Sex a náboženství

MAREK LOUŽEK
Reflex 99/30/09
Repro z publikace Řím

Když Joseph Smith v roce 1830 zakládal církev mormonů, žil ve spořádaném manželství a byl horlivým zastáncem monogamie. Později si to rozmyslel a na základě zjevení si pořídil další manželky. Zakladatel sekty, jemuž podle různých odhadů patřilo 14, 27 nebo 49 půvabných žen, v roce 1843 dokonce vyhlásil polygamii za "Boží příkaz" pro všechny mužské stoupence. Jde pouze o náhodu, nebo o doklad, že mezi sexualitou a náboženstvím existuje intimní spojení?

Vztah sexuality a náboženství má dva zrcadlové aspekty. První vypovídá o tom, jak náboženství ovlivňuje sexuální chování lidí: náboženství spoluvytváří společenské normy, a dokonce i člověk, který se považuje za nevěřícího, se nikdy nevymaní ze své kultury.

Druhý aspekt je možná ještě zajímavější. Jeho podstatou je, jak se sexualita promítá do samotných náboženských představ. Americký religionista B. Z. Goldberg vyslovuje v knize Sex v náboženství (1970) hypotézu, že erotika se na utváření náboženských mýtů podílí daleko víc, než se obecně soudí.

Některé africké kmeny provádějí tzv. falické tance. Jde o rituály, které symbolizují dvě fáze pohlavního styku zvířat či lidí: námluvy obou pohlavních partnerů, nezřídka spojené s neobvyklým exhibicionismem, a rituální koitus, který je oslavou plodnosti a zázračné síly přírody.

V římských domech stály plastiky boha svatby, soulože a manželské plodnosti (Mutunus Tutunus). Na jeho erigovaný úd se o svatební noci posadila nevěsta, aby bohu sňatku poslušně obětovala své panenství. Tento rituál symbolické soulože musel předcházet vlastnímu styku s manželem.

V čem tedy spočívá tajemné spojení mezi náboženstvím a sexualitou? Proč je Bůh téměř vždy mužského pohlaví? Měl by žít zbožný věřící v monogamii, nebo polygamii? Není tělesné milování hříchem?

MYSTICKÁ SÍLA SVÁDĚNÍ

Sexuálně utvářený je obraz člověka i představy o jeho vykoupení. V některých náboženstvích mohou dosáhnout spásy pouze muži. Takřka všechna náboženství barvitě líčí mystickou sílu svádění a varují před ní. Hlavním viníkem je téměř vždy žena.

Pro západního člověka je nejznámější příběh o Adamovi a Evě. Po stvoření světa zakázal Bůh člověku jíst ze stromu poznání uprostřed rajské zahrady. Lstivý had však přemluvil ženu, aby Božího příkazu nedbala: "Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí."

"Jahvistický příběh o pádu prvního lidského páru byl později v talmudu a kabale glosován eroticko-mystickým způsobem, zvláště když v biblickém příběhu je použita řada sexuálních symbolů," vysvětluje německý historik Gerhard Bellinger v knize Sexualita v náboženstvích světa (1993). "Had jako falický symbol, slovo ,poznat‘ jako opis pro ,souložit‘, nahota a neexistence studu před pádem a stud z nahoty po něm, porodní bolesti jako trest pro ženu atd."

Nebezpečnost svádění důvěrně líčí i východní náboženství. Džinismus (jedno z indických náboženství) varuje mnichy zavázané k cudnosti před nebezpečím kontaktu se ženami: žena je příčinou všech hříšných skutků, působí světu utrpení. Jelikož ženy jsou největším pokušením, nesmí mnich se ženou mluvit, dívat se na ni, bavit se s ní, nedejbože vykonávat její práci.

To, že ve světových náboženstvích nejsou muži a ženy stejně oceňováni, není náhoda. Drtivá většina vůdců světových náboženství jsou muži. Na příslušnice něžného pohlaví se hledí s nedůvěrou, protože jsou hříšnice či svůdkyně "apriorně dobrých" mužů.

Rovnoprávnější postavení získávají ženy ve starořeckých bájích. Ve státě královny Penthesileie byli muži trpěni pouze k plození potomstva, takže ženy obcovaly s muži ze sousedního národa jen jednou za rok na jaře. Děti mužského pohlaví pocházející z tohoto styku posílaly zpět k jejich otcům nebo je mrzačily a zabíjely. Vychovávaly pouze dívky a cvičily je jako budoucí válečnice. Mýtus o bojovných Amazonkách je výrazem mužského strachu z nadvlády žen a zároveň symbolem věčného boje mezi pohlavími, který i u Řeků nakonec vyzněl ve prospěch mužských postav.

FEMINISTICKÁ TEOLOGIE

Proti jednostrannému pohledu tradičních náboženství na ženy se přirozeně stavějí kritici. Feministky argumentují, že tradiční náboženství mají maskulinní povahu a nutí věřící, aby s pokorou přijaly ponižující mužskou nadvládu. Argumenty zní docela přesvědčivě: v drtivé většině náboženství je Bůh (podobně jako člověk) mužského rodu. Hinduistické nebe bohů, čítající celkem 33 330 božstev, ovládají především tři velká mužská božstva - Brahma jako stvořitel, Višnu jako udržovatel a Šiva jako ničitel a obnovovatel.

Německý lingvista Carl Brockelmann spočítal, kolikrát v hebrejské bibli vystupují mužské a ženské postavy. Nejčastějším substantivem ve Starém zákoně - po jménu Jahve - je slovo "syn" - doložené 4929krát, "dcera" se vyskytuje toliko 579krát. Podobná nerovnováha panuje u slovních párů "muž" a "žena" či "bratr" a "sestra". "Knihy hebrejské bible byly téměř bez výjimky napsány muži a mužský element v nich jasně dominuje nad ženským," tvrdí Brockelmann.

V maskulinní linii pokračuje křesťanství. Nejsvětější Trojici tvoří Otec, Syn a Duch svatý, což zjevně nejsou pohlavně neutrální bytosti. Zdánlivě nesmyslná otázka - jakého pohlaví je vlastně Bůh - získala mimořádnou důležitost po zrodu tzv. feministické teologie.

Americká teoložka R. Ruetherová si v knize Sexismus a úvahy o Bohu (1983) zcela vážně položila otázku, zda může mužský spasitel spasit ženy. Došla k závěru, že ano - pokud se ovšem církev vrátí k "autentickému ježíšovskému poselství", které není znečištěno konzervativní patriarchální tradicí v duchu "militantního šovinisty" - apoštola Pavla.

Křesťanská tradice rozhodně nemá něžné pohlaví příliš v lásce. To, že žena má duši, uznala katolická církev až v 6. století. Mezi církevními Otci ve středověku nenajdeme ani jednu ženu a jejich výpovědi o ženách jsou dosti znevažující (Jan Zlatoústý, Řehoř Naziánský či Tertullianus). Hieronymus se rozhořčuje, že ženy svádějí muže nejen ke smilstvu, nýbrž i ke kacířství a pýše: všichni významní heretikové prý byli se ženami v nejtěsnějším spojení.

Feministická teologie, která patriarchální tradici ostře kritizuje, vyvolala v Americe nejprve skandál, ale postupem doby se stala docela populární. Aby se křesťanky necítily diskriminovány, začala některá americká společenství při modlitbě připojovat k tradičnímu "Otče náš" oslovení "Matko naše". Řídící funkce v církvích stále častěji obsazují i příslušnice něžného pohlaví.

MONOGAMIE, NEBO POLYGAMIE?

Nízké hodnocení ženy je často (i když ne výlučně) spojeno s polygamií. Starozákonní proroci měli běžně dvě i více manželek. V islámu je počet legálních manželek omezen na čtyři, kromě nich však může muž držet libovolný počet sexuálních otrokyň (konkubín).

Hinduista může podle dnešního indického zákona o manželství mít více žen, jejich počet je však limitován podle příslušnosti ke kastě. Protože muž se smí oženit se ženou ze stejné kasty a dále smí mít po jedné ženě z každé nižší kasty, může mít bráhman čtyři, kšatrija tři a vaišja dvě manželky. Muž z poslední, čtvrté kasty (šúdra) smí mít toliko jednu manželku, takže v praxi většina obyvatel praktikuje monogamii.

Kršna se podle hinduistických písem oženil s osmi princeznami a osvobodil z vězení dalších 16 000 atraktivních žen, z nichž rovněž učinil své manželky. Se všemi prý žil tak šťastně, že si každá z nich myslela, že je jeho jedinou ženou. Protože mu každá porodila deset synů, zplodil úctyhodných 160 080 potomků.

Jak monogamie, tak polygamie bývají nábožensky odůvodňovány. V původní mormonské církvi platila polygamie za Boží příkaz pro všechny mužské stoupence. Většina křesťanských denominací považuje za normu monogamní manželství, katolíci hovoří dokonce o svátosti. Ať už monogamie, nebo polygamie - pro oba případy je typická mužská nadvláda v rodině.

Existují však výjimky - náboženství, která nejsou patriarchální. Francouzský prehistorik André Leroi-Gourhan ukázal, že sexuální polarita muže a ženy tvoří hlavní téma skalních a jeskynních maleb doby kamenné. Plastiky nahých ženských postav dokazují, že tehdy převládal kult pramatky. Plodnost a sexualitu symbolizují mateřské atributy - mohutné prsy, břicho i pohlaví.

Teprve když v plužním rolnictví nabyla na významu hospodářská úloha muže, dostal se muž na roveň ženě pěstující rostliny. Vedle bohyň--matek se začínají objevovat mužská božstva, zpočátku jako jejich synové, potom milenci, byť ještě v podřízeném postavení, později jako rovnocenní partneři a posléze - v patrilineárních kulturách - se ženám nadřazují.

SPIRITUÁLNÍ DIMENZE SEXUALITY

Někteří lidé se domnívají, že mezi náboženstvím a sexualitou existuje věčný svár a napětí. Věřící jsou prý "puritánští", zdrženliví, jsou v zajetí přísných norem a k erotice chovají nepřátelský vztah. Tento pohled je zkreslený, neboť přenáší zkušenost ze západního civilizačního okruhu na všechna náboženská společenství.

©výcarský teolog Fritz Tanner vysvětluje v knize Erós a náboženství (1990) dilema rané křesťanské církve: v židovství bylo manželské plození pro každého muže a ženu (včetně kněží) povinností. Ježíš však žil v celibátu a také měl co dělat, aby svůj model obhájil. Svým učedníkům ale celibát ještě nenařizoval. Převrat nastává teprve u apoštola Pavla, který hlásá bezženství a manželství uznává jen v krajním případě jako ústupek hrozícímu smilstvu: "Kdo se ožení se svou snoubenkou, udělá dobře. Ale kdo se neožení, udělá lépe."

Pro křesťanství je typická askeze. Fakt, že katoličtí kněží žijí v celibátu, není náhodný. Přísné normy a zákazy, kterým církev sexuální život omezuje, naznačují, že sex je vnímán spíše jako něco hříšného. Sexualita má pro katolíky - právě proto, že ji vytěsňují a kontrolují - doslova magickou moc.

U jiných náboženství je strach před sexualitou slabší. Některé religiózní představy jsou dokonce přímo prosyceny erotikou. Islámské nebe není žádným nevinným hraním na harfu, nýbrž především neutuchajícím kolotočem smyslných rozkoší.

Některá náboženství doporučují zajímavé sexuální praktiky. Zatímco v konfucianismu vedla muže k zadržování ejakulace potřeba pohlavně uspokojit partnerku i všechny své konkubíny, doznala tato metoda soulože v lidovém taoismu originálního nábožensko-filozofického odůvodnění: slouží jako prostředek k prodloužení života a získání nesmrtelnosti. Slavná Kámasútra není pouhou učebnicí milostného umění, nýbrž také jedním ze způsobů, jak hinduista uniká z koloběhu opětovných znovuzrození. Sexualita tak není jen biologický a kulturní fenomén, ale má i hlubokou spirituální dimenzi.

nahoru


Zpátky na Novinky