Světec

Gabriel Scott

Úryvek z knihy Světec

Avšak krátce předtím, než měl Even začít chodit k farářovi, přihodilo se něco, co dodalo látku k novým řečem a co způsobilo, že znovu vzplanuly nejrůznější povídačky. Evenovi bylo tehdy asi sedmnáct let a byl na cestě do Gisholtu u Temse, kde v té době právě sídlila Danielova kočovná škola. Měl se učit několik hodin s dětmi a ulehčit tak svému starému učiteli. Podzimek již značně pokročil. Osiky a oskeruše jen hořely, pole byla již dávno posečena a sletovalo se na nich nejrůznější ptactvo, živíc se před odletem po jejich strništích.
Kousek za Vehusem se Even setkal s několika školáky a jejich hlouček cestou zvolna vzrůstal.

Šli spolu, ale děti časem zůstaly trochu pozadu, jak to již bývá jejich zvykem. Povídaly si a smály se. Even slyšel jejich hlasy sluneční září jako veselý zvuk, chvíli silnější, chvíli zase slábnoucí. Hrály všemi odstíny a každý z nich mu zněl v uších samostatně, každý z nich měl svůj zvláštní tón. Vnímal je nakonec jako barvy. Přecházely mu z rudé v žlutou, jako bylo listí v kraji kolem něho. Bylo to překrásné vidění - Even kráčel jakoby ve třpytu duhy, v přívalu znícího ,světla -
Na zkratce mezi Hortem a Gisholtem byl hájek, i v době ještě velmi krásný. Even tam usedl do vřesu a opřel se zády o pařez. Přepadla ho podivná malátnost, jakoby příjemná mdloba. Chtěl si na chvilenku usednout a odpočinout si trochu, než to zase přejde. Ale jak tam tak seděl a naslouchal barvám, byl pojednou jakýmsi nepopsatelným způsobem vytržen z přítomného dění, byl povznesen nad čas a splynul s věcmi kolem sebe a viděl je pojednou v pravé jejich podobě. Nebyly pro něho již samostatnými předměty, obklopovaly ho jako část jeho samého, zahalovaly ho jako jeho plášť, cítil se s nimi jedno a byl jimi - jak tóny a barvami, tak vzduchem a světlem a půdou a stromy. Žily v něm, cítily jím, vnímaly jím -
jako by byl jejich živoucí duší a jako by se v nich rozplýval a ony jako by zase mísily svou bytost s jeho. A jak tak seděl, stržen svým viděním, bylo mu, jako by k němu se všech stran proudil zázrak jsoucnosti, jako by se v něm setkával a prostupoval ho jako nekonečná blaženost a unášel ho výš a výš. A vším prostupovalo jakési světlo; zesilovalo se a stávalo se stále jasnější a čistší, až věci přestávaly existovat a světlo a barvy a štěstí splývaly v jedno. . .

Děti viděly, že Even usedl, a zastavily se v rozpacích, nevědouce, mají-li pokračovat v cestě. Viděly, jak zaklonil hlavu, jak se opírá pololeže o pařez a hledí před sebe rozevřenýma očima; a jak mu přitom tělo jakoby uvadá. Zdálo se jim to nesmírně podivné: sedí tam jako mrtvý - jen oči zůstávaly živé. Pojednou se děti překvapeně zarazily: zdálo se jim, jako by v něm hořelo nějaké světlo
a jako by mu jeho
záře zářila z očí - chápaly, že se s ním něco děje. Stály tam, tiše si šeptajíce. Zmocnil se jich jakýsi slavnostní pocit. Až několik z nich, majíce zlé tušení, rozběhlo se pro pomoc. Přiběhly sotva dech popadajíce, do Gisholtu, kde je Daniel čekal, sedě na schůdkách před stavením, i přiměly ho, aby šel ihned s nimi. Asi po desíti, dvanácti minutách se tam Daniel přiklopýtal, spěchaje, jak rychle ho jen jeho staré nohy mohly unést.
Even dosud seděl u pařezu jako dříve. Byl ještě jakoby propadlejší do sebe, ale hlavu měl stále zakloněnou a hleděly mu z ní nesmírně velké, rozevřené, šťastné oči. Děti stály v kruhu kolem něha, strženy záhadou, již teď viděly ve svém středu. Nebyly také zcela prosté bázně; několik děvčat vzlykalo a tiše plakalo. Daniel se protlačil před ně a tiše si před Evena klekl.
»Jděte teď kousek dál, děti!«
Ihned pochopil, co se děje. Ale byla již příliš pozdě,
chtít to zatajit. Děti viděly všechno. Bůh ví, co si a tom myslí! Ale jistě budou .o tam vykládat a povídat všude po okolí. A lidé si budou myslit své a budou to překrucovat po svém a stáhnou ta do bláta a napovídají toho o Evenovi až hrůza. Neboť většina lidí je zcela jinak založena: nestrhne je to, nenaplní je to povznesením, ani osvícením, ani
na jedinou minutku jejich života. Putují všichni tmou - bloudí oslepeni svým rozumem, s očima jakoby zalepenýma prachem. A chtějí pak lépe vědět, jak se věci mají, než ten, komu Pán protřel oči, jako se to někdy stane člověku od narození slepému!
Daniel se velmi rmoutil ve svém srdci. Zamiloval si nesmírně Evena; porozuměl jeho tajemství téměř od první chvíle, kdy ho uviděl. A střežil ha jako zřítelnici svého oka - a nyní by ho měl vidět, jak je vydán na pospas lidem, jejich neporozumění, jejich pomluvám a jejich výsměchu! Má slyšet, jak se o tom mluví jako o nějaké Evenově vadě nebo nedostatku, jako o něčem, co ho činí méně způsobilým, aby dosáhl takového místa v životě, jaké mu po právu náleží - má ho nyní vidět, jak upadá v očích lidí právě pro to, co je jeho ctí a slávou!
- Daniel klečel před Evenem a hlavou mu táhly vzpomínky na vlastní dětství a mládí: vzpomínal si, jak lidé dovedou být slepí. Obrátil se ve svých bolestných úvahách k dětem, které stály kousek opodál, a plaše se na ně podíval.
»Děti,« řekl jim a vstal. Zdvihl k nim svou bílou hlavu. »Jste dosud tak nevinné a nezkažené, jste dosud čisté mysli, jistě mi nebudete špatně rozumět, promluvím-li nyní k vám upřímně a pokusím-li se, abyste mi porozuměly. Vidíte, co se tu děje. Třeba si myslíte, že Even tak divně onemocněl a že mu něco chybí, že tu tak podivně leží. Ale ne, Even neonemocněl, Evenovi nechybí nic! Je stejně zdráv jako kdokoli z nás
- posadil se jen na chvilku a Pán na něho sestoupil jako kdysi na apoštola Pavla - jistě se na ta pamatujete z biblické dějepravy. Ne, Even neonemocněl, jen na něho přišla chvíle vytržení. Kdybyste jen mohly vidět, co Even vidí nyní, kdyby se otevřela vašim zrakům, co je otevřena jeho zraku jakou krásu byste uviděly! Nezdály se vám nikdy tak krásné sny, že vám bylo do pláče, když vás z nich probudili?

Nebyly jste v té chvíli ani tady na zemi, byly jste v jiném světě, kde je to zcela jiné než tady - možná, že jste tam měly křídla a mohly jste si povídat se stromy a s květinami a rozuměly jste jejich řeči - a byly jste snad proto nemocné? Vaše tělo leželo v posteli, jen dveře k němu byly pootevřené, takže duše mohla z něho na chvíli odlétnout a
veselit se trochu po svém. Neboť poslouchejte, co vám nyní povím: jsme všichni v podstatě jakoby klíckou, ve které chováme každý svého ptáčka. Jenomže je každý ten ptáček jiného druhu. Některému se v jeho klícce líbí, jiný však neustále touží odtamtud. Cítí se tam uvězněn, chtěl by odtamtud, ale nemůže - alespoň dokud jeho tělo neuvadne a dveře se v něm samy od sebe neotevrou. Tak tomu, děti, je, když člověk zemře
- když jeho tělo, ta ptáčkova klícka, už nedrží, takže ptáček může z ní vyletět. Ale občas se dvířka ptáčkovy klícky pootevrou i dokud je tělo ještě živé a zdravé: jak je to možné, to my nevíme. Stává se to nejčastěji v noci, když ležíme v hlubokém spánku. Ale může se to přihodit i ve dne - jako teď Evenovi!«
Daniel pozdvihl ruku, zdálo se jim, že jim roste před očima. Vlasy i vousy mu vlály, jak byl pohnut.
» Je to opravdu nemocný člověk, kterého tu před sebou vidíme? Podívejte se, jak vypadá veselý, rozradostněný, jak přímo září - vypadá snad takto nemocný člověk, člověk, kterému něco chybí? Podívejte se jen, jak září! Ptám se vás nyní, děti: nebylo by opravdu škoda, kdyby byly dveře klícky násilím přiraženy, takže by ptáček z ní již nemohl vylétat, jak je teď zvyklý - takže by v ní musil zůstat a jen bolestně toužit po volnosti a mít pocit, že má křidélka polámána?

Může se to tak snadno stát! Je to s ním jako s motýlem: dotkneš-li se ho neohrabanými prsty, setřeš mu s nich zlatý pel. Proto vás prosím, jak nejlépe umím - nezmiňujte se o tom, co jste viděly, ani před Evenem, ani před jinými lidmi. Nezatahujte ho do lidských řečí, je na to příliš dobrý. Pokuste se, umíte-li to, smlčet! Pomozte ho tak chránit, aby si mohl podržet svou schopnost, k svému prospěchu a obohacení a k útěše a povznesení těch, kteří dovedou porozumět - ve jménu Ježíše Krista!«

Děti ho poslouchaly s otevřenými ústy. Viděly Evena sedět na zemi, krásného a vznešeného, s šíjí opřenou o pařez - viděly ho, jak se dívá přes jejich hlavy podivným, rozzářeným pohledem. A viděly vedle něho Daniela, starého a shrbeného, s bílými vlasy, které se podobaly chmýří ve větru. Nikdy dosud nic takového neslyšely, nikdy ve svém životě nic takového neprožily.
»Tak, to by bylo, děti, všechno! Máte dnes již volno, můžete jít všechny zase domů - a pokoj budiž s vámi ve jménu Ježíše Krista!«
Děti se daly otálivě na cestu k domovu a zvolna zmizely v hájku, kterým přišly. Nejedno z nich se otáčelo a ohlédlo se jednou, dvakrát zpět. Ale teprve, když již poslední zmizelo za listnatou stěnou hájku, usedl starý učitel u svého mladého žáka, jako by chtěl u něho bdít, aby se mu nic nestalo.
A seděl tam, až se Even vzbudil - trpělivý, pokorný a plný obdivu k němu, se svou bílou hlavou a se svýma vyvstalýma očima, které měl nyní zaplavené slzami. Stékaly mu hlubokými vráskami po obou stranách tváře, řinouce se mu po lících, až mu zmizely v mohutných vousech. Je také spatřil Even ze všeho nejdříve, když konečně přišel k sobě.
»To jste vy, Danieli?« zeptal se, nejsa si jist, kde je. Daniel si otíral hřbetem ruky tvář.
»Ano, já. Přišlo to na tebe tady v hájku. Poslal jsem proto děti hned zase domů.« Even dosud zápasil se svým záchvatem. Pohled mu ještě
nepohasl.
»Ale já nechápu - myslil jsem, že jsem byl přece sám s dětmi?«
»Tos byl, ale přišel jsem potom.«
»Přišel jste potom? To znamená, že mi to dnes trvalo
dlouho? «
»Ano, trvalo to dnes déle než jindy.«
»A vy jste tu po celou dobu u mě seděl a čekal? Nepokusil jste se mě vzbudit?«
»Nechtěl jsem tě vzbudit - za nic na světě!«
Byli jeden před druhým poněkud v rozpacích. Oba se dívali do vřesu a mlčeli. Pak sepjal Daniel ruce, jako to dělávají děti, a řekl chvějícími se rty: »Nechci se tě, Evene, na nic vyptávat
- vím, že to není možno druhému vyložit. Ale kdybych mohl prožít to, co ty, jen jedenkrát než odtud poputuji, kdybych mohl jen jedenkrát mít takové vidění jako ty teď - odcházel bych odtud nesmírně šťasten. Řekl bych, jako řekl starý Simeon: "Nyní propustiž, Pane, služebníka svého v pokoji!"«


Z norského originálu Helgenen přeložila Jiřina Vrtišová. Vydání první 1946.

Články na podobné téma:
Poutník a jeho cesta pronášení svatých jmen
Poutník a jeho cesta pronášení svatých jmen II
Poušť uprostřed města
Spusťte malé laviny
Cit pro zachvívání našich bližních
Naděje narození brutálně zničena
Věci nejsou takové, jakými se zdají
Encounters with angels
Indigo children
Bat-šeba, sex a Bůh
O spřádání v modlitbě i ve škole
Celník a farizeus
Hříšnice
M.S. Peck - Lenost a duchovní práce
People of the Lie
Erazim Kohák - Dobro...
Nacházet Boha ve všem
Pokora jako odvaha k pravdě
Pravdivost života

nahoru


Zpátky na Novinky