Narození Světla Země z temnoty Svaté noci


Rudolf Steiner
Část promluvy přednesené ve vánoční den roku 1912 v Berlíně
(Přeložil Bohumil Hromádka)

   Jak se před nás staví dítě Ježíš v Lukášově evangeliu, tak se nám jeví jako zosobnění lásky; ale jeví se nám jako zosobnění lásky mezi moudrostí nebo všemoudrostí a všemocností. A vlastně jeví se nám tak právě proto, že je to dítě. Stupňování leží jen v tom, že dítě ke všemu, co jinak dítě má, má ještě vlastnost opuštěnosti, odhození do kouta lidstva. Divuhodnou stavbu člověka - tu vidíme již založenu v dětském organismu. Kam obrátíme zrak v širém vesmíru, není nic, co by vznikalo tak výlučně moudrostí jako tato zázračná stavba, kterou máme před očima - ještě k tomu nezkaženou - v dětském organismu. A tak jako se v dítěti zjevuje to, co jest všemoudrostí, ve fyzickém těle, tak objevuje se to potom také v jeho éterickém těle, kde se projevuje moudrost kosmických mocností, tak i v astrálním těle a tak i v Já. Jako extrakt moudrosti, tak zde dítě leží. A je-li takřka do kouta hozeno, jako dítě Ježíš, pak cítíme: V odloučenosti leží zde obraz dokonalosti: soustředěná světová moudrost.

     Ale také všemocnost jeví se nám zosobněna, když zde dítě leží tak, jak je nám to líčeno v Lukášově evangeliu. Jak je to s všemocností v poměru k dětskému tělu a dětské bytosti, to cítí ten, kdo si ve své duši představí celou sílu toho, co božské moci a přírodní síly mohou způsobiti. Představme si mohutnost přírodních mocností a sil blízko země, když vládnou bouře; představme si přírodní mocnosti, které vládnou pod zemí, bouřlivě a neklidně; mysleme si celé to vření světových mocností a světových sil, všeho toho, co z dobrých mocností a z mocností ahrimanských proti sobě bouří; mysleme si, jak to zuří a vře... A nyní si mysleme, že všecko, co se tak bouřlivě proniká, je odsunuto z malého místečka světa, aby na tomto malém místečku mohla ležeti zázračná stavba dětského těla, aby bylo odděleno malé tělo: neboť dětské tělo musí býti chráněno; kdyby jen na okamžik bylo vysazeno moci přírodních sil, bylo by smeteno pryč! Tu cítíme, jak je postaveno do všemocnosti. A nyní cítíme, co může pocítit lidská duše, když pohlédne nepředpojatě na to, co evangelium Lukášovo takto vyjadřuje. Přistupme k této koncentrované moudrosti dítěte s moudrostí, přistupme k ní s největší lidskou moudrostí: bláhovostí, pro posměch je tato moudrost! Neboť nikdy nemůže býti tak veliká, jako byla moudrost vynaložená k tomu, aby dětské tělo mohlo před námi ležeti. Nejvyšší moudrost zůstává bláhovostí a musí s ostychem státi před tímto dětským tělem a uctívati nebeskou moudrost, ale ví, že k ní nemůže přijíti; jen k posměchu je tato moudrost, musí se cítit odvržena nazpět ve své vlastní bláhovosti.

     Nikoli, moudrostí se nepřiblížíme k tomu, co je před nás postaveno jakožto bytost Ježíšova v Lukášově evangeliu. Přiblížíme se k tomu mocí?

     Nepřiblížíme se k tomu mocí, neboť užívati "moci" má smyslu jenom tam, kde se uplatňuje protimoc. Ale dítě setkává se s námi - ať chceme použíti mnoho nebo málo moci - svou bezmocností a ve své bezmocnosti činí směšnou naši moc! Neboť nemělo by žádného významu přibližovati se k dítěti s mocí, když vůči nám nestaví nic jiného nežli bezmocnost.

     Je právě podivuhodné, že impuls Kristův, který se před nás staví ve své přípravě v dítěti Ježíšovi, setkává se s námi v Lukášově evangeliu právě tímto způsobem, že kdybychom byli jakkoli moudří, nemůžeme k němu přijíti se svou moudrostí a stejně málo můžeme k němu přijíti se svou mocí. Všecko, co nás jinak se světem spojuje, to nemůže se přiblížiti k dítěti Ježíšovi, jak je líčeno v Lukášově evangeliu. Jenom jedno může se k němu přiblížiti - nikoli moudrost, nikoli moc, ale láska. A přinášeti lásku neomezenou měrou dětské bytosti vstříc, to jest to jedině možné. Moc lásky a jediné ospravedlnění a jediný význam lásky, to jest to, co můžeme tak hluboce pocítit, když na svou duši necháme působiti Lukášovo evangelium.

     Žijeme ve světě a nesmíme impulsy světa pohrdati. Znamenalo by zapírati své lidství a podváděti bohy, kdybychom nechtěli usilovati o moudrost. Každého dne a každé hodiny je dobře použito, kdy si ujasníme, že je naší lidskou povinností, usilovati o moudrost. Každý den a každá hodina roku nutí nás však také, abychom si uvědomili, jak jsme postaveni do světa a jak jsme hříčkou sil a mocí světa, všemocnosti pronikající svět svým pulsem. Ale jest okamžik, kdy to smíme zapomenouti a vzpomenouti na to, co staví před nás Lukášovo evangelium: kdy pomyslíme na dítě, které jest ještě bezmocnější a ještě moudrostiplnější než jiné lidské děti, a vůči němuž nejvyšší láska se objevuje ve své oprávněnosti, vůči němuž moudrost musí tiše státi, vůči němuž i moc musí tiše státi.

     Tak můžeme dobře pocítit, jaký význam má to, že právě toto dítě-Kristus, přijaté prostými pastýři, se před nás staví jakožto třetí aspekt impulsu Kristova: vedle velkého kosmického aspektu, vedle duchovně královského aspektu, aspekt dětský. Duchovně královský aspekt k nám přistupuje tak, že se nám připomíná nejvyšší moudrost a že se před nás staví ideál nejvyšší moudrosti. Kosmický aspekt předstupuje před nás tak, že víme, že jeho vlivem celý směr zemského vývoje se nově utváří. Kosmickým impulsem ukazuje se nám nejvyšší moc tak velká, že i nad smrtí vítězí. Co jako třetí musí přistoupiti k moudrosti a moci a vnořiti se do naší duše jakožto něco obě přesahujícího, to se nám líčí jako něco, od čeho vychází vývoj lidstva na zemi, na fyzické úrovni. A to stačilo, aby lidstvu stále se vracejícím líčením Ježíšova narození ve Svaté noci byl přiblížen celý význam lásky ve vývoji světa a lidstva. Tak je to ve Svaté noci, že se před nás staví narození dítěte Ježíše, ale že také v každé Svaté noci pohledem na toto narození dítěte Ježíše může se zroditi v naší duši porozumění pro pravou, opravdovou, všecko přeznívající lásku. A jestliže ve Svaté noci probudí se v naší duši správně porozumění pro cit lásky, jestliže slavíme toto narození Kristovo: procitnutí lásky, pak může od toho okamžiku, který tak prožijeme, vyzařovati to, co potřebujeme pro ostatní dny a hodiny roku, aby bylo požehnáno a proniknuto tím to, oč každého dne a každé hodiny roku můžeme z moudrosti usilovati.

     Pozoruhodným způsobem postavilo se křesťanství již v době římské do vývoje lidstva právě tímto zdůrazněním impulsu lásky: že v lidských duších možno najíti něco, v čem se duše sbližují, nedotýkajíce se toho, co dává lidem svět, nýbrž toho, co lidské duše mají samy sebou. Lidé vždycky potřebovali míti takové sblížení lidstva v lásce. Ale když přišlo mysterium Golgoty, čím se to v římském světě vyjadřovalo? V saturnaliích. Ve dnech prosincových, počínaje sedmnáctým, konaly se saturnalie, kde byly zrušeny rozdíly hodností a stavů. Tu stál jen člověk vůči člověku: "vznešený" a "nízký" přestalo; všichni se oslovovali "ty". Co přicházelo z vnějšího světa, bylo odváto pryč. Ale pro žert a šprým dávaly se pak také dětem dárky saturnaliové, které pak později se staly našimi dárky vánočními. Že se muselo vzíti útočiště k žertování a šprýmování, když se lidé chtěli přenésti přes jinak vládnoucí rozdíly, k tomu dospělo staré Římanství.

     Do toho postavilo se v této době něco nového, v čem lidé vyvolávají ve své duši nikoli žertování, nýbrž to nejvyšší duchovno. Tak postavilo se cítění rovnosti člověka s člověkem do křesťanství v oné době, ve které to v Římě přijalo rozpustilou podobu saturnalií. To však dosvědčuje nám také aspekt lásky, všeobecné lidské lásky, jež může vládnouti od člověka k člověku, jestliže chápeme člověka v jeho nejhlubší bytosti. Člověka chápeme v jeho nejhlubší podstatě například, když dítě o Štědrém večeru čeká na příchod vánočního děcka nebo vánočního anděla tak, že ví: ten nepřichází z lidských krajů; ten přichází sem z duchovního světa! Je to jakési pochopení duchovního světa, ve kterém se dítě projevuje podobným dospělému. Neboť také dospělí vědí totéž, co ví dítě, že impuls Kristův přišel do zemského vývoje z vyšších světů! A tak vstupuje před naši duši duchovně ve Svaté noci nejen dítě Lukášova evangelia, nýbrž předstupuje také to, co Svatou noc má přiblížiti lidskému srdci nejkrásnějším způsobem, také před každou dětskou duši a sjednocuje porozumění dětské s porozuměním dospělých. Všecko, co může dítě cítit, jakmile začne umět něco myslet - to jest jeden pól. A druhý pól jest to, co můžeme cítit ve svých nejvyšších duchovních záležitostech, co můžeme cítit, když jsme věrně oddáni impulsu, o kterém byla zmínka na začátku naší dnešní úvahy, kde vyvíjíme vůli k tomu, oč usilujeme jakožto o duchovní světlo v Anthroposofické společnosti, kterou chceme utvořiti. Neboť také zde chceme, aby to, co má přijíti do vývoje lidstva, bylo neseno něčím, co k nám přichází jakožto impuls z duchovních říší. A jak cítí dítě vůči vánočnímu andělu, který mu přináší jeho vánoční dárky....   Cítí se spojeno s duchovnem svým naivním způsobem.....   tak smíme se spojiti s duchovnem, po kterém ve Svaté noci toužíme jako po impulsu, který může přinésti to, oč jako o tak vysoký ideál usilujeme. A nacházíme-li se v tomto kruhu spojeni v takové lásce, jaká může proudit ze správného porozumění Svaté noci, pak budeme moci dosáhnouti toho, čeho by se mělo dosáhnouti naší Anthroposofickou společností, naším anthroposofíckým ideálem. To, čeho má být dosaženo, dosáhneme spojenou prací, jestliže nás může uchopiti paprsek oné lásky člověka k člověku, o kterém se můžeme poučiti, oddáváme-li se správně porozumění Svaté noci.

     Tak jest to pro ty z našich milých přátel, kteří dnes večer jsou zde s námi, jaksi přednost citu, kterou smějí míti. Třebaže nemohou zde nebo onde, ve společnosti té či oné seděti pod vánočním stromem, jak je to zvykem v přítomné době, tedy sedí tito naši milí přátelé přece pod vánočním stromem. A vy všichni, milí přátelé, kteří dnes zde s námi slavíte Svatou noc pod vánočním stromem, zkoušejte probuditi ve svých duších něco z citu, který se v nás může vloudit, jestliže cítíme, jak jsme zde shromážděni právě z toho důvodu, abychom se již nyní učili uskutečňovati ve své duši ony impulsy lásky, které kdysi v pozdější a stále pozdější budoucnosti budou muset stále více přicházeti, když impuls Kristův, na který nás Vánoce tak krásně upozorňují, bude zasahovati do vývoje lidstva stále větší a větší mocí a stále hlubším a hlubším porozuměním. Bude zasahovati ovšem jenom, najdou-li se duše, které jej v celém jeho významu pochopí. K "pochopení" patří však v tomto oboru láska, kterou jako to nejkrásnější v lidském vývoji můžeme zroditi ve svých duších právě tehdy, když tohoto večera nebo této noci pronikneme svá srdce duchovním pohledem na dítě Ježíše, které z ostatního lidstva vyvržené a do kouta pohozené, zrozené ve stáji, se nám obrazně předvádí, jak přichází jaksi zvenčí k vývoji lidstva, jak je přijato těmi nejprostšími v duchovnosti, chudými pastýři.
Převzato z http://www.neosfera.cz/Christophorus/

Články na podobné téma:
Základní každodenní cvičení (R. Steiner)
Buddha a Kristus (R.Steiner)
Meditace a modlitby (R.Steiner)
Rudolf Steiner - Básně
Modlitby rodičům a dětem
Cvičení v nepředpojatosti (R. Steiner)
Cvičení v pozitivnosti (R. Steiner)
Otčenáš (s hlubším výkladem R. Steinera)
Duchovní kultura Slovanů
Poutník a jeho cesta pronášení svatých jmen
Sv. František - Učiň mne nástrojem
František z Assisi - Píseň bratra slunce
Křesťanské mantry a modlitby

nahoru


Zpátky na Novinky