IRIS

 

Ráno zmrtvýchvstání

Maria Valtorta


 
Z knihy Bohočlověk, Kniha XII. - Oslavení

 

Kapitola 677

RÁNO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Ženy pokračují v práci s oleji, které se staly během noci v chladném dvoře tuhou pastou. Jan a Petr považují za vhodné, aby uklidili Večeřadlo a umyli nádobí, ale pak nechávají všechno tak, jako by večeře právě skončila.
"On nám to řekl," říká Jan.
"On také řekl: "Nespěte!" On řekl: "Nebuď nadnesený, Petře.
Nevíš, že nastává hodina zkoušky?" A... a on řekl: "Ty mne zapřeš..." Petr zase pláče a naplněn hlubokým žalem říká: „A já jsem ho zapřel!“
"Už dost, Petře! Nyní jsi zase ty. Přestaň se už mučit!" "Nikdy, nikdy! I kdybych byl tak starý jako první patriarchové a sedm set nebo devět set roků jako Adam a jeho první vnuci, přece by tato muka neskončila."
"Nedoufáš v jeho milosrdenství?"
"Ale ano. Kdybych v ně nedoufal, byl bych jako Iškariotský: zoufalý. Ale i když mi z lůna Otce, ke kterému se vrátil, odpustí, já si sám nikdy neodpustím. Já! Já! Já, který jsem řekl: "Já ho neznám," protože to v oné chvíli bylo nebezpečné ho znát; protože jsem se styděl, že jsem jeho učedníkem; protože jsem měl strach před mučením... On šel na smrt, a já... uvažoval o tom, abych si zachránil život. A abych si jej zachránil, odvrátil jsem se od něho jako hříšná žena, která se zbavuje plodu svého života, který porodila, protože by bylo nebezpečné, kdyby ho její nevědomý muž při svém návratu nalezl. Jsem horší než cizoložnice... horší než..."
Přitahována silným hlasem přichází Marie Magdalena. "Nekřič tak. Maria tě slyší. Je tak vyčerpaná! Nemá už žádnou sílu a všechno Ji bolí. Tvé nesmyslné povykování jen obnovuje muka, která Jí připravilo vaše chování..."
"Vidíš? Vidíš, Jene? Žena mi nařizuje, abych mlčel. A má pravdu; neboť my, Pánu zasvěcení mužové, jsme dokázali jen lhát a utéci. Ženy byly statečné. Ty, ty jsi o něco víc než žena, neboť jsi tak mladý a čistý, ty jsi měl odvahu, že jsi zůstal. A my silní mužové jsme utekli. Ó, jak mnou musí svět pohrdat! Řekni mi to, jen mi to řekni, ženo. Máš pravdu! Přišlápni mi svou nohou ústa, která lhala. Na tvém sandálu možná ještě lpí jeho Krev. A jen tato Krev, smíšená s prachem silnice může odpadlíku darovat trochu odpočinutí, trochu pokoje. Musím si zvykat na pohrdání světa. Copak jsem? Řekněte mi přece, co jsem?"
"Ty nejsi nic než velká pýcha," odpovídá Magdalena klidně. "Bolest? Také. Ale věř mi, přesto je z deseti dílů tvé bolesti pět
- nechci říci šest, abych tě nezarmoutila - soucit sám se sebou, protože by se mohlo nyní tebou opovrhovat. A jistě budu tebou opovrhovat, když budeš jako hloupá ženská stále dál naříkat a žalovat! Co se stalo, stalo se. Divoký křik to nenapraví, ani nesmaže. Přitahuje to na sebe jen pozornost a žebrá o soucit, který si nezasloužíš. Buď mužem ve své lítosti. Nekřič, ale dělej něco. Já... ty víš, kdo jsem byla. Ale když jsem pochopila, že vzbuzuji větší odpor než zvratky, nesvíjela jsem se v křečích. Jednala jsem. Veřejně. Bez ohledu na mne samotnou a bez žebrání o ohleduplnost. Svět mnou pohrdal? Měl k tomu všechen důvod. Zasloužila jsem si to. Svět říkal: "Nový rozmar děvky?" A mé obrácení se k Ježíši nazval rouháním Bohu. Měl pravdu. Mé dřívější chování bylo světu známé a opravňovalo každou takovou myšlenku. Nu, a co potom? Svět se musel přesvědčit, že Marie už není ta hříšnice. Já jsem přesvědčila svět skutečnostmi. Dělej to také tak a mlč!"
"Ty jsi ale přísná, Marie," poznamenává Jan.
"Víc sama k sobě, než k ostatním. Ale přiznávám, že nemám něžnou ruku Matky. Ona je láska. Já... Ó, já! Já jsem ovládla své smysly bičem své vůle. A učiním tak ještě víc. Myslíš, že bych si byla odpustila, že jsem byla neřestí? Ne! Ale říkám to jen sama sobě. Vždycky si to budu vyčítat. Budu se stravovat a umřu s touto tajnou bolestí, že jsem zahodila sama sebe, s touto neutěšitelnou bolestí, že jsem se znesvětila a že jsem Mu nemohla dát nic než pošlapané srdce... vidíš... víc než ostatní jsem připravovala masti... a s větší odvahou než ostatní půjdu a vybalím ho... Ó, můj Bože! Jak bude nyní vypadat? (Při této myšlence Marie Magdalena zbledla.) A znovu ho pokryji mastmi a ty druhé odstraním, které jsou na nesčetných ranách už jistě v rozkladu... Já tak učiním, neboť druzí toho nebudou schopni a nechají viset křídla... Ale bolí mě, že to musím vykonat s těmato svýma rukama, které rozdávaly tolik neřestných lichotek, a že se musím k Němu přiblížit s tímto svým poskvrněným tělem... Chtěla bych.. chtěla bych mít pro toto poslední pomazání ruku panenské Matky..."
Marie nyní pláče úplně potichu, bez vzrušení. Jak je zcela jiná než ona teatrální Magdalena, která je nám vždy líčena! Je to stejný tichý pláč jako v den odpuštění v domě farizeje. "Ty říkáš, že... ženy budou míti strach?" ptá se Petr.
 "Ne strach..., ale budou rozrušené při pohledu na jeho, už jistě se rozkládající tělo... nafouklého... černého. A mimoto se jistě budou bát stráží."
 "Chceš, abych šel s tebou? Já a Jan?"
"Ó, ne, v žádném případě! My ženy půjdeme všechny společně. Neboť tak, jako jsme byly u něho všechny tam na hoře, stejně tak je jen správné, když budeme všechny u jeho smrtelného lože. Ty a Jan musíte zůstat zde. Ona nesmí zůstat sama.
 "Cožpak nepůjde s tebou?"
 "Nenecháme ji jít."
 "Ona je přesvědčena, že vstane z mrtvých... A ty?"
 "Já jsem po Marii ta, která tomu nejvíc věří. Já jsem vždy věřila, že tomu tak bude. On to říkal. A on nikdy nelže... On!... Ó, dříve jsem ho nazývala Ježíš, Mistr, Spasitel, Pán... Nyní se mi zdá být tak veliký, že už nejsem schopna, že už se neodvažuji mu dát jméno. Co mu řeknu, až ho uvidím?.."
 "Věříš opravdu, že vstane z mrtvých!"
 "Už zase jeden! Když budu muset ještě často říkat, že tomu věřím, a když vás stále znovu slyším říkat, že vy tomu nevěříte, nebudu tomu nakonec už sama věřit. Já jsem věřila, a věřím. Já jsem věřila a mám už dlouho připravený jeho oděv. A zítra ho přinesu, neboť zítra už je třetí den."
 "Ale když přece říkáš, že bude černý, nafouknutý a ošklivý?"
 "Ošklivý nikdy! Hřích je ošklivý. Ale... nu ano. Bude černý. No a? Cožpak nebyl Lazar už v rozkladu? A přece vstal z mrtvých! A jeho tělo bylo obnoveno. Ale když to přece říkám...! Mlčte, vy nevěřící! I mně říká lidský rozum: "On je mrtvý a už nevstane!" Avšak můj duch, jeho duch - neboť jsem od něho obdržela nového ducha - jásá jako zvuk stříbrných pozounů: "On vstane! On vstane! On vstane!

"Proč mě ženete jako lodičku proti skalisku vašich pochybností? Já věřím! Já věřím, můj Pane! Lazar poslechl Mistra se zraněným srdcem a zůstal v Betánii. Já, která vím, kdo je Teofilův Lazar, že je silný a žádný úzkostlivý zajíc, mohu posoudit jeho oběť, zůstat v ústraní a nebýt u Mistra. Ale byl poslušný. A v této poslušnosti byl víc hrdinský, než kdyby ho byl poslušný. A vytrhl se ozbrojencům z rukou.

Věřila jsem a věřím. A zde stojím. V očekávání jak oni. Ale nechte mne jít. Nastává den. Jakmile budeme dost vidět, půjdeme ke hrobu..."
A Magdalena se vzdaluje s tváří rozpálenou slzami, ale přece vždy vyzařující odvahu. Vchází k Marii.
"Co bylo s Petrem?"
"Nervová krize. Nyní však už pominula."
"Nebuď přísná, Marie. On trpí."
"Já také. Ale vidíš, já jsem od tebe ani nevyžadovala polaskání.
Jeho jsi už těšila... a já myslím, že ty sama, moje Matko, máš útěchu zapotřebí. Moje Matko, svatá, milovaná Matko! Buď statečná... Zítra je třetí den. Zítra se zde uzavřeme, my, jeho obě do něho zamilované! Ty, svatá zamilovaná, já, ubohá zamilovaná... Ale jsem, jak jen to umím, celým svým bytím!... a budeme na něho čekat...Ty, kteří tomu nevěří, uzavřeme tam s jejich pochybnostmi. A zde umístím hodně, hodně růží... Dnes nechám donést truhlici... Hned teď půjdu do paláce a přikáži to Levimu. Pryč se všemi těmito hroznými věcmi! Náš Zmrtvýchvstalý je nesmí vidět!... Hodně růží... A ty si oblékneš nové šaty... On tě nesmí takto vidět. Učešu tě a umyji tvou ubohou tvář, kterou slzy tak změnily. Věčná dívko, já budu Tvojí matkou... Tak vychutnám konečně blaženost, mateřsky se postarat o tvora, který je nevinnější než novorozené dítě! Nejmilejší!" A ve svém vzplanutí citů přitahuje Magdalena hlavu sedící Marie na svá prsa, líbá ji, laská ji a rovná měkké kadeře jejích vlasů za uši a svým lněným oděvem suší stále znovu tekoucí slzy...
Nyní přicházejí ženy s lampami, džbány a nádobami se širokými hrdly. Marie Alfeova nese těžký hmoždíř. Vysvětluje: "Nemůžeme už venku dále pracovat. Fouká lehký vítr, který zháší lampy."
Postavily se na jedné straně k dlouhému, úzkému stolu, kam položily své věci a dodělávají balzám tím, že hustou, voňavou mast mísí ve hmoždíři s bílým práškem, který berou po hrstkách ze sáčku. Míchají a pracují vší silou, potom plní nádobu se širokým hrdlem a staví ji na zem. Stejně tak i druhou nádobu. Pryskyřice jsou napájeny vůněmi a slzami.

Marie Magdalena říká: "Toto nebylo pomazání, jaké jsem doufala, že ti budu smět připravit."

Marie Magdalena, nejzkušenější ze všech, vskutku vždycky nařizovala a střežila seskupení vůní, které jsou tak silné, že musely poněkud otevřít dveře a okna do zahrady. Všechny se daly ještě víc do pláče při této tiché poznámce Magdaleny.
Nyní jsou hotové a všechny nádoby naplněné.
Odcházejí s prázdnými džbány, nyní už zbytečným hmoždířem a četnými lampami ven. V místnosti zůstávají jen dvě blikající světla, a i ta se zdají, že svým plápolajícím svitem vzlykají... Ženy zase přišly dovnitř a zavírají okno, neboť ráno je chladné. Oblékají si pláště a berou velké kabely, do kterých ukládají nádoby s balzámem. Marie se zvedla a hledá svůj plášť. Ale všechny ji obklopují a chtějí ji přesvědčit, aby s nimi nešla. "Sotva se držíš na nohou, Maria. Po dva dny už jsi nevzala nic do úst, jen trochu vody."
"Ano, Matko. Uděláme to rychle a dobře a budeme brzo nazpět."
"Neměj obavy. Nabalzamujeme ho jako krále. Vidíš, jakou jsme připravily drahocennou mast! A tolik...!" Nezapomene na žádný úd a na žádnou ránu a všechno provedeme dobře. My jsme silné, a jsme matky. Položíme ho jako dítě do kolébky. Druzí pak budou muset jen uzavřít hrob." Ale Maria trvá na svém: "Je to moje povinnost," říká. "Vždy jsem se o něho starala. Jen v těchto třech letech, kdy patřil světu, jsem starost o něho přenechala druhým, když byl daleko ode mne. Nyní, kdy ho svět odmítnul a zapřel, patří zase mně. A jsem zase jeho služebnicí."
Petr, který se spolu s Janem přiblížil ke dveřím, aniž by to ženy zpozorovaly, když zaslechl tato slova, prchá. Prchá do skrytého kouta, aby oplakával svůj hřích. Jan zůstal na prahu, neříká ale nic. I on by rád šel s nimi, ale přinese tu oběť a zůstane u Matky.
Magdalena vede Marii zpět k jejímu sedátku. Pokleká před Ní, objímá Mariina kolena, pozvedá k Ní svou bolestnou a láskyplnou tvář a slibuje: "Jeho duch ví a vidí všechno. Ale já prokáži jeho tělu polibky tvou lásku a touhu.

Já vím, co je láska. Já vím, jakým trnem a hladem je milování. Jak se touží po tom, být u toho, který je naší láskou. Dokonce tomu tak je u hanebné lásky, která se zdá být zlatem, a je špínou. Když tedy hříšnice zná svatou lásku k živému milosrdenství, které lidé nedokázali milovat, pak pochopí ještě lépe, co je Tvoje láska, Matko. Ty víš, že umím milovat. A ty víš, že onoho večera mého pravého zrození tam na břehu našeho klidného jezera on řekl, že Marie umí milovat. Nyní je tato moje překypující láska jako voda přetékající nádrže, jako kvetoucí růžový keř pnoucí se po zdi, jak oheň, který našel živiny a stále víc sílí a zvětšuje se, zaměřená zcela na něho a nalézá v něm, Lásce, stále novou sílu...

Ó, že nebyla moc mé lásky schopna, aby ho nahradila na kříži!... Ale to, co jsem nemohla učinit pro něho - trpět, vykrvácet, na jeho místě umřít za posměchu celého světa, šťastna, šťastna, šťastna, moci za něho trpět; a jsem si jista, že by se byl knot mého ubohého života víc strávil v triumfující lásce než v potupné popravě, a že by z popela povstal nový, čistý květ nového, čistého života, panenského života, který nezná nic než Boha - toto všechno, co jsem nemohla vykonat pro něho, to mohu ještě vždy učinit pro tebe... Matko, kterou z celého srdce miluji. Důvěřuj mi! Mně, která jsem dokázala v domě farizeje Šimona tak něžně polaskat jeho nohy; nyní budu s mou duší, která se stále více otevírá milosti, ještě láskyplněji hladit jeho svaté údy a ošetřovat jeho rány, a více mou láskou než mastmi je budu balzamovat, balzámem, který vychází z mého srdce, z lásky a bolesti. A smrt nebude moci uškodit tomuto tělu, které rozdávalo tolik lásky a tolik lásky přijímá. Smrt ustoupí, neboť láska je silnější než smrt. Láska je nepřemožitelná. A já, Matko, budu mého Krále lásky balzamovat tvou dokonalou a mou bezmeznou láskou." Maria líbá tuto vášnivou ženu, která konečně nalezla to, co je takové vášně hodno, a vyhovuje jejím prosbám.

Ženy vycházejí s jednou lampou ven. V místnosti zůstává už jen jedna. Jako poslední odchází Magdalena, když Matce ještě dala políbení.
V domě je tma a ticho. Silnice je ještě tmavá a liduprázdná. Jan se ptá: "Opravdu mě nechcete vzít s sebou?"
"Ne. Zde bys mohl být užitečný. Buď zdráv."
Jan se vrací k Marii: "Nechtěly mě..." říká tiše.
"Nebuď zarmoucený. Ony jsou u Ježíše, ty jsi u mne, Jene. Trochu se spolu pomodlíme. Kde je Petr?" "Nevím. Někde v domě. Ale nevidím ho. A... myslel jsem, že je statečnější... I já trpím, ale on..."
"On má dvě bolesti, ty jen jednu. Pomodlíme se i za něho."
A Maria se pomalu modlí "Otče náš". Potom hladí Jana: "Jdi k Petrovi. Nenechej ho samotného. On byl v těchto hodinách v tak hluboké temnotě, že nyní nesnese ani slabé světlo světa. Buď apoštolem svého zbloudilého bratra. Začni s hlásáním u něho. Na své životní pouti, která bude velmi dlouhá, budeš vždycky nalézat jemu podobné. Začni svou práci u svého druha..."

"Ale co mu mám říci?.. Nevím... všechno ho přivádí k pláči." "Opakuj mu jeho přikázání lásky. Řekni mu, že kdo se bojí, Boha ještě dostatečně nezná, neboť Bůh je láska.

A když říká: "Hřešil jsem," odpověz mu, že Bůh tak miloval hříšníky, že kvůli nim poslal svého jednorozeného Syna. Řekni mu, že na tolik lásky se musí odpovědět láskou. A láska dává důvěru v nejdobrotivějšího Pána. Pro tuto důvěru se nemusíme bát jeho soudu, neboť důvěrou uznáváme Boží moudrost a dobrotu a říkáme: "Jsem ubohý tvor. Ale On to ví. A dává mi Krista jako zástavu, jako oporu a hůl. Moje ubohost bude poražena mým spojením s Kristem." V Ježíšově jménu bude všechno odpuštěno... Jdi, Jene. Řekni mu to. Já zůstanu zde, s mým Ježíšem..." A hladí roušku.
Jan vychází ven a zavírá za sebou dveře.
Maria, jako večer předtím, pokleká, tváří v tvář se závojem Veroniky. Modlí se a mluví se svým Synem.

Ona, která je silná, aby jiným zprostředkovala sílu, nyní, když je sama, se sklání pod tíhou svého kříže.

Avšak chvílemi, jako plamen, jehož knot zase vzplál, zvedá se Její duše v naději, která v Ní nemůže zemřít, která se během hodin ještě zesiluje.

A svou naději a prosbu říká také Otci.


Kapitola 678

VELIKONOČNÍ JITRO. NÁŘEK.
MARIINA MODLITBA

(Celý den mám před očima ukřižovaného Ježíše a Marii s Janem pod křížem.
Dnes ráno, když jsem přijímala sv. přijímání, jsem myslela, že jsem před živým oltářem, neboť zde byli oni a dívali se na mne svými pohledy plnými nadpřirozené lásky. Takové přijímání se nedá popsat!
K večeru jsem v sobě uslyšela tuto větu: "Toto nebylo pomazání, jaké jsem doufala, že ti budu smět připravit!" Byl to ženský hlas, plný, teplý, vášnivý hlas. Ne ten jemný, mladistvý, čistý Mariin hlas, tento panenský, jasný soprán.
Pochopila jsem, že je to nová bytost, která mluví, ale nemohu jí dát žádné jméno a žádnou tvář, dokud nemám vidění.) Vidím zase místnost v pohostinném domě, kde Maria pláče. Je tam ještě, na svém sedátku, sklíčená, vyčerpaná a hojnými slzami poznamenaná. I ženy zde jsou. Ve svitu olejových lamp připravují masti, berou je z různých amfor, míchají je v hmoždíři a plní je pak do nádob se širokým hrdlem, ze kterých se dá balzám lehce vybrat. Ženy pracují s pláčem a Marie Magdalena, jejíž tvář je poznamenaná slzami, jako při spálenině, říká tato slova, nad kterými ostatní ženy ještě více pláčí. Potom, když jsou s přípravami hotové, halí se do svých šálů nebo plášťů. Také Maria povstala. Avšak ženy ji obstoupily a chtějí ji přesvědčit, aby s nimi nešla. Že by to bylo kruté, kdyby viděla Syna, který je nyní už třetí den po smrti a při těch četných pohmožděninách a ranách už je jistě celý černý a v rozkladu. A mimoto by neměla sílu, aby se vydala na cestu. Vždyť jen plakala a modlila se; vůbec nejedla a nespala. Ať je klidná a důvěřuje jim. Ony svou láskou jako učednice zastoupí i Matku a svatému tělu poskytnou všechnu péči, které je zapotřebí pro konečné uložení v hrobě.

Maria svoluje. Magdalena, která klečí u jejích nohou a přitom sedí jako obvykle na patách, objímá její kolena a vzhlíží k ní s tváří zrudlou slzami. Slibuje, že Ježíši sdělí všechnu lásku jeho Matky, zatímco ho bude balzamovat. Ona vyměnila nízkou, smyslnou lásku za svatou lásku k živému Milosrdenství, které lidé zabili, a ona umí milovat. Ježíš jí řekl - už onoho večera, který se stal jitrem jejího nového života - že má velkou lásku. Jen ať se Matka na ni spolehne. Ona, vykoupená, která už tenkrát tak něžně laskala jeho nohy, učiní totéž i nyní s ranami a víc než mastmi je bude balzamovat svou láskou, aby smrt nemohla zkazit toto tělo, které rozdávalo a přijímá tolik lásky.
Magdalenin hlas je plný vášně. Připomíná mi varhany obalené sametem, tak velice se podobá zvuku varhan, který je teplem a vášnivostí poněkud měkčí. Prozrazuje duši, která vzplanula láskou. Která hořela, která musela hořet a milovat, a která nyní, kdy ji Ježíš vykoupil, vzplála láskou k Boží lásce. Tento ženský hlas, který byl vyznáním duševního života této ženy, nezapomenu. Už nikdy naň nezapomenu.
Ženy vycházejí se svou lampou ven. Dům je nyní celý temný, a také cesta je tmavá. Sotva první náznaky ranního úsvitu tam na východě. Studené, čisté světlo dubnového rána. Cesta je tichá a opuštěná. Ženy, všechny zahalené do svých plášťů, jdou mlčky k Ježíšovu hrobu.
(Já nejdu s nimi. Vracím se zpět k Marii, Ježíš mě k ní posílá zpět.)
Nyní, kdy je sama, začala se zase modlit. Klečí před rouškou Veroniky, která visí z jedné police a je držena příkrovem a hřeby. Modlí se a mluví se svým Synem. Je to stále ještě tentýž zármutek, spolu s nadějí, který ji činí plnou strachu a neklidu.

"Ježíši, Ježíši! Ještě nepřijdeš zpět? Tvoje ubohá matka už déle nesnes vědomí, že jsi tam mrtvý. Ty jsi to říkal, a nikdo ti nerozuměl.

Ale já jsem ti rozuměla! "Zbořte Boží chrám, a já jej ve třech dnech zase postavím!" Nyní nastává třetí den. Ó, můj Ježíši! Nečekej, až skončí, aby ses vrátil k životu, ke své mamince, která tě musí vidět živého, aby neumřela při vzpomínce na tvou smrt, která tě musí vidět hezkého, zdravého, vítězného, aby neumřela při vzpomínce, v jakém stavu tě zanechala!

Ó, Otče! Otče! Vrať mi mého Syna, ať ho zase vidím jako člověka, a ne jako mrtvolu, jako Krále, a ne jako odsouzeného. Vím, že se potom zase vrátí k tobě do nebe. Ale budu ho vidět zdravého po tolikerých útrapách, budu ho vidět silného po tak velké slabosti, budu ho vidět vítězného po tak velkém boji. Budu ho vidět jako Boha po tolik za lidstvo protrpěném člověčenství. A budu šťastná, i když ztratím jeho blízkost. Budu vědět, že je u tebe, svatý Otče! Budu vědět, že je navždy osvobozen od bolesti. Ale nyní nemohu, nemohu zapomenout, že leží v hrobě; že tam leží usmrcený četnými bolestmi, které mu způsobili; že on,  můj Syn a Bůh, sdílí osud lidí v temnotě hrobu, on, tvůj Živý.
Otče! Otče! Vyslyš svou služebnici. Kvůli mému "Staň se!"... Nikdy jsem tě o nic neprosila kvůli mé poslušnosti. Tvá vůle byla mojí vůlí. Nežádala jsem nic za oběť mé vůle. Nyní ale, svatý Otče, mě vyslyš kvůli tomuto "Staň se", které jsem odpověděla andělu, kterého jsi poslal.
On už nyní necítí žádnou bolest, neboť svým tři hodiny trvajícím smrtelným zápasem po dopoledních mukách všechno dokonal. Já ale zápasím tři dny se smrtí. Vidíš mé srdce a cítíš, jak buší.

Náš Ježíš říkal, že žádný pták neztratí pírko, které bys neviděl, a že žádný polní květ neuvadne, který bys v jeho smrtelném boji nepotěšil svým sluncem a rosou. Ó, Otče, já umřu touto bolestí! Učiň mi jako vrabci, kterému dáš nové peří, a jako květu, který ve svém Milosrdenství zahříváš a napájíš.

Já umřu, bolest mě zabije. V mých žilách už není žádná krev. Kdysi se všechna stala mlékem, aby sytila tvého a mého Syna. Oni mi ho zabili, Otče, zabili, a Ty víš, jakým způsobem!
Nemám už žádnou krev! Prolila jsem ji spolu s ním ve čtvrtek v noci a v onen osudný pátek. Mrznu jako vykrvácená. Nemám už žádné slunce, neboť on je mrtev; on, mé svaté Slunce, mé požehnané Slunce, Slunce, které se narodilo z mého lůna k radosti své matky a ke spáse světa. Nenalézám žádné občerstvení, neboť ho už nemám, ten nejsladší pramen své matky, která pila jeho slovo a jeho přítomností tišila svou žízeň. Jsem jako květina v suchém písku. Já umřu, svatý Otče, umřu. A nebojím se umřít, neboť i on je mrtvý. Ale co bude z těchto maličkých, z tohoto malého stáda mého Syna, které je tak slabé, úzkostlivé, nestálé, když nemá žádnou oporu? Otče, já
nejsem nic. Ale pro přáni mého Syna jsem jako ozbrojené válečné vojsko. A já hájím, a budu hájit jeho učení a jeho odkaz, jako brání vlčice svá mláďata. Já, ovečka, se stanu vlčicí, abych bránila to, co náleží mému Synu a tím také tobě.

Ty jsi to viděl, Otče. Před týdnem oloupilo toto město své olivovníky o jejich ratolesti, vyprázdnily se domy, pustošily zahrady, a lidé do ochraptění křičeli: "Hosana Synu Davidovu! Velebený, který přichází ve jménu Páně!" A zatímco jel po koberci ratolestí, oděvů, látek a květin, občané si ho ukazovali a říkali: "To je Ježíš, prorok z Nazareta v Galileji, on je král Izraele." A když ratolesti ještě neuvadly, a hlasy byly ještě hrubé od volání Hosana, proměnilo se jejich volání v obvinění, kletby a požadavky jeho smrti; a ratolesti lámané k jeho slávě se staly metlami, které bily tvého Beránka, kterého vedli na smrt.
Když dělali toto všechno, když ještě byl mezi nimi; když ještě k nim mluvil a na ně se usmíval, když na ně hleděl očima, které obměkčovaly srdce a i kamením otřásaly, když jim ještě prokazoval dobrodiní a poučoval je, co teprve budou dělat, když se vrátí k tobě? Vždyť jsi viděl jeho učedníky. Jeden ho zradil, ostatní utekli.  Postačilo, že byl bitý, a utekli jako úzkostlivé ovce a nedokázali mu
být při jeho smrti nablízku. Jen jeden, ten nejmladší, zůstal. Nyní přichází nejstarší. Už jednou ho zapřel. A když už tu Ježíš nebude a nepohlédne na něho, zůstane pak své víře věrný?


Já jsem nic, ale trochu z mého Syna je také ve mně, a má láska předčí moji nedokonalost a ruší ji. Tak jsem pro věc tvého Syna užitečná, pro jeho Církev, která nikdy nenalezne pokoje a musí hluboce zakořenit, aby ji vichry nevyvrátily. Já budu ta, která se bude o ně starat. Jako pozorná zahradnice budu bdít nad tím, aby v jejím ránu rostla silná a rovná. Potom ráda umřu. Ale nemohu žít, když ještě budu muset být dlouho bez Ježíše.
“Ó, Otče, který jsi Syna opustil pro blaho lidí, ale pak ho potěšil - neboť Jsi ho jistě po jeho smrti přijal do své náruče - nenechávej mě déle v mé opuštěnosti. Snáším ji a obětuji pro blaho lidí. Ale nyní mě potěš, Otče. Otče, slituj se! Slituj se, Synu můj! Slituj se, božský Duchu! Vzpomeň na svou Pannu!"
Maria, ležící na zemi, jak se zdá, se víc modlí svým držením těla než srdcem. Je vskutku ubohým, k zemi vrženým stvořením. Podobá se oné žíznivé květině, o které mluvila. A ani nepozoruje otřesy krátkého, ale prudkého zemětřesení, při kterém hospodář a jeho žena vykřikli a vyběhli z domu, zatímco se Petr a Jan, smrtelně bledí, přivlekli na práh pokoje. Když však uviděli Marii takto ponořenou do modlitby, v zapomnění sebe sama, vzdálenou všemu, co není Bůh, stahují se zpět, zavírají dveře a úzkostlivě se vracejí zpět do
Večeřadla.

Kapitola 679

ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

V zahradě vládne ticho a všechno se třpytí rosou. Safírově modré nebe se nad tím stále více rozjasňuje a hvězdami zářící temná modř, která celou noc bděla nad světem, ustupuje. Ranní úsvit posunuje před sebou temnotu, od východu k západu, tak jako při přílivu vlny neustále stoupají a pokrývají tmavé pobřeží, jako modrá voda moře zaplavuje černou šeď vlhkého písku a útesů.
Jedna nebo druhá hvězdička ještě nechce uhasnout a bliká stále slaběji v této vlně zelenobílého mléčného úsvitu, s šedým nádechem, podobným barvě ospalých ratolestí olivovníků, které korunují blízký pahorek. Ale pak v této vlně zanikají, jako když voda zaplavuje zemi. Nyní už jedna chybí... a ještě jedna, a ještě jedna. Nebe ztrácí svá hvězdná stáda a jen tam, na nejvzdálenějším západě, zůstávají ještě tři, pak dvě, pak jedna v rozjímání denně nového zázraku východu slunce.
A nyní, kdy se na tyrkysovém hedvábní orientálního nebe ukazuje růžový pruh, vane přes vrcholky a trávy vánek a šeptá: "Probuďte se. Nastal už den." Ale prodlouží jen vrcholky a trávy, které se zachvívají pod démanty rosy a tiše šumí, provázeny tóny harfy padajících kapek.
Ptáčci se ještě nehýbají, ani v hustých větvích obrovského cypřiše, který, jak se zdá, ovládá jako velitel své území, ani v hustém, spleteném keři vavřínu, který zadržuje východní vítr.

Unuděné, zimomřivé a ospalé stráže stojí v různých pozicích před hrobem, jehož kamenné dveře byly na okrajích zesílené tlustou vrstvou vápna, podobné podpěrným pilířům. Na jejich matné bělosti svítí velké růžice z červeného vosku a jiné, které byly vtisknuty přímo do čerstvého vápna - chrámové pečeti.
Stráže si asi v noci rozdělaly ohníček, neboť na zemi leží popel a zuhelnatělá polena, a asi také provozovaly nějakou hru a jedly, neboť tu a tam leží zbytky jídla a malé, leštěné kostky, které se jistě používají k nějaké hře - jako naše domino nebo skleněné kuličky
dětí - a se kterými si hrály na prostém, na zemi nakresleném prkně. Jakmile toho měly dost, nechaly všechno ležet a hledaly více či méně pohodlnou polohu, aby spaly nebo bděly.
Červánky na východě se stále více šíří po jasném nebi, na kterém ale ještě není vidět žádný sluneční paprsek. Tu se najednou z neznámých hlubin vynořuje zářící meteor, ohnivý balón nesnesitelného jasu, s jiskřícím ohonem, který je ale možná jen vzpomínkou na jeho lesk na naší sítnici. Řítí se k zemi a mohutně tak vyzařuje kouzelné a zároveň ve své kráse úzkost vzbuzující světlo, že v tomto bílém žáru bledne růžové světlo rána.
Strážci udiveně zvedají hlavy, také proto, že jas je provázen tak mocnými, harmonickými, slavnostními zvuky, které naplňují celé stvoření. Přicházejí z rajských hlubin a jsou oním Halleluja, Gloria andělů, které provází Kristova Ducha, který se vrací do svého oslaveného těla.
Meteor naráží na zbytečný uzávěr hrobu, rozbíjí ho a háže na zem, a svým duněním vrhá k zemi také zděšené strážce, kteří byli jako dozorci vězňů postaveni, aby hlídali Pána všeho světa. A země se při jeho návratu zachvívá jako tenkrát, když ji Duch Páně opustil. on vniká do temného hrobu, který je jeho nepopsatelným světlem celý ozářený; a zatímco se světlo vznáší v nehybném vzduchu, vniká Duch do nehybného těla pod obinadly.
Toto všechno se neděje v jedné minutě, ale vteřinovou rychlostí:
zjevení se, sestoupení, vniknutí a zmizení Božího světla... Slovo Božského Ducha "Já chci!" ke svému vychladlému tělu probíhá tiše. Podstata mluví k nehybné hmotě, ale lidské ucho neslyší ani slovo. Tělo dostává příkaz a uposlechne hlubokým nadechnutím...

Články na podobné téma:
Terezie z Avily - Hrad v nitru
Světec
Poušť uprostřed města
Poutník a jeho cesta pronášení svatých jmen
Poutník a jeho cesta pronášení svatých jmen II
Poselství
Bibličtí proroci jako investigativní novináři
Kletby v žalmech
Mystika absolutního Boha
Bat-šeba, sex a Bůh
O spřádání v modlitbě i ve škole
Celník a farizeus
Hříšnice
Spusťte malé laviny
Cit pro zachvívání našich bližních
Naděje narození brutálně zničena
Nacházet Boha ve všem
The Mystical Core of Organized Religion
Is the Golden Rule a Vaisnava Principle?
At the Heart of World Monotheism
Bh. Thakur - Non-Sectarian Vaisnava-Dharma
From Moses to Mahaprabhu
To Love God
The Bhagavata
Encounters with angels

nahoru


Zpátky na Novinky