Teologie osvobození - jihoamerický model života církve

Jan Kirschner
Recenze knihy teologa osvobození Leonardo Boffa o základních komunitách v Brazílii
Převzato z christnet.cz

Zizola konkrétně vytýká papeži že, katolíkům v Latinské Americe místo teologie osvobození slíbil novou církev, která spočívá na kultu Panny Marie. Panna Maria je sice v papežově pojetí zprostředkovatelkou ve třídních konfliktech, ale stojí stranou sociálního boje, poznamenává dále italský expert. Za své návštěvy v Brazílii Jan Pavel II. prohlásil, že "řešení problémů na Zemi není Kristovým posláním ani posláním církve".

O teologii osvobození víme ve střední Evropě málo. Za jednoho z „vůdčích advokátů“ teologie osvobození je považován Brazilec Leonardo Boff. Boff, nyní 67letý, jemuž v roce 1985 uložil Vatikán mlčení, se v roce 1992 vzdal svého kněžského úřadu. O rok později se oženil s rozvedenou teoložkou Marcií Monteiro da Silva Miranda. Přibližme si jeho knihu Ecclesiogenessis neboli Objevování církve, která popisuje situaci tzv. „základních církevních komunit“ v Brazílii. Komunit, které čerpají z myšlenek teologie osvobození.

Stavíme živou církev

Základní církevní komunity se objevily jako reakce na krizi církve, která se dle Boffa vyvinula v hierarchickou organizaci s nepřímými vztahy mezi křesťany. Křesťanský život v těchto komunitách je naproti tomu charakterizován hlubokým společenstvím, vzájemnou pomocí a rovností mezi členy. Život komunit není řízen striktními pravidly a předepsanými vztahy. Na úvod své knihy nabízí Boff otázku, jsou-li základní komunity alternativou k církvi jako takové, nebo můžeme-li očekávat, že se celá církev přemění v komunity. Je to možné při její globálnosti?

Vztah institucionálního a komunitního modelu církve

Problém je ve způsobu soužití obou pólů života církve. Institucionalizace hrozí každé skupině. Velká organizace může být oživena komunitou, ale nemůže se v komunitu přeměnit. A naopak základní komunity nemohou vytvářet globální alternativu církve jako instituce, ale mohou být kvasem pro její oživení. Lidské vztahy jsou v neustálém napětí mezi neosobními a intimními. Blízké vztahy lze jednodušeji budovat v malých skupinách. Zde je důležitost základních komunit uvnitř církevního společenství.

Laický koordinátor základních komunit a slavení eucharistie

Podle pojetí římskokatolické církve je jednota církve zachována skrze přítomnost biskupa a slavením eucharistie. V Latinské Americe, kde v pralesích existují velké vzdálenosti mezi vesnicemi, se lidé setkávají pouze několikrát do roka s knězem. V tuto chvíli zažívají jednotu s univerzální církví. Jinak každý týden oslavují Pána a naslouchají Jeho slovu v základních komunitách. „Máme říci těmto lidem, že nejsou církví? Musíme se ptát sami sebe: nejsou pokřtěni, nezažívají stejnou lásku a naději? Nejsou sjednoceni s Kristem?“, ptá se Boff.

V Brazílii je chronický nedostatek kněží. Naproti tomu základní komunity rostou jako houby po dešti v celé Latinské Americe (dle Boffa je jich dnes přes sto tisíc), ale zřídkakdy je mezi nimi ordinovaný duchovní. Na druhé straně používají služeb laických koordinátorů. V církvi převládá dosavadní praxe, že společenství nemůže slavit eucharistii bez kněze, ale kněz slaví eucharistii i bez společenství věřících. Zatímco základní komunity často slaví eucharistii pod předsednictvím koordinátora společenství.

Situace, kdy komunita nemohla slavit eucharistii pro nepřítomnost biskupa nebo presbytera byla v prvotní církvi nemyslitelná. Pro církev prvního století byl koordinátor, kterého známe ze základních komunit, oprávněn slavit eucharistii. Byl vybrán kladením rukou celým společenstvím a akceptován ostatními komunitami a biskupem, obhajuje Boff brazilskou praxi základních komunit.

Utlačovaní lidé se dožadují osvobození

Po staletích ticha mají nábožensky utlačovaní lidé možnost promluvit. Katecheti, kněží a biskupové už nemají monopol slova. Komunity v Boffově pojetí překvapují svět nebojácným vyjádřením víry, která se odráží nejen v náboženském životě, ale reflektuje životní problémy. Teologie osvobození má výrazný sociální aspekt. Hlavní důvod lidské mizérie vidí v kapitalistickém systému a jeho duchu hromadění, sociální nezodpovědnosti a necitlivosti k lidským bytostem. Jediný lék vidí v jeho odstranění. Toto neznamená marxismus, ale čtení evangelia v podmínkách nesnesitelného útlaku.
Komunity mají vztah k lidovým hnutím. Objevily sílu politiky, ale uvědomují si, že se nemohou stát politickou stranou. Zde je zřejmé, že překročily své náboženské limity. Dávají život novému křesťanu s novým, osvobozujícím jazykem.

nahoru


Zpátky na Novinky