Motto:
"Jste svědky sami proti sobě, že jste se rozhodli sloužit Hospodinu... Odstraňte tedy cizí božstva... a přikloňte se k Hospodinu, Bohu Izraele, srdcem“ (Joz 24, 22-23)
"Pak se jich zeptal: Je dovoleno v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo utratit? Ale oni mlčeli. Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdosti jejich srdce...“ (Mk 3, 4-5)



 Svět věcí otce Theofila 

 

 Jan Konzal

Z knihy Křesťanovy slepé uličky


Je to stará zkušenost věky prověřená: Chceš-li potěšit unavený rozum, zajdi si na brilantní kázání k otcům dominikánům. Máš-li pocit, že povážlivě marníš svůj životní čas a je na čase svým líným já zatřást, stav se u otců jezuitů. Ale doléhá-li na tebe únava z bezdomoví, určitě se posaď v lavici františkánského kostela - jen tak, bez slova, bez varhan, nech na sebe působit jeho atmosféru.
Zamířil jsem tedy jednou v podvečer k františkánům. Čas se zastavil a hojil. Moje "lázeň duše" se nějak protáhla a já zůstal i na večerní mši. Mše otce Theofila byla liturgickou lahůdkou. Zdá se, že prvním krokem do presbytáře pro něj svět přestává existovat. Hluboce soustředěn a ponořen do sebe celebruje bez jediné chybičky - gesta pečlivá, uměřená a přesná přímo ztělesňují rubriky. Nevzrušená, ale jasná, jakoby skleněná řeč. Perfektní výslovnost v češtině i latině. Hlava dohola vystříhaná, tvář nedovoluje odhadnout věk. U oltáře stojí Zplnomocněný Vyslanec Nadzemské Moci.
Vyrozuměl jsem, že dnešní promluva otce Theofila je součástí celého cyklu věnovaného ctnostem. Nehřímal, když se musel tu a tam dotknout neřesti, spíš bylo cítit v jeho projevu kultivované politování nad nepochopitelným bláznovstvím lidí, kteří ještě nejsou úplně dokonalí.
Byl jsem už nějaký čas pravidelným návštěvníkem bohoslužeb u františkánů a všímal jsem si, že se zde scházejí především nároční posluchači, také z jiných farností. Otec Theofil prostě fascinoval přesností svých analýz, jasností logiky systému, způsobem výkladu i svým celkovým habitem světu odumřelého řeholníka.
Zcela náhodou jsem se u františkánů na skok zastavil jedno dopoledne, právě když začínal svatební obřad. Asistoval otec Theofil, rád jsem proto počkal i na promluvu svatebčanům. Zřejmě patřili k jeho obdivovatelům. Otec byl skvělý jako vždy, ale mne začalo v jeho řeči cosi nejasně znepokojovat. Cosi jako by neklapalo. Nechápal jsem příčinu, ale pocit to byl vtíravě neodbytný.
Nešlo mi to z hlavy ani další dny. Něco tam nesouhlasilo, ale co? Znovu a znovu jsem si vybavoval okolnosti: františkánská atmosféra domova, tenkrát ještě umocněná milým dopoledním slunečním světlem; mladý pár, očividně nevinní lidé, toužící začít nový život ve dvou právě eucharistií spolu se vzkříšeným Kristem; radostné tváře přítomných přátel jako znamení fungujícího společenství v Duchu. A promluva? Nejprve stručná a důrazná obhajoba řádu manželství proti nerozumným zvyklostem současnosti, poté připomínka práva počatého dítěte na život a křesťanskou výchovu. Hlavní část věnoval otec eucharistické zbožnosti katolíka a úctě Bohorodičky.
Vybavuji si i jednotlivé výroky otce Theofila. Svátost chápaná jako posvátný úkon, umožňující díky přítomnosti kněze bezprostřední kontakt s milostí božského řádu, svátost zavazující do smrti. Cudnost vztahu snoubenců Marie a Josefa. Úcta ke Kristu přítomnému ve svatostánku jako obrana proti náporům tělesnosti... Vcelku všechno pečlivě promyšlené věci!
A tu mi jakoby svitlo: Opravdu věci - otec nabízí samé věci tam, kde svatebčan i jeho církev textem i gestem oslavuje život a živé vztahy! Ten zvláštní rušivý nesoulad dosud jen cítěný má přece své jméno, je to slepota vůči živému. Z té pramenilo znepokojivé napětí mezi životem a dokonalostí logiky řádu práva povinností. Napětí mezi otevřeností nespočitatelné lásce a promyšleným systémem bariér proti všem možným přestupkům. Tedy na jedné straně život, tropící i hlouposti, na druhé dokonalost fungujících stínů, které jsou tak netělesné, že hřešit tělem prostě nedokáží... Na jedné straně nezajištěná sebevydanost s nepředvídatelnými konci, na druhé systém dokonale zregulovaný až k bezhříšnosti mrtvých na hřbitově.
Najednou mi bylo těch důvěřivých svatebčanů líto: Jejich i můj milý otec Theofil prostě nemůže mít pravdu. Takhle nemůže znít evangelium Ježíše Krista, vyhlašujícího o sobě, že je život. Pravda otce Theofila je pravdou věcí, je půvabná jako řád hvězdné oblohy, ale je to pravda mrtvá, proto neopravitelně neplodná.
Dva mladí touží sloužit Bohu v Duchu a Pravdě, tedy dát do hry všechny své tvůrčí síly. A doprovodné slovo jejich církve má pro ně jen racionální nástroje: ploty, berličky, brilantní logiku. Někdo, kdo má jejích důvěru jako autorita, jakýsi "starší ve víře", jim místo zvoucího vyznání přibalí na cestu napomenutí a ochranné duchovní bariéry. Tenhle otec zřejmě nepochybuje, ze člověk je bytosti zlovolnou a je třeba držet jej v bázni a trestem.
Je vlastně už samo o sobě smutné, jestliže se sláva eucharistického komunia degraduje na preventivní prostředek proti nemocím soužití. Ale nahradit láskyplné sepjetí dvou osudů osobního zrání promyšleným systémem zábran proti jakémukoli selhání, to už znamená tyhle důvěřivé bližní okrást o cosi v životě nezastupitelného a přitom zcela zásadního.
Bližní je víc než idea pravdy, třebaže selhává a idea nikoli. Slovo se stalo tělem, nikoli řádem či systémem.
Církev měla tu mladou dvojici ujistit, že jejich odvaha míří správně, že láska a věrnost není jen iluzí zamilovaných, ale že je na této dobrodružné cestě Ježíš s úspěchem předešel a zve je. Že přítomnost Ducha v našich osobních dějinách nezajišťuje bezchybnost každého z našich kroků, ale garantuje celkovou smysluplnost našich pokusů ať úspěšných, ať neúspěšných. Místo toho jim jejich církev připomíná, že učení církve je přísné a neomylné.
Pomalu mi pronikají do vědomí další souvislosti z předchozích promluv, vlastně jejich rub a líc. Dosud jsem hltal jen jejich líc.
Otec Theofil nenávidí hřích. Ale ne snad proto, že hřích člověka odcizuje, ale protože znečisťuje. Otec se ho spíš bojí nebo štítí. Štítí se i každé vášně. Ne proto, že vášeň omezuje svobodu člověka, ale pro její nevyjasněnost, nezměřitelnost, vitalitu, která žene člověka i přes překážky jinak neprostupné.
Otec Theofil zbožňuje bohorodičku Marii jako pannu; její mateřství jí patrně velkomyslně promíjí, ale uznejte, nebude je propagovat. Snad dokonce svatebčany v hloubi srdce lituje, i když velice kultivovaně: ti dokonalejší se přece nežení a nevdávají. Ctnost ho přitahuje ne tím, že v konkrétní existenci rozšiřuje malé ostrůvky svobody; láká jej obraz vnitřního strojově spolehlivého řádu.
Najednou si s lítostí uvědomuji, že jeho brilantní kázání nejsou vlastně homilií, ale pedagogickým koncertem. Nenese klíč k Božímu slovu, ale poučuje věřící o dokonalosti idejí a ideologií. Je mi smutno jako dítěti, kterému vzali technicky dokonalou hračku, všemi zpovzdálí obdivovanou. Vzali ji, protože chtějí, aby si dítě začalo hrát konečně lidsky. Nebude-li si dítě hrát lidsky, budou nelidské i jeho dospělé činy.

Je mi líto i otce Theofila. Kolik úsilí musel vynaložit, aby takto zvítězil nad životem? Dosáhl až k onomu pavlovskému "Nežiji už já", ale na druhou část Pavlova vyznání "žije ve mně Kristus" už nezbylo chuti. Otec se umrtvil, život je mu ve skutečnosti na obtíž Proto favorizuje smrt: literu, systém, prostředek, věc, dokonalost stroje. Otec Theofil miluje smrt a vůbec to nepopírá.
"Nech mrtvým pochovávat mrtvé," doporučuje Ježíš; až dosud mi tahle věta zaváněla literárním podvrhem, zdála se neslučitelná s Ježíšovým všechápajícím lidstvím. Až díky setkání s nekrofilem jsem porozuměl: dát přednost životu není vůbec samozřejmé. Nekrofilie je nakažlivá a dokáže i fascinovat.
Díky, Pane, za spásnou náhodu, která mne přivedla na onen svatební obřad v prosluněném kostele. Jinak bych byl už požádal otce Theofila o duchovní vedení.

Články na podobné téma:
Bat-šeba, sex a Bůh
O spřádání v modlitbě i ve škole
Celník a farizeus
Hříšnice
M.S. Peck - Lenost a duchovní práce
People of the Lie
Úsilí
Materialistická propaganda a meč rozlišování
Erazim Kohák - Dobro...
Nacházet Boha ve všem
Autoritářská dynamika
Bibličtí proroci jako investigativní novináři
Méně mluvit, více jednat

nahoru


Zpátky na Novinky