Církevní otcové s Tomášem Špidlíkem
  

OD OBRAZU K PODOBENSTVÍ

Člověk dostal při svém stvoření na počátku důstojnost obrazu, ale dokonalosti podobenství musí dosáhnout sám, když svými silami napodobuje Boha.

Origenes, O počátcích III, 6, 1, PG 11, 333C

Hmotné obrazy jsou nehybné. Člověk je naopak živý obraz živého Boha. Aby vyjádřili dynamičnost tohoto uměleckého díla Stvořitelova, Origenes a po něm velká část východní tradice použila dvou slov, která čteme v Bibli (Gn 1,26- 27), obraz a podobenství. Odporovali tím gnostikům, typickým heretikům jejich doby. Ti zařazovali lidi do jistých kategorií, které zůstanou nadosmrti. Někdo se narodil s hmotnými zájmy a zůstane materialistou, jiný je typ duchovní a jako takový bude vždycky jednat. Vypadá to psychologicky, ale ve skutečnosti se tím popírá účinnost Boží milosti i síla dobré vůle u člověka. Sv. Pavel naproti tomu nás všechny povzbuzuje k duchovnímu růstu, "dokud nenabudete podoby Kristovy" (Gal 4,19). Vidění Jákobovo o žebříku, po kterém andělé vystupovali do nebe (Gn 28,12), se stalo tradičním symbolem duchovního pokroku, zvláště u syrských Otců. V tomto stálém výstupu se musíme vyhnout dvěma nebezpečím: 1) postavit se na vyšší stupeň bez toho, že bychom prošli stupni předchozími, např. chtít se modlit mysticky a porušovat bratrskou lásku; 2) myslet, že pro nás už nižší stupně neplatí, protože už jsme na vyšším, např. kdyby někdo nezachovával povinnosti svého stavu a oddával se jenom "transcendentním meditacím".
Jak se pokrok děje? V životopisech svatých čteme často o náhlem obrácení, o radikální změně života pod vlivem nějakého silného dojmu. Možná známe podobné případy i z denní zkušenosti s lidmi kolem nás. Někdo se například vrátil z pouti do Lurd a je k nepoznání. Těm, kdo jdou konat duchovní cvičení, doporučují kazatelé, aby do nich vešli celí, ale vrátili se jiní. Je to dobře míněno, aby se snaha o dokonalost brala vážně. Ale normální zkušenost učí, že milost Boží se podobá semenu zasetému v zahradě srdce - roste pomalu od menších věcí k důležitějším. Tak se žije stále "k větší slávě Boží".

PŘIROZENÝ ŽIVOT

Od Boha pochází zákon přirozený i zákon zjevený, obojí tvoří jedno.

Klement Alexandrijský, Koberce I, 182, 1; SC 30, s. 176

Žít podle přirozenosti je první základ mravnosti, prohlásil Kleanthes. Starověcí stoikové proto vybízeli lidi, aby přilnuli k zákonu světa. Jeho odlesk je i v člověku samém jako vnitřní logos, jako hlas svědomí. Nepotřebujeme tedy jiné předpisy, odhodláme-li se žít přirozeně. V Bibli ale čteme, že Bůh vyvolil židovský národ ze všech ostatních, aby mu dal pozitivní zákon, zjevený Bohem, Thorah, sepsaný Mojžíšem. Velký židovský filozof Filón však ukazuje, že oba zákony patří k sobě. Proto moudrý Žid, který žije podle Božího Zákona, se stává živým Zákonem. Otcové církve jsou celkem stejného mínění, ale přesto musíme dávat pozor na význam jejich textů. Na Východě definují člověka jako Boží obraz, v tom však už je milost Ducha svatého, taková je tedy jeho pravá "přirozenost". Slovo znamená etymologicky to, s čím se kdo "rodí". Křesťané se zrodili z Boha. Z toho plyne, že je "přirozené" každé opravdové dobro: láska, víra, ctnosti, modlitba. Naopak zlo, hřích, zlé myšlenky, zlé vášně, to všechno je "protipřirozené". Boží obraz sice zůstává i v hříšníkovi, ale je jakoby zakryt "ošklivou maskou" ďábla. Současná existence dvou obrazů činí hříšníka rozděleným, vnitřně rozpolceným, nedokáže žít "přirozeně". Naštěstí křestní voda a i slzy pokání jej dovedou omýt tak, že znovu zazáří v původní kráse.
Je známo, že západní teologové tento způsob mluvy pozměnili. Mluví tak o "pouhé přirozenosti" (natura pura), k níž patří život intelektuální a tělesný. K té se musí přidat Boží milost. Duchovní život pak je "nadpřirozený". Chtějí tedy říci totéž, ale slova jsou odlišná. Musíme na to dávat pozor, když čteme spisy Otců, podobně jako je pro čtenáře z Východu těžko srozumitelné tvrzení knížky Následování Krista, kde se napomíná, abychom nesledovali v životě to, k čemu nás láká "přirozenost", ale poslouchali milost Boží. Naštěstí obojí patří k sobě. Jako je jeden Bůh, tak je jednotný člověk, jeho obraz a syn. Démoni, jak praví Evagrius Ponticus, by nás chtěli vyhnat "ze stavu, který je náš".

CHARISMATISMUS

Milost je ukryta tajemně v hlubinách ducha od okamžiku křtu, svou přítomnost však citům utajuje.

Diadochos z Fótiky, Sto tezí o duchovní dokonalosti 77, SC 5ter, 35

Člověk je stvořen tak, že má účast na milosti Boží; z toho plyne, jak píše P. Evdokimov, že "charisma patří k lidské přirozenosti". Výraz "charismatismus" se stal moderním. Jisté skupiny se chlubí, že je v jejich společnosti "cítit Ducha". Otázka však byla problematická od samého počátku. Ve 4. století byli odsouzeni tzv. mesaliáni, kteří tvrdili, že je nutné cítit v sobě milost Boží. Z druhé strany však se také považovala za nebezpečnou nemoc necitelnost, tvrdost srdce k hlasu milosti. Mezi Otci, kteří v této debatě vynikli, je právě Diadochos, který shrnul v krátkých bodech, jak normálně Boží pedagogie postupuje s člověkem:
1. Milost je přítomna už od počátku, ani se nedá od člověka oddělit, tvoří s ním jednu přirozenost.
2. Na počátku intenzivního duchovního života ji obyčejně cítíme jako útěchu, duchovní radost.
3. Později se obyčejně milost skrývá, neútěchami chce Bůh vyzkoušet naši trpělivost a víru.
4. Nakonec, když se perioda očišťování skončila, přichází trvalá útěcha a vnitřní radost. Ten, kdo by chtěl dojít k vnitřní zkušenosti tuze rychle, se vydává v nebezpečí, že podlehne nepravdivým, klamným citům. Bůh dává svou milost komu chce, jak chce, kdy chce.
Zvláště nedůvěřiví byli Otcové k těm, kdo chtěli mít vidění. Filoxenos z Mabbugu vypravuje anekdotu, že se nějakému mnichu zjevil ďábel v lidské podobě a řekl, že je Kristus. Na to mnich odpověděl, že netouží po tom, aby Krista v tomto životě viděl. Rozvážnou pozici zastával Simeon Nový Teolog. Myslil, že se normální duchovní city dají přirovnat k ženě, která počala dítě. Ví, že v ní je, ale neví ještě, jakou bude mít formu, až se narodí. Žijeme tedy z naděje a děkujeme Bohu, když nás milost Boží v této naději posiluje vnitřními útěchami. Zkušenost nás sama poučí o jejich pravosti, když poznáme, že nás vedou k dobrému, k zachovávání povinností, k lásce, nikoli k iluzorním fantaziím, které od skutečnosti odvádějí.

Z knihy Církevní otcové s Tomášem Špidlíkem,
vydalo Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří 2006

nahoru


Zpátky na Novinky