Vyčištění chrámu



Tomáš Špidlík

Dvě promluvy Tomáše Špidlíka na stejné téma (Jan 2, 13-25): chrámu, očištění, schopnosti duše, hněvu a svatokupectví.
 

Vyčištění chrámu (Jan 2, 13-25)
Promluva k 3. neděli postní
17.3.2006 

Rázným nečekaným zásahem Ježíš vyčistil jeruzalémský chrám od kupců a hluku. Sám udal důvod, proč tak udělal: „Můj dům se nazve domem modlitby“ (Mt 21,13). „Horlivost pro můj dům mne stravuje“ (Jn 2,17). Míváme i my sami podobné pocity, když vidíme, že se svatyně zaplnila turisty, kteří jsou hluční, fotografují a chovají se nedůstojně. Ale nesmíme zapomenout na to, že chrám z kamene je symbol chrámu duchovního, Boží přítomnosti v duši. Tento vnitřní chrám potřebuje častého očištění.

Vnitřní očištění je pojem známý ve všech náboženských systémech. Je to podmínka, aby se mohl člověk přiblížit k posvátnému. Jak toho očištění dosáhnout? V pojetí primitivním, které se časem vždycky zdokonaluje, se věří, že člověka očistí jisté vnější obřady, např. omývání. Není to divné, protože se člověk považoval za znečištěného vnějším dotykem, např. tím, že se dotkl mrtvoly nebo snědl něco, co se považovalo za nečisté. Předpisy tohoto druhu jsou i v Bibli. Ale tam se klade víc a víc důraz na očištění mravní a vnitřní. Nepomůže očištění těla, není-li spojeno s očištěním duše.

Nutnost vnitřního očištění hlásali starozákonní proroci, vrací se k tomu tématu často i Ježíš, je to základní motiv pro vznik řeholního života. V křesťanském slovníku pak dostalo hlubší význam i slovo očištění: není jenom negativní, ale znamená i pozitivní růst. Zašpiněné šaty se očistí. Když se to udělá dobře, jsou jako nové. Víc se tu nedá udělat. Jinak je tomu, když se člověk zbaví nemoci. Vrátí se ke zdraví a zdravý organismus má další růst a zdokonalení. Podobně je tomu i s očistou mravní. Hřích poskvrnil Boží obraz v duši. Pokáním se očistí, navrátí se k původnímu lesku, ale také k nové síle pokračovat v dokonalosti silou Ducha svatého. Když nazýváme Matku Boží nejčistší Pannou, jsme si vědomi, že její očištění od hříchu znamená současně i plnost Boží milosti a svatosti.

Máme-li tento pojem o očištění, ptáme se, od čeho se máme vlastně stále očisťovat, jak chápat vnitřní omývání duše. V této otázce se projeví rozdíly mezi pojetím křesťanským a jinými. Nejsou křesťané sami, kteří horlí proti hříchu, kterého se musí člověk zbavit, aby se mohl přiblížit k Božímu světu. Ale nejsme se všemi zajedno v tom, co slovo hřích znamená. Sokrates a po něm mnoho následovníků ztotožnili hřích s omylem. Člověk hřeší, když si vybere zlo místo dobra. Ale jak je možné, že něco takového udělal? Spletl se, z neznalosti považoval za dobré to, co se pak ukázalo jako zlé. Toto vysvětlení zla je úplný opak křesťanského pojetí. Definuje se tu hřích jako vědomé a dobrovolné rozhodnutí ke zlému skutku. Nehřeší se z neznalosti, ale svévolně. Má-li někdo tento postoj, pak je jasné, že se nemůže přiblížit k Bohu, který je dobrota sama. Nemohou přijímat Boha a současně se proti němu vzbouřit.

Hřích je tedy skutek osobní a obrácení vyžaduje osobní nápravu. Ale sv. Jan Evangelista bere slovo hřích také v širším, obecnějším smyslu: jako stálou náklonnost ke špatnému. Adam, první člověk, zhřešil docela dobrovolně. Zhřešili i naši přímí předkové a my sami. Litovali jsme toho, Bůh nám odpustil, ale zůstala v nás náklonnost ke zlu. Nedobré nás láká víc než dobré. Tento sklon ke všemu špatnému pozorujeme i kolem sebe. Uvědomujeme si, že je svět zlý, že v něm vládně zlo, hřích. Ta náklonnost se projevuje i v našem srdci, a to i okamžicích, kdy bychom se toho nejméně nadáli.

Můžeme se těch špatných sklonů zbavit? Lidé o tom pochybují a omlouvají se: „Já už jinačí nebudu, taková je moje povaha, musím se s tím smířit já i ostatní, kdo se mnou žijí.“ Křesťanští duchovní autoři tuto výmluvu nepřijímali. Sv. Jan Zlatoústý píše jednomu takovému: „Neříkej, že nemůžeš! Řekni raději upřímně, že nechceš!“ Kristus byl sice milosrdný k těm, kdo byli morálně slabí, ale ti k němu přicházeli, aby jim pomohl slabost překonat, podobně jako chodíme k lékaři, aby nás z nemoci vyléčil.

Že je to možné ukazuje příklad mnoha svatých z dějin církve. Prostí lidé si představují světce jako lidi, kteří netrpěli pokušením, kteří měli šťastnou povahu. To však odporuje tomu, co oni sami o sobě napsali a co na nich pozorovali druzí. Byli to právě oni, kteří měli povahu, kterou bychom my nazvali nevhodnou k duchovnímu životu. Sv. Ignác z Loyoly byl povahou tvrdohlavý a hněvivý baskický voják. To, že se ke konci života stále usmíval a že jej někteří považovali za flegmatika, kterého nic nerozčílí, nepocházelo z povahy. Byl to výsledek dlouhého a systematického úsilí o očistu srdce. I sv. Terezie z Avily měla velmi těžkou povahu. A přesto vydržela žít v pokoji s ostatními v uzavřené klášterní klauzuře a být duchovní matkou těm, kteří u ní hledali povzbuzení. Snadný přátelský charakter měl sv. František Saleský. Ale jeho slabostí byla nestálost. Pro takového je snadno začít, ale nedovede vydržet u ničeho dlouho. A přece svatý František žádnou vážnou práci, která mu byla svěřena, neopustil a svým přátelům zůstal věrný až do smrti. Dokazuje to, že se dá srdce očistit od sklonu k povrchnosti.

Máme k takovému očištění duše všichni dost síly? I tu platí známé přísloví: Člověče přičiň se a Pán Bůh ti pomůže! Rozhodně nám k tomu nechybí podmínky. Ti, co se omlouvají slabostí charakteru, odpovídá syrský mystický autor Pseudo-Makarius. On přirovnává schopnosti duše k velkému městu, kde je mnoho ruchu. Smysly jsou jakoby předměstí, kde je tržiště. Tam se přihrne všelijakých prodavačů všeho možného, tam jsou i náklonnosti ke zlu. Ale uprostřed města je pevný hrad, kam dovoluje vstup, komu chce, jenom naše svobodná vůle. Důsledek? Uvědomuj si stále sílu své svobodné vůle, která má Boží oporu, a nebudeš se bát náklonností ke zlu, které jsou jenom ve smyslech. Ten vnitřní hrad srdce je současně chrámem, kde je s námi Duch svatý. Hleďme si jej proto stále udržovat v čistotě, protože je to bydliště i naše, spolu s Bohem a všemi svatými.

 

Vyčištění chrámu (Jan 2, 13-25)
21.3.2003 

Proti čemu Ježíš tolik vzplanul hněvem?

Je to líbivá scéna ve filmech o životě Krista. Ježíš, který je obraz mírnosti, se tu najednou promění ve starozákonního proroka, který hromovým hlasem a spleteným bičem vyhání kupce z chrámu. Jistě to musela být i ve skutečnosti velmi napjatá situace. Nedovedeme si představit, že by usazení krámkaři snadno vyklidili místo jenom proto, že by jim někdo řekl, aby šli pryč. Muselo se jim nahnat pořádně strachu. Svádí-li tedy tato scéna k filmovým záběrům, nelíbila se některým Otcům církve. Propagovali totiž ideál stoického klidu a považovali hněv za nebezpečnou vášeň, která už sama v sobě vydává člověka v nebezpečí nemorálních činů. Rozhněváš se, píše jeden stoický filosof, a zabiješ slepici, která se ti připletla mezi nohy. Ale mohl to být i tvůj vlastní otec. Vždyť rozlítěný člověk neuvažuje, jedná podle svého impulsu. Kdopak může ručit za to, co vyvede? Lék proti tomu je apatheia, klid duše, která umrtvila všechny vášně a nedá navenek ani znát, že ji něco dojímá nebo zlobí. Dnes je u nás ještě známé rčení: s klidem Angličana. Není to náhodné. V minulých stoletích se v Anglii stoičtí autoři čítali v kolejích pro výchovu mládeže.

Ale problém není tak jednoduchý. Je nutné považovat každé vzplanutí citů za nebezpečnou vášeň? Je ideální člověk, kterého nic nerozčílí, ale také nic nenadchne, který je - jak říkáme i dnes - apatický, nebo jak se lidově říká: božídárek bez kvasnic? Je to nemorální, rozhněvat se, když vidíme, že se děje zlo, a zachovat klid, když druhému ubližují? Křesťanská morálka se naučila rozlišovat. Říkáme-li každému citovému vzplanutí vášeň, pak musíme rozlišovat vášně dobré, tj. impuls k dobrému, od vášní zlých, tj. vzplanutí ke zlému. Kromě toho mají i dobré vášně své meze. Přirovnávají se k bujným koňům. Držíš-li je pevně na otěžích, ujedeš kus cesty. Když ztratíš nad nimi vládu, když se stanou nekontrolovatelnými, přivedou tě do neštěstí.

Konkrétní případ pak je hněv. Kdy je spravedlivý a kdy je nespravedlivý? Staří autoři to rozlišovali těmito výrazy: musíme se rozhněvat proti ďáblům, ne proti lidem. V našem způsobu mluvení je lépe říci: je dobré vzplanout proti zlu, ne však proti lidem. Svatý Jan se v jedné své homilii velice rozhorlil proti heretikům, kteří rozkládají jednotu církve. Ale pak se svých vlastních slov zalekl a omlouvá se: To všechno říkám proti zlu, ne proti lidem; ty musíme milovat, i když chybují, a napravovat jejich poblouzení láskou, ne rozčilením.

Není pochyby o tom, že byl spravedlivý hněv Ježíšův. Proti čemu tolik vzplanul? Středověcí autoři mluví při této příležitosti o simonii, svatokupectví. To bylo tehdy velice rozšířené. Za peníze si hleděli mnozí opatřit církevní úřady a i kněžská a biskupská svěcení. Proto byly v církevním právu stanoveny přísné tresty proti kupčení se svatými věcmi. Někteří šli ve své horlivosti proti zlu tak daleko, že považovali za špatný každý obchod, jak např. náš Petr Chelčický. Dnešní moralisté došli k rozumnému kompromisu. Prodávat a kupovat patří k životu, je to tedy práce jako jiné práce. Když se dělá poctivě, proč by neměla člověka posvěcovat? Vyskytnou se přitom zvláštní případy: svěcené růžence, kalichy pro sloužení liturgie, apod. Smějí se prodávat? Odpověď je jednoduchá: za stejnou cenu jako neposvěcené. Kalich je ze zlata a jeho ulití dalo mnoho práce. To všechno se musí dělníkům zaplatit, ne proto, že je to kalich, ale proto, že jde o zpracované zlato, za stejnou cenu, jako jiný předmět profánního účelu. Totéž platí o práci kněze. Je placený za to, že učí jako každý jiný učitel, nestoupá jeho plat proto, že vyučuje posvátnou nauku. Tak je tomu i v jiných případech.

Při vysvětlení scény evangelia, kde Ježíš vyhání kupce z chrámu, se moderní exegeté neomezují na morální stránku události. Daleko důležitější je vidět ji v souvislosti s biblickou historií. Nešlo tu jenom o vyčištění chrámového prostoru od nedůstojného hluku. Ostatně dovedeme předpokládat, že se krámkaři zase vrátili. Co přitom všem pohoršilo farizeje, byla okolnost, že si Ježíš přisvojil autoritu nad jeruzalémským chrámem, tedy nad místem, které bylo pro Židy nejsvětější.

Chrám je všeobecný náboženský pojem. Je to místo, kde se předpokládá, že božstvo přebývá. Ale do jisté míry je tím místem také vázáno. Bůh je v chrámu. Aby se lidé k němu modlili a přinesli mu dary, je potřeba jít do chrámu. Protože bylo toto mínění všeobecné, Bůh Izraele se na počátku postavení chrámu bránil. Dokazuje lidem, že je všude, že opatruje své věrné na každém kroku, že k němu mohou volat všude, i v hlubinách moře, jak to ukazuje vypravování o Jonášovi. Nakonec však přece jen Bůh dovolil postavení jeruzalémského chrámu a slíbil, že mu bude modlitba na tomto místě zvláště milá a že to bude místo svaté.

Ale přesto byl chrám, jako všechno ve Starém zákoně, předobrazem nové skutečnosti, která má přijít v Novém zákoně. Tu je privilegovaným místem, ve kterém přebývá Bůh, osoba Ježíše Krista. Při očištění chrámového prostoru ukázal tedy Ježíš právem svou autoritu nad chrámem. Později se to projeví ještě důrazněji, když se při jeho smrti chrámová opona roztrhla (Mt 27, 51) a když později byl chrám úplně rozbořen. Od té doby je to on, v kom přebývá plnost božství (Kol 1, 19).

Ale on je také hlava církve, svého mystického těla. Všichni věřící mají účast na jeho Duchu. Jsou tedy i jejich duše chrámem, bydlištěm Božím. Čteme o tom už u sv. Pavla. Ale hojně rozvádějí tuto myšlenku mystičtí autoři. Jednotlivosti jsou někdy hravé, jako např. když ukazují, které schopnosti odpovídají kterým částem chrámu. Daleko důležitější je myšlenka základní: jako chrám posvěcuje celé město, tak lidská duše je povolána, aby posvěcovala celé okolí, ve kterém žije. V nebeském Jeruzalémě už nebude chrámu, protože je celý posvěcen přítomností samého Krista. Podobně má být i úzké okolí křesťana posvěceno jeho přítomností, Duchem svatým, který žije v jeho srdci. Musí ovšem on sám nejdříve svůj vlastní chrám očistit, a pak očistí všechno, s čím přijde do styku. V životopisech mnichů se vypravuje, že šli bydlet do pouště, kde bydleli démoni, aby to místo od nich osvobodili. Dnes bydlí démoni ne tolik na poušti, ale víc ve městech. Ale věříme, že jsou dobří křesťané schopni i tato města očistit, aby se nakonec celý svět stal Božím chrámem.

Články na podobné téma:
Církevní otcové s Tomášem Špidlíkem
A co ty, když jsi v chrámu, ty jsi čistý?
Pramen poznání
Démanty Starého zákona - Ámos

 

nahoru


 

Zpátky na Novinky