde k průniku neuspokojivé osobní nebo sociální tísně a pocitu vlastní hodnoty, který je prožíván jako nedostatečný. Také nadšení obecně vyvěrá z takového emocionálního aktu identifikace.[xxxiii]

Identifikací s ideálem si člověk kompenzuje své nedokonalé já. Sex s vůdcem tak může signalizovat jakési splynutí a dosažení této identifikace.

        Posledním společným znakem byla „apokalypsa“ a „odchod do vyšších sfér“ či „dosažení ráje“. Nepochybně se mezi členy našlo i pár těch, kteří možná nechtěli spáchat hromadnou sebevraždu, ale v tomto případě platí, že „čím více energie kdokoliv z nás něčemu věnuje, čím více se pro něco obětuje, tím více je na to vázán.“[xxxiv]

V důsledku toho platí, že čím více nějaká náboženská skupina od svých členů vyžaduje, tím jsou na ni vázanější. I kdyby takový člen chtěl ze své organizace odejít, musel by si přiznat, že všechno to, co pro ni vynaložil – léta života, omezování v osobním životě atd. – bylo zbytečné, což by pro něj bylo obrovským přiznáním prohry. Než by to udělal, raději bude sám sebe přesvědčovat, že to tak bylo správné a v příslušné skupině nadále vytrvá, i když by třeba měl jisté důvody k odchodu.[xxxv]

        Náboženští vůdcové, kteří přivádějí sebe i své stoupence k hromadné sebevraždě, se všem lidem (až na jejich stoupence) jeví jako naprostí šílenci. Přesto se jich jejich stoupenci zastávají a zůstávají jim věrni až do posledního okamžiku života:

Derek Lovelock, Angličan, který přežil konečné obléhání, zastával názor, že Koresh byl „velice starostlivý a soucitný člověk“, a popřel obvinění z krutosti a sexuálního zneužívání, třebaže připustil, že rodiče někdy tloukli své děti. Dále řekl, že měsíce, které strávil na ranči, byly těmi nejšťastnějšími dny v jeho životě. Doslova řekl: „Byli jsme jedna rodina. Všichni jsme věřili jednomu náboženství a shodovali jsme se ve stejných bodech. My všichni jsme byli jedna komunita.“[xxxvi]

 

Když Jim Jones vydal svým následovníkům pokyn k hromadné sebevraždě a nechal mezi nimi kolovat číši jedu, z níž postupně upíjeli, poslechli ho všichni. Milenci umírali sobě v náručí, rodiče objímali své malé děti, jimž dali předem upít dutými stébly. Jeden mrtvý ještě stihl napsat lístek, který byl nalezen mezi jeho prsty a který dokonale ilustruje jeho duševní rozpoložení: „Tatínku (míněn Jim Jones), nevidím žádné cesty ven… Souhlasím s tvým rozhodnutím… Pouze se bojím, že to svět bez tebe nemůže dokázat. Co se mě týče, jsem už víc než unaven touto ubohou a nemilosrdnou planetou a peklem, které připravuje pro tolik krásných lidí. Děkuji ti za jediný opravdový život, který jsem kdy poznal.“[xxxvii]

 

 

6. Závěr

Prevence sebevraždy je závažným a těžce řešitelným společenským problémem. Cílem prevence sebevraždy je snaha snížit výskyt sebevražedného chování v populaci. Zejména psychiatrie se snaží sebevraždám v celkové populaci zabraňovat a předcházet.        

K preventivním opatřením patří také takzvané linky důvěry, které mají za úkol poskytnout první pomoc v krizových situacích. Tzv. „naslouchání“ může být právě tím, co zastaví sebevražedný pokus člověka. Telefon totiž umožňuje „projevit úzkost, prolomit tíživé ticho, uniknout z uzavřeného světa, někdy i agresivního, a přitom zůstat pouhým hlasem, což chrání sebevrahovo soukromí a často mu to poskytuje pocit důvěrného kontaktu“.[xxxviii]

Co se týče sebevražd páchaných u nábožensky orientovaných lidí, měli by být zejména církevní představitelé seznámeni s duševními chorobami, aby případně dokázali rozpoznat, že u stoupenců není něco v pořádku, a včas zasáhnout a poslat je k lékaři. Spirituální výklad depresí, který je nábožensky orientovaným lidem blízký, by měl být doplněn či revidován pohledem oficiální psychiatrie.

V případě hromadných sebevražd sekt se prevencí stává osvěta celé populace. Nejlepším řešením by asi bylo vštěpovat lidem už od dětství, že existují náboženské skupiny, které svým jednáním mohou působit destruktivně, a že je dobré se jim vyhnout. A stane-li se, že jim jedinec, nebo někdo z jeho blízkých propadne, vědět, jak se zachovat, jak s takovým člověkem jednat a jak mu pomoci. V této souvislosti mne tedy napadá, že jedna z funkcí religionistky by měla být: mapování současné náboženské scény a následné informování obyvatelstva. V případě objevení destruktivního kultu následná spolupráce s odborníky, zejména psychiatry, a poskytování pomoci při výstupu ze sekty a opětným začleněním do běžného života.

(celá práce "Fenomén sebevražednosti" je ke stažení v rubrice KNIHY)

 

 

 



[i] Evangelische Zentralstelle für Weltauschaungsfragen www.ezw-berlin.de

[ii] Novotný, Tomáš: Nebeská brána (Devět znaků sekty), Oliva SSSNNS, Praha 1997, s. 4

[iii] ibid., s. 5

[iv] ibid., s. 7

[v] ibid., s. 7

[vi] ibid., s. 8

[vii] ibid., s. 5

[viii] http://www.sekty.cz/texty/netradicni_nabozenstvi/index.html 

[ix] Novotný, Tomáš, 1997, s. 12

[x] ibid., s. 12

[xi] www.hcjb.cz/Zapas_o_dusi/52/zodc5208.phtml

[xii] Novotný, Tomáš, 1997, s. 13

[xiii] ibid., s. 13-14

[xiv] www.hcjb.cz/Zapas_o_dusi/52/zodc5208.phtml 

Další sebevražedné skupiny – čerpáno z Dingir www.dingir.cz/dingir/1999_1/clanky/D1999_1_24.html a  http://www.sekty.cz/texty/netradicni_nabozenstvi/index.html

19. září 1985 - Filipínský časopis Times Journal oznámil, že na ostrově Mindanao se otrávilo 60 příslušníků kmene Ata na příkaz svého velekněze Datu Mangayanona, který jim slíbil, že po požití jedu uvidí Boží tvář.

1. listopadu 1986 - Na pláži Vakajama v západním Japonsku se upálilo sedm žen. Příslušnice Církve přátel pravdy vysvětlily ve svém dopise na rozloučenou, že se rozhodly obětovat své životy po smrti duchovního vůdce sekty Kijohary Mijamota.

Srpen 1987 - Ve městě Jongin nedaleko Soulu v Jižní Koreji bylo nalezeno 32 mrtvých členů sekty, kterou založila kněžka a "bohyně" Pak Sun-dža. Podle zjištění policie se většina obětí otrávila a ti, kteří si vzali menší dávku jedu, byli uškrceni.

Prosinec 1990 - Dvanáct členů náboženské sekty v mexickém městě Tijuana přišlo o život po požití otráveného nápoje. Nikdy však nebyla vyvrácena možnost, že šlo pouze o nehodu. Podle jednoho muže, jehož matka a patnáctiletá sestra při rituálu také zemřely, sloužil vůdce náboženské sekty Federico Padres Mejía ve svém domku černé mše a podle pověstí konal zázraky a dobré skutky.

Říjen 1993 - Ve vietnamské provincii Son La v očekávání konce světa spáchalo sebevraždu 52 členů Sekty zániku světa na příkaz svého samozvaného "krále".

5. října 1998 - Šest členů náboženské sekty Církev věčného života se upálilo v jihokorejském Soulu. Kolektivní sebevraždu zorganizoval třiapadesátiletý pastor sekty Wu Čong-min. Jeho zuhelnatělé tělo bylo nalezeno vedle těl pěti žáků v dodávkovém automobilu. Členové sekty věřili, že po upálení jejich duše čeká "věčný život" v ráji.

8. 1. 1998 V sektě, již založila německá psycholožka Heide Fittkau-Gartheová byl také pokus spáchat hromadnou sebevraždu. Ona a jejích více než třicet následovníků vyšlo na Kanárských ostrovech na horu, aby tam společně pozřelo jed. Tato rituální sebevražda měla umožnit jejich duším, aby mohly vstoupit na vesmírnou loď a odletět na ní na jinou planetu. Policii se podařilo tomuto činu zabránit. Sílu přesvědčení o pravdivosti vůdčiných slov ovšem dokazuje skutečnost, že se o pět dní později (v době, kdy H. Fittkau-Gartheová byla ve vyšetřovací vazbě) pokusilo 19 následovníků (včetně tří dětí) o sebevraždu znovu. „Tentokrát pokus naštěstí nevyšel. Policisté také přišli na to, že od svých věrných vybírala za ´vstup do nového života´ 325 dolarů a vydělala si tak suma sumárum necelé dva miliony dolarů.“

Také v České republice již nastala situace, nápadně podobná těmto příkladům. Týkala se sekty imanuelitů, která se v čele s „mesiášem“ Janem Dietrichem Dvorským (který si nechává říkat Lucifer Parsifal Emmanuel) připravovala na brzké založení tisícileté říše. Naneštěstí „mesiáš“ postupně shledával, že žádný jeho následovník se v tomto těle nemůže pro život v tisícileté říši dostatečně připravit. Nabízelo se prosté řešení - co nejrychleji zemřít a převtělit se do nového těla, které by již bylo hodné vstupu. O vyhledání smrti se pak v Čechách pokoušelo snad i několik málo desítek lidí, ovlivněných touto sektou. V zimě roku 1998 odešla skupinka zhruba deseti jeho věrných do lesa a chystala se odevzdat svá těla do rukou osudu. Zmrznutí zabránila policie, která nešťastníky na anonymní upozornění v lese vyhledala. Od té doby jsou Parsifal i jeho žena Lucie - dcera herečky Mileny Dvorské - nezvěstní. Policie je hledá i pro ohrožování mravní výchovy mládeže. Podle učení sekty totiž její členové odmítali posílat své děti do školy.

[xv] V. P. Borovička, 1996, s. 150

[xvi] Pavel Říčan, 2002, s. 307

[xvii] Anthony Storr, 1998, s. 38

[xviii] ibid., s. 38

[xix] ibid., s. 38-39

[xx] ibid., s. 38

[xxi] Günter Hole, 1998, s. 36-37

[xxii] ibid., s. 37

[xxiii] ibid., s. 38

[xxiv] ibid., s. 38

[xxv] ibid., s. 37-38

[xxvi] ibid., s. 38

[xxvii] ibid., s. 40

[xxviii] ibid., s. 41

[xxix] ibid., s. 42

[xxx] Karen Horneyová, 2000, s. 268

[xxxi] Günter Hole, 1998, s. 38

[xxxii] ibid., s. 39

[xxxiii] ibid., s. 43

[xxxiv] Tomáš Novotný, 1997, s. 14

[xxxv] ibid., s. 14

[xxxvi] Anthony Storr, 1998, s. 36

[xxxvii] Kol.: Zneužití náboženství, pokus o nová chápání sekt, 1996, s. 24

[xxxviii] Martin Monestier, 2003, s. 221

Články na podobné téma:
Sebevraždy V - sekty: Davidiáni a Řád Chrámu slunce
Sebevraždy IV - sekty: Svatyně lidu
Sebevraždy III - a judaismus, křesťanství, islám
Sebevraždy II - hledisko filozofické, noogenní neuróza, euthanasie
Sebevraždy I.

nahoru


Zpátky na Novinky